ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.10.2010:237
sp. zn. 9 Afs 10/2010 - 237
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
UK-service s.r.o., se sídlem Jandova 8, Praha 9, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským,
advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 12. 11. 2007, č. j. 16102/07-1500-106054, č. j. 16104/07-1500-106054,
č. j. 16107/07-1500-106054, č. j. 16108/07-1500-106054, č. j. 16111/07-1500-106054,
č. j. 16113/07-1500-106054, č. j. 16115/07-1500-106054 a č. j. 16116/07-1500-106054,
ve věci daňového penále na daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, č. j. 8 Ca 369/2007 – 105,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, č. j. 8 Ca 369/2007 – 105,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní
město Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 12. 11. 2007, č. j. 16102/07-1500-106054,
č. j. 16104/07-1500-106054, č. j. 16107/07-1500-106054, č. j. 16108/07-1500-106054,
č. j. 16111/07-1500-106054, č. j. 16113/07-1500-106054, č. j. 16115/07-1500-106054
a č. j. 16116/07-1500-106054, kterými byla zamítnuta stěžovatelova odvolání
proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“)
ze dne 19. 3. 2007, č. j. 85359/07/009513/4904, č. j. 85360/07/009513/4904,
č. j. 85361/07/009513/4904, č. j. 85362/07/009513/4904, č. j. 85363/07/009513/4904,
č. j. 85364/07/009513/4904, č. j. 85365/07/009513/4904, a ze dne 28. 5. 2007,
č. j. 173514/07/009513/4904, kterými byl stěžovateli sdělen předpis penále za prodlení
úhrady daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období od 1. 7. 2000
do 30. 6. 2002.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti napadenému rozhodnutí vytýká jeho
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
městský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a dále v nepřezkoumatelnosti
rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
K uvedeným důvodům stěžovatel uvádí, že se městský soud v napadeném
rozsudku dostatečně nevypořádal s obsahem čl. I. a II. žaloby, v nichž byla namítána
nezákonnost a neústavnost rozhodnutí žalovaného. Neústavnost pak stěžovatel spatřuje
především v „překvapivosti“ rozhodnutí žalovaného, který dříve než vydal předmětné
rozhodnutí o předepsání daňového penále, vydal jak Souhlas s ukončením činnosti,
tak zejména Potvrzení o daňové bezdlužnosti, tj. dokumenty, na základě nichž stěžovatel
jako zájemce o koupi podniku, kterého se dokumenty týkaly, důvodně předpokládal,
že oba správní akty správce daně jsou pravdivé a správné a že stěžovatel nemá vůči
správci daně žádné daňové nedoplatky. Vydání předmětného „překvapivého“ rozhodnutí
je dle stěžovatele v rozporu s principy právního státu a s ústavním pořádkem ČR,
a to především s principem právní jistoty, jehož neopominutelným komponentem je nejen
předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci
v souladu s právními předpisy. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že podstatou
uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré víry jednotlivce
ve správnost aktů veřejné moci a princip presumpce správnosti aktu veřejné moci,
přičemž ve správním právu k daným principům přistupuje rovněž požadavek
předvídatelnosti správních rozhodnutí vzhledem k procesní situaci. V této souvislosti
dodává, že soustava daní musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace
transparentní, předvídatelná a přiměřená. Těmto požadavkům ovšem rozhodnutí
žalovaného nevyhovují, když aprobují rozhodnutí správce daně, v nichž „vyměřil daňové
nedoplatky“, které vznikly před vydáním Potvrzení o daňové bezdlužnosti. Stěžovatel
má za to, že správce daně zájemce o „koupi stěžovatele“ – pana T. U. uvedl v omyl, když
mu bylo vydáno Potvrzení o daňové bezdlužnosti, které neodpovídalo skutečnosti, neboť
v době jeho vydání již tento poplatník daňové nedoplatky měl, a to penále v celkové výši
80 270 Kč. Poté, co pan T . U. v dobré víře ve správnost Potvrzení o daňové bezdlužnosti
nabyl 100% podíl na stěžovateli a započal s realizací svého podnikatelského záměru, vydal
správce daně výše uvedená překvapivá rozhodnutí, kterými stěžovateli sdělil předpis
penále, jehož výše je pro stěžovatele likvidační. Takový postup správních orgánů dle
stěžovatele svědčí o libovůli rozhodujícího orgánu veřejné moci a dostává se tak za meze
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pokud by byl postup správce daně v daném případě správný a obecně přijímaný,
potom by zcela popřel všechny principy, na kterých je Potvrzení o daňové bezdlužnosti
(a v obecné rovině i veškeré právní akty v právním státě) založeno. Stěžovatel v této
souvislosti upozorňuje na skutečnost, že Potvrzení o daňové bezdlužnosti má značnou
důležitost i v jiných právních vztazích. Poukazuje na jeho význam ku příkladu
dle §53 odst. 1 písm. f) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
v němž je uvedeno, že základní kvalifikační předpoklady pro přidělení veřejné zakázky
splňuje pouze ten uchazeč o veřejnou zakázku, který nemá v evidenci daní zachyceny
daňové nedoplatky. Pokud by byl postup správce daně správný, potom by zadavatel
veřejné zakázky byl ve značné právní nejistotě, zda jím vybranému dodavateli nebude
v brzké době sděleno třeba i mnohamilionové penále či jiné daňové nedoplatky, které
nebyly vítěznému uchazeči dříve správcem daně sděleny. Takový stav je v právním státě
nežádoucí, přičemž stěžovatel má za to, že pokud má mít potvrzení o daňové
bezdlužnosti své opodstatnění v právním řádu, není možné po jeho vydání sdělovat
daňové nedoplatky, které měly vzniknout dlouho před jeho vydáním.
Stěžovatel dále tvrdí, že z důvodů dříve vydaného Potvrzení o daňové
bezdlužnosti nelze daňové penále z doby před vydáním tohoto potvrzení vymáhat
též proto, že vydáním tohoto potvrzení věřitel (správce daně) svému dlužníkovi
(poplatníkovi) fakticky dluh na daňovém penále prominul, když dlužník tento právní úkon
svého věřitele konkludentně přijal. Prominutím dluhu věřitelem závazek dlužníka zaniká.
Stěžovatel pokračuje, že právě uvedené námitky uplatnil rovněž v odvoláních
proti předmětným platebním výměrům, jimiž bylo předepsáno dlužné penále, přičemž
na ně žalovaný reagoval pouze tak, že „k vydání platebního výměru na daňové penále
byl správce daně oprávněn i přes skutečnost, že předtím vydal odvolateli potvrzení
o bezdlužnosti a rozhodnutí o souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku.
A to i za předpokladu, že tímto postupem dojde patrně k porušení právní jistoty
odvolatele“. Stěžovatel je toho názoru, že žalovaný de facto uvedl, že správce daně sice
zasáhl do základních práv stěžovatele, nicméně vzhledem k tomu, že správce daně
postupoval dle zákona, je takový zásah do základních práv údajně v pořádku. Městský
soud tento názor žalovaného převzal, přičemž v souvislosti s námitkami o neústavnosti
odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1434/08. Tento nález se však nezabývá
ani jednou z výše uvedených námitek. Stěžovatel má za to, že odkazem na tento nález
Ústavního soudu nebylo možno žalobní námitky vypořádat. Napadené rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel rovněž nesouhlasí
s argumentací městského soudu, že si měl být pozdních p lateb vědom, přičemž stěžovatel
konstatuje, že městský soud zřejmě přehlédl skutečnost o prodeji podniku a s tím
spojenou výměnu osob společníků a jednatelů.
Na závěr stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu
v části týkající se vypořádání námitky stěžovatele o nepřiměřenosti daňového penále
a jeho rozporu s právem Evropských společenství (dále také jen „ES“), přičemž na svém
názoru o nepřiměřenosti penále setrvává.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že má za to, že možnost vydání
platebních výměrů na daňové penále byla městským soudem dostatečně odůvodněna.
Vzhledem k tomu, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, nebylo třeba
podrobnějšího odůvodnění, proč byly stěžovatelovy námitky soudem zamítnuty.
Z odůvodnění rozsudku je patrno, že podle §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v platném znění, vzniká penále ze zákona z dlužného nedoplatku na dani
každým dnem poté, co marně uplynula bez úhrady platební povinnosti zákonná lhůta
splatnosti. Splatné je dnem svého vzniku a k jeho uplatnění je nutno předpis sdělit
daňovému subjektu platebním výměrem, který je deklaratorním právním aktem, který
vznik penále nezakládá, nýbrž je jím konstatováno, že daňovému dlužníku vznikla
povinnost penále platit. Existenci penalizační sankce nelze vázat na vydání platebního
výměru na daňové penále. Proto přesto, že v době vydání předmětného Potvrzení
o bezdlužnosti a Souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku nebylo penále na příslušném
osobním daňovém účtu stěžovatele evidováno z důvodu jeho neuplatnění platebním
výměrem na daňové penále, není pochyb, že z důvodu žalobcova prodlení s úhradou
dlužné daně penále ze zákona vzniklo. Proto vydáním platebních výměrů na daňové
penále po vydání výše uvedených dokumentů nedošlo k porušení právních předpisů
a správce daně postupoval v souladu se zákonem. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením
stěžovatele, že by Potvrzením o bezdlužnosti byl dluh na daňovém penále fakticky
prominut. Vzhledem k tomu, že na základě potvrzení o bezdlužnosti správce daně pouze
konstatuje, že na osobních daňových účtech daňového subjektu neevidoval k určitému
datu daňové nedoplatky, rozhodně nelze případné nedoplatky na penále, které
se na osobním daňovém účtu objeví až po jejich sdělení platebním výměrem, považovat
za prominuté.
Žalovaný má rovněž za to, že se městský soud dostatečně vypořádal s námitkou
nepředvídatelnosti, neboť stěžovatel o vzniku daňového nedoplatku, jehož neuhrazení
bylo penalizováno, vědět přinejmenším měl.
Za dostatečné považuje žalovaný rovněž odůvodnění námitky o nepřiměřenosti
penále a podotýká, že objektivitu, nepřiměřenost a rozpor s právem ES nepřísluší
správním orgánům posuzovat. Námitky stěžovatele považuje za neopodstatněné
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Ze správního a soudního spisu je patrno, že na základě zprávy o kontrole byly
vydány dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2002. Dodatečné platební výměry byly stěžovateli doručeny
5. 6. 2002. Ze spisu je dále patrno, že sdělené penále se také vztahuje k pozdní úhradě
běžné daňové povinnosti, tj. vlastní daňové povinnosti na DPH za 2., 3. a 4. čtvrtletí roku
2001 a za 1. a 2. čtvrtletí roku 2002. Dne 26. 10. 2005 požádal stěžovatel místně
příslušného správce daně o vydání potvrzení o bezdlužnosti. Dne 7. 11. 2005 bylo
stěžovateli Finančním úřadem pro Prahu 7 vydáno Potvrzení o bezdlužnosti,
č. j. 96543/05/007913/8193, s tím, že daňový subjekt nemá žádné daňové nedoplatky.
Zároveň je ze správního spisu patrno, že uvedený správce daně vydal dne 3. 5. 2004,
č. j. 53390/04/007900/8039, rozhodnutí o tom, že souhlasí s ukončením činnosti
a výmazem daňového subjektu z obchodního rejstříku. Dále ze spisu vyplývá, že v roce
2006 došlo mezi panem T. U. a paní A. S. a paní M. V. k převodu obchodních podílů,
důsledkem čehož došlo také ke změně jednatele daňového subjektu. Následně byla
změněna rovněž obchodní firma daňového subjektu a jeho sídlo.
Dne 19. 3. 2007 byly správcem daně vydány platební výměry
č. j. 85359/07/009513/4904, č. j. 85360/07/009513/4904, č. j. 85361/07/009513/4904,
č. j. 85362/07/009513/4904, č. j. 85363/07/009513/4904, č. j. 85364/07/009513/4904,
č. j. 85365/07/009513/4904, a dne 28. 5. 2007 platební výměr
č. j. 173514/07/009513/4904, kterými byl stěžovateli sdělen předpis penále za prodlení
úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2002.
Stěžovatel podal proti těmto platebním výměrům odvolání, ve kterém namítal především
neústavnost těchto rozhodnutí z důvodu jejich překvapivosti vzhledem k vydanému výše
uvedenému Souhlasu s ukončením činnosti a výmazem z obchodního rejstříku
a k vydanému Potvrzení o bezdlužnosti. V souvislosti s tím namítal také porušení
principu právní jistoty, předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, ochrany dobré víry
v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci a porušení principu presumpce správnosti
aktu veřejné moci. Navíc stěžovatel uvedl, že má za to, že s ohledem na vydání Potvrzení
o bezdlužnosti správce daně stěžovateli fakticky dluh na daňovém penále prominul.
Zároveň brojil proti nepřiměřenosti předepsaného penále z pohledu Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a jeho rozporu s právem ES. Jako poslední
námitku uvedl porušení zásady hospodárnosti ze strany správce daně. Tato odvolání byla
zamítnuta žalovaným rozhodnutími ze dne 12. 11. 2007, č. j. 16102/07-1500-106054,
č. j. 16104/07-1500-106054, č. j. 16107/07-1500-106054, č. j. 16108/07-1500-106054,
č. j. 16111/07-1500-106054, č. j. 16113/07-1500-106054, č. j. 16115/07-1500-106054
a č. j. 16116/07-1500-106054.
Žalovaný v odůvodnění uvedl, že k porušení právních předpisů nedošlo,
neboť z ustanovení §63 zákona o správě daní a poplatků vzniká penále ze zákona
z dlužného nedoplatku na dani za každý den po té, co marně uplynula platební povinnosti
zákonná lhůta splatnosti bez její úhrady. Navíc byly splněny i další podmínky uplatnění
dlužného penále, mezi něž patří řádné předepsání penále a sdělení daňovému subjektu,
a to nejdéle v promlčecí lhůtě pro vybrání daně. K vydání platebních výměrů na daňové
penále byl správce daně oprávněn i přes skutečnost, že předtím vydal odvolateli Potvrzení
o bezdlužnosti a rozhodnutí o souhlasu s výmazem z obchodního rejstříku, neboť penále
nebylo na příslušném stěžovatelově osobním daňovém účtu v době vydání předmětných
platebních výměrů na daňové penále evidováno z důvodu jeho neuplatnění platebním
výměrem na daňové penále. Uvedl, že k prominutí penále jeho neuvedením na potvrzení
o stavu osobního účtu ani vydáním rozhodnutí o souhlasu s ukončením činnosti
a výmazem z obchodního rejstříku nedošlo. K otázce nepřiměřenosti a rozporu penále
s právem ES žalovaný konstatoval, že penále bylo vypočteno v souladu se zákonem,
přičemž mu nepřísluší posuzovat jeho správnost a soulad s ustanoveními práva ES.
Porušení zásady hospodárnosti neshledal.
Stěžovatel podal proti rozhodnutím žalovaného žalobu, ve které uplatnil totožnou
argumentaci jako v odvoláních proti předmětným platebním výměrům. Městský soud
žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že vázán rozsahem přezkumu s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 137/2004 – 62,
a při zachování zásady dispoziční, musel žalobní námitky odmítnout, neboť v řízení,
které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, byly splněny podmínky stanovené
ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Zároveň odmítl námitky
stěžovatele týkající se porušení ústavních zásad napadenými rozhodnutími, přičemž tento
svůj závěr opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1434/08. Ve svém odůvodnění
týkajícím se námitky porušení právní jistoty stěžovatele vzhledem k předchozímu vydání
Potvrzení o bezdlužnosti městský soud přejal argumentaci žalovaného. K námitce
nepředvídatelnosti rozhodnutí uvedl, že stěžovatel o svém nedoplatku a tudíž i prodlení
s placením daně vědět měl, neboť v případě prodlení s placením daně vzniká penále
ze zákona. Ve vztahu k námitce prominutí penále následkem vydání Potvrzení
o bezdlužnosti opět přejal argumentaci žalovaného a uvedl, že ze správního spisu
je zřejmé, že k prominutí penále jeho neuvedením v potvrzení o stavu osobního
daňového účtu ani vydáním souhlasu s ukončením činnosti nedošlo. K námitce
nepřiměřenosti penále a jeho rozporu s právem ES konstatoval, že penále bylo vypočteno
podle zákona o správě daní a poplatků a správce daně podle právních předpisů
také postupoval, přičemž zákon o správě daní a poplatků není v rozporu s právem ES.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel výše uvedenou kasační stíž nost.
K doplnění Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu je rovněž patrno,
že stěžovatel podal žádost ze dne 19. 11. 2007, evidovanou
pod č. j. 306677/07/009513/4904, v níž požádal o prominutí příslušenství daně z přidané
hodnoty, přičemž správce daně rozhodnutím ze dne 4. 12. 2007,
č. j. 317451/07/009513/4904, mu částečně příslušenství daně z přidané hodnoty
prominul, konkrétně mu prominul příslušenství ve výši 38 270 Kč.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti, tj. z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a v rámci
těchto uplatněných důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je dův odná.
Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů
stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť dospěl-li by k závěru
o opodstatněnosti této námitky, již samotná tato okolnost by musela vést ke zrušení
rozhodnutí městského soudu. Ostatně o tom, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správních soudů je vadou natolik závažnou, svědčí i ta skutečnost, že §109 odst. 3 s. ř. s.
ukládá Nejvyššímu správnímu soudu povinnost se jí zabývat i tehdy, pokud
by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Zdejší soud přitom dospěl k závěru,
že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí,
přičemž vycházel z následujících úvah.
Nejvyšší správní soud se již mnohokrát ve své judikatuře k otázce
přezkoumatelnosti vyjadřoval. Lze konstatovat, že přezkoumatelnost rozhodnutí je nutno
považovat za podmínku rozhodnutí, která musí být naplněna vždy, je -li právním
předpisem odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci předpokládáno.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí totiž nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). Navíc je nutno
podotknout, že rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních
podmínek ústavně souladného rozhodnutí a je jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000,
sp. zn. III. ÚS 103/99, nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a nález ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02,
všechny dostupné na www.nalus.cz).
Odůvodnění:
soudního rozhodnutí musí být jasné a přesvědčivé jako celek,
přičemž má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být
zřejmé, jakými úvahami se orgán veřejné moci při rozhodovací činnosti řídil. Zároveň
musí být z odůvodnění zřejmé, že se soud řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami
a jakým způsobem o nich rozhodl. Je tedy možno konstatovat, že soud musí žalobci
v rozhodnutí podat takové informace, které lze objektivně považovat za přesvědčivé,
srozumitelné a vyčerpávající celý předmět uplatněných námitek.
Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného rozsudku v první řadě zjistil,
že se městský soud nevypořádal s námitkou stěžovatele, že české daňové penále
představuje neobjektivní a nepřiměřené omezení základního práva na ochranu vlastnictví,
čímž jsou porušována ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, třebaže k této otázce se již vyjadřoval Nejvyšší správní soud, jak bude uvedeno
níže.
Co se týká ostatních námitek, městský soud ve svém odůvodnění bez dalšího
převzal argumentaci žalovaného uvedenou v jeho rozhodnutí, aniž by se blíže zabýval
žalobními námitkami stěžovatele, přičemž nosná část argumentace převzaté z rozhodnutí
žalovaného se navíc de facto opírá o pouhou citaci zákonných ustanovení bez bližšího
vysvětlení a propojení s námitkami stěžovatele uvedenými v žalobě nebo skýtá tvrzení
bez jakéhokoliv odůvodnění, jak tomu je např. při zamítnutí námitky o prominutí penále
z důvodu vydání Potvrzení o bezdlužnosti. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu je pak nutno konstatovat, že rozhodnutí soudu, které v odůvodnění
pouze odkáže nebo převezme názory uvedené v rozhodnutí odvolacího orgánu, aniž by
se blíže zabýval žalobními námitkami, nelze považovat za rozhodnutí přezkoumatelné.
Takové odůvodnění rozsudku není ničím jiným než transformovanou podobou stěžejní
argumentace odvolacího správního orgánu, a to bez jakéhokoliv vlastního hodnotícího
úsudku správního soudu, a proto nemůže splňovat požadavek přesvědčivosti soudního
rozhodnutí, které vykazuje kvalitu řádného a srozumitelného vypořádání žalobních
námitek (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2010,
č. j. 9 As 51/2009 – 150).
Právě takovou vadu rozhodnutí shledal Nejvyšší správní soud ve vztahu k žalobní
námitce stěžovatele o nepředvídatelnosti rozhodnutí správce daně, kterým bylo
předepsáno penále, resp. k námitce, že rozhodnutí správce daně je neústavní z hlediska
porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, ochrany
dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci a porušení principu presumpce
správnosti aktu veřejné moci.
Srozumitelné vyjádření se ke stěžejní žalobní námitce, která směřovala
do nepředvídatelnosti rozhodnutí právě z důvodů existence Potvrzení o bezdlužnosti
a Souhlasu s ukončením činnosti, v odůvodnění rozhodnutí chybí. Vědomost stěžovatele
o prodlení s úhradou svých daňových povinností s postupem správce daně, ve kterém
stěžovatel porušení předvídatelnosti spatřuje, žádným způsobem nesouvisí.
Pokud jde o závěr městského soudu, že k porušení právní jistoty dojít mohlo,
nicméně zákon porušen nebyl, který navíc zcela převzal z rozhodnutí žalovaného, nelze
než souhlasit se stěžovatelem, že takové odůvodnění je nutno považovat
za nepřesvědčivé. To platí zvláště za situace, kdy správce daně vydal stěžovateli Potvrzení
o bezdlužnosti, ačkoliv mu bylo prokazatelně známo, že stěžovatel shora uved ené
povinnosti uhradil opožděně a v souladu s ustanovením §63 zákona o správě daní
a poplatků mu v souvislosti s jejich pozdní úhradou naběhlo časové penále.
Nejvyšší správní soud shledal napadené rozhodnutí městského soudu
nepřezkoumatelným podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto by bylo v této fázi řízení
předčasné se k těmto námitkám v dané chvíli věcně vyjadřovat, neboť by tím došlo
k předjímání názorů městského soudu a tím k vyloučení možnosti účastníků řízení
se před městským soudem bránit takto formulovaným právním závěrům zdejšího soudu
prostřednictvím případné nové kasační stížnosti. V dalším řízení bude na městském
soudu, aby nové rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil a řádně se vypořádal
se všemi žalobními námitkami. V této souvislosti bude nutné posoudit, zda sporný postup
správce daně, tj. existence předmětného potvrzení, mohl či nemohl mít vliv na zákonnost
předepsaného penále. V případě námitky o nepřiměřenosti daňového penále by městský
soud neměl opomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu, ve které se již dříve
námitkou nepřiměřenosti penále zabýval (především v rozsudku ze dne 22. 2. 2007,
č. j. 2 Afs 159/2005 - 43).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s., přičemž tento
soud je v dalším řízení podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu