ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.4.2010:94
sp. zn. 8 As 4/2010 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobce: D. D. D., zastoupeného
JUDr. Zuzanou Junkovou, advokátkou v Mostě, Náměstí Velké mostecké stávky 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2009, čj. 1727/DS/09, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2009, čj. 16 Ca 2/2009 -
47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 4. 2009, čj. 1727/DS/09, zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odboru správních činností – oddělení přestupků, ze dne
27. 2. 2009, čj. MgMT-SČ 128501/PŘ/5629/2008/Rych. Správní orgán I. stupně tímto
rozhodnutím uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 11. 9. 2008 jel
po silnici I/13, v katastru obce Kladruby, rychlostí 163 km/h, kde je zákonem povolená nejvyšší
rychlost 90 km/h. Za spáchání přestupku správní orgán uložil žalobci pokutu ve výši 5000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Namítl, že nebyl správním orgánem při ústním jednání dne 9. 2. 2009 poučen v souladu s §73
zákona o přestupcích o tom, že k výpovědi nebo doznání nesmí být donucován. Rychlost vozidla
byla podle jeho názoru chybně změřena. Naměřená rychlost neodpovídala pohybu vozidla, neboť
by při takové rychlosti řádně nedobrzdil vozidlo před hlídkou policie.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl dne 23. 9. 2009. Uzavřel, že žalobce byl
ve správním řízení řádně poučen. Z druhé věty §73 odst. 2 zákona o přestupcích, která stanoví,
že „[k] výpovědi ani doznání nesmí být donucován“, nevyplývá právo žalobce, o kterém by měl být
poučen. Jde o obecnou povinnost správního orgánu, jak má v řízení k žalobci přistupovat.
Ze správního spisu nevyplynulo, že žalobce byl k výpovědi či doznání nucen. Úřední záznam
Policie České republiky včetně fotodokumentace vozidla obsahoval všechny skutečnosti potřebné
k projednání věci. Z oznámení přestupku vyplynulo, že žalobce souhlasil s tím, že překročil
povolenou rychlost. Tuto skutečnost žalobce potvrdil i při ústním jednání dne 9. 2. 2009. Krajský
soud měl proto za prokázané, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost. Měření rychlosti
bylo zákonné a bylo provedeno oprávněným orgánem. Silniční úsekový rychloměr splňoval
požadované parametry pro měření rychlosti silničních vozidel, což prokazuje ověřovací list.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítl, že krajský soud pochybil, pokud uzavřel, že věta druhá §73
odst. 2 zákona o přestupcích není součástí poučení obviněného z přestupku. Pravidlo,
že obviněný z přestupku nesmí být donucován k výpovědi, navazuje na právo odviněného
odmítnout výpověď. Stěžovatel nebyl poučen o tomto právu, ač mu správní orgány byly povinny
poučení poskytnout. Správní orgán měl zohlednit, že stěžovatel je cizinec, a poučení o právech
by proto mělo být podrobné. Stěžovatel tak byl zkrácen na právu obhajoby. V posuzovaném
případě správní orgány nedbaly na ochranu jeho zájmů a pouze po něm vyžadovaly plnění
povinností. Chybějící poučení o právu odmítnout výpověď podle stěžovatele způsobuje faktickou
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a krajský soud se s tímto nedostatkem nevypořádal.
Podle stěžovatele z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 2. 2009 rovněž není zřejmé,
jak se stěžovatel k obsahu poučení vyjádřil, zda mu porozuměl a zda žádá o to, aby jednání
proběhlo poté, co si zvolí zástupce. S ohledem na vady v poučení nebyl v řízení vůbec slyšen jako
obviněný. Takto získaný důkaz nelze použít jako jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí.
Stěžovatel nebyl navíc poučen ani právu požádat o doplnění protokolu nebo provedení oprav.
Dále zpochybnil způsob vedení ústního jednání, které proběhlo bez zapisovatele nebo jiné osoby.
Stěžovatel uplatnil námitky proti způsobu měření „policejním rychloměrem“. Poukázal
na skutečnosti, z nichž vyplývá, že přístroj byl chybný nebo byl chybně nastaven. Jde např. o to,
že na dokumentačním snímku musí být v datovém poli zobrazena maximální povolená rychlost,
obrazový dokument musí obsahovat označení typu rychloměru, nikoliv pouze jeho výrobní číslo.
S chybným výstupem z měřícího přístroje souvisí i technicky nemožný průjezd silniční trasy,
kterou ujel stěžovatel od změření vozidla radarem do jeho zastavení. Již v odvolání vysvětlil,
že i kdyby sešlápl brzdový pedál ihned po zaznamenání pokynu dopravního policisty k zastavení
vozidla, vozidlo by zastavil na dráze 166 m s otiskem stop po brzdění. K ničemu takovému však
nedošlo.
Podle stěžovatele v posuzovaném případě neprobíhalo žádné řízení, pokud se vyloučí
nezákonně provedené ústní projednání. Správní řízení bylo nahrazeno pouze četbou informací
předložených Policií České republiky bez jakéhokoliv vyhodnocení. Stejným způsobem
postupoval i krajský soud, který „na signalizovaná negativa v tomto směru stran stěžovatele, nikterak
nereagoval“.
Za nepřijatelný označil stěžovatel postup krajského soudu, který z vysvětlení stěžovatele
vyčetl, že stěžovatel souhlasil se spácháním přestupku. Text je podle něj zcela nečitelný a není
možné ani zjistit, z kolika slov se skládá. Je nepřípustné, aby si soud sám překládal nečitelný text
a navíc z něj vyvodil celý myšlenkový proces stěžovatele. Zdůraznil, že důkazní břemeno
k prokázání viny nese správní orgán. Skutkový stav, ze kterého vycházel krajský soud, nemá
oporu ve spisu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel byl řádně poučen a nebyl
zkrácen na právech. Taktéž měření rychlosti vozidla proběhlo v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel konstatoval, že nebyl řádně poučen ve smyslu §73 odst. 2 zákona
o přestupcích. Podle §73 odst. 2 zákona o přestupcích „[o]bviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke
všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy
na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován“.
Jak vyplynulo z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 2. 2009, čj. MgMT/022015/2009, stěžovatel
byl v souladu s tímto ustanovením poučen, byť slovní znění poučení, kterého se mu dostalo,
neobsahovalo větu o nepřípustnosti donucování k výpovědi resp. doznání. To, že „[k] výpovědi ani
doznání nesmí být (obviněný z přestupku) donucován“ nepředstavuje procesní právo obviněného
z přestupku, o kterém by měl být poučen. Věta druhá §73 odst. 2 zákona o přestupcích upravuje
jednu ze základních zásad přestupkového řízení. Podle této zásady je správnímu orgánu
zapovězeno donucovat obviněného z přestupku k výpovědi nebo doznání. Poučovací povinnost
správního orgánu se váže k právům a povinnostem obviněného z přestupku. Smysl poskytnutého
poučení totiž tkví v tom, aby účastníkovi nemohla vzniknout v řízení újma jenom proto,
že nevěděl o svých základních procesních právech. To, že nesmí být k výpovědi donucen, nelze
považovat za jeho procesní právo, ale jde o obecné pravidlo, jež musí být splněno, aby bylo
vůbec možné uvažovat o spravedlivém řízení. Bylo by absurdní přiznávat účastníku řízení
oprávnění vyjadřovat se ke všem skutečnostem a podkladům, kdyby jej snad mohl správní orgán
současně „donucovat“ k výpovědi, či doznání. Bylo by nesmyslné, aby za situace, kdy
je přestupkové řízení vedeno řádně, byl jeho účastník poučován, že by jej případně někdo mohl
k doznání nutit a že se tak dít nesmí. Teprve pokud by byly zjištěny konkrétní okolnosti svědčící
tomu, že byl stěžovatel nucen k doznání čí výpovědi, bylo by třeba se zabývat tím, zda a jaký vliv
měla tato skutečnost na zákonnost přestupkového řízení. To se však ve věci nestalo.
Stěžovatelem nebyly v přestupkovém řízení ani následně s soudním řízení tvrzeny konkrétní
skutečnosti svědčící o tom, že byl k výpovědi či doznání donucován. Stěžovatel neuváděl, že by
snad byl na něj při ústním jednání dne 9. 2. 2009 činěn nátlak ve vztahu k jeho procesnímu
stanovisku.
Stěžovatel namítl, že věta druhá §73 odst. 2 zákona o přestupcích navazuje na právo
obviněného odmítnout výpověď. Zdůraznil, že kvůli nedostatečnému poučení se nedozvěděl,
že nemá povinnost vypovídat. Tato námitka je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť
ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Řízení o kasační
stížnosti není další „pravidelnou“ součástí soudního řízení ve správním soudnictví. Nelze
postupovat tak, že těžiště argumentace žalobce – stěžovatele bude přeneseno až do řízení
o kasační stížnosti. Zejména proto, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
rozhodnutí krajského soudu, které z povahy věci (při vázanosti dispoziční zásadou) obsahuje
převážně posouzení důvodnosti námitek, které byly v řízení o žalobě uplatněny. Pokud tyto
žalobní body nebyly uplatněny v žalobě dostatečně konkrétně, nelze s úspěchem brojit proti
následnému rozsudku krajského soudu s tím, že neobsahuje v tomto směru řádné zdůvodnění,
resp. postupovat tak, jako by předchozí soudní rozhodnutí nebylo a vznášet námitky proti
žalobou napadenému rozhodnutí. Právo nevypovídat a zásada upravená ve větě druhé §73
odst. 2 zákona o přestupcích představují odlišné právní instituty, s nimiž jsou spojeny odlišné
procesní postupy. Byť spolu mohou souviset, nelze je zaměňovat. Stěžovatel v žalobě namítl,
že nebyl poučen o tom, že k výpovědi nesmí být donucován. Jak již bylo uvedeno výše, věta
druhá §73 odst. 2 zákona o přestupcích představuje obecnou zásadu přestupkového řízení.
Pokud pak stěžovatel tvrdil v kasační stížnosti, že nebyl poučen o právu nevypovídat, jedná
se o novou námitku, kterou nepochybně mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem,
a Nejvyšší správní soud se s ní nemohl zabývat.
Nepřípustné jsou i námitky stěžovatele zpochybňující další náležitosti protokolu o ústním
jednání ze dne 9. 2. 2009 i samotný způsob vedení ústního jednání konaného uvedeného dne.
Ani tyto námitky stěžovatel neuplatnil v žalobě, a z ničeho nevyplývá, že by tak nemohl učinit.
Totéž platí i o námitkách vztahujících se k nastavení „policejního rychloměru“. Bylo
na stěžovateli, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura uplatnil veškeré námitky již v řízení před
krajským soudem. Pokud tak neučinil, je na něm, aby nesl nepříznivé následky s tím spojené
(shodně rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155,
č. 1743/2009 Sb. NSS).
Stěžovatel dále namítl, že je technicky nemožné, aby v naměřené rychlosti zastavil řádně
a včas před hlídkou Policie České republiky. Nejvyšší správní soud v souvislosti s touto námitkou
zdůrazňuje, že předmětem řízení o kasační stížnost je přezkum závěrů krajského soudu. Krajský
soud dospěl k závěru, že spáchání přestupku bylo v řízení prokázáno podklady předloženými
Policií České republiky. Uvedl, že stěžovatel nezpochybnil, že by přestupek spáchal. Byť
je nepochybně právem stěžovatele v průběhu řízení změnit svoji výpověď, musí tvrdit takové
skutečnosti, které zpochybňují dosavadní závěry. V žalobě stěžovatel pouze obecně konstatoval,
že naměřená rychlost neodpovídala pohybu vozidla, aniž by podrobněji rozvedl, jaké skutečnosti
ho vedly k tomuto závěru. Žalobní bod byl tedy vymezen natolik nekonkrétně, že se jím krajský
soud, který není oprávněn ani povinen za stěžovatele cokoliv dovozovat nebo dohledávat,
nemohl pro jeho neurčitost zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne
21. 11. 2003, čj. 7 Azs 20/2003 - 44). Tvrzení, že naměřená rychlost neodpovídala pohybu
vozidla, stěžovatel rozvinul až v kasační stížnosti (a to s odkazem na argumentaci uvedenou
v odvolání).
Námitka stěžovatele, že ve věci neprobíhalo řádné řízení, je rovněž nepřípustná, neboť
ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud v souvislosti s tím
podotýká, že úkolem soudu je posoudit zákonnost správního rozhodnutí ve světle uplatněných
námitek. Je na žalobci, aby v žalobě uplatnil námitky proti napadenému správnímu rozhodnutí
podepřené konkrétními tvrzeními. V rozsahu konkrétních žalobních bodů je pak soud povinen
správní rozhodnutí přezkoumat. Není jeho úkolem zabývat se „signalizovanými negativy“. Pokud
stěžovatel namítl, že krajský soud „na signalizovaná negativa v tomto směru stran stěžovatele, nikterak
nereagoval“, je třeba uvést, že tato tvrzená negativa v žalobě konkrétně neoznačil.
Stěžovatel rovněž zpochybnil způsob, jakým krajský soud vyložil jeho vysvětlení
zachycené v oznámení přestupku ze dne 11. 9. 2008, čj. ORTP-24-202/Čj-2008-07. Podle
stěžovatele je vysvětlení nečitelné a soudu nepřísluší, aby si „překládal nečitelný text a navíc z něho
dokonce vyvodil celý myšlenkový proces stěžovatele“. Na zadní straně oznámení je v části vysvětlení
a podpis občana, který je podezřelý z přestupku, uvedeno „tomu rozumím a souhlasím“ a podpis
stěžovatele. Stěžovatel sice namítl nečitelnost daného textu, ovšem neuvedl, že by krajský soud
chybně přečetl dané vyjádření, případně, že by daným vyjádřením zamýšlel něco jiného, než uvedl
krajský soud. Obecné konstatování o nečitelnosti textu a nedostatku oprávnění soudu daný text
vyložit, nemůže zpochybnit ucelený a odůvodněný závěr krajského soudu, že stěžovatel
naměřené hodnoty rychlosti nečinil spornými. Tento závěr učinil krajský soud na páté straně
rozsudku, zejména s odkazem na oznámení o přestupku ze dne 11. 9. 2008 a protokol o ústním
jednání ze dne 9. 2. 2009. Krajský soud vycházel i z dalšího chování stěžovatele, který při ústním
jednání dne 9. 2. 2009 uvedl, že pospíchal a jel rychle. Na základě toho krajský soud uzavřel,
že stěžovatel nezpochybnil, že překročil nejvyšší povolenou rychlost. Závěr krajského soudu
považuje Nejvyšší správní soud za podložený zjištěními vycházejícími ze správního spisu. Pokud
stěžovatel chtěl zpochybnit postup krajského soudu, musel by poskytnout jiné než pouze obecné
argumenty o nečitelnosti vyjádření. Ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel spáchal
přestupek, za který mu byla uložena sankce. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytkl,
že nepřipustil pochybení při měření rychlosti bez ohledu na indicie a fakta, opomíjí skutečnost,
že tyto „indicie a fakta“ krajskému soudu předtím nepředložil. Odůvodnění krajského soudu
a vypořádání žalobních námitek plně odpovídá míře obecnosti žaloby.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud shledal napadené rozhodnutí
krajského soudu zákonným, a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly náklady řízení nad rámec
běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu