ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.43.2010:53
sp. zn. 7 Azs 43/2010 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: L. Z., zastoupený JUDr. Alešem Zemanem,
advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 47 Az 65/2009 – 25
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Aleše Zemana se u r č u je částkou 2880 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 47 Az 65/2009 – 25 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 14. 12. 2009, č. j. OAM-312/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust.
§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť podle jeho názoru skutková podstata, ze které ministerstvo vycházelo, nemá oporu
ve spise a při jejím zjišťování došlo k podstatnému porušení ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně namítal, že zdůvodnění nedůvěryhodnosti jeho
výpovědi o dceři nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a že i závěry o nevěrohodnosti tvrzení
ohledně příslušnosti ke katolické víře nevycházejí ze žádných konkrétních zjištění. Namítá-li
stěžovatel porušení citovaného ustanovení, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor
vyslovený v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, v němž uvedl, že „Z žádného
ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32
správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl.“ Pokud se jedná o námitku týkající se věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi,
poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
v němž vyslovil, že „Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval
jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí
žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“, a dále pak na rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, kde uvedl, že „Jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat
svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím
uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem
jeho věrohodnosti.“ K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stížní námitka obsahující výhrady
k závěrům krajského soudu o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele je formulována pouze
v obecné rovině bez jakékoliv konkretizace.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky), náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 480 Kč (§37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem tedy 2880 Kč. Zástupce stěžovatele dále
požadoval odměnu za další, nijak nespecifikovaný, úkon. V dané věci však Nejvyšší správní soud
zástupci stěžovatele odměnu za tento úkon nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu nevyplývá,
že by učinil nějaký další úkon, za který náleží odměna podle citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu