ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.27.2010:130
sp. zn. 9 Afs 27/2010 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
EBH Financial Services CZ, a.s., se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, zastoupeného
JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2006, č. j. FŘ - 15440/13/06,
č. j. FŘ - 15817/13/06 a č. j. FŘ - 15819/13/06, ve věci daně z přidané hodnoty, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 5 Ca 3/2007 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2006,
č. j. FŘ - 15440/13/06, č. j. FŘ - 15817/13/06 a č. j. FŘ - 15819/13/06. Těmito
rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům
vystaveným dne 24. 2. 2006 Finančním úřadem pro Prahu 7, kterými byla stěžovateli
dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec – září 2002
v celkové výši 11 157 982 Kč.
Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele týkající se zkrácení jeho práva
daného v ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
tj. práva vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě,
ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. Konstatoval, že zpráva
o daňové kontrole je dostatečně konkrétní a podrobná, stěžovateli byl dán dostatečný
prostor pro vydání vyjádření ke zprávě a stěžovatel tento prostor využil. Skutečnost,
že stěžovatel volil obecnou formu vyjádření, nemá na zákonnost projednání zprávy
o kontrole žádný vliv. Obecné jsou i jeho námitky napadající nedostatečné vypořádání
se s jednotlivými důkazními prostředky, přičemž poukaz na obsáhlou fotodokumentaci,
audio a video nahrávky se týká jiných než projednávaných zdaňovacích období.
Městský soud zamítl i námitky stěžovatele, dle kterých v dosavadním řízení
předložil dostatečné důkazní prostředky k prokázání jím deklarovaného nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném za posuzovaná období (dále jen „zákon
o DPH“). Jednalo se o daň na vstupu vykázanou v souvislosti s nákupem reklamních
a marketingových práv a služeb za mediální servis. Městský soud přisvědčil závěrům
žalovaného odvolacího orgánu, že v projednávaných zdaňovacích obdobích stěžovatel
v řízení před správními orgány neprokázal přijetí zdanitelných plnění od jím
deklarovaného dodavatele společnosti EQUI PROFESSIONAL spol. s r.o. (dnes
„EQUI PROFESSIONAL spol. s r.o., v likvidaci“, dále také společnost „EP“).
Z dožádání u jednotlivých médií vyplynulo, že žádné z médií nemělo s touto společností
uzavřený smluvní vztah a odvysílané příspěvky byly většinou součástí běžného programu.
Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání sdělil správci daně, že Radiu Patriot,
které mělo mimo jiné uskutečnit zdanitelné plnění, nebyla udělena licence k provozování
rozhlasového vysílání. Stěžovatel přesto tvrdil, že neexistující rádio odvysílalo z každého
vstupu jednu či dvě reportáže. Společnost EQUI PROFESSIONAL spol. s r.o. měla
posuzovaná plnění zajišťovat subdodavatelsky, avšak pořízení těchto plnění od svých
subdodavatelů neprokázala. Vyslechnutí svědci tvrzení stěžovatele ani nepotvrdili,
ani nevyvrátili. Dne 12. 12. 2003 byla na Městském soudě v Praze provedena svědecká
výpověď pana M. G., zaměstnance společnosti EP, t. č. Vazební věznice Pankrác, který na
veškeré otázky týkající se spolupráce mezi společností EP a stěžovatelem v období od
července 2002 odpovídal: „že neví, nepamatuje si, není mu známo“. Zástupce stěžovatele při
výslechu svědka neměl na svědka žádnou otázku.
Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu nedůvodnou a dle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky
ve smyslu ustanovení §103 písm. a) s. ř. s. Je přesvědčen, že postupem správce daně
došlo ke zkrácení jeho práva na řádné projednání zprávy o daňové kontrole, stanoveného
v ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť správce daně
jeho návrhy a připomínky ignoroval a odkázal jej na odvolací řízení. Tím došlo fakticky
k redukci daňového řízení na řízení jednostupňové, což neodpovídá úmyslu zákonodárce.
Skutečnost, že stěžovatel využil svého práva podat vyjádření, neznamená, že obsah
jeho práva daného v ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků byl
tímto skutečně vyčerpán. Správce daně je povinen se obsahem vyjádření zabývat a ne jej
pouze formálně projednat a odkázat stěžovatele na odvolací řízení. Dle stěžovatele zpráva
o daňové kontrole neobsahuje dostatečné hodnocení důkazních prostředků a důkazů,
v důsledku čehož bylo stěžovateli odepřeno jeho zákonné právo vyjádřit se ke způsobu
zjištění výsledku uvedeného ve zprávě a tato je nepřezkoumatelná. Dodatečné platební
výměry jsou proto neplatné, stejně tak jako navazující rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel dále napadá i nesprávné posouzení námitky doložení oprávněnosti
odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za nákup reklamních
a marketingových práv – hokej podzim 2002. Stěžovatel deklarované služby skutečně od
společnosti EQUI PROFESSIONAL spol. s r.o. nakoupil a jako důkazní prostředky
předložil mandátní smlouvu o zajištění veřejné prezentace a reklamy ze dne 7. 6. 2002,
doklady o provedených úhradách (výdajové a příjmové pokladní doklady), obrazovou
dokumentaci prokazující uskutečnění zdanitelného plnění. Stěžovatel také doložil,
že tento produkt prodal svým odběratelům. Nemůže se ztotožnit se závěrem městského
soudu, že pokud jeho dodavatel neunesl důkazní břemeno o tom, že plnění
pro stěžovatele vytvořil či nakoupil, bylo současně prokázáno, že stěžovatel plnění
fakticky nepřijal. Fakt plnění dostatečně prokazuje smluvní dokumentace, příjmové
a výdajové doklady a skutečnost, že stěžovatel plnění musel nabýt, aby jej pak mohl
následně prodat svým odběratelům. Za zásadní důkazní prostředek pak považuje zejména
obrazovou dokumentaci.
Obdobné platí i pokud jde o neprokázání přijetí zdanitelného plnění spočívajícího
v nákupu služeb za mediální servis. Stěžovatel má za to, že svůj nárok na odpočet DPH
také prokázal dostatečným způsobem, a to smlouvou o poskytování služeb ze dne
13. 6. 2000, uzavřenou mezi stěžovatelem a společností SE/AG, ve znění dodatku č. 1
ze dne 31. 5. 2002, kterým byla veškerá práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy
pro poskytovatele převedena na společnost EQUI PROFESSIONAL spol. s r.o.,
výdajovými a příjmovými doklady a přehledem konkrétních odvysílaných spotů.
V řízení před správními orgány nepochybně vyšlo najevo, že služby byly
objednány, fakticky provedeny a uhrazeny. Mechanismus jejich zajištění, tj. zda byly
dodavatelem zajištěny subdodavatelky či nikoliv, již není věcí stěžovatele. Klíčové bylo,
aby informace o zajišťované akci proběhla v hlavních médiích v Čechách, jakož
i na několika celoplošných rozhlasových stanicích, jako je Čro 1 Radiožurnál, Radio
Impuls, Radio Regina, Frekvence 1. Zajištění spotu pro takřka neznámé Rádio Patriot
nemohlo mít žádný vliv na výši úplaty, stěžovatel nijak nekontroloval, zda uvedené plnění
proběhlo, neboť nemělo žádný ekonomický význam. Doměřená DPH činí
11 157 982 Kč.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti odkázal na vyjádření k žalobě a navrhl
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu předloženého správního spisu vyplynulo, že dne 9. 4. 2003 byla
u stěžovatele zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
květen 2000 až září 2002. V rámci uvedené kontroly požadoval správce daně mimo jiné
prokázat nárok na odpočet DPH za zdaňovací období červenec, srpen a září 2002
z plnění deklarovaných na daňových dokladech jako nákup reklamních a marketingových
práv a služeb za mediální servis od shora uvedené společnosti. Jednalo se zejména
zajištění vysílacího prostoru v průběhu Evropského poháru tahačů 2002 kategorie Super
Race Truck v zahraničních televizích, zajištění rozhlasových vstupů o Truck racingu
v Čro 1 Radiožurnál, Radio Impuls, Radio Regina, Frekvence 21, Radio Patriot a zajištění
vysílacího prostoru, včetně dodávky hrubého materiálu pro pořady: Svět motorů,
TV Prima, TV Galaxie, TV Galaxie 2.
Na základě provedené daňové kontroly vyloučil správce daně z nároku na odpočet
daň na vstupu z plnění stěžovatelem deklarovaných jako plnění dle Smlouvy
o poskytování služeb za mediální servis a dle Smlouvy o poskytování služeb za nákup
reklamních a marketingových práv. Dodavatelem těchto služeb byla dle údajů uvedených
na stěžovatelem předložených dokladech společnost EP. Doklady vystavené uvedenou
společností nejsou dle závěrů správních orgánů daňovými doklady, protože jejich údaje
neodpovídají prokázanému skutkovému stavu, a stěžovatel neunesl důkazní břemeno
o faktickém pořízení jím uváděných zdanitelných plnění. Uplatněním nároku na odpočet
DPH ze shora uváděných plnění porušil ustanovení §19 zákona o DPH.
Ze správního spisu je dále zřejmé, že stěžovatel několikrát zrušil či odmítl
správcem daně navrhované termíny k projednání zprávy o daňové kontrole, konkrétně
dne 26. 10. 2005 zrušil termín projednání zprávy stanovený na 27. 10. 2005, ačkoliv
předvolání k tomuto projednání převzal již 7. 10. 2005. Správcem daně navržený
telefonický termín 8. 11. 2005 neakceptoval s tím, že se mu nehodí. Přislíbil, že písemně
navrhne dva nové termíny. Následně sám správce daně stěžovateli nabídl tři další termíny,
a to 24. 11. 2005, 29. 11. 2005 a 6. 12. 2005. Současně jej upozornil, že nedostaví-li
se stěžovatel v žádném z těchto termínů bez řádné omluvy, bude postupovat v intencích
ustanovení §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel písemně navrhl
termín 23. 11. 2005 v 15 hodin. Tento termín byl správcem daně nejprve potvrzen
telefonicky (úřední záznam založený na č. listu 41 správního spisu) a následně i písemně.
Dne 10. 11. 2005 stěžovatel tento jím navržený termín odvolal a navrhl termín
6. 12. 2005. Dne 6. 12. 2005 se do sídla správce dostavil zástupce stěžovatele v daňovém
řízení spolu s místopředsedou představenstva stěžovatele, k vlastnímu projednání zprávy
o kontrole však nedošlo, neboť stěžovatel požádal o odložení projednání výsledku zprávy
o kontrole za účelem realizace svého práva stanoveného v §16 odst. 4 písm. f) zákona
o správě daní a poplatků, tj. prostudování výsledků uvedených v předmětné zprávě.
Kontrolní zjištění byla v písemné formě stěžovateli poskytnuta a termín vlastního
projednání zprávy byl stanoven na 9. 1. 2006. Dne 9. 1. 2006 podal stěžovatel k obsahu
zprávy rozsáhlé vyjádření, ve kterém je uveden jednak rozsáhlý rozbor práva stanoveného
v ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, dále jsou zde obecné
polemiky se zjištěními správce daně, obecný popis obchodní činnosti stěžovatele a dále
požadavek stěžovatele, aby správce daně zhodnotil provedené dokazování,
tj. jednoznačně popsal, co konkrétně vyvozuje z jednotlivých šetření či svědeckých
výpovědí. Správce daně na uvedené vyjádření reagoval 15. 2. 2006 (protokol
č. j. 15503/06/007932/0998), ve kterém zrekapituloval dosavadní zjištění a podrobně
zhodnotil výsledky provedeného dokazování. Stěžovatel požádal správce daně o další
odložení projednání zprávy o daňové kontrole a dne 22. 6. 2006 podal obsáhlé vyjádření
k předchozímu vyjádření správce daně. Správce daně vyčkal tohoto dalšího vyjádření,
po přezkoumání dospěl k závěru, že uvedené vyjádření stěžovatele nepřineslo do věci
žádné nové skutečnosti, a proto byly zpráva o daňové kontrole a dodatečné platební
výměry zaslány stěžovateli poštou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele směřující
do porušení jeho práva stanoveného v §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní
a poplatků. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v tom smyslu, že pro řádné ukončení
daňové kontroly je třeba, aby byla s daňovým subjektem zpráva o této kontrole skutečně
projednána. Podle ustanovení §16 odst. 1 a 8 zákona o správě daní a poplatků daňovou
kontrolou pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné
okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu a o výsledku zjištění
sepisuje zprávu o daňové kontrole, kterou po projednání s daňovým subjektem obě strany
spolupodepisují. Z citovaného ustanovení logicky vyplývá, že po obsahové stránce musí
"projednání zprávy" obsahovat nejen seznámení daňového subjektu se závěry správce
daně, ale i jeho vyjádření ke zjištěným výsledkům, stejně jako reakci správce daně na toto
vyjádření. Řádným projednáním tak není pouhé formální přednesení kontrolních závěrů
ze strany správce daně.
Smyslem práva stanoveného v ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě
daní a poplatků je poskytnout stěžovateli možnost se kvalifikovaně vyjádřit k závěrům
správce daně, nikoli účelové protahování okamžiku ukončení daňové kontroly a tím
i vydání dodatečných platebních výměrů. Neobsahuje-li vyjádření daňového subjektu
žádné relevantní skutečnosti, důkazní prostředky či návrhy na provedení dalších důkazů,
které mohou zpochybnit, změnit nebo doplnit kontrolní zjištění, nemůže ukončení
daňové kontroly ze strany správce daně znamenat svévoli a nerespektování procesních
práv stěžovatele. Ze spisového materiálu je naprosto zřejmé, že správce daně opakovaně
přistoupil na několikrát stěžovatelem navrhovanou změnu termínu projednání zprávy,
poskytl stěžovateli kontrolní zjištění k prostudování a stěžovatel měl tedy dostatečný
časový prostor vyjádřit se k výsledkům uvedeným ve zprávě. Na první vyjádření
stěžovatele, které z větší částí bylou pouze obecným popisem stěžovatelovy obchodní
činnosti a polemikou se závěry správce daně, reagoval správce daně podrobným
zhodnocením dosavadního průběhu kontroly, včetně rozboru jeho tvrzení či svědeckých
výpovědí a výsledků rozsáhlého šetření dne 15. 2. 2006. Stěžovatel požádal o další
odložení projednání zprávy o daňové kontrole, kterému bylo vyhověno. Dne 22. 2. 2006
podal stěžovatel v pořadí druhé vyjádření k předchozímu vyjádření správce daně, které
však bylo vyjádřením pouhého nesouhlasu se závěry správce daně a do věci skutečně
nepřineslo nic nového. Skutečnost, že správce daně již na v pořadí druhé vyjádření
stěžovatele nereagoval, není porušením ani práva zakotveného v ustanovení §16 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků, ani zásady dvojinstančnosti řízení. Ze spisového
materiálu je zcela zřejmé, že daňovou kontrolu a následně vyměření daně prováděl
správce daně I. stupně a podanými odvoláními se naopak zabýval věcně a funkčně
příslušný správce daně, tj. Finanční ředitelství pro hl. město Prahu. Kasační soud
se ztotožňuje se závěry správních orgánů, že jednání stěžovatele dovolávající
se ustanovení §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků v převažující míře
směřovalo k účelovému oddalování okamžiku dodatečného vyměření daňových
povinností.
Pokud jde o námitky hmotně právní, pak ani v této části není kasační stížnost
důvodná. Důkazy, které stěžovatel předložil k prokázání nároku na odpočet DPH
z jím deklarovaného nákupu reklamních a marketingových práv – hokej podzim 2002,
jakož i služeb za mediální servis, tj. mandátní smlouva, doklady o provedených úhradách
(výdajové a příjmové pokladní doklady), jsou důkazy formální povahy, které mohou
v obecné rovině obstát pouze za situace, že obchodní transakce proběhly
tak, jak je na dokladech deklarováno. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá,
že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně
je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo
tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2
zákona o dani z přidané hodnoty) je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně
právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění
nebylo uskutečněno, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna
pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07, všechna zde uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Doloženou obrazovou dokumentaci, kterou stěžovatel považuje za zásadní důkaz,
vyhodnotil kasační soud stejně jako soud městský, tj. za nezpůsobilou prokázat
oprávněnost stěžovatelem deklarovaného nároku na odpočet DPH ve zdaňovacích
obdobích červenec, srpen a září roku 2002. Nejvyšší správní soud ověřil, že se žádná část
obrazové dokumentace, založené ve správním spisu, netýká nyní projednávaných
zdaňovacích období (jedná se o materiály vztahující se ke zdaňovacím obdobím roku
2000/2001).Žádnou jinou obrazovou dokumentaci prokazující nákup sporných plnění
stěžovatel soudu nenabídl.
Nejvyšší správní soud odmítá tvrzení stěžovatele, dle kterého je činěn
odpovědným za neunesení důkazního břemene společnosti EP. Se stěžovatelem lze
souhlasit do té míry, že způsob, kterým uvedená společnost posuzované služby nakoupila,
je z hlediska důkazního břemene stěžovatele irelevantní. Stěžovatel je však nositelem
vlastního důkazního břemene, a to ohledně skutečností, které sám tvrdí, tj. pořízení
deklarovaných služeb od společnosti EP. Pokud by stěžovatel nakoupení služeb právě
od jím deklarovaného dodavatele věrohodným způsobem prokázal, nemohla by důkazní
nouze jeho dodavatele o způsobu, jakým předmětné služby obstaral, nárok na odpočet
DPH u stěžovatele žádným způsobem ovlivnit. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
opakovaně konstatoval, že v případě, kdy plátce uplatňuje nárok na odpočet daně, leží
důkazní břemeno ohledně skutečného přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně
na tomto plátci. Zjištění, že daňové doklady formálně z hlediska náležitostí či účtování
odpovídají zákonné úpravě, není samo o sobě způsobilé prokázat přijetí konkrétního
zdanitelného plnění a jejich doložení nezbavuje daňový subjekt důkazního břemene.
Obdobně ani skutečnost, že plátce DPH uskutečnil určité zdanitelné plnění na výstupu,
také ještě sama o sobě neznamená, že deklarované plnění bylo pořízeno od plátce
DPH uvedeného na daňovém dokladu. Pro nárok na odpočet daně je nezbytné,
aby přijaté plnění bylo skutečně přijato od odběratele, plátce DPH. Jedním ze základních
principů daně z přidané hodnoty je princip neutrality daně, kdy pozice osoby povinné
k dani musí být neutrální. Základním smyslem tohoto principu je neutralita vybírané daně
z přidané hodnoty vzhledem k délce řetězce plátců daně, pro něž by daň z přidané
hodnoty neměla být nákladem, tj. daňová povinnost jednoho plátce daně by měla být
následována nárokem na odpočet daně druhého plátce daně. Proto je plátce daně obecně
oprávněn odečíst z vlastní daňové povinnosti jen tu částku DPH, kterou uhradil svému
dodavateli, jinému plátci DPH (až na zákonem stanovené výjimky), přičemž důkazní
břemeno, že se tak skutečně stalo, leží primárně ze zákona na tomto plátci.
Skutečnost, že deklarovaný dodavatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění
od svého subdodavatele, samo o sobě nevylučuje, že došlo k předmětnému zdanitelnému
plnění mezi dodavatelem a jeho odběratelem. V nyní projednávané věci však stěžovatel
kromě formálních důkazů nedoložil žádný důkaz, který by pořízení jím deklarovaných
služeb skutečně prokázal. Provedené svědecké výpovědi nejsou způsobilé deklarovaný
nárok na odpočet DPH prokázat. Kasační soud se ztotožňuje s hodnocením, které
provedl městský soud i správní orgány. Ze svědecké výpovědi jednatele společnosti EP,
pana Roberta Šibla, konané za účasti zástupce stěžovatele dne 9. 10. 2003, vyplynulo
pouze to, že požadované služby byly zajišťovány subdodavatelsky, přičemž svědek
o jejich průběhu nemá žádné informace, neboť kontaktní osobou se subdodavateli
byl zaměstnanec uvedené společnosti pan M. G.. Výpověď pana M. G. za důkaz, který by
sporný nárok stěžovatele potvrdil, také považovat nelze. Uvedený svědek si nepamatoval,
zda byl v rozhodném období oprávněn za společnost EP jednat, kdo vystavoval faktury,
kdo byl hlavními dodavateli společnosti EP, na veškeré otázky týkající se spolupráce mezi
společností EP a stěžovatelem v období od července 2002 odpovídal: „…že neví,
nepamatuje si, není mu známo“. Ačkoliv byl zástupce stěžovatele při výslechu svědka
přítomen a opakovaně, např. ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2004 (založeném na čl. 52
správního spisu), sám uváděl, že plnění ze smluv objednával ústně, a to při jednání s
panem G., neměl na svědka žádnou otázku, která by průběh poskytování sporných služeb
objasnila a podpořila jím uváděná tvrzení.
Kasační soud odmítá stěžovatelovu argumentaci, která na jedné straně vyzdvihuje
zejména to, že informace o zajišťované akci proběhla v hlavních médiích v Čechách,
jakož i na několika celoplošných rozhlasových stanicích, jako je Čro 1 Radiožurnál, Radio
Impuls, Radio Regina, Frekvence 1, a na straně druhé bagatelizuje úhradu služby
pro neexistující Rádio Patriot. Předně je nutno připomenout, že to byl sám stěžovatel,
kdo tvrdil, že z každého závodu byly odvysílány jedna až dvě reportáže. Následně,
když ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že Radiu Patriot vůbec nebyla udělena
licence k vysílání, tvrdil, že pro něj nebylo podstatné, ve kterých konkrétních médiích
informace proběhne, ale že proběhne celoplošně. Výše uvedené tvrzení neznamená nic
jiného než to, že stěžovatel hradil milionové částky, aniž by ve skutečnosti věděl,
jaké služby za svou úhradu ve skutečnosti obdržel. Z šetření totiž dále vyplynulo, že žádné
ze stěžovatelem označených médií nemělo uzavřenou smlouvu se společností EP či jejími
subdodavateli o zajištění uvedených služeb, přičemž jednotlivé spoty a reportáže byly
většinou součástí běžného programu médií, jejich zpravodajské činnosti či si je redaktoři
zajišťovali sami (např. rozhovory s panem K.). Stěžovatel však tvrdil, že příslušné částky
uhrazené společnosti EP byly hrazeny právě za zajištění těchto služeb v hlavních médiích,
a to společností EP.
Obdobně v případě tvrzeného zajištění vysílacího času v zahraničních televizích,
včetně dodávky hrubého materiálu pro pořady ČT Svět motorů, TV Prima, TV Galaxie
a TV Galaxie 2, bylo zjištěno, že vysílací prostor či dodávku hrubého materiálu (Evropské
Trucky) zajišťovaly zcela odlišné subjekty (např. TV Produkce a.s., Kabel Plus Sport, a.s.,
S. M. pro FTV Premiéra). Dále bylo správcem daně zjištěno, že v průběhu roku 2002 pro
stěžovatele pořizovala, natáčela a zpracovávala pro TV materiál ze závodů EP tahačů
společnost AGES PLUS spol. s r. o. Výše uvedenými zjištěními byla tvrzení stěžovatele
jednoznačně vyvrácena. Jeho argumentace, že informace o zajišťované akci proběhly v
hlavních médiích, žádným způsobem neprokazuje pořízení deklarovaných služeb od
společnosti EP, tj. přímou vazbu mezi deklarovanou dodávkou služby a úplatou za její
dodání. Poskytnutí služby oproti úhradě předpokládá transakce mezi stranami, pro kterou
si sjednaly cenu nebo protihodnotu. Je tedy nutné, aby existoval právní vztah, podle
kterého dochází k recipročnímu plnění, neboť odměna přijatá poskytovatelem služeb je
skutečnou protihodnotou za poskytnutou službu. V této souvislosti lze připomenout, že
výše uvedené opakovaně potvrzuje také judikatura Soudního dvora EU, která poukazuje
na nutnost existence tzv. přímé vazby mezi dodávkou zdanitelného plnění a úplatou za
toto dodání; toto pravidlo bylo definováno např. v rozsudku ze dne 2. 7. 1994, sp. zn. C-
33/93, Empire Stores Ltd v. Commissioners of Cystome and Excese, ECR I-0232. Kasační soud
se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku.
S ohledem na výše uvedené důvody byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho
činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu