ECLI:CZ:NSS:2010:8.AFS.74.2009:104
sp. zn. 8 Afs 74/2009 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: DGF a. s., se sídlem
Svitavská 58, Moravská Třebová, zastoupen Rudolfem Skoupým, advokátem ve Svitavách,
Soudní 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 824/17,
Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2008, čj. 6734/08-1300-603479,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 8. 2009, čj. 31 Ca 178/2008 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2009, čj. 31 Ca 178/2008 - 20,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 9. 7. 2008,
čj. 6734/08-1300-603479, zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu
v Moravské Třebové (správce daně) ze dne 8. 10. 2007, čj. 35614/07/265970/4445,
čj. 35619/07/265970/4445, čj. 35620/07/265970/4445, čj. 35621/07/265970/4445, kterými
mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen, červen,
červenec a srpen 2005 v celkové výši 153 323 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Vytkl mu, že žalovaný rozhodoval v rozporu s §31 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), neboť rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ve věci bylo sporné, zda bylo kupující osobě (fyzické
osobě – podnikateli) H. M. řádně přiděleno daňové číslo k dani z přidané hodnoty (dále
též „DPH“) pro intrakomunitární účely a zda jsou či nejsou zdanitelná plnění osvobozena od
daně z přidané hodnoty podle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Bylo třeba posoudit, zda byl odběratel zboží osobou
registrovanou v kterémkoliv státě Evropské unie k dani ve smyslu §4 odst. 1 zákona o dani z
přidané hodnoty. Po podání odvolání bylo žalobci doručeno potvrzení Finančního úřadu
v Quedlinburgu ze dne 11. 2. 2008, dle kterého byl kupující v období od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005
veden pod identifikačním číslem DE814526112B k dani z přidané hodnoty (dále též „DIČ“ nebo
„VAT ID“). Žalovaný ovšem tento důkazní prostředek posoudil jako neprokazující žalobcovo
tvrzení. Žalobce má za to, že žalovanému nic nebránilo zajistit další důkazní prostředky pro
odstranění nastalých rozporů. Nesdílí přitom názor žalovaného, že formulář SCAC 2004 je
důkazem vyšší právní síly. Dle §2 odst. 7 daňového řádu má žalovaný povinnost přihlédnout ke
všem důkazům a vypořádat se s nimi.
Krajský soud rozhodnutím ze dne 31. 8.2009, čj. 31 Ca 178/2008 - 20, žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že důkazní břemeno stíhá daňový subjekt. Dokazování
v daňovém řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového
subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Jestliže tak neučiní, nelze s odkazem na §31 odst. 8
daňového řádu dovozovat, že je to správce daně, kdo byl tyto skutečnosti za daňový subjekt
povinen prokazovat a neučinil-li tak, dospět k závěru, že rozhodnutí daňového orgánu nebylo
vydáno na základě úplných skutkových zjištění. Žalobcem předložené listiny nepotvrzují,
že by H. M. bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro intrakomunitární účely. Naopak,
odpověď příslušného orgánu Spolkové republiky Německo ze dne 7. 8. 2007 ve formuláři SCAC
2004 přidělení takového čísla jednoznačně vylučuje. Vypovídací a důkazní hodnota tohoto
formuláře je nepochybně vyšší, než obsah žalobcem předložených potvrzení, z nichž navíc je u
jednoho uvedeno, že slouží pro řízení o vrácení daně z přidané hodnoty, které je upraveno v §82
zákona o DPH a nikoliv pro osvobození od daně ve smyslu §64 odst. 1 předmětného zákona.
Krajský soud se proto přiklonil k závěrům žalovaného, že žalobce nepředložil důkaz o tom, že
jeho obchodnímu partnerovi bylo v rozhodném období přiděleno identifikační číslo k dani
z přidané hodnoty pro intrakomunitární dodání. Žalobce požadoval zajištění dalších podkladů
pro odstranění pochybností, sám však žádné konkrétní důkazy nepředložil ani jejich obstarání
nebo provedení nenavrhl. Tvrdil rovněž, že žalovaný svým postupem porušil §31 odst. 7
daňového řádu. Dané ustanovení však řeší podmínky, za kterých lze základ daně a daň sjednat
dohodou, a proto je daný odkaz nepatřičný. Krajský soud dále konstatoval, že pokud žalobce
osvobodil danou transakci od daně z přidané hodnoty, byl povinen dokázat, že pro takový postup
byly splněny zákonné podmínky ve smyslu §64 zákona o DPH. Žalobcem předložená potvrzení
jednoznačně nepotvrdila, že obchodní partner zákonem požadované podmínky splňoval. Soud
proto uzavřel, že se žalobci nepodařilo zpochybnit zjištění správce daně vyplývající z předmětné
zprávy příslušného daňového úřadu Spolkové republiky Německo.
Zamítavý rozsudek krajského soudu žalobce (stěžovatel) napadl kasační stížností, v níž stížní
důvody výslovně podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu,
že se mu nepodařilo zpochybnit zjištění správce daně vyplývající ze zprávy německého daňového
úřadu ze dne 7. 8. 2007 obsažené ve formuláři SCAC 2004 a že tak neunesl své důkazní břemeno.
Stěžovatel měl k dispozici informace od kupujícího, že měl přiděleno daňové identifikační číslo.
Proto si i v součinnosti s kupujícím obstaral potvrzení Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne
11. 2. 2008, podle kterého byl pan M. veden u tohoto úřadu v období od 16. 6. 2004
do 1. 9. 2005 pod identifikačním číslem DE814526112B. Stěžovatel má za to, že tímto
dokumentem prokázal, že jeho smluvní partner disponoval daňovým identifikačním číslem
pro intrakomunitární účely. Jeho možnosti ověřit intrakomunitární DIČ podnikatele z jiné země
Evropské unie jsou nepoměrně menší, než možnosti správce daně. Místo toho, aby odvolací
orgán tyto nové skutečnosti ověřil na německé straně, v čemž mu vůbec nic nebránilo,
zpochybnil bez dalšího DIČ uvedené ve zprávě německého finančního úřadu proto, že jeho
skladba je nesprávná, neboť má na konci písmeno a jeho struktura není shodná se strukturou
německého VAT ID. Dle neformálního zjištění stěžovatele písmeno B na konci
intrakomunitárního DIČ slouží pouze k označení, že DIČ pro intrakomunitární účely již ke dni
podání zprávy neplatí (z něm. slova beendet – zakončen, ukončen). Tyto skutečnosti si však měl
ověřit přímo žalovaný a neměl bez dalšího označit uvedené DIČ jako nevěrohodné. Stěžovatel
uzavřel, že postup žalovaného v daňovém řízení byl v rozporu s §31 odst. 2 daňového řádu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že neobsahuje žádné nové skutečnosti, které
by měly vliv na výrok napadeného rozhodnutí. Setrval proto na správnosti svých závěrů.
Stěžovatel svým podáním ze dne 8. 2. 2010 doplnil kasační stížnost o fotokopii stanoviska
správce daně ze dne 15. 12. 2009, čj. 39442/09/265930605186, které bylo vydáno v jiné věci
stěžovatele, nicméně jej lze dle jeho názoru užít i v nyní souzené věci, neboť osvědčuje, že H. M.
byl osobou registrovanou v dani v jiném členském státě Evropské unie.
Žalovaný ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že předmětné stanovisko ze dne
15. 12. 2009, které se vztahuje ke zdaňovacímu období únor a březen 2005, vydal správce daně
na základě odpovědi ze Spolkové republiky Německo prostřednictvím formuláře SCAC 2004
o poskytnutí informací o daňovém subjektu H. M. Správce daně požádal nejenom o informace
vztahující se ke zdaňovacím obdobím únor a březen 2005, ale rovněž i ke zdaňovacím obdobím
květen až srpen 2005. Z došlé odpovědi vyplynulo, že výrobky, které jsou předmětem
posuzovaného plnění, byly dodány subjektu H. M., který byl v rozhodných zdaňovacích
obdobích osobou registrovanou k dani v jiném členském státě Evropské unie. Z uvedeného
vyplývá, že se v případě předmětných plnění jednalo o plnění osvobozená od daně s nárokem na
odpočet daně ve smyslu §64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalovaný podotkl, že
odpověď dožádaného německého orgánu, doručená správci daně dne 11. 11. 2009, je v
naprostém rozporu s odpovědí doručenou správci daně dne 7. 8. 2007, na základě které bylo v
této věci postupováno. Žalovaný má za to, že v daném případě je třeba respektovat odpověď
doručenou dne 11. 11. 2009, a proto se zřetelem na tyto nové skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl,
aby žalobci nebyly přiznány náklady soudního řízení jak před krajským soudem, tak před
Nejvyšším správním soudem, neboť jak žalovaný, tak i správce daně postupovali zcela v souladu
s oznámením ze dne 7. 8. 2007 a ke změně ve věci došlo až na základě oznámení ze dne
11. 11. 2009.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V kasační stížnosti byla nastolena jediná otázka, a sice zda bylo v řízení náležitě prokázáno,
že stěžovatel uskutečnil zdanitelná plnění s osobou registrovanou k dani přidané hodnoty v jiném
členském státě Evropské unie, tedy že H. M. bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro účely
intrakomunitárního dodání.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve zrekapitulovat obsah dokumentů, které
byly k dispozici při prokazování (ne)registrace odběratele zboží H. M. k dani z přidané hodnoty
pro intrakomunitární účely. Stěžovatel v průběhu řízení před správcem daně prvého stupně a
následně i před žalovaným předkládal různé dokumenty (v německém jazyce a zpravidla opatřené
neúředním překladem), které se vztahovaly k daňovému subjektu H. M. a obchodní společnosti
GFM-Gastro-Food-Medigas-GmbH Ltd. Ve vztahu k prvně uvedenému předložil fotokopii
písemnosti vystavené Spolkovým centrálním úřadem pro daně (pozn. NSS – Bundeszentralamt
für Steuern, překládáno rovněž jako Spolkový centrální daňový úřad nebo Spolková centrála pro
daně) ze dne 1. 9. 2006, dle které bylo tomuto subjektu s účinností od 8. 11. 2005 přiděleno VAT
ID: DE814526112. Dále je v tomto sdělení uvedeno, že potvrzení, resp. oprava platnosti tohoto
čísla na období od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005 již není možná. Stěžovatel rovněž předložil potvrzení
Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne 5. 9. 2006 o tom, že H. M. byl zapsán jako poplatník
daně z přidané hodnoty od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005 pod daňovým číslem 117/251/01726.
Poté, co správce daně daňovému subjektu sdělil, že předmětné písemnosti nelze uznat
jako důkazní prostředek, stěžovatel správci daně předložil sdělení Spolkového centrálního
úřadu pro daně ze dne 26. 9. 2006, že H. M. bylo v období od 16.6. 2004 do 1. 9. 2005 přiděleno
VAT ID: DE814526112.
Správce daně následně prostřednictvím formuláře SCAC 2004 požádal Spolkovou republiku
Německo o poskytnutí informací o odběrateli zboží. Z odpovědi vyplynulo, že k datu,
kdy se uskutečnila předmětná dodání zboží, neexistovalo v souvislosti s podnikem pana M. žádné
platné DIČ pro účely intrakomunitárního dodání. V období od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005 podnikal
dle vyjádření německého dožádaného orgánu jako samostatný podnikatel, přičemž pro toto
podnikání užíval neoprávněně DIČ: DE813723034.
Stěžovatel doplnil své odvolání proti dodatečným platebním výměrům o doklad vystavený
Finančním úřadem v Quedlinburgu ze dne 11. 2. 2008 o zapsání poplatníka daně (podnikatele) H.
M. pod daňovým identifikačním číslem 117/251/01726 a dále o potvrzení téhož správce daně z
téhož dne, že tento poplatník byl v období od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005 veden pod identifikačním
číslem k dani z přidané hodnoty DE814526112B.
Lze tak shrnout, že žalovaný měl při svém rozhodování o oprávněnosti doměření daně
z přidané hodnoty k dispozici dva ne zcela korespondující dokumenty od Spolkového centrálního
úřadu pro daně vztahující se k existenci a době přidělení DIČ: VAT DE814526112, přičemž třeba
poznamenat, že se správce daně ve zprávě o daňové kontrole či stanovisku ze dne 17. 9. 2007
(č. l. 89 správního spisu) ani posléze žalovaný ve svém rozhodnutí nezabývali obsahem, potažmo
překladem ve smyslu §3 odst. 1 daňového řádu, stěžovatelem neúředně přeložené věty
z písemnosti ze dne 1. 9. 2006, že „potvrzení, resp. oprava platnosti daňového identifikačního čísla k DPH
DE814526112 na období 16. 6. 2004 až 1. 9. 2005 již tedy není možná, protože prvotní zadání proběhlo dne
8. 11. 2005.“ Přitom na základě této věty správce daně svým stanoviskem ze dne 15. 9. 2006
neosvědčil danou listinu a v ní uvedenou informaci za důkaz. Nutno rovněž podotknout,
že správci daně obou stupňů následně ve svých dokumentech uváděli, že v předmětné písemnosti
je uvedeno toliko, že není možná „oprava“, nikoliv též „potvrzení“ platnosti. Ten samý úřad
v písemnosti ze dne 26. 9. 2006 sdělil, že H. M. bylo v předmětném období přiděleno VAT ID
DE814526112. Žalovaný dále disponoval dalším, podstatně novějším dokladem, tentokrát
vystaveným Finančním úřadem v Quedlinburgu stvrzujícím, že odběratel zboží byl v předmětné
době veden u tohoto úřadu pod identifikačním číslem k dani z přidané hodnoty DE814526112B.
Toto číslo zmiňuje i rozsudek krajského soudu na straně 7. Na druhou stranu si žalovaný opatřil
formulář SCAC 2004, v němž je uvedeno, že k datu, kdy se uskutečnila předmětná dodání,
neexistovalo v souvislosti s podnikem pana M. žádné platné DIČ. Nejvyšší správní soud však
poznamenává, že z tohoto tvrzení nelze nade vší pochybnost seznat, zda se německý dožádaný
orgán vyjadřoval k panu M. i jako k fyzické osobě – podnikateli, nebo pouze k podnikům, ve
kterých by zastával pozici společníka, člena statutárního orgánu apod., neboť se dožádaný orgán
v tomto dokumentu vyjadřoval zejména k době existence společnosti GFM-Gastro-Food-
Medigas-GmbH Ltd. V této společnosti odběratel zboží vykonával funkci ředitele a společníka a
rovněž k době přidělení a trvání platnosti daňového identifikačního čísla této společnosti (z
obchodního rejstříku byla vymazána dne 16. 6. 2004 a měla přiděleno DIČ DE813723034 až do
1. 4. 2005. Dle tvrzení dožádaného orgánu H. M. používal toto číslo i nadále, a to nezákonně).
Formulář SCAC 2004 uvádí, že v souvislosti s podnikem pana M. k datu, kdy se uskutečnila
zdanitelná plnění, neexistovalo žádné DIČ. Není však bezpečně zřejmé, zda se tím míní
společnosti, ve kterých působil, nebo též jeho činnost jako podnikající fyzické osoby. O daňovém
identifikačním číslu ve tvaru DE814526112 nebo DE814526112B se formulář SCAC 2004
nezmiňuje.
Ustanovení §64 zákona o dani z přidané hodnoty vymezuje podmínky, za kterých
je osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet daně dodání zboží do jiného
členského státu. Odstavec 1 tohoto ustanovení určuje, že pro osvobození od DPH je třeba
dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě a současně je pro tohoto
odběratele pořízení zboží předmětem daně z přidané hodnoty. Odběratel zboží má následně
povinnost dodání zboží zdanit. Podle §4 odst. 1 písm. u) zákona o dani z přidané hodnoty
je osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, tj. v jiném nežli Česká republika, taková
osoba, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro účely daně z přidané hodnoty v rámci
obchodování mezi členskými státy.
Dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě je objektivně zjistitelnou
skutečností. Přidělení DIČ pro intrakomunitární dodání je třeba postavit najisto. Ke zjednodušení
ověřování, zda je odběratel zboží povinen odvést ve členském státě, kam bylo zboží dodáno, daň
z přidané hodnoty, tj. zda má být dodání zboží osvobozeno od daně z přidané hodnoty ve smyslu
§64 zákona o dani z přidané hodnoty, byla na základě čl. 27 nařízení Rady ze dne 7. 10. 2003,
č. 1798/2003/ES, o správní spolupráci v oblasti daně z přidané hodnoty, zřízena veřejně
přístupná elektronická databáze VIES (VAT Information Exchange System). Tato databáze
umožňuje ověřit platnost daňového identifikačního čísla obchodního partnera, pod nímž
je registrován k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropské unie. Tyto skutečnosti
je možné dále ověřit prostřednictvím strukturovaného a standardizovaného formuláře SCAC
2004 coby nástroje správní spolupráce v oblasti daně z přidané hodnoty, a to na základě čl. 5
téhož nařízení Rady. Ověřování informací v systému VIES není tedy jediným možným
a nezpochybnitelným důkazním prostředkem, jakým zjistit, zda je odběratel zboží osobou
registrovanou k dani v jiném členském státě. Jestliže odběratel daného zboží či služby není
uveden v databázi VIES, ještě to nutně nemusí znamenat, že není osobou registrovanou k dani
v jiném členském státě. S touto skutečností počítá i formulář SCAC 2004, ve kterém je možné
pod bodem B2-2 ověřit, zda je osoba registrována k dani, přestože její DIČ není uvedeno
v databázi VIES. Rovněž nelze dovodit, že informace získané dožádáním prostřednictvím
formuláře SCAC 2004 mají povahu nezvratného důkazu, automaticky vylučujícího protichůdné
informace obsažené v jiných dokumentech vydaných rovněž státními orgány, tím spíše, pokud
byly takové dokumenty k dispozici.
Existenci registrace odběratele zboží k dani, tedy přidělení daňového identifikačního čísla
pro intrakomunitární obchody, je třeba pro účely osvobození daně s nárokem na odpočet doložit
jakýmkoliv způsobem, kterým bude tato skutečnost postavena najisto. Zákon o dani z přidané
hodnoty nestanovuje výlučný způsob, kterým je třeba prokázat existenci daňového
identifikačního čísla pro účely daně z přidané hodnoty v rámci obchodování mezi členskými státy.
Proto je prokázání registrace k dani možno osvědčit různými druhy důkazních prostředků,
jež jsou demonstrativním výčtem uvedeny v §31 odst. 4 věty třetí zákona o správě daní
a poplatků a které byly získány postupem dle věty prvé téhož ustanovení. Důkazní břemeno
v tomto směru stíhá daňový subjekt, nicméně nelze odhlédnout od §31 odst. 2 daňového řádu,
dle kterého správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové
povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
V posuzovaném případě stěžovatel prokazoval existenci DIČ svého obchodního partnera
několika doklady, naposledy potvrzením Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne 11. 2. 2008.
Nehodlal-li žalovaný správce daně tento důkazní návrh osvědčit za důkaz nebo mu nepřiznat
relevantní důkazní hodnotu, musel tak učinit za splnění požadavků, které daňový řád klade
na proces dokazování, které jsou obsaženy zejména v §2 odst. 3 a §31 daňového řádu. Zásada
volného hodnocení důkazů neznamená, že by správce daně, potažmo následně soud, měl
při svém rozhodování na výběr, které z důkazů provede a které nikoli a o které z provedených
důkazů opře své skutkové závěry a které prohlásí za nerelevantní či nadbytečné. Nelze totiž
připustit, aby posuzující orgán připustil pouze takové důkazy, které svědčí jen ve prospěch
či jen v neprospěch daňového subjektu. Důkazní návrh nelze odmítnout jen proto,
že je v rozporu s jiným – dříve - získaným důkazem.
Závěry krajského soud stran prokázání existence DIČ přiděleného H. M. pro
intrakomunitární plnění shora uvedeným požadavkům neodpovídají. Krajský soud přisoudil vyšší
vypovídací a důkazní hodnotu formuláři SCAC 2004 oproti daňovým subjektem předkládaným
potvrzením, zejména pak potvrzení z Finančního úřadu z Quedlinburgu ze dne 11. 2. 2008. Je
sice pravdou, že daňový subjekt předkládal v průběhu správního řízení doklady nesouvisející s
DIČ pro intrakomunitární dodání, to však nic nemění na tom, že v rámci odvolacího řízení
předložil doklad vystavený státním orgánem - Finančním úřadem v Quedlinburgu - ze dne 11. 2.
2008, v němž je potvrzeno, že H. M. byl v období od 16. 6. 2004 do 1. 9. 2005, tedy i v době
uskutečnění předmětných sporných plnění, veden pod identifikačním číslem k dani z přidané
hodnoty DE814526112B.
Krajský soud se při posuzování této listiny nikterak nevyjadřoval k formě daňového
identifikačního čísla ani k věrohodnosti, průkaznosti či pravosti listiny samé. Krajský soud
se musel vypořádat s otázkou, proč přisuzuje nižší důkazní hodnotu stěžovatelem předloženému
důkazu, potvrzujícímu jeho tvrzení ohledně registrace k dani pro účely intrakomunitárního
dodání než informaci získané z formuláře SCAC 2004. Svůj závěr výslovně opřel pouze o to,
žena jednom ze stěžovatelem předložených dokumentů je uvedeno, že slouží výhradně jako
doklad o zapsání poplatníka (podnikatele) k předložení v řízení o vrácení daně z přidané hodnoty
v jiných státech. Nejvyšší správní soud nespatřuje souvislost mezi „pokynem“ na dokladu
vztahujícímu se k daňovému identifikačnímu číslu 117/251/01726 a potvrzením o přidělení
identifikačního čísla k dani z přidané hodnoty DE814626112B, které v sobě tyto údaje
neobsahovalo. Skutečnost, že stěžovatel předložil doklad vztahující se k vnitrostátnímu
daňovému identifikačnímu číslu či jiné nerelevantní podklady, nemohla založit závěr, že doklad
od německého správce potvrzující přidělení DIČ DE814526112B, má nižší důkazní hodnotu.
Hodlal-li krajský soud dát žalovanému za pravdu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran
prokázání registrace H. M., musel nepochybným způsobem vyloučit relevanci stěžovatelem
předložených dokladů. Krajský soud tak učinil v podstatě jen na základě toho, že tu existuje
důkaz prokazující opak, a sice formulář SCAC 2004, kterému přisoudil povahu nezvratného
důkazu.
Rozhodnutí krajského soudu je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší
správní soud nad rámec řečeného doplňuje, že takovou důkazní sílu přisoudil formuláři i sám
žalovaný, který informace obsažené v potvrzení Finančního úřadu v Quedlinburgu ze dne
11. 2. 2008 odmítl s tím, že v něm uvedené DIČ neodpovídá struktuře identifikačních čísel
přidělovaných Spolkovou republikou Německo pro intrakomunitární plnění, přičemž doplnil,
že i kdyby došlo pouze k přepisu, bylo by stejně toto potvrzení v rozporu s informacemi
získanými pomoci SCAC 2004.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou, o proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v novém řízení, vázán právními názory Nejvyššího správního soudu vyjádřenými
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), znovu přezkoumá žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného a znovu posoudí všechny důkazní prostředky, které jsou k dispozici. V novém
rozhodnutí taktéž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu