ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.29.2009:96
sp. zn. 8 As 29/2009 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: AUTOMOTO KLUB
SOBĚSLAV, Jiráskova 407/II, Soběslav, zastoupený JUDr. Josefem Šírkem, advokátem
v Českým Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému: Krajský úřad -Jihočeský kraj,
odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, U Zimního
stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. F., proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 8. 2008, čj. KUJCK 21814/2008/OREG/2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2009,
čj. 10 Ca 223/2008 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2008, čj. Výst. 5967/2006/4/Ros, vydal Městský úřad
Soběslav, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), veřejnou vyhláškou povolení ke stavbě
Rekreačního areálu Dráchov - II. etapa na pozemku parc. č. 273, 274, 282/1, 282/11, 282/33,
282/39, 290/4, p. p. k. 269, 270, 271 , 275, 302, 303, 306 v kat. území Dráchov, parc. č. 417/ 3,
417/7, 417/14 v kat. území Řípec.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) odvolání
u Krajského úřadu - Jihočeský kraj, odboru regionálního rozvoje, územního plánování,
stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu (dále jen „krajský úřad“).
Krajský úřad rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil, a ve změnou nedotčených
částech výroku odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí krajského úřadu brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který žalobu zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost.
Stěžovatel namítá, že jak krajský soud, tak krajský úřad, nerespektoval po dmínky
územního rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s názorem krajského úřadu týkajícím
se pohledového oddělení pozemků stěžovatele od pozemků osoby zúčastněné. Krajský soud
uvedl, že keřová kulisa je součástí výkresu v projektové dokumentaci, která slouží jako podklad
pro stavební povolení z listopadu 2007. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a namítá, že zákres
keřů v projektové dokumentaci ke stavebnímu povolení nemůže nahradit podmínku územního
rozhodnutí. To lze jedině slovním vyjádřením, výslovně uvedeným v některé z podmínek
stavebního povolení. Krajský soud se v této souvislosti nevypořádal s tím, že stavební povolení
z listopadu 2007 bylo krajským úřadem zrušeno a předmětem řízen í je stavební povolení
z 29. 4. 2008.
Dle stěžovatele krajský soud vadně posoudil otázku doložení návrhu organizace dopravy
v povolovaném areálu. Krajský soud uvedl, že součástí podkladů, které byly shromážděny před
vydáním stavebního povolení, je kladné stanovisko Policie České republiky, Okresního
dopravního inspektorátu v Táboře ze dne 8. 1. 2008. Rovněž z podmínek stavebního povolení
vyplývá, že stěžovatel požádal správní úřad o povolení zvl áštního užívání komunikace.
Dle stěžovatele kladné stanovisko Policie ČR, Okresního dopravního inspektorátu v Táboře,
k napojení příjezdové komunikace na veřejnou komunikaci z odpočívky nemůže nahradit
podmínku určenou v územním rozhodnutí, a to, že k vydání stavebního povolení je nutné
předložit plán organizace dopravy v areálu osoby zúčastněné.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v projektové dokumentaci nebyla dodržena platná
legislativa týkající se hygieny. Krajský soud se nevypořád al s důkazem předloženým
již ve správním řízení, a to s hlukovou studií, ze které vyplývá, že v místě stavby bude docházet
k překračování hygienických limitů hluku. Krajský soud odmítl stěžovatelovo tvrzení,
že z hlediska veřejného zájmu a hygienických podmínek je nutné zkoumat účinky budoucího
provozu dle §62 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb ., o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen „stavební zákon“). Krajský soud uvedl, že povolovaná stavba není provozovnou
ve smyslu živnostenského zákona, protože se jedná o výstavbu rekreačních chatek. S tímto
tvrzením stěžovatel nesouhlasí, protože se jedná o stavbu komerčně provozovaného kempu
a areál je provozovnou pro živnost zúčastněné osoby, je proto nutné použít §62 odst. 2
stavebního zákona.
Stěžovatel dále namítá, stavební povolení nerespektuje požadavky veřejného zájmu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud odmítl jeho námitku týkající se z ákresu povodňové
vody Q100 do projektové dokumentace. Dle stěžovatele tím nebyly splněny požadavky
vyplývající z §62 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavební úřad nezkoumal, jak navrhovaná
stavba v případě povodní zasáhne pozemky a stavby stěžovatele. Stavební úřad dále nevzal
na vědomí nesouhlas povodňové komise, vyjádřený ve sdělení města Soběslav ze dne 15. 8. 2006,
čj. 01/202-2006.
Krajský soud dále nepřipustil důkaz, který při jednání předložil stěžovatel, a to zákres
povodňové vody Q 100, ze kterého vyplývá, že navrhovaná stavba leží v tzv. zakázaném území.
Krajský soud porušil zásadu rovnosti před zákonem, protože z důvodu koncentrace řízení odmítl
provedení důkazu stěžovatele, ale neshledal porušením zákona postup stavebního úřadu,
který připustil, aby osoba zúčastněná po lhůtě stanovené stavebním úřadem předkládala další
doklady.
Dle stěžovatele nesprávně odmítl krajský soud jeho námitku, že stavební úřad neměl
stavební povolení doručovat veřejnou vyhláškou. Nedošlo ke splnění podmínek dle §61 odst. 4
stavebního zákona, proto k tomu nebyl stavební úřad oprávněn. Stavební úřad dále pochybil tím,
že nezastavil řízení z důvodu, že osoba zúčastněná ve lhůtě stanovené stavebním úřadem
nepředložila povinné podklady pro žádost o vydání stavebního povolení.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že krajský soud při argumentaci v odůvodnění rozsudku
použil §71 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelova námitka nebyla nová, pouze opakovala námitku týkající
se území Q 100, kterou dokládá stanovisko povodňové komise. Stěžovatel již dříve namítal,
že předmětné územní rozhodnutí je předmětem soudního řízení před Městským soudem v Praze.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákres hradby dřevin mezi stavbou
a areálem stěžovatele do projektové dokumentace pro stavební povolení splňuje podmínky
územního rozhodnutí. K otázce hluku uvedl, že Krajská hygienická stanice Jihočeského kraje
vyslovila souhlas s projektovou dokumentací pro stavební řízení. Jinak trvá na svém vyjádření
k žalobě a s rozhodnutím krajského soudu se ztotožňuje.
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel namítal, že podmínky územního rozhodnutí
nelze splnit tím, že jsou keřové kulisy, pohledová oddělení a odstínění areálu zakreslena do
situačního výkresu projektové dokumentace, který je připojen ke stavebnímu povolení. Zajistit
splnění podmínek územního rozhodnutí je možné pouze slovním vyjádřením v podmínkách
stavebního povolení spolu s údaji v průvodní souhrnné technické zprávě projektové
dokumentace, kde bude uveden účel a parametry keřové kulisy. Stejné závěry platí i pro dodržení
hygienických předpisů.
V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uv edl, že zákres hradby dřevin
do projektové dokumentace pro stavební povolení splňuje podmínky územního rozhodnutí.
Dřeviny nejsou stavba, proto je nelze uvádět a specifikovat v textové části stavebního povolení.
V projektové dokumentaci jsou dále vyznačeny veřejné a neveře jné účelové komunikace areálu
a osazení dopravními značkami. Požadavky na organizaci dopravy v době výstavby jsou uved eny
v podmínkách č. 7 a 17 výrokové části stavebního povolení.
Dle žalovaného je pro vydání stavebního povolení rozhodující stanovisko Krajské
hygienické stanice Jihočeského kraje, ve které byly stanoveny další podmínky. Otázkou splnění
příslušných hygienických limitů hluku se bude stavební úřad zabývat taktéž v souvislosti
se žádostí o vydání kolaudačního povolení. Žalovaný se ztotožnil s tím, jakým způsobem
přezkoumal krajský soud otázku respektování požadavků veřejného zájmu. Zdůraznil,
že povodňová komise není dotčeným orgánem státní správy a není oprávněna k vydávání
závazných podkladů pro vydání stavebních povolení.
V otázce vadného postupu v řízení žalovaný setrval na svém názoru, který uvedl
již v řízení o odvolání, a to, že část podkladů, které os oba zúčastněná předložila stavebnímu
úřadu po stanoveném termínu, se týkala prodloužení stanovisek dotčených orgánů. Jejich platnost
uplynula před vydáním napadeného rozhodnutí. Stavební úřad požadoval také další podklady
na základě nových námitek žalobce. Dlouhou dobu zpracování těchto stanovisek osoba
zúčastněná nezpůsobila, nebylo proto v souladu s principem dobré správy ji z tohoto důvodu
trestat.
Žalovaný odkázal na argumentaci krajského soudu, týkající se doručování rozhodnutí
veřejnou vyhláškou a koncentrace řízení, se kterou se plně ztotožňuje.
Z předložených správních a soudních spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Stavební úřad vydal dne 27. 4. 2005, čj. 11052 - 1/03/Hř, územní rozhodnutí o umístění
stavby Rekreační areál Dráchov – II. etapa. Následně na základě žádosti osoby zúčastněné povolil
stavbu stavebním povolením ze dne 29. 9. 2006. Krajský úřad Jihočeského kraje k odvolání
stěžovatele toto stavební povolení dne 30. 1. 2007 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému
projednání.
Stavební úřad vyzval osobu zúčastněnou dne 2. 5. 2007, aby do šesti měsíců od doručení
výzvy uvedla žádost o vydání stavebního povolení do souladu s podmínkami rozhodnutí
o umístění stavby, doplnila stanovené údaje a podklady. Stavební úřad řízení do doplně ní žádosti
přerušil.
Osoba zúčastněná doručila dne 20. 8. 2007 stavebnímu úřadu prohlášení k žádosti
o vydání stavebního povolení s doplňujícími informacemi a podklady, ve kterém omezila stavbu
z 32 na 29 chatek z důvodu upřesnění hranice aktivní zóny záplavového území Lužnice, dodala
chybějící podklady a specifikovala čísla pozemků. Následujícím doplněním ze dne 6. 11. 2007
předložila přesný seznam pozemků, na kterých bude stavba umístěna.
Stavební úřad vyzval opatřením ze dne 18. 10. 2007 osobu zúčastněnou, aby nejpozději
do 2 měsíců od doručení tohoto přípisu uvedla žádost o vydání stavebního povolení,
resp. projektovou dokumentaci, do souladu s podmínkami rozhodnutí o umístění stavby.
Dle stavebního úřadu nebyly doklady a údaje, které osoba zúčastněná předložila po výzvě
ze 2. 5. 2007, dostačující. Stavební úřad do doplnění žádosti řízení dle §64 správního řád u
přerušil. Opatřením ze dne 4. 2. 2008 účastníkům oznámil, že stavební řízení bude dále
pokračovat.
Stěžovatel dne 3. 3. 2008 uplatnil u stavebního úřadu připomínky k podkladům
pro vydání stavebního povolení. Stavební úřad proto osobu zúčastněnou dne 27. 3. 2008 vyzval,
aby do jednoho měsíce od doručení této výzvy žádost doplnil o dodatek požárně bezpečnostního
řešení stavby s uvedením náhradního řešení zásobování areálu vodou pro požární účely
a s tím související změnu projektové dokumentace. Stavební úřad řízení přerušil. Osoba
zúčastněná předložila následně stavebnímu úřadu závazné souhlasné stanovisko dotčeného
orgánu na úseku požární ochrany.
Rozhodnutím doručeným veřejnou vyhláškou ze dne 29. 4. 2008 stavební úřad stavbu
rekreačního areálu Dráchov povolil. Pro provedení stavby stanovil 23 podmínek. Proti
rozhodnutí se stěžovatel dne 26. 5. 2008 odvolal. Krajský úřad – Jihočeský kraj, odbor
regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu,
vydal dne 28. 8. 2008 rozhodnutí, kterým částečně rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
29. 4. 2008 změnil – upravil podmínky pro provedení stavby, a částečně jej potvrdil.
Proti rozhodnutí o odvolání brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Krajský soud žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku krajského soudu neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal
proto důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Věc posoudil
takto:
Projektová dokumentace se povinně připojuje k žádosti o stavební povolení a její
náležitosti jsou upraveny v §18 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
stavebního zákona. Projektová dokumentace mimo jiné obsahuje „souhrnnou zprávu s údaji
doplňujícími základní údaje o stavbě uvedené v žádosti o stavební povolení.“ Nejvyšší správní soud uvedl
v rozsudku ze dne 21. 11. 2007, čj. 3 As 24/2007 - 113, že „i v případě, že nejsou určité části stavby
výslovně zmíněny ve výroku stavebního povolení týkajícího se zbytku stavby, je možné dospět k záv ěru,
že se i na ně stavební povolení vztahuje, jestliže je záměr jejich vybudování zřejmý z projektové dokumentace,
která byla podkladem pro povolení stavby“. Projektová dokumentace je závazným podkladem pro
realizaci stavby, proto byla-li v něm keřová kulisa uvedena, je touto skutečností stavebník vázán.
Jak však správně uvedl krajský soud, keřová kulisa není stavbou, kterou by měl stavební úřad
povolit v rámci stavebního povolení.
Stěžovatel dále nesprávně tvrdí, že se krajský soud zabýval stavebním povolením
z listopadu 2007. Po prozkoumání předmětných dokumentů Nejvyšší správní soud uvádí,
že označení „listopad 2007“ se nevztahuje ke stavebnímu povolení, ale k projektové
dokumentaci. Krajský soud uvedl, že keřová kulisa mezi předmětnou stavbou a areálem
Automoto klubu Karvánky je součástí výkresu v „projektové dokumentaci sloužící jako podklad
pro stavební povolení z listopadu 2007“. Součástí přiložených spisů je projektová dokumentace
s časovým označením listopad 2007, stavební úřad žádné stavební povolení v řešené věci
v listopadu 2007 nevydal. Souvětí - zcela vytržené z kontextu - je sice možné vykládat dvěma
způsoby, avšak z obsahu rozhodnutí krajského soudu, projektové dokumentace a dalších
podkladů zcela jasně vyplývá, že časové označení se týkalo pouze projektové dokumentace
a nikoliv stavebního povolení. S námitkou stěžovatele se proto nelze ztotožnit.
Stěžovatel nesprávně namítá, že v rámci stavebního řízení byla opomenuta podmínka
č. 19 územního rozhodnutí. V projektové dokumentaci z listopadu 2007 ke stavebnímu povolení
novostavby 29 rekreačních chatek v rekreačním areálu Dráchov, schválené rozhodnutím odboru
výstavby a RR Městského úřadu Soběslav dne 29. 4. 2008, je pod bodem 10 upraveno „Dopravní
komunikační řešení, organizace dopravy v areálu“. Osoba zúčastněná v tomto bodu zcela jasně
uvádí způsob dopravy v areálu, omezení dopravy na denní hodiny, maximální rychlost uvnitř
areálu, atd. Krajský soud se touto námitkou – v žalobě uvedenou zcela stručně a ne jako
samostatný bod – zabýval, nedošlo tak k poškození práv stěžovatele tím, že by krajský soud
námitku v odůvodnění opomenul.
Krajský soud, ač neodkazoval na projektovou dokumentaci, ale na kladné stanovisko
Policie ČR, Okresního dopravního inspektorátu v Táboře, a na podmínky stavebního povolení,
dospěl ke stejnému názoru jako Nejvyšší správní soud, a to, že podmínka č. 19 územního
rozhodnutí nebyla v řízení opomenuta. Otázka organizace dopravy v rámci stavby byla
zohledněna ve výrokové části stavebního povolení pod bodem č. 7 a 17, čímž by mělo být
zaručeno, že práva stěžovatele nebudou stavbou dotčena nad míru přiměřenou poměrům.
Stěžovatel namítal, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou překročení limitů
hluku. Nejvyšší správní soud posuzoval námitky týkající se překročení hluku např. v rozsudku
ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008 - 126: „Jestliže stavební úřad rozhodl o námitce účastníka územního
řízení týkající se překročení hygienických limitů hluku, aniž si vyžádal odborné vyjádře ní orgánu ochrany veřejného
zdraví ke vznesené námitce, a naopak vycházel výlučně ze souhlasného stanoviska vydaného orgánem ochrany
veřejného zdraví k dokumentaci žádosti o územní rozhodnutí, které nikterak na námitky účastníka řízení
nereaguje, a není proto dostatečným odborným podkladem pro rozhodnutí o nám itkách účastníka, porušil
tím §37 odst. 2 a §126 stavebního zákona z roku 1976 a zatížil své řízení vadou, která má vliv
na zákonnost rozhodnutí“. Tento právní názor nelze v nyní řešené věci použít, protože správní
orgány se otázkou hluku zabývaly. Stavební úřad hlukovou studii zohlednil v rozhodnutí
o umístění stavby ze dne 27. 4. 2005. Z hlukové studie vyplynulo, že by bylo vhodné oddělit
oba rekreační areály zeleným pásem.
Stěžovatel odkazuje na hlukovou studii, kterou předkládal v řízení o vydání stavebního
povolení. Z té vyplývá, že oblast je hlukově zatížena automobilovou dopravou z přilehlé
komunikace I. třídy. Automobilovou dopravou v rámci rekreačního areálu Dráchov bude
zejména v nočních hodinách docházet k překračování povolených hygienických limitů hluku.
V této souvislosti lze odkázat na schválenou projektovou doku mentaci osoby zúčastněné,
která v technické zprávě k projektové dokumentaci z listopadu 2007 v bodě 10 Dopravní
a komunikační řešení, organizace dopravy v areálu, uvádí: „Vzhledem k závěrům hlukové studie bude
doprava v areálu omezena pouze na denní hodiny a rychlost v celém areálu bude omezena na 15 Km/h .
Na vjezdu budou osazeny dopravní značky se zákazem vjezdu v nočních hodinách.“ Osoba zúčastněná proto
učinila vše pro to, aby stěžovatel nebyl v nočních hodinách zatěžován hlukem z automobilové
dopravy.
Stěžovatel dále namítá, že nebyla zohledněna oponentní hluková studie, kterou předložil
stavebnímu úřadu. S tímto tvrzením Nejvyšší správní soud taktéž nesouhlasí. Krajský úřad, odbor
územního plánování, stavebního řádu a investic, oddělení územního plánu a stavebního řádu,
v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2005, čj. KUJCK/18057/2005/OUPI/Si, kterým přezkoumal
odvolání stěžovatele proti územnímu rozhodnutí ze dne 27. 4. 2005, uvedl, že provedl obhlídku
lokality, aby mohl zhodnotit závěry dvou hlukových studií. Na jejím základě uzavřel,
že pokud bude v areálu omezena rychlost aut na 15 km/h, bude hluk v areálu vzhledem
k hlučnosti v lokalitě zanedbatelný. Stavebník následně tato omezení rychlosti zahrnul
do projektové dokumentace. Lze tedy uzavřít, že oponentní hluková studie a otázka překročení
hlukových limitů nebyla opomenuta.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že stavba rekreačního
areálu Dráchov nebude provozovnou. Jak vyplývá z §7 odst. 3 zákona č. 513/1990 Sb.,
obchodního zákoníku, „provozovnou se rozumí prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská
činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením anebo názvem podnikatele,
k níž může být připojen název provozovny nebo jiné rozlišující označení“ . Podle §17 zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, se „provozovnou pro účely tohoto zákona rozumí prostor,
v němž je živnost provozována. Za provozovnu se považuje i automat nebo obdobné zařízení sloužící k prodeji
zboží nebo poskytování služeb (dále jen „automat“) a mobilní provozovna“.
Krajský soud sice uvedl, že areál provozovnou není, přes tento nesprávný názor
však nepochybil a odůvodnil, že se správní orgány zabývaly hodnocením dokumentace,
a to, zda splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, ochrany životn ího prostředí, ochrany
zdraví a života a zda odpovídá technickým požadavkům na výstavbu. Zcela obecná námitka
stěžovatele souvisela s přezkoumáním hlukových limitů, a tuto otázku, jak bylo uvedeno výše,
krajský soud taktéž dostatečně odůvodnil.
K námitce týkající se zákresu povodňové vody Nejvyšší správní soud zjistil, že se Městský
úřad Soběslav, odbor životního prostředí, jako vodoprávní úřad povodňové ohrožení
přezkoumal. Ve vyjádření dle §18 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ze dne 16. 1. 2008
městský úřad uvedl, že investor stavby upřesnil hranici aktivní zóny záplavového území
Lužnice v ř. km. 69,4 až 70 od společnosti Hydroexpert spol. s r. o. Na základě studie této
společnosti projektant z původního projektu stavby odstranil tři chatky, které by dané území
zasáhlo a projekt v listopadu 2007 přepracoval.
Ohrožení vodou Q 100 je rizikem osoby zúčastněné, která musí sama zvážit, zda bude
na daném území stavět. Jak již však Nejvyšší správní soud uvedl, průtok vody Q 100 je zcela
nepředvídatelný, proto není možné, aby osoba zúčastněná mohla při stavbě tuto skutečnost
účinně zohlednit. Součástí schválené projektové dokumentace z listopadu 2007 je výkres
„Situace - aktivní zóna zápl. území 1:1000“, kde jasně uvedena aktivní zóna záplavového území
Lužnice. Výstavba rekreačních chatek do této zóny nezasahuje. Osoba zúčastněná splnila všechny
podmínky pro vydání stavebního povolení, proto získala po přepracování projektové
dokumentace souhlas dotčených orgánů.
Ve stavebním řízení byla otázka povodní dostatečně projednána, přičemž osoba
zúčastněná musela projektovou dokumentaci přizpůsobit stanoviskům dotčen ých orgánů,
upřesnit hranici aktivní zóny záplavového území Lužnice v ř. km 69,4 – 70 na základě studie
„Záplavové území Lužnice od soutoku s Nežárkou po Novořecké splavy včetně Nežárky
a Denárky ve Veselí nad Lužnicí“. Krajský soud tedy správně uzavřel, ž e se správní orgány touto
otázkou dostatečně zabývaly. Nesouhlas povodňové komise není povinným stanoviskem
dotčeného orgánu, správní orgán k němu může přihlédnout, ale pokud z dalších podkladů
vyplyne, že je nesouhlas neopodstatněný, nejedná se o překážku pro vydání stavebního povolení.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nepřipustil předložený důkaz a porušil
tak rovnost účastníků před zákonem. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí.
Krajský soud jednal v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutečnost, že z důkazu
nevyvodil shodný závěr jako stěžovatel, neznamená, že jej posoudil nesprávně. Krajský soud
dostatečně zdůvodnil otázky týkající se vody Q 100 a jak bylo zmíněno výše ani správní orgány
otázku povodní nepominuly. Nejvyšší správní soud také nesouhlasí s námitkou, že byla porušena
rovnost před zákonem. Stěžovatel zcela účelově směšuje řízení před správními orgány a řízení
před soudem.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgán
I. stupně nepochybil tím, že doručoval rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Stavba, které se týkalo
stavební povolení, zasahuje do dvou katastrálních území a sousedí s katastrálním územím
Soběslav, v souladu s §61 odst. 4 stavebního zákona proto bylo vhodné doručovat ediktálně.
Především je ale nutné zdůraznit, že i kdyby postup nebyl správný, v tomto konkrétním případě
nedošlo k porušení práv stěžovatele, protože ten byl seznámen se všemi rozhodnutími
(což lze odvodit již z toho, že proti všem podal odvolání).
K otázce nedodržení lhůt Nejvyšší správní soud uvádí, že dle §60 odst . 1 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, „Neposkytuje-li předložená žádost o stavební
povolení, zejména dokumentace, dostatečný podklad pro posouzení navrhov ané stavby nebo udržovacích prací
na ní, nebo nejsou-li v dokumentaci dodrženy podmínky územního rozhodnutí, vyzve stavební úřad stavebníka,
aby žádost v přiměřené lhůtě doplnil, popřípadě aby ji uvedl do souladu s po dmínkami územního rozhodnutí,
a upozorní jej, že jinak stavební řízení zastaví“. Lhůta stanovená stavebním úřadem není prekluzivní
a stavební úřad ji může prodloužit. Osoba zúčastněná nebyla v rámci stanovené lhůty nečinná,
ale doplnila pouze některé podklady. Účelem stavebního řízení je vydání stavebního povolení
nebo zhodnocení, proč stavební povolení nemůže být uděleno. Vzhledem k tomu, že krajský
úřad v řízení o odvolání již dvě předchozí stavební povolení udělená osobě zúčastněné zrušil
a stavební řízení trvalo již déle než dva roky, bylo b y pouhým formalismem, kdyby krajský úřad
zrušil i třetí stavební povolení pouze z důvodu překročení lhůty. Osoba zúčastněná
se stavebním úřadem spolupracovala v rámci stanovené lhůty, některé podklady však dodala
po ní. Pokud stavební úřad tento - ač vadný - postup osoby zúčastněné akceptoval a následně
vydal stavební povolení, bylo by zcela neefektivní, kdyby krajský úřad pouze z tohoto důvodu
stavební povolení zrušil. Z vyjádření krajského úřadu ke kasační stížnosti vyplývá, že v odvolacím
řízení postupoval podle §89 odst. 2 správního řádu, ze kterého vyplývá, že „ k vadám řízení,
o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy,
popř. na jeho správnost, se nepřihlíží“. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
O nepřípustném rozšiřování žaloby o nové žalobní body uvážil Nejvyšší správní soud tak,
že z §71 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že žalobu lze rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby. Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 17. 2. 1995, čj. 6 A 15/94- 39, uvedl, že „žaloba,
která odkazuje na důvody opravného prostředku, který žalobce podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje
ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. Žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti n aříkaného rozhodnutí
explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly rozhodnutí správního orgánu“. Stěžovatel
námitku v žalobě neuvedl, to, že určitou skutečnost namítal v řízení před správním orgánem,
je pro rozhodování soudu irelevantní.
Námitky uvedené v žalobě musí být dostatečně konkrétné, musí z nich vyplývat,
čeho se žalobce domáhá a proti čemu směřuje. Pouhé prohlášení, že kvůli probíhajícímu řízení
před Městským soudem v Praze by dále neměl krajský soud v nyní řešené věci rozhodovat,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za námitku, kterou by měl krajský soud při svém rozhodování
zohlednit. Mimo jiné však stěžovatel tuto skutečnost nenamítal v žalobě, ale až v rámci jednání
před krajským soudem, tedy mimo lhůtu stanovenou zákonem. Proto i kdyby se jednalo námitku
bez vad, krajský soud by k ní jako opožděné v souladu s §71 odst. 1 a §72 odst. 1 s. ř. s.
nepřihlížel.
Nejvyšší správní soud, který neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné
náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. července 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu