ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.3.2010:68
sp. zn. 8 As 3/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně: Z. S., zastoupené
Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem sady 5. května 46, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 3. 7. 2009, čj. RR/1906/09, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 10. 2009, čj. 57 Ca 72/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009, čj. RR/1906/09, zamítl odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby, ze dne 18. 5. 2009,
čj. OV-Mrá/4730/2009, kterým stavební úřad nařídil žalobkyni odstranit části pergoly přesahující
na pozemek parc. č. 1680/8 v k. ú. Tlučná.
Rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítla, že stavba
nepřesahuje na sousední pozemek. V řízení o odstranění stavby neměla možnost se účastnit
jednotlivých úkonů, zejména vytyčení hranic pozemků, které provedl Ing. B. Žalovaný paušálně
odmítl důkazní prostředky předložené žalobkyní, kterými dokládala, že stavba byla provedena
v souladu s ohlášením. Dne 15. 6. 2009 ohlásila stavebnímu úřadu odstranění celé stavby dřevěné
pergoly, a tímto ohlášením pozbylo podle žalobkyně celé řízení o odstranění části této stavby
smysl. Vzhledem k tomu, že žalovaný nemohl řízení vedené podle ustanovení §129 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zastavit, měl rozhodnutí
stavebního úřadu zrušit, neboť jeho předmět se již zcela vyčerpal podaným ohlášením. Žalobou
napadené rozhodnutí považovala za nicotné, neboť jí ukládá povinnost, kterou není možné
splnit.
Krajský soud v Plzni žalobu odmítl usnesením ze dne 9. 10. 2009, čj. 57 Ca 72/2009 - 29,
pro opožděnost. Uvedl, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podat do dvou měsíců
poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení (ustanovení §72
odst. 1 s. ř. s.). Podle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle měsíců končí uplynutím
dne, který se označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Žalobkyni bylo napadené
rozhodnutí doručeno dne 14. 7. 2009, a proto, aby byla žaloba podána včas, musela by být
podána nejpozději dne 14. 9. 2009. Žalobkyně však podala žalobu teprve 15. 9. 2009,
tedy po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností z důvodů
podle §130 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedla, že žaloba byla podána včas, neboť lhůta pro podání
žaloby začala v souladu s ustanovením §40 odst. 1 s. ř. s. plynout den následující po doručení
rozhodnutí žalovaného. Prvním dnem lhůty pro podání žaloby byl den 15. 7. 2009. V souladu
s ustanovením §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta skončila dne 15. 9. 2009, tedy v den, který se svým
označením shoduje se dnem, kdy počala lhůta pro podání žaloby běžet.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (ustanovení §109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítla, že žaloba byla podána včas, neboť lhůta pro podání žaloby začala
plynout v souladu s ustanovením §40 odst. 1 s. ř. s. den následují po doručení rozhodnutí
žalovaného, tj. dne 15. 7. 2009. V souladu s ustanovením §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta pro podání
žaloby skončila dne 15. 9. 2009. Tato námitka není důvodná.
Lhůta pro podání žaloby podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. je stanovena dobou dvou
měsíců, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (ustanovení §72 odst. 1 věta první s. ř. s.). Lhůta
počíná v souladu s ustanovením §40 odst. 1 s. ř. s. běžet počátkem dne následujícího poté, kdy
došlo ke skutečnosti určující její počátek. Skutečností určující počátek běhu lhůty pro podání
žaloby je podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. oznámení rozhodnutí žalovaného zákonem
stanoveným způsobem. Tím bylo doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Lze proto
přisvědčit stěžovatelce, že lhůta k podání žaloby začala plynout dne 15. 7. 2009.
Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby je lhůtou určenou podle měsíců, končí tato
lhůta podle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005,
čj. 1 As 34/2004 - 84, č. 657/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Z doručenky připojené k napadenému rozhodnutí vyplývá, že zástupce stěžovatelky
Bc. K. P. převzal rozhodnutí žalovaného dne 14. 7. 2009 a tento den je rozhodným pro počátek
běhu lhůty. Jak bylo uvedeno výše, podle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle
měsíců končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek
lhůty. Lhůta pro podání žaloby tedy skončila v pondělí 14. 9. 2009, neboť den, který určil počátek
běhu lhůty, byl den doručení rozhodnutí stěžovatelce.
Proto se stěžovatelka mýlí, pokud z ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. dovozuje, že lhůta
pro podání žaloby skončila v den, který se svým označením shoduje se dnem, kdy počala lhůta
běžet. Tento výklad neodpovídá textu zákona, který výslovně za den rozhodný považuje den,
který určil počátek lhůty. Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu viz např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005,
čj. 1 As 34/2004 - 84.
Pokud tedy stěžovatelka podala žalobu u Krajského soudu v Plzni osobně dne
15. 9. 2009, podala žalobu po uplynutí lhůty pro podání žaloby a závěr krajského soudu, že žaloba
byla podána opožděně, je správný.
Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení krajského soudu zákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §60 odst. 1 za použití ustanovení §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
podle obsahu soudního spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. dubna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu