ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.48.2010:96
sp. zn. 7 Azs 48/2010 - 96
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: V. P, zastoupená Mgr. Ivou Svobodovou,
advokátkou se sídlem Leštínská 12, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2010, č. j. 28 Az 1/2010 - 30
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky Mgr. Ivy Svobodové se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 28 Az 1/2010 - 30
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 24. 11. 2009, č. j. OAM-614/VL-18-K02-2009, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud nehodnotil správně skutečnost,
že z důvodu uzavření sňatku s občanem České republiky splňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany podle ust. §14, §14a a §14b zákona o a zylu, neboť její rodina žije
na území České republiky a v případě neudělení mezinárodní ochrany by se musela vrátit
na Ukrajinu a byla by tak odloučena od svého manžela, jemuž zdravotní stav neumožňuje trvalý
pobyt na Ukrajině. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne
17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, publikovaný pod č. 28/2003 Sb. NSS, kde uvedl,
že „Manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního
zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.“
Jak již tento soud judikoval, prokázání existence rodinného života neznamená povinnost
státu automaticky rozhodnout o udělení doplňkové ochrany extenzivně (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65). Vztahem zakládajícím
rodinný život je především vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, přičemž důraz je
kladen na fungující, nikoli pouze formální, rodinné vztahy (srov. např. rozhodnutí Evropské
komise pro lidská práva ze dne 15. 10. 1986 ve věci K. proti Spojenému království, stížnost
č. 11468/85, dostupné na http://echr.coe.int). Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatelka
poprvé přicestovala do České republiky v roce 2000 na turistické vízum, jehož platnost byla
omezena na čtrnáct dní, a zůstala zde asi dva a půl roku. Po návratu do země původu se rozvedla
a později přišla i o práci. V roce 2004 z ekonomických důvodů znovu přijela do České republiky
a pobývala zde nelegálně až do roku 2008, kdy byla pravomocně odsouzena za trestný čin maření
úředního rozhodnutí. Poté dne 20. 7. 2008 odjela zpět na Ukrajinu a do České republiky se vrátila
20. nebo 22. 9. 2008, a to s úmyslem se zde vdát. Dne 23. 10. 2008 stěžovatelka uzavřela
manželství s občanem České republiky, přičemž platnost víza jí skončila následující den,
tj. 24. 10. 2008. Ještě téhož dne (23. 10. 2008) požádala o udělení přechodného pobytu, avšak
s negativním výsledkem, a to z důvodu výše uvedeného odsouzení. Poté stěžovatelka měla
opakovaně krátkodobé vízum a koncem srpna 2009 obdržela pouze výjezdní vízum k vycestování
zpět na Ukrajinu. Teprve dne 26. 10. 2009 požádala o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem
na okolnosti daného případu je zcela evidentní, že se stěžovatelka uzavřením manželství
a následně podanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany snažila legalizovat svůj pobyl v České
republice. Existenci manželství tak v daném případě není možné bez dalšího považovat
za výjimečný případ, na který by bylo možno aplikovat ust. §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Manželství s občanem České republiky pak pojmově vylučuje i udělení doplňkové ochrany podle
ust. §14b zákona o azylu, podle kterého lze udělit doplňkovou ochranu pouze rodinnému
příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, neboť občanu České republiky nemůže být
v České republice doplňková ochrana udělena.
V této souvislosti je nutno poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2005, č. j. 2 Azs 216/2004 - 60, v němž bylo vysloveno, že „Žadatel o udělení azylu zjevně
patří do mocné skupiny osob toužících pobývat v České republice z víceméně soukromých
pohnutek, spadajících svojí podstatou do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících do režimu
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce přístupnosti
pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení
podle těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení.“
Namítala-li dále stěžovatelka, že krajský soud neprovedl důkaz zprávou Amnesty
International Report 2009, která se týkala situace na Ukrajině, odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, který byl publikován pod č. 618/2005
Sb. NSS, v němž je uvedeno, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které
nikoli; což jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. V daném případě krajský
soud svůj postup odůvodnil a uvedl, z jakého důvodu neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem advokátka
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových
výdajů stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu