ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.14.2010:54
sp. zn. 9 Afs 14/2010 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová
1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Celní ředitelství Ostrava,
se sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava - Přívoz, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 7. 2009, č. j. 3362-3/2009-140100-21, ve věci zástavního práva, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 22 Ca 213/2009 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 22 Ca 213/2009 - 22, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 7. 2009, č. j. 3362-3/2009-140100-21. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Karviná (dále též „správce daně“)
ze dne 5. 5. 2009, č. j. 1387-6/2009-146100-021, kterým bylo dle ustanovení §72 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), rozhodnuto o zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému
podílu 590/10000 k nemovitosti: zastavěná plocha a nádvoří, parcela 45/1, výměra
236 m
2
, zapsané na LV č. 6046, okres CU0803 Karviná, obec 598933 Český Těšín,
katastrální území Český Těšín (dále též „předmět zástavy“).
Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že pohledávka, jež byla zajištěna,
je po splatnosti a rozhodnutí o jejím vyměření je pravomocné a vykonatelné. Námitka
žalobce o nesprávném vyměření daně není v tomto řízení důvodná, neboť se jí zabýval
soud v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 22 Ca 305/2008. Námitka žalobce, že zástavy
jsou v hodnotě vyšší než zajištěná pohledávka, je zcela obecná, neboť stěžovatel pouze
nadnesl, že zásada proporcionality byla porušena a zabývá se jí jen ve vztahu k trestnímu
řízení a domnělé výši pohledávky. Tato otázka patří do řízení o žalobě proti vyměření
daně a v tomto řízení jí nelze přisvědčit. Občanský zákoník ani zákon o správě daní
a poplatků nestanoví pro poměr zástavy a zastavené pohledávky žádná pravidla.
Z uvedených důvodů krajský soud podanou žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, které spatřuje v tom, že se krajský soud v řízení týkajícím se vyměření spotřební
daně (vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 305/2008) ztotožnil s názorem
žalovaného, že žalobce lze v předmětné věci označit jako plátce daně podle ustanovení §4
odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních), a tedy v tomto řízení dospěl k závěru,
že takto vyměřenou spotřební daň lze zajistit zřízením zástavního práva a žalobu zamítl.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jej nelze označit za osobu, která předmětné výrobky skladovala,
dopravovala (vyjma 2000 l) a uváděla do volného oběhu, aniž by prokázala, že se jedná
o výrobky zdaněné nebo neprokázala způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.
Stěžovateli nesvědčil k výrobkům žádný nabývací titul, ani žádný právní titul k prostorům,
v nich bylo zajištěno 12 000 l lihu. Uvádí, že dlužná daň tak, jak byla stanovena
rozsudkem v trestním řízení, se pohybuje v řádu 500 000 Kč a je zajištěna zástavou, jejíž
hodnota několikanásobně převyšuje hodnotu samotné daňové pohledávky. V tomto
spatřuje porušení zásady přiměřenosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí
o odvolání vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, tímto také odkazuje na své
vyjádření k žalobě. Argumentaci stěžovatele shledává irelevantní. Znovu zdůrazňuje,
že předmětem řízení není posouzení správnosti či zákonnosti vyměření spotřební daně
z lihu ani posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele, ale posouzení zákonnosti zřízení
zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu k nemovitosti. S ohledem na tyto závěry
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnosti zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) , a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z předloženého soudního a správního spisu bylo ověřeno, že dne 11. 4. 2007 byl
Celním úřadem v Karviné vydán platební výměr č. j. 50447-05/07-146100-024, jímž byla
stěžovateli vyměřena daňová povinnost ve výši 3 543 050 Kč, a to ve smyslu §68 zákona
o spotřebních daních. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel dne 23. 7. 2007 odvolání,
jež bylo rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava dne 10. 9. 2008 zamítnuto. Právní moci
nabylo toto rozhodnutí dne 24. 9. 2008. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí,
že řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 10. 2009, č. j. 22 Ca 305/2008 - 35, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výše
specifikovanému odvolání, je u zdejšího soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 11/2010. Dne
8. 10. 2008 vydal správce daně Výzvu k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě
č. j. V73/1461000080003216, proti níž podal stěžovatel dne 17. 12. 2008 odvolání,
které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2009 zamítnuto. Stěžovatel pohledávku
neuhradil, a proto vydal správce daně dne 19. 3. 2009 Upomínku o zaplacení nedoplatku,
č. j. 1387-2/2009-146100-021, v níž stěžovatele upozornil, že v případě, kdy stěžovatel
pohledávku ve lhůtě 15 dnů neuhradí, přistoupí správce daně k jejímu vymáhání formou
exekuce dle ustanovení §73 odst. 3 a 6 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel
následně dne 6. 4. 2009 zažádal o posečkání, dle opravného podání o odložení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků, neboť u krajského
soudu probíhalo řízení o rozhodnutí správce daně, které je podkladem k zaplacení
splatného nedoplatku. Dne 5. 5. 2009 rozhodl správce daně rozhodnutím
č. j. 1387-7/2009-146100-021 o odložení výkonu rozhodnutí dle ustanovení §73 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků, a to do doby rozhodnutí krajského soudu o správní
žalobě pod sp. zn. 22 Ca 305/2008. Povolení odkladu rozhodnutí však podmínil nabytím
právní moci rozhodnutí o zřízení zástavního správa podle §72 zákona o správě daní
a poplatků č. j. 1387-6/2009-146100-021, které téhož dne vydal a jehož přezkum
je předmětem tohoto řízení u kasačního soudu.
Zákon o správě daní a poplatků v §72 stanoví, že k zajištění daňové pohledávky
a jejího příslušenství může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo. Současně
stanoví subsidiární použití příslušných obecných ustanovení o zástavním právu
upravených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá,
nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku
zpeněžení zástavy. Ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli,
který má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá
zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku [osobě, která je vlastníkem
předmětu zástavního práva (zástavy)], jehož majetek (jeho zpeněžení) má být použit
k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce,
včas splněn.
Předmětem tohoto řízení je proto toliko zodpovězení otázky, zda byl postup
správce daně ve věci zřízení zástavního práva na nemovitosti ve spoluvlastnictví
stěžovatele v souladu s právní úpravou či nikoliv. Úkolem soudu v tomto řízení
je přezkoumat výlučně tuto otázku, nikoliv posuzovat, zda výše pravomocně vyměřené
daňové povinnosti je či není v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud považuje
za rozhodující pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí skutečnost,
že stěžovatel měl v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí vůči správci daně splatnou
daňovou pohledávku ve výši 3 543 050 Kč na základě výše specifikovaného
pravomocného platebního výměru a nebylo jakkoliv prokázáno, že by došlo ke zrušení
či ke změně této daňové povinnosti, případně, že by stěžovatel doměřenou daňovou
povinnost již uhradil. Naopak ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel požádal
o odklad výkonu rozhodnutí dle ustanovení §73 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků,
správce daně stěžovateli vyhověl a exekuci splatné daňové pohledávky odložil s tím,
že neuhrazenou daňovou pohledávku zajistil zástavním právem. Vydání rozhodnutí
o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle
ustanovení §72 uvedeného zákona patří do výlučné pravomoci správce daně. Zástavní
právo nemůže vzniknout ani trvat bez právního důvodu – tím je neuspokojená daňová
povinnost. Zástavní právo přistupuje k dani jako k hlavnímu právnímu závazku, který
zajišťuje, má tedy akcesorickou povahu a jeho existence je závislá na trvání daňového
závazku. Námitka směřující do nesprávně vyměřené výše daňové povinnosti není
ani nemůže být předmětem tohoto řízení. Zodpovězení této otázky je předmětem jiného
řízení, a to řízení ve věci zákonnosti vyměřené daňové povinnosti, které ostatně stěžovatel
také vede a jež je u kasačního soudu evidováno pod sp. zn. 9 Afs 11/2010.
Další námitka stěžovatele uplatněná v kasační stížnosti se týká tvrzené
nepřiměřenosti výše zajištěné pohledávky ve vztahu k ceně zajištěného spoluvlastnického
podílu na nemovitosti. Zákon o správě daní a poplatků ani občanský zákoník výslovně
nestanoví pravidla pro poměr hodnoty zástavy k hodnotě pohledávky. Rozšířený senát
zdejšího soudu v rozhodnutí ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 (dostupný
na www.nssoud.cz), uvedl, že „při zřízení správcovského zástavního práva by rovněž měly být
respektovány základní zásady daňového řízení, zejména pak zásada proporcionality, popř. minimalizace
zásahů do práv vyjádřená v §2 odst. 2 d. ř.“ Stěžovatel odvozuje výši pohledávky od výroku
rozsudku v trestním řízení, kde mu byl vyměřen trest za zkrácení daně ve výši řádově
500 000 Kč, a uvádí, že zastavená nemovitost leží v lukrativní části Severomoravského
kraje, a tedy výše zástavy několikanásobně převyšuje samotnou daňovou pohledávku,
ovšem bez toho, že by odpovídajícím způsobem doložil, jakou hodnotu zastavený
spoluvlastnický podíl na této nemovitosti má. V posuzované věci činí výše pohledávky
správce daně 3 543 050 Kč tak, jak bylo vyměřeno platebním výměrem, a nikoliv částku,
jež představuje krácení daně za které byl stěžovatel uznán vinným shora specifikovaným
trestním rozsudkem. Kasační soud je v této otázce nucen zdůraznit, že zástavní právo
bylo zřízeno pouze ke spoluvlastnickému podílu žalobce, jenž činí 590/10000
nemovitosti, tedy přibližně 1/17 hodnoty nemovitosti. Stěžovatel nijak neprokázal, že by
hodnota jeho zastaveného podílu na nemovitosti měla nepoměrně vyšší hodnotu, než je
částka stanovená platebním výměrem, a proto nebyla přiměřená. Nejvyšší správní soud
proto nemůže přisvědčit ani této námitce.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady vynaložené nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu