ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.42.2009:232
sp. zn. 8 As 42/2009 - 232
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou v Olomouci, Blanická 917/19, proti
žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 8. 2006, čj. 5783/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, čj. 10 Ca 114/2008 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Jany Kašpárkové se u r č u je částkou 8640 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2006, čj. 5783/2006, zamítl odvolání žalobkyně proti
usnesení Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne
3. 4. 2006, čj. KUOK 37044/2006. Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni povinnost strpět
provedení důkazu ohledáním bytu, jehož je nájemkyní. Nutnost provedení důkazu vyvstala
v řízení o žádosti o vydání stanoviska podle §14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, neboť bylo třeba zjistit skutečný rozsah škod způsobených zamrznutím
a následným prasknutím těles a rozvodů topného a vodovodního systému v bytě užívaném
žalobkyní v národní kulturní památce hrad B.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Namítla,
že žalovaný nesplnil povinnost podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
neboť nedostala možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Uvedla, že se žalovaný dostatečně
nezabýval vzájemnou vazbou čl. 12 odst. 1 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále též „Listina“). Žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda žalobkyně působí ohrožení
a poškození národní kulturní památky. V případě, že žalobkyně by byla shledána tímto
původcem, bylo by třeba posoudit, zda je toto nebezpečí větší než „míra stanovená zákonem“.
Žalobkyně nezpůsobila stav, který si vyžádal ohledání a není původcem ohrožení a poškození.
Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou nejasného vymezení předmětu ohledání ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nemovitost a jednotlivé prostory v ní jsou neurčitě
označeny. Odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze s tím, že nemovitost musí být
specifikována tak, jak je v době rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí. Z výroku rozhodnutí
musí být patrné, co je předmětem rozhodování. Namítla rovněž, že se žalovaný nevypořádal
s navrženými důkazy. Napadenému rozhodnutí také vytkla, že žalovaný používá termíny,
které nemají oporu v textu zákona. Žalovaný se dále nevypořádal s tím, zda není důkaz
ohledáním pro dokazování nadbytečný, pokud jiné důkazy poskytují dostatečné podklady
pro rozhodnutí. Žalobkyně měla výhrady k formální stránce rozhodnutí (rozhodnutí neobsahuje
doložku „vypraveno dne“ a nebylo doručeno Národnímu památkovému ústavu).
Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 18. 11. 2008. Uvedl, že žalovaný
v odvolacím řízení nedoplnil důkazní řízení a za této situace by trvání na umožnění seznámit
se s podklady rozhodnutí bylo zcela neadekvátní. K námitce stěžovatelky o aplikaci čl. 12 odst. 1
a čl. 35 odst. 3 Listiny konstatoval, že žalovaný ve svém rozhodnutí uzavřel, že mezi těmito
články Listiny není rozpor. Uvedl, že nedotknutelnost obydlí je limitována správním řádem
a správní orgány postupovaly v souladu s §54 správního řádu. Podpůrně poukázal na povinnosti
nájemce vůči pronajímateli, které také představují prolomení ochrany nedotknutelnosti obydlí.
Zdůraznil, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a nařídily provedení důkazu
ohledáním za účelem zjištění škod z havárie. Provedení daného důkazu bylo v řízení odůvodněné.
Souhlasil se žalobkyní v tom, že správní orgán I. stupně nepopsal pregnantně prostory bytu,
jehož je žalobkyně nájemkyní. Výrok správní rozhodnutí však považoval za dostatečně konkrétní
a adresát rozhodnutí nemohl mít pochybnosti, o jaké prostory se jedná. K důkazním návrhům
(provedení výslechu svědka JUDr. M. a znaleckého posudku z oboru ústavního práva) uvedl, že
s těmito návrhy nemohla být žalobkyně úspěšná. Provedení dalších důkazů nebylo namístě
a znamenalo by pouze oddálení vydání rozhodnutí. Žalovaný zcela oprávněně na provedení
navržených důkazů nepřistoupil. V napadeném rozhodnutí sice opomněl uvést důvody,
pro které navržené důkazy neprovedl, avšak městský soud neshledal toto pochybení důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí. Nedůvodnými byly i námitky, že žalovaný používá termíny,
které správní řád nezná, a že „průvodní zpráva“ představuje další důkazní prostředek.
Nepřisvědčil ani námitce, že provedení důkazu ohledáním bylo nadbytečné s ohledem
na stanovisko Krajského úřadu Olomouckého kraje k obnově národní kulturní památky.
Zdůraznil, že smyslem provedení důkazu ohledáním je zjištění skutkového stavu, tedy rozsahu
škod z havárie. Jestliže Krajský úřad Olomouckého kraje vydal stanovisko k obnově národní
kulturní památky hrad B., nesvědčí to samo o sobě o nadbytečnosti provedení důkazu.
Nedůvodnými shledal i námitky, jimiž žalobkyně brojila proti formálním vadám rozhodnutí.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil
vzájemnou vazbu čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny. Ohledání na místě samém nepřípustně
zasahuje do práva stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Soud
se nezabýval tím, zda jsou naplněny okolnosti stanovené v čl. 35 odst. 3 Listiny, přestože o tento
článek opřel přípustnost zásahu do práva stěžovatelky. Použití čl. 12 odst. 3 Listiny není podle
stěžovatelky namístě, neboť se v tomto případě nejednalo o ochranu života nebo zdraví osob,
ani o ochranu práv a svobod druhých či odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti
a pořádku. Stěžovatelka nezpůsobila stav, který si vyžádal provedení ohledání.
Není tak původcem ohrožení kulturní památky a žalovaný to v řízení neprokázal. Povinnosti
nájemce stěžovatelka vždy plnila a předmětná havárie byla zapříčiněna nedbalostí pronajímatele
v zimním období. Argumentaci soudu ustanovením §668 odst. 1 občanského zákoníku
považovala za irelevantní. Základní podmínky pro uplatnění čl. 35 odst. 3 Listiny nebyly
naplněny. Městský soud se s námitkami stěžovatelky nevypořádal. Proto je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Namítla, že není nájemkyní bytu ve 2. NP v pravé části předhradí hradu B. Městský soud
se nevypořádal s jejími námitkami opřenými o judikaturu, podle které musí být nemovitost
specifikována tak, jak je v době rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí.
Bylo rovněž porušeno její právo vyplývající z §36 odst. 3 správního řádu, neboť jí nebyla
dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Městský soud měl pro tuto vadu napadené
rozhodnutí zrušit.
Stěžovatelka brojila i proti závěrům městského soudu, které se týkaly nevypořádání
důkazních návrhů žalovaným. Provedení důkazů navrhla k posouzení přípustnosti zásahů
do nedotknutelnosti obydlí.
Konečně vytkla rozhodnutí i nesprávnost vyhodnocení nezbytnosti provedení důkazu
ohledáním na místě, neboť ve věci již bylo vydáno rozhodnutí o odstranění škod z havárie.
Za nesprávnou považovala úvahu městského soudu, že i při existenci tohoto rozhodnutí
je namístě provést ohledání bytu, neboť by při ohledání mohly být zjištěny další škody. Uvedla,
že tyto jiné škody mohou být zjištěny při provádění oprav.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 5. 2010, kterým žalovaný v obdobné věci zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
jímž jí byla uložena povinnost strpět ohledání v nájemním bytě. Zdůraznila, že v uvedeném
rozhodnutí se žalovaný přiklonil k tvrzení stěžovatelky o neoprávněném zásahu
do nedotknutelnosti obydlí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je nezbytné postavit najisto,
zda stěžovatelka svým přístupem poškozuje kulturní památku ve smyslu čl. 35 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k tomu, že k dané záležitosti nebylo možné opatřit potřebné důkazy, navrhl žalovaný
provést důkaz ohledáním na místě samém včetně výslechu osob, které se podílely na odstranění
následků havárie.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka namítla, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS) lze za rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost považovat rozhodnutí postrádající základní zákonné
náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci
rozhodnuto. Dále soudní rozhodnutí přezkoumávající správní úkon z jiných než žalobních
důvodů, pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek. Nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je i rozhodnutí, jehož výrok
je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné. Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozhodnutí vady podobného typu.
Pokud stěžovatelka dovozovala nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost z toho, že se městský
soud nevyrovnal s jejími námitkami, takové pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, ale nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodu, není-li z odůvodnění
napadeného rozhodnutí zřejmé, proč soud nepovažoval v žalobě uvedenou právní argumentaci
účastníka řízení za důvodnou a proč považuje námitky účastníka řízení na liché, mylné
nebo vyvrácené (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal, že by se městský
soud nevypořádal s námitkami stěžovatelky. Z rozhodnutí je patrné, jakými úvahami se městský
soud při vypořádání námitek řídil a proč jim nepřisvědčil.
Předmětem řízení byla otázka, zda uložením povinnosti strpět provedení důkazu,
spočívajícího v ohledání části nemovitosti, bylo nepřípustným způsobem zasaženo do práva
stěžovatelky na ochranu obydlí garantovaného čl. 12 Listiny. Předmětem řízení nebylo to,
zda stěžovatelka ohrožuje nebo poškozuje národní kulturní památku hrad B. Návrhy žalovaného
na provedení důkazů, zda stěžovatelka poškozuje kulturní památku, proto neměly souvislost
s předmětem řízení. Pokud má žalovaný zato, že stěžovatelka poškozuje svým jednáním kulturní
památku, je na něm, aby si opatřil důkazy na podporu tohoto tvrzení, případně aby vyvolal řízení,
ve kterém tyto důkazy mohou být opatřeny. Nejvyšší správní soud proto v tomto řízení z tohoto
důvodu nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazů.
Stěžovatelka namítla, že uložením povinnosti strpět provedení důkazu ohledáním
na místě podle §54 odst. 1 správního řádu bylo nepřípustně zasaženo do jejího práva
na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Podle čl. 12 Listiny „obydlí je nedotknutelné.
Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“. Citované ustanovení chrání vlastníka
nebo oprávněného uživatele obydlí proti komukoliv, tj. proti zásahům orgánu veřejné moci
i proti zásahům soukromých subjektů. V posuzovaném případě není sporné, že předmětné
prostory slouží k bydlení stěžovatelky. Jak však vyplývá se z čl. 12 Listiny, obydlí je sice
nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, avšak tato
nedotknutelnost není absolutní. Ochrana obydlí může být prolomena v případech
specifikovaných Listinou v čl. 12 odst. 2 a 3. Druhý odstavec citovaného ustanovení připouští
výjimku v případě provedení domovní prohlídky pro účely trestního řízení. Podle odstavce
třetího pak zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být dovoleny zákonem,
je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu
práv a svobod druhých, nebo pro odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Uvedené ustanovení tak dovoluje zásah do domovní svobody, který je proveden na základě
zákona, sleduje legitimní cíl a je k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2718/09, usnesení ze dne
27. 2. 1996, sp. zn. I. ÚS 219/95).
Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky citovaného ustanovení byly v posuzovaném
případě splněny. Správní orgány postupovaly za základě §54 správního řádu, který umožňuje
správnímu orgánu uložit povinnost strpět ohledání věci (v posuzovaném případě vymezené části
nemovitosti) mimo jiné uživateli věci. Citované ustanovení tedy představuje zákonem stanovený
průlom do práva garantovaného čl. 12 Listiny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2005, čj. 5 As 38/2004 - 74, č. 745/2006 Sb. NSS). Pokud správní orgány
postupovaly podle daného ustanovení a dodržely zákonem stanovené podmínky pro využití
daného institutu, postupovaly v souladu se zákonem. Povinnost strpět ohledání byla uložena
stěžovatelce jako nájemkyni prostor, v nichž mělo být ohledání provedeno. Usnesení, kterým byla
povinnost uložena, bylo stěžovatelce řádně doručeno. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí
vymezil, na jaké prostory se uložená povinnost vztahuje, kdy bude důkaz proveden, a odůvodnil,
proč stěžovatelce uložil tuto povinnost. Zásah do práva stěžovatelky na ochranu obydlí byl tedy
činěn na základě zákona.
Zásah do nedotknutelnosti obydlí stěžovatelky sledoval legitimní cíl. Ze správního spisu
vyplynulo, že důkaz ohledáním měl být proveden v řízení o žádosti o vydání stanoviska podle
§14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Řízení bylo zahájeno na základě
žádosti správce objektu národní kulturní památky hrad B. o vydání závazného stanoviska
k opravě dané národní kulturní památky. V daném řízení orgán státní památkové péče posuzuje
přípustnost „údržby, opravy, rekonstrukce, restaurování nebo jiné úpravy kulturní památky nebo jejího
prostředí“ z hlediska zájmů státní památkové péče (§14 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči). V řízení podle §14 citovaného zákona se tedy setkává právo
žadatele - vlastníka národní kulturní památky - nakládat s předmětem vlastnického práva a zájem
na ochraně kulturní památky. Získání stanoviska orgánu státní památkové péče je nezbytnou
podmínkou pro možnost provést opravy kulturní památky. Bez získání stanoviska nelze opravy
realizovat.
Ze správního spisu vyplynulo, že potřeba opravy vyvstala z důvodu havárie vodovodního
a topného systému zjištěné dne 22. 2. 2006. V prostorách ve druhém 2. NP v předhradí hradu B.
užívaných stěžovatelkou došlo v důsledku zamrznutí topného a vodovodního systému
k prasknutí těles a rozvodů ústředního topení, bojleru na ohřev teplé vody a nádržky WC. Voda
následně protekla přes vodorovné konstrukce do místností v 1. NP hradu a promočila stěny,
které přiléhají k prostorám užívaných stěžovatelkou. Současně voda zatekla do rozvodů elektřiny
a zabezpečovacího systému. Jediným podkladem, dokumentujícím rozsah škod v prostorách
užívaných stěžovatelkou, byla fotodokumentace pořízená v den havárie. Od té doby stěžovatelka
neumožnila do předmětných prostor vstup. Správní orgán I. stupně považoval podklady
předložené k žádosti za nedostatečné, což dovozoval z toho (viz žádosti o svolání místního
šetření ze dne 17. 3. 2006), že „byt je již cca 30 dní uzavřen a prostory nejsou vysoušeny ani větrány.
K vypracování kvalifikovaného odborného vyjádření je bezpodmínečně nutné zjistit aktuální stav všech povrchů
a konstrukcí. Nelze vyloučit, že od 22. 3. 2006 [pozn. Nejvyššího správního soudu: správně
22. 2. 2006] mohlo dojít ke zcela nepředvídaným situacím, které bude nutno v našem odborném stanovisku
zohlednit“. Podle protokolu o místním ohledání ze dne 28. 3. 2006 se v místnosti
v 1. NP (pod prostory obývanými stěžovatelkou) začala šířit plíseň, přičemž všechna okna
v prostorách obývaných stěžovatelkou jsou orosená. Z protokolu o místním šetření ze dne
20. 4. 2006 vyplynulo, že „došlo ke zhoršení stavu povrchu stěn a části kleneb, u kterých bylo možno provést
prohlídku (dvou místnostech přilehlých ke koupelně v jihovýchodním nároží 2. NP předhradí – č. 57 a 56
[pozn. Nejvyššího správního soudu: jedná se o místnosti přiléhající ke koupelně, která je součástí
prostor obývaných stěžovatelkou], a místnostech v 1. NP nacházejících se pod bytem, kde došlo k havárii).
Bylo konstatováno, že plíseň v místnosti č. 56 v 2. NP se rozšířila po celé části promáčené stěny a za dřevěnou
podlahovou lištu, přilehlé ke koupelně. V místnostech v 1. NP již dochází k lokálnímu odpadávání části nátěru i
omítek“. Z usnesení ze dne 3. 4. 2006, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost strpět ohledání,
pak vyplynulo, že povinnost byla stěžovatelce uložena z důvodu potřeby zjistit „skutečný stav věci“.
Jak bylo uvedeno výše, v řízení podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové
péči, orgán státní památkové péče posuzuje přípustnost obnovy kulturní památky (zde opravy)
z hlediska zájmů státní památkové péče. V posuzovaném případě musel správní orgán posoudit
přípustnost oprav, jejichž nezbytnost vyvstala v důsledku havárie v prostorách kulturní památky.
Podkladem pro posouzení přípustnosti oprav byla fotodokumentace pořízená v den havárie.
Tato fotodokumentace však nezachycovala následky havárie, které se objevily až s odstupem
času. Při místním šetření byly zjištěny v zasažených místnostech dalších následky havárie.
Tato skutečnost vyvolávala oprávněné obavy, že i v prostorách obývaných stěžovatelkou mohlo
dojít ke změně oproti stavu zachyceném ve fotodokumentaci pořízené v den zjištění havárie.
Za situace, kdy vznikly důvodné pochybnosti, zda dostupné podklady zachycují stav kulturní
památky v době rozhodování a poskytují tak dostatečný podklad pro vydání stanoviska, správní
orgán postupoval zcela správně, pokud v zájmu řádného zjištění skutkového stavu rozhodl
o provedení důkazu ohledáním na místě.
Zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, patří mezi základní povinnosti
správního orgánu upravených v zásadách činnosti správních orgánů (§3 správního řádu).
V souladu se zásadou materiální pravdy je správní orgán povinen i bez návrhu provést veškeré
důkazy nezbytné pro řádné zjištění stavu věci, ve které řízení vede. Ustanovení §3 správního
řádu je pak konkretizováno v §50 a násl., který upravuje podklady pro vydání rozhodnutí.
V rámci daných ustanovení je upraven i důkaz ohledáním. Tato zásada se uplatňuje i v řízení
podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Před vydáním stanoviska je nezbytné,
aby správní orgán byl náležitě seznámen se stavem kulturní památky, aby mohl kvalifikovaně
posoudit přípustnost provedení navržených prací na kulturní památce z hlediska jím chráněného
zájmu. Zjištění vyplývající z místního šetření dokumentovala změny v rozsahu poškození kulturní
památky oproti stavu zachycenému v dostupných podkladech. Správní orgán proto zcela
legitimně dospěl k závěru, že mu dostupné podklady neposkytují dostatečný podklad
pro rozhodnutí a neumožňují mu posoudit navržené opravy z hlediska zájmu státní památkové
péče.
V posuzovaném případě došlo ke střetu práva žadatele o stanovisko, který má v úmyslu
určitým způsobem naložit s nemovitostí ve svém vlastnictví, s právem stěžovatelky na ochranu
obydlí. Zásah do nedotknutelnosti obydlí směřoval k ochraně práv a svobod žadatele o vydání
stanoviska, který měl oprávněný zájem na rychlém ukončení řízení a zhodnocení přípustnosti
oprav. Rychlé ukončení řízení a zahájení oprav bylo nepochybně i v zájmu stěžovatelky.
Jak vyplývá ze správního spisu, v prostorách, které stěžovatelka obývá, byla demontována „otopná
tělesa a trubkové rozvody ústředního topení“ (viz odvolání stěžovatelky ze dne 11. 4. 2006 proti usnesení
ze dne 3. 4. 2006). Cílem zásahu - ohledání na místě - pak byl nepochybně zájem na ochraně
národní kulturní památky hrad B. Ochrana kulturní památky je cílem i účelem celého řízení o
vydání stanoviska podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Ochrana kulturního
bohatství České republiky, jehož je předmětná národní kulturní památky součástí, je legitimním
cílem vyplývajícím z Ústavy České republiky. Zájem na ochraně a zachování kulturních památek
je pak promítnut i do čl. 35 odst. 3 Listiny. Z tohoto článku vyplývá obecný zákaz poškozovat
nebo ohrožovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Z této negativní povinnosti
nepoškozovat vyplývá i implicitní právo každého na zachování kulturní památky, přičemž
garantem daného práva je stát. Zájem na ochraně kulturní památky a právo každého na jejím
zachování bylo dalším legitimním cílem zásahu do práva stěžovatelky.
Poslední podmínkou přípustnosti zásahu do nedotknutelnosti obydlí je nezbytnost zásahu
v demokratické společnosti. Tato podmínka je promítnuta ve správním řízení v §3 správního
řádu. Podle citovaného ustanovení má být zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad úkonu s požadavky stanovenými v §2 správního řádu. Podle §2 odst. 3 správního
řádu správní orgán šetří práva i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu dotýká,
a může zasahovat do těchto práv jen v nezbytném rozsahu. Nezbytnost provedení důkazu
ohledáním vyplynula v posuzovaném případě z nutnosti zjištění stavu národní kulturní památky
hrad B. pro účely řízení podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,
a dále z chování stěžovatelky, která od zjištění havárie dne 22. 2. 2006 neumožnila vstup
do prostor poškozených havárií. I když byla v den havárie provedena fotodokumentace škod
v prostorách obývaných stěžovatelkou, tato dokumentace nezachycovala další vývoj škod
způsobených havárií, např. výskyt plísní v místnostech zasažených havárií. Provedení důkazu
ohledáním mělo umožnit zjištění skutkového stavu, na základě kterého by správní orgán mohl
kvalifikovaně rozhodnout o žádosti o vydání stanoviska.
Nejvyšší správní soud podotýká, že závěry, které vyplynuly z výše uvedeného ústavního
testu jsou obsaženy i v napadeném rozhodnutí městského soudu. Městský soud uvedl,
že nedotknutelnost obydlí je limitována §54 správního řádu a správní orgány postupovaly
v souladu s tímto zákonným ustanovením. Konstatoval, že „smyslem provedení tohoto důkazu,
tj. ohledání na místě, je zjištění skutkového stavu věci, tedy rozsahu škod z havárie topného systému; zjištění
získaná prostřednictvím tohoto důkazu (tj. ohledání) byla základním předpokladem pro stanovení postupu
při odstranění škod ze vzniklé havárie“.
Stěžovatelka namítla, že se městský soud nevypořádal s námitkou o nesplnění základních
podmínek pro použití čl. 35 odst. 3 Listiny. Zdůraznila, že neohrožuje ani nepoškozuje kulturní
památku. Nejvyšší správní soud opakovaně podotýká, že předmětem řízení není zjištění původce
havárie. Jak uvedl městský soud, žalovaný se snažil odůvodnit odkazem na čl. 35 odst. 3 Listiny
nutnost dodržování čl. 12 odst. 1 Listiny. Jak žalovaný zdůraznil, i při respektování práva
na nedotknutelnost obydlí je nájemce povinen umožnit pronajímateli řádný výkon jeho
povinností. Ze správního spisu vyplynulo, že havárií vodovodního a topného systému došlo
k poškození národní kulturní památky. Lze předpokládat, že neodstraněním vzniklých škod
by mohlo dojít k dalšímu poškození objektu. Správce objektu za této situace postupoval
v souladu s obecnou povinností vyplývající z čl. 35 odst. 3 Listiny a rozhodl se provést opravy
objektu, které by potlačily a odstranily negativní následky havárie. Aby mohl začít s opravami,
musel dostát požadavku zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a získat stanovisko
orgánu státní památkové péče k zamýšleným opravám. Ani městský soud neuzavřel,
že stěžovatelka je původcem nebo zdrojem ohrožení nebo poškození národní kulturní památky.
K závěrům o zdroji ohrožení nebo poškození kulturní památky není v řízení o vydání stanoviska
podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, prostor. Městský soud podrobně vážil
v posuzované věci právo stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí, právo, respektive povinnost,
vlastníka objektu opravit škody způsobené havárií a zájem na ochraně kulturní památky. Úvahy
městského soudu o povinnostech stěžovatelky vyplývajících z nájemního vztahu pouze dokreslují
celkovou situaci. Upozorňují na skutečnost, že možnost zásahu do obydlí stěžovatelky vyplývá
i z jiných zákonných ustanovení, např. občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud proto
neshledal námitku důvodnou.
Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, čj. MK 7318/2010
OPP, kterým žalovaný zrušil usnesení správního orgánu I. stupně, jímž jí byla uložena povinnost
strpět ohledání nájemního bytu. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný přiklonil k názoru
o nepřípustnosti zásahu do nedotknutelnosti obydlí, je podle stěžovatelky namístě rozhodnutí
městského soudu zrušit. Z předloženého rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný zrušil v jiné právní
věci usnesení, kterým správní orgán I. stupně uložil stěžovatelce v řízení o vydání závazného
stanoviska ve věci obnovy národní kulturní památky hrad B. povinnost strpět ohledání prostor,
které má v nájmu. Z rozdílného posouzení věci žalovaným však nelze uzavřít, že žalovaný v této
věci postupoval nezákonně, a dovozovat z tohoto nesprávnost závěrů městského soudu.
Ustanovení §54 správního řádu, jak bylo uvedeno výše, představuje zákonem stanovený průlom
do práva garantovaného čl. 12 Listiny. Vzhledem k tomu, že přípustnost zásahu je podle čl. 12
odst. 3 Listiny podmíněna dalšími podmínkami (legitimní cíl zásahu a nezbytnost zásahu
v demokratické společnosti), nelze dospět k obecnému závěru, že uložení povinnosti strpět
ohledání obytných prostor vždy představuje nebo nepředstavuje přípustný zásah do práva
garantovaného čl. 12 Listiny. Posouzení přípustnosti zásahu vždy záleží na konkrétních
okolnostech případu. Správní orgán musí zhodnotit v každém individuálním případě, zda jsou
splněny podmínky stanovené pro přípustnost zásahu v čl. 12 odst. 3 Listiny, respektive ve
správním řádu. V posuzovaném případě správní orgán náležitě odůvodnil nezbytnost provedení
zásahu a je zjevný i legitimní cíl zásahu. Nelze než uzavřít, že zásah do nedotknutelnosti obydlí
měl být proveden v případě a v mezích stanovených zákonem, sledoval legitimní cíl a byl
vzhledem k okolnostem případu nezbytný. Pokud pak žalovaný v jiné věci, byť ve stejném typu
řízení, dospěl k závěru, že bylo rozhodnuto v rozporu se „základními ústavními principy“, nemá
tato skutečnost vliv na dané závěry. Námitka je tak nedůvodná.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěry městského soudu o způsobu označení prostor,
kde je povinna strpět ohledání. Odkázala přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 7 A 133/1999 a sp. zn. 7 A 54/1997 a uvedla, že prostory měly být označeny v souladu
v označením v katastru nemovitostí. Ve věci sp. zn. 7 A 54/1997 vrchní soud posuzoval
rozhodnutí, jímž byl „konvolut uměleckých děl“ prohlášen za kulturní památku. Vzhledem
k tomu, že se v daném případě jednalo o soubor věcí, nejsou tyto závěry zcela aplikovatelné
na posuzovaný případ, krom obecného závěru, že z výroku rozhodnutí musí být zjevné, co bylo
předmětem rozhodování. Ve věci sp. zn. 7 A 133/1999 vrchní soud mimo jiné posuzoval způsob
označení nemovitosti v rozhodnutí, kterým byla nemovitost prohlášena za kulturní památku.
V daném případě byla nemovitost označena číslem popisným, které v katastru nemovitostí
nebylo evidováno. K tomu vrchní soud uvedl, že specifikace nemovitostí v rozhodnutí „musí
odpovídat stavu v době jeho vydání a nemovitosti musí být konkretizovány tak, jak jsou v době rozhodnutí
zapsány v katastru nemovitostí“. Lze souhlasit s tím, že nemovitosti by měly být označeny v souladu
s údaji katastru nemovitostí, neboť údaje vyplývající z katastru nemovitostí jednoznačně
a nezaměnitelně nemovitost identifikují. Ve světle tohoto dílčího závěru, lze souhlasit
se stěžovatelkou, že správní orgán neoznačil prostory obývané stěžovatelkou v souladu s údaji
v katastru nemovitosti.
Nejvyšší správní soud podotýká, že k tomuto závěru dospěl i městský soud. Městský soud
se ale dále zabýval tím, zda neoznačení nemovitosti údaji z katastru nemovitostí způsobuje
neurčitost rozhodnutí. Dospěl k závěru, že i bez přesného označení údaji z katastru nemovitostí,
jsou prostory, ke kterým se váže uložená povinnost, jednoznačně identifikovány. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Správní orgán uvedl, že se dané prostory nachází v národní
kulturní památce hrad B. Z rozhodnutí vyplývá, že se tento objekt nachází na pozemku parc. č. 1,
k. ú. B. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí a katastrální mapy (viz správní spis) na
pozemku parc. č. 1, k. ú. B, se nachází pouze budova č. p. 8. Byť tedy lze správnímu orgánu
vytknout, že budovu neoznačil číslem popisným, Nejvyšší správní soud má zato, že objekt je
dostatečně a nezaměnitelně určen. Vymezení prostor tím, že se nacházejí v přesně určené národní
kulturní památce považuje Nejvyšší správní soud za zcela nezaměnitelné. Pokud se pak jedná o
umístění prostor, které má stěžovatelka v nájmu, v objektu, i z adresy, kterou stěžovatelka uvádí
(B. 8), vyplývá, že předmětné prostory nemají přiděleno vlastní číslo. Prostory jsou tedy označeny
umístěním v objektu č. p. 8 a dále jménem stěžovatelky, která je má v nájmu. Pokud tedy správní
orgán dále vymezil, že se daný byt nachází 2. NP pravé části předhradí hradu B., navíc určil, že
stěžovatelka je nájemkyní předmětných prostor, jedná se o dostatečně přesné a nezaměnitelné
určení.
Pokud se jedná o stěžovatelkou vyjádřenou pochybnost ohledně umístění bytu v „pravé
části přehradí“, z půdorysů založených ve správním spise, opačně směrově orientovaných
než půdorys doložený stěžovatelkou, je zjevné, ve které části objektu se prostory obývané
stěžovatelkou nacházejí. Nejvyšší správní soud nemá důvod pochybovat o správnosti podkladů
založených ve správním spise, které jsou, na rozdíl od půdorysu předloženého stěžovatelkou,
opatřeny směrovou růžicí.
Stěžovatelka namítla, že bylo porušeno její právo vyplývající z §36 odst. 3 správního
řádu, když ji žalovaný nevyzval, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalovaný neprovedl v odvolacím řízení žádné důkazní prostředky. Předmětem
sporu v odvolacím řízení byla otázka, zda je správní orgán oprávněn stěžovatelce uložit
povinnost strpět ohledání v prostorách, které má v nájmu. Šlo tak o posouzení právních, nikoli
skutkových otázek. Smyslem §36 odst. 3 správního řádu je poskytnout účastníku řízení možnost
prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán
shromáždil ve správním řízení. Za předpokladu, že žalovaný neprovedl ve věci další dokazování,
nedošlo k porušení zákona, pokud správní orgán nedal účastníkovi řízení možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004,
čj. 7 As 40/2003 - 61, č. 958/2006 Sb. NSS). Lze tak souhlasit se závěrem městského soudu,
že vyzvání stěžovatelky k vyjádření se k důkazům by představovalo čistě formální úkon.
Pokud pak stěžovatelka brojila proti tvrzení městského soudu, že v posuzovaném případě
neprobíhalo správní řízení, Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by městský soud dospěl k závěru, že řízení o odvolání není
správním řízením. Městský soud nepochybně vycházel z toho, že o provedení důkazu ohledáním
se nevede samostatné řízení. Pokud je však proti rozhodnutí o uložení povinnosti strpět
provedení důkazu podáno odvolání, je již namístě uvažovat o tom, zda procesní práva odvolatele
byla zachována. Že tak městský soud uvažoval, vyplývá i z vypořádání námitky porušení
§36 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatelka namítla, že se žalovaný nevypořádal s důkazními návrhy obsaženými
v podání ze dne 11. 4. 2006. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka učinila dvě podání
datovaná dnem 11. 4. 2006: a) podání, jehož součástí bylo i odvolání proti usnesení ze dne
3. 4. 2006, které neobsahovalo žádný návrh na provedení důkazů; b) podání označené jako 1.
Návrh k přerušení řízení podle §64 v návaznosti na řešení předběžné otázky podle
§57 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., 2. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem a 3. Návrh
na provedení důkazu výslechem svědka. Druhé podání stěžovatelka učinila „jako účastník řízení
před OKPP KUOK [pozn. Nejvyššího správního soudu: odbor kultury a památkové péče
Krajského úřadu Olomouckého kraje, tj. správní orgán I. stupně] jako správním orgánem ve věci
‚odstraňování následků havárie systému ústředního topení v nájemním bytě v objektu hradu B. užívaném
nájemnicí PhDr. H. V. P.‘“. Je tak zjevné, že dané podání se týkalo provedení důkazních
prostředků v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, nikoli v odvolacím řízení proti
rozhodnutí o uložení povinnosti strpět ohledání na místě. Ostatně v podání, jehož součástí je i
odvolání stěžovatelka uvedla, že je „ve smyslu ust. §27 zák. č. 500/2004 Sb. (dále SŘ) účastníkem
řízení vedeného u OKPP KUOK“, a žádala, aby s ní jako s účastníkem bylo jednáno. Ze správního
spisu tedy vyplývá, že stěžovatelka podala odvolání proti usnesení ze dne 3. 4. 2006,
kterým jí byla uložena povinnost strpět ohledání prostor, které má v nájmu. Dále se domáhala
účastenství v řízení o vydání stanoviska a v rámci tohoto řízení navrhla provedení důkazů.
Tato dvě podání je však nezbytné posuzovat odděleně a rovněž správní orgány o nich samostatně
rozhodly. O podání, jímž se stěžovatelka domáhala přiznání postavení účastníka řízení,
pak rozhodl správní orgán I. stupně usnesením ze dne 19. 4. 2009, čj. KUOK/42162/2006.
O otázce účastenství stěžovatelky v řízení o žádosti o vydání stanoviska tak správní orgán
rozhodl samostatným usnesením, které není předmětem tohoto soudního přezkumu.
Pokud pak stěžovatelka navrhla provedení výslechu svědka v řízení před správním orgánem
I. stupně, ve kterém se domáhala postavení účastníka, není možné vytýkat žalovanému,
že se předmětnými důkazními návrhy nezabýval.
Stěžovatelka namítla, že provedení důkazu ohledání na místě nebylo nezbytné,
neboť ve věci bylo vydáno rozhodnutí i bez provedení důkazu. Tato námitka není důvodná.
Nadbytečnost provedení důkazu ohledáním nelze dovodit z toho, že orgán státní památkové
péče vydal rozhodnutí i bez provedení daného důkazu. Správní orgán je při zjišťování
skutkového stavu věci vázán zásadou procesní ekonomie. Musí tedy vést řízení do nejúčelněji,
nejrychleji a nejlevněji (§6 správního řádu). Za situace, kdy provedení důkazu je aktivně právními
prostředky bráněno osobou, bez jejíž aktivní spoluúčastní nelze důkaz provést (zde však Nejvyšší
správní soud nijak nezpochybňuje právo stěžovatelky tyto právní kroky činit), a trvání
na provedení důkazu je tak časově a finančně náročné a jsou s ním spojeny objektivní obtíže,
musí správní orgán poměřit zájem na zjištění skutkového stavu věci s dalšími zájmy v řízení
(např. zájem žadatele na rychlém ukončení řízení, zájem státní památkové péče na odstranění
škod na kulturní památce). Pokud tedy správní orgán i bez provedení důkazu ohledáním ve věci
rozhodl, neznamená to, že provedení důkazu nebylo nezbytné.
Stěžovatelka nakonec namítla, že úvahy městského soudu, podle nichž při ohledání mohly
být zjištěny další škody z havárie jsou podle stěžovatelky nesprávné, neboť tyto škody mohou být
zjištěny při provádění oprav. Tuto námitku rovněž neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovatelka opomíjí skutečnost, že povinnost strpět provedení důkazu ohledání jí byla uložena
v rámci řízení o vydání stanoviska k opravám národní kulturní památky hrad B. Účelem
předmětného řízení bylo zhodnocení přípustnosti prací, které vlastník stavby zamýšlí provést,
z hlediska zájmů státní památkové péče. Žadatel může realizovat práce pouze v rozsahu, na který
se vztahuje kladné stanovisko. Při realizaci oprav je navíc vázán podmínkami, kterými správní
orgán stanovisko podmínil. Objevení případných „dalších škod“ nemůže orgán státní památkové
péče zohlednit ve svém stanovisku. Při objevení těchto „dalších škod“ je třeba zvážit, zda způsob
obnovy posouzený orgánem státní památkové péče je pro odstranění dané škody vhodný,
případně, zda lze škodu způsobem posouzeným správním orgánem odstranit, nebo alespoň
potlačit její negativní následky. Pokud pak způsob obnovy posouzený orgánem státní památkové
péče je pro opravu zjištěné škody nevhodný, nedostatečný atd., znamenalo by to pro vlastníka
nutnost získat nové stanovisko podle §14 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
Je proto zjevný rozdíl mezi „dalšími škodami“, které budou zjištěny v řízení žádosti o vydání
stanoviska, a škodami, které vyjdou najevo až při provádění oprav. Na škody zjištěné v průběhu
řízení je možné reagovat změnou žádosti o vydání stanoviska, případně tyto další zjištěné škody
mohou být zohledněny v podmínkách stanovených orgánem státní památkové péče
ve stanovisku. Naproti tomu škody zjištěné v průběhu oprav mohou způsobit zastavení prací
z důvodu nutnosti získat nové stanovisko. Z možnosti zjištění dalších škod v průběhu provádění
oprav tedy nelze dovodit, že provedení důkazu ohledáním nebylo nezbytné.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 10. 12. 2009,
čj. 8 As 42/2009 - 184, ustanovena advokátka JUDr. Jana Kašpárková. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za tři úkony právní služby
(první porada se stěžovatelkou dne 4. 1. 2010 včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada
se stěžovatelkou dne 20. 1. 2010 v délce 1 hodina a 10 minut a sepsání doplnění kasační stížnosti)
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále tři paušální náhrady
hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky; celkem tedy 7200 Kč.
Tuto částku Nejvyšší správní soud zvýšil podle §35 odst. 8 s. ř. s. o částku 1440 Kč, odpovídající
20 % dani z přidané hodnoty, neboť zástupkyně stěžovatelky doložila, že je plátcem daně
z přidané hodnoty. Zástupkyni stěžovatelky bude částka ve výši 8640 Kč vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neuznal za samostatný úkon právní služby „prostudovaní spisu“,
který zástupkyně stěžovatelky uplatňovala v rozsahu 5 hodin za studium „materiálů klientky“ dne
21. 1. 2010 a dále za „ověření úplnosti podkladů od klientky dle soudního spisu“ dne 19. 2. 2010,
celkem tedy tři úkony právní služby. Nejvyšší správní soud opakovaně se svých rozhodnutích
uvedl, že ne za veškeré úkony, které advokát ve věci učiní, je možno přiznat odměnu podle §11
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zdůrazňuje, že seznámení se s „materiály klientky“ nelze za studium
spisu považovat. Materiály klienta nepředstavují spis ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. Spis je soubor zejména listin, které se vztahují k věci, v níž orgán veřejné moci
jedná, a který orgán veřejné moci v každé věci zakládá a vede. Materiály klienta nepředstavují spis,
byť lze souhlasit s tím, že mnohé z těchto podkladů mohou být součástí spisu. Seznámením
se s materiály klienta se zástupce seznamuje s věcí, což je nezbytným předpokladem přípravy
zastoupení. Tento úkon je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího
v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Pokud se pak jedná o studium soudního spisu dne 19. 2. 2010, Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 31. 3. 2010, čj. 5 Afs 32/2009 - 105, uvedl, že studium spisu „[j]e třeba považovat za součást
úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování
trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 citované vyhlášky.
V daném případě se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti,
aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu
dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, čj. 5 Azs 33/2008 - 40, dostupné
na www.nssoud.cz)“. Studium spisu je tedy považováno za součást úkonu spočívajícího v převzetí
a přípravě zastoupení. V rozsudku ze dne 10. 9. 2008, čj. 9 Azs 46/2008 - 71, Nejvyšší správní
soud uvedl, že studium spisu „[p]ro účely řízení o kasační stížnosti ve věci správního soudnictví posoudil jako
úkon svou povahou patřící pod ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, tzn. považuje jej za součást
přípravy a převzetí zastoupení v řízení o kasační stížnosti, pokud není prokázán žádný jiný, resp. další dostatečně
relevantní důvod k nahlédnutí do spisu v rámci probíhajícího řízení, a tato skutečnost se zároveň v podstatné míře
neodrazila v argumentaci doplněného, resp. upřesněného podání“. V rozsudku ze dne 12. 3. 2008,
čj. 6 Ads 97/2007 - 133, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]tudium spisu nelze považovat
za úkon, za který by byla ustanoveným zástupcům obecně přiznávána odměna. Opačný případ nastává,
pokud doplnění kasační stížnosti opodstatněně reagovalo na skutečnosti zjištěné studiem spisu, s nimiž se jinak
mohl ustanovený advokát pro důsledné hájení práv a zájmů stěžovatele seznámit pouze problematicky“.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Studium soudního spisu se nikterak neodrazilo
v další činnosti zástupkyně stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud konečně neuznal za samostatný úkon právní služby podání ze dne
11. 6. 2010, neboť tímto podáním byla Nejvyššímu správnímu soudu pouze předložena listina,
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010. Samotné předložení listiny na podporu dříve
uplatněných argumentů nelze považovat za úkon právní služby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. července 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu