ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.8.2010:148
sp. zn. 8 Azs 8/2010 - 148
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2007, čj. OAM-6558/VL-10-P07-
R2-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 11. 2009, čj. 4 Az 79/2007 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Bohdaně Novákové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze 8. 11. 2007, čj. OAM-6558/VL-10-P07-R2-2003, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, čj. 4 Az 79/2007 - 52, jako nedůvodnou zamítl.
Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 22. 7. 2009,
čj. 8 Azs 20/2009 - 99, www.nssoud.cz, rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost
vypořádání námitek vztahujících se k aplikaci §12, §13 a §14 zákona o azylu a vrátil věc
městskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň Nejvyšší správní soud vážil stížní námitky ohledně
doplňkové ochrany, neshledal je však důvodnými.
Poté městský soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, čj. 4 Az 79/2007 - 113, žalobu opět
zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, městský soud se zabýval
namítaným neudělením mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Neshledal přitom žádné
pochybení žalovaného v jeho stanovisku k posouzení podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12 zákona o azylu. Z podkladů opatřených v průběhu správního řízení o situaci
v zemi původu žalobce městskému soudu vyplynulo, že strana RDR demonstraci, o které žalobce
hovořil, oficiálně odvolala a její hlavní představitelé vyzvali k ukončení násilností. Žalovaný
podle městského soudu navíc poukázal při vyhodnocení tvrzení žalobce i na skutečnosti,
které dokládají, že žalobce má minimální znalosti o historii, struktuře nebo oficiálním názvu
a symbolech strany RDR. Ty by přitom bylo možné předpokládat u osoby, která se měla zabývat
předáváním informací o straně a organizováním mítinků. Tím bylo zpochybněno tvrzení žalobce
o jeho politické angažovanosti. Pokud žalobce namítl, že umožnění účasti zástupců strany
RDR ve vládě je pouze politickým gestem, jedná se o jeho osobní názor. Městský soud uzavřel,
že s ohledem na zjištěné skutečnosti o zemi původu žalobce lze považovat jeho obavy z mučení,
věznění a nelidského zacházení v souvislosti s členstvím v RDR za neopodstatněné. Pro úplnost
městský soud shrnul závěry žalovaného týkající se neudělení mezinárodní ochrany podle §13
a §14 zákona o azylu. Pokud jde o doplňkovou ochranu, setrval městský soud na závěrech
přijatých v jeho předchozím rozsudku, aprobovaných Nejvyšším správním soudem v rozsudku
čj. 8 Azs 20/2009 - 99.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítl, že se městský soud ani v novém rozhodnutí nevyrovnal s žalobním
bodem týkajícím se otázky azylu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí považoval za prokázané,
že stěžovatel je členem strany RDR, ale s ohledem na podklady o zemi původu a zejména
skutečnost, že členové strany jsou ve vládě, nepovažoval podmínky §12 písm. b) zákona o azylu
za prokázané. Z rozhodnutí městského soudu není podle stěžovatele seznatelné, jak tento spor
stěžovatele a žalovaného vyhodnotil. Městský soud také poukázal na neznalosti žalobce
zpochybňující jeho výpověď. Nepostavil však již na jisto, zda nebylo třeba kvůli nevěrohodné
výpovědi provádět k otázce azylu další dokazování. Na základě informací ze země členům strany
nic nehrozí. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že ze zpráv ze země původu jasně vyplynulo,
jak se s členy RDR zachází. Skutečnost, že mohou být nadále pronásledováni, dokazuje podle
stěžovatele i zpráva ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, na níž stěžovatel
odkázal. Stěžovatel uzavřel, že členům strany hrozí pronásledování a soud, resp. správní orgán,
by měl postavit na jisto, zda považuje členství stěžovatele v RDR za prokázané. Pokud
je nepovažuje za prokázané, měl by uvést, na základě kterých skutečností toto členství
zpochybňuje. Dále stěžovatel uplatnil námitky vztahující se k otázce doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích
typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani pochybení v postupu městského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka. Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu, nejde
však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu a nárok na udělení azylu vzniká
zejména z důvodů vypočtených v §12 zákona o azylu (srov. rozsudek ze dne 6. 11. 2003,
čj. 6 Azs 12/2003 - 49, www.nssoud.cz). Právo azylu není univerzálním nástrojem
pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod uznávaných v mezinárodním i vnitrostátním kontextu. Institut
azylu je aplikovatelný pouze v omezeném rozsahu pro pronásledování z uznaných důvodů.
Chráněna je pouze nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené
(srov. rozsudek ze dne 14. 9. 2005, čj. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Důležitostí věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu, resp. věrohodnosti
jeho výpovědí, se Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně zabýval (např. rozsudky ze dne
18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004 - 40, a usnesení ze dne 18. 4. 2008, čj. 2 Azs 10/2008 - 89,
www.nssoud.cz). V posuzované věci žalovaný shledal ve výpovědích stěžovatele zásadní
a podstatné rozpory, jak plyne zejména ze stran 9 a 10 rozhodnutí napadeného žalobou.
Nevěrohodnost tvrzení pak objektivně znemožnila žalovanému shledat u stěžovatele podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Stížní námitky vztahující se k naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu je třeba považovat za nepřípustné ve smyslu §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. Jedná se totiž o námitky proti závěrům městského soudu, které již byly přezkoumány
Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 8 Azs 20/2009 - 99.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci důvody přijatelnosti kasační stížnosti,
kterou proto odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení ustanoven zástupcem advokát. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil
odměnu advokáta částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační
stížnosti a dále 300 Kč na úhradu hotových výdajů v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. d), a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem
tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. července 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu