ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.36.2010:50
sp. zn. 7 Azs 36/2010 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Milady
Tomkové v právní věci žalobkyně: D. O., zastoupená Mgr. Barborou Kovalovou, advokátkou se
sídlem Štefánkova 43a, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. 5. 2010, č. j. 32 Az 9/2010 - 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2010, č. j. 32 Az 9/2010 – 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 32 Az 9/2010 - 20,
odmítl žalobu podanou žalobkyní proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 2. 2010,
č. j. OAM-418/VI-18-ZA09-2009, kterým nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle
ust. §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud dospěl
k závěru, že žaloba byla krajskému soudu doručena až po marném uplynutí zákonné lhůty
k jejímu podání, když správní rozhodnutí nabylo právní moci fikcí v souladu s ust. §24a odst. 2
zákona o azylu dne 12. 3. 2010 a 15-ti denní lhůta k podání žaloby uplynula v pondělí dne
29. 3. 2010, přičemž stěžovatelka podala žalobu až dne 13. 4. 2010.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítala, že správní rozhodnutí jí bylo zasláno v českém jazyce, a to i přesto, že ministerstvu bylo
známo, že českému jazyku nerozumí. Proto tedy nemohla být řádně poučena o svém právu podat
proti rozhodnutí ministerstva žalobu. Z toho důvodu jí ani nemohla marně uplynout lhůta
pro její podání. Krajský soud v napadeném usnesení vycházel ze skutečnosti, že správní
rozhodnutí bylo doručeno fikcí dne 12. 3. 2010 a že od tohoto data běžela lhůta pro podání
žaloby. Stěžovatelka se však s tímto závěrem neztotožňuje a poukazuje na obsah ust. §24 odst. 1
a 2 zákona o azylu. Krajskému soudu vytýká, že zcela pominul zkoumat, zda ministerstvo
doručovalo rozhodnutí na správnou adresu, a navíc se vůbec nezabývalo žalobní námitkou,
že se stěžovatelka v době doručování v místě pobytu nezdržovala, protože byla vážně nemocná
a musela vyhledat lékařské ošetření. Stěžovatelka poukázala na ust. §24 odst. 4 zákona o azylu
s tím, že námitku vznesla v zákonem stanovené lhůtě v žalobě, která byla podána k poštovní
přepravě dne 13. 4. 2010. Stěžovatelka rovněž podotkla, že není jasné, na základě jaké skutečnosti
dospěl krajský soud k závěru, že opustila „svévolně“ pobytové zařízení. Skutečnost, že si dne
6. 4. 2010 osobně písemnou zásilku převzala, svědčí o opaku. S ohledem na výše uvedené
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu projednání. V doplnění kasační stížnosti pak požádala o přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i usnesení krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Odchod stěžovatelky z vlasti nebyl motivován žádným z azylově
relevantních důvodů. Pokud jde o námitku ohledně doručení správního rozhodnutí, zdůraznilo,
že dne 26. 2. 2010 stěžovatelka opustila svévolně Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí a dne
13. 4. 2010 opětovně do střediska přišla. Ve vztahu k žádosti o přiznání odkladného účinku
poukázalo ministerstvo na platné znění zákona o azylu, který přiznává odkladný účinek každé
podané kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech
azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního
soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje ze nezbytné především zdůraznit, že je-li kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005).
Součástí správního spisu je úřední záznam ze dne 1. 3. 2010, kdy byl pracovníky
pobytového střediska proveden pokus o doručení předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany do vlastních rukou podle ust. §24 odst. 6 zákona o azylu stěžovatelce.
Ta byla vyzvána, aby se dne 12. 3. 2010 dostavila do místnosti č. 124 na pracovišti Kostelec
nad Orlicí k převzetí rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tento text byl
ve výzvě uveden i v anglickém jazyce. Z úředního záznamu je zřejmé, že se pracovnicím
pobytového střediska stěžovatelku nepodařilo zastihnout v místě svého pobytu, ani v pokoji,
v němž byla ubytována. V tomto úředním záznamu je také uvedeno, že z evidence Správy
uprchlických zařízení současně vyplývá, že stěžovatelka svévolně opustila Pobytové středisko
v Kostelci nad Orlicí dne 26. 2. 2010. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo předvolání
k pohovoru doručeno náhradním způsobem ve smyslu ust. §24 odst. 6 zákona o azylu. Tato
výzva byla vyvěšena dne 1. 3. 2010 a svěšena dne 11. 3. 2010. Součástí správního spisu je rovněž
vlastnoručně podepsaná doručenka o předání rozhodnutí do vlastních rukou ze dne 6. 4. 2010.
Zákon o azylu, který je ve vztahu k s. ř. s. zvláštním zákonem, upravuje odlišně lhůtu
pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany. Podle
ust. §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ve věci azylu podat ve lhůtě 15 dní
ode dne doručení rozhodnutí).
Podle ust. §24 odst. 4 zákona o azylu nemohl-li si žadatel o udělení mezinárodní ochrany
pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu bez svého zavinění uloženou
písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může namítnout překážku v doručování do 15 dnů
ode dne, kdy pominula. Ve stejné lhůtě musí žadatel o udělení mezinárodní ochrany písemnost
převzít. Překážku lze namítnout do 1 roku ode dne uložení písemnosti.
Podle ust. §24 odst. 6 zákona o azylu se písemnost určená žadateli o udělení mezinárodní
ochrany, jehož pobyt není znám, uloží po dobu 10 dnů v přijímacím nebo pobytovém středisku,
kde je žadatel o udělení mezinárodní ochrany hlášen k pobyt (…). Oznámení o uložení
písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na přední desce. Poslední den této
lhůty je dnem doručení.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud vůbec nevypořádal se žalobní
námitkou týkající se opožděného podání žaloby, v níž stěžovatelka tvrdí, že pro závažnou
chorobu, jíž prodělala minulý měsíc, nemohla napadené správní rozhodnutí převzít včas. I když
tato námitka nebyla blíže specifikována, bylo na místě, aby krajský soud v yzval stěžovatel ku
k předložení dokladu o případné hospitalizaci nebo léčbě, které jí měly zabránit v řádném
převzetí správního rozhodnutí a ve včasném podání žaloby, a poté zjištěné skutečnosti
vyhodnotil. Pokud by se skutečně jednalo o závažnou příčinu, pro níž se stěžovatelka v době
doručování výzvy k převzetí písemnosti nezdržovala v pobytovém zařízení, což krajský soud
nezjistil, nelze dospět k závěru, že šlo o svévolné opuštění pobytového zařízení. Mohlo by ovšem
také jít o dočasnou nepřítomnost stěžovatelky v místě hlášeného pobytu ze závažnějších důvodů.
V důsledku této pochybnosti nelze proto dosud tvrdit, že stěžovatelce bylo řádně doručeno
napadené správní rozhodnutí. Krajský soud tuto pochybnost neodstranil a zatížil tak řízení před
soudem vadou, jež mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žalobního
podání ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení zrušil z důvodu uvedeného v ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první
s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se zabýval žalobní námitkou stěžovatelky,
v níž poukazuje na to, že jí závažná choroba zcela znemožnila převzít si řádně a včas správní
rozhodnutí. Teprve na základě doplnění řízení může ve věci znovu rozhodnout.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu