ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.30.2010:182
sp. zn. 9 Afs 30/2010 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Piotr Wawrzaszek ISS, se sídlem Leszczynska 22, Bielsko-Biala, Polsko,
zastoupený JUDr. Vladimírem Tögelem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3,
Praha 5, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem
Tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 9. 2007,
č. j. R131/2007/03-17673/2007/310-Šp, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Česká
republika – Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství HZS ČR, se sídlem
Kloknerova 26/2295, Praha 4, zastoupeno Doc. JUDr. Jiřím Jiráskem, CSc., advokátem
se sídlem Nekázanka 11, Praha 1, a 2) Továrna hasicí techniky, s.r.o., (zkráceně
THT, s.r.o.), se sídlem Starohradská 316, Polička, ve věci přezkoumání úkonů zadavatele
veřejné zakázky, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 12. 2009, č. j. 62 Ca 51/2007 – 134,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 2880 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Vladimíra Tögela,
advokáta se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný kasační stížností napadl v záhlaví označený pravomocný rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí předsedy žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 131/2007/03-17673/2007/310-Šp, jakož i rozhodnutí žalovaného (dále jen správní
orgán I. stupně“) ze dne 18. 6. 2007, č. j. S130/2007-00150/2007/550-VŠ, a věc byla
vrácena zpět k dalšímu řízení.
Citovaným rozhodnutím stěžovatele byl zamítnut rozklad podaný žalobcem
a potvrzeno uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který s odkazem
na ustanovení §118 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), zastavil řízení o přezkoumání úkonů
zadavatele – Česká republika – Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství HZS ČR [dále též
„osoba zúčastněná na řízení 1)“], učiněných v otevřeném zadávacím řízení na veřejnou
zakázku s názvem „Dodávka 40 ks cisternových automobilových stříkaček“, v němž byla
jako nejvhodnější vybrána nabídka uchazeče – Továrna hasící techniky, s.r.o. (zkráceně
THT, s.r.o.) [dále též „osoba zúčastněná na řízení 2)“], a to na základě zadavatelem
zvoleného základního hodnotícího kritéria nejnižší nabídkové ceny učiněné ve výši
198 898 742 Kč (vč. DPH); předmětné přezkumné řízení přitom bylo zahájeno na základě
podnětu žalobce, jakožto uchazeče, jehož nabídka byla vyhodnocena jako druhá v pořadí
s nabídkovou cenou učiněnou ve výši 199 600 000 Kč (vč. DPH).
Napadeným rozsudkem krajský soud shledal žalobu podanou proti rozhodnutí
stěžovatele důvodnou a dané rozhodnutí zrušil jako nezákonné podle §78 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Současně konstatoval, že stejnou nezákonností je zatíženo i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, a proto zrušil i je.
Krajský soud tak vyhověl jedné z námitek žalobce směřujících do nezákonného
požadavku zadavatele, aby cisternové automobilové stříkačky (dále též „CAS“) byly
dodány na třech typech jím výslovně požadovaných podvozků (Mercedes Benz Atego
1529 AF 4x4, MAN TGM 13.280 4X4 BL a Renault Midlum 280.14 4x4 SP).
Konstatoval, že zadavatel v zadávací dokumentaci, resp. technické specifikaci, požadoval,
aby byly CAS postaveny na automobilových podvozcích, které identifikoval uvedením
obchodní firmy i zcela konkrétního typu výrobku (např. u podvozku typu A se jednalo
o Mercedes Benz Atego 1529 AF 4x4), což shledal jako porušení ustanovení §44 odst. 9
zákona o veřejných zakázkách.
Smyslem citovaného ustanovení je zabránit tomu, aby zadávací podmínky
byly skrytým nástrojem či prostředkem diskriminace dodavatelů, a proto zásadně
zakazuje, aby zadavatel při formulaci zadávací dokumentace (technických podmínek)
odkazoval při konkretizaci předmětu veřejné zakázky na konkrétní obchodní firmu
či výrobek; tento zákaz však není absolutní a zákon stanoví dvě výjimky, kdy jsou dané
odkazy přípustné. Zadavatel tak může na konkrétní obchodní firmu či výrobek odkázat
tehdy, je-li to odůvodněno zvláštností předmětu veřejné zakázky nebo tehdy není-li
schopen objektivně popsat předmět veřejné zakázky s použitím obecných technických
podmínek podle §45 a §46 zákona o veřejných zakázkách. Nicméně ani jednu z těchto
výjimek pro použití výše uvedeného odkazu na zcela konkrétní výrobek, konkrétního
výrobce specifikovaného obchodní firmou v posuzovaném případě krajský soud
neshledal. Uvedl přitom, že odůvodnil-li zadavatel použití daného odkazu „specifickými
podmínkami v zásahových obvodech“ a „zavedenou jednotnou podvozkovou skladbou
požární techniky“, nemůže to považovat za dostatečný a srozumitelný důvod,
který by bylo možné akceptovat.
Pokud jde o první z důvodů spočívající ve specifických podmínkách v zásahových
oblastech, tak ten by podle krajského soudu mohl teoreticky spadat pod zvláštní charakter
předmětu veřejné zakázky spočívající v tom, že se nejednalo o dodávku „obyčejných“
nákladních automobilů s cisternou, ale automobilových cisteren se zvláštním posláním
(hašení požárů a záchrana lidských životů a majetku) a s ním souvisejících případných
dalších požadavků (na vyšší rychlost a větší manévrovatelnost či stabilitu automobilu nebo
specifické požadavky na jeho rozměry, pneumatiky, velikost vodní nádrže apod.). Krajský
soud rovněž připustil možnost zvláštních požadavků týkajících se obsluhy či servisu
těchto vozidel, avšak podle jeho názoru žádný z nich neumožňuje zadavateli, aby při
konkretizaci předmětu veřejné zakázky použil odkaz na konkrétní obchodní firmu,
případně výrobek, jako to učinil v daném případě. Jedná se sice o zakázku se „zvláštním“
předmětem, nicméně nikoli v tom smyslu, který předpokládá §44 odst. 9 zákona
o veřejných zakázkách. Podle názoru krajského soudu se totiž jedná o požadavky, které
jsou převážně technického charakteru a které lze jednoznačně popsat v obecné rovině
pomocí příslušných technických parametrů, a není proto třeba při jejich popisu odkazovat
na konkrétní výrobek; to by bylo možné využít např. u dodávky softwarového vybavení,
které musí být kompatibilní s konkrétním operačním systémem, který již zadavatel
využívá.
Zpravidla se tedy jako příklad „zvláštnosti“ předmětu veřejné zakázky bude jednat
o veřejnou zakázku, které navazuje na již existující zařízení, jež má zadavatel k dispozici.
Specifické podmínky v zásahových oblastech proto podle názoru krajského soudu jako
důvod pro užití výjimky v §44 odst. 9 zákona o veřejných zakázkách neobstojí, stejně
jako skutečnost, že zadavatel již podvozky požadovaných typů má v držení
(a to bez ohledu na skutečnost, zda tomu tak skutečně je). Stěžovatel žádný prvek
potřebné kompatibility se stávajícím vybavením, který by zadavatelův požadavek mohl
odůvodňovat, nezmiňuje a nejedná se navíc ani o zvláštnost předmětu veřejné zakázky
ani o nemožnost objektivně tento předmět zakázky popsat. Podle krajského soudu
je tento důvod – tedy, aby zadavatel vlastnil omezený počet podvozkových typů – právě
tou skutečností, která nepřípustně omezuje konkurenci a hospodářskou soutěž
a která je tak v rozporu se zásadou zákazu diskriminace zakotvenou v §6 zákona
o veřejných zakázkách.
K samotnému rozhodnutí stěžovatele, který uznal přípustnost odkazu na obchodní
firmu kvůli přesnosti a srozumitelnosti popisu předmětu veřejné zakázky, krajský soud
předně poukázal na to, že tento důvod zadavatel v zadávací dokumentaci vůbec neuvedl
a doplnil jej až stěžovatel během správního řízení. Navíc jej uvedl pouze v obecné rovině,
aniž by poukázal na to, v čem konkrétně spatřuje nezbytnost použití odkazu na obchodní
firmu. Na tom nic nemění ani stěžovatelův obecný odkaz na přísné požadavky plynoucí
z platné legislativy pro oblast požární ochrany, neboť ani z tohoto konstatování blíže
neplyne, proč by v daném případě nebylo možné předmět veřejné zakázky popsat
objektivním způsobem, tj. odpovídajícím přesným technickým popisem poptávaného
plnění, v němž by tyto „přísné požadavky“ byly zahrnuty.
Krajský soud tak shledal, že zadavatel porušil postup stanovený zákonem
o veřejných zakázkách, neboť porušil jeho §44 odst. 9, pokud při konkretizaci předmětu
veřejné zakázky odkázal na konkrétní obchodní firmy, resp. konkrétní typy
automobilových podvozků, ačkoli pro to nebyly důvody spočívající ve zvláštnosti
předmětu veřejné zakázky či neschopnosti jeho objektivního popisu s použitím obecných
technických podmínek. Proto rozhodnutí stěžovatele, jakož i rozhodnutí orgánu I. stupně,
zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, v němž bude nutné posoudit, zda popsané
pochybení zadavatele podstatně ovlivnilo nebo mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky.
Stěžovatel v kasační stížnosti jako důvod napadení rozsudku krajského soudu
uvedl jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a], která se týká odkazu na obchodní firmu v případě uvedení tří typů podvozků.
Stěžovatel tento odkaz považuje za odůvodněný vzhledem k předmětu dané veřejné
zakázky, tj. dodávky cisternových automobilových stříkaček, a to především s ohledem
na specifické podmínky v zásahových obvodech i s ohledem na zavedenou jednotnou
podvozkovou skladbu požární techniky jednotlivých HZS krajů.
Tyto skutečnosti stěžovatel na rozdíl od krajského soudu považuje za dostatečné
a srozumitelné důvody pro použití výjimky ze zákazu užívání odkazů na obchodní firmy
či konkrétní výrobky při konkretizaci předmětu veřejné zakázky v zadávací dokumentaci.
Při tomto svém závěru vycházel z existující platné legislativy v oblasti požární techniky,
zejm. z právních předpisů pro provoz vozidel na pozemních komunikacích, jejichž shodu
prokazuje uchazeč při registraci vozidla, ze zákona č. 22/1997 Sb., o technických
požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a navazujícího nařízení vlády č. 173/1997 Sb., kterým se stanoví vybrané
výrobky k posuzování shody, zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění
pozdějších předpisů, a na jeho základě vydané vyhlášky č. 49/2003 Sb., resp. č. 35/2007 Sb., o technických podmínkách požární techniky. Dále vycházel též z technických
norem, které stanovují obecné požadavky na technické podmínky a zohlednil
též technické podmínky požární techniky a technické podmínky vydané Ministerstvem
vnitra – Generálním ředitelstvím HZS ČR, které pro jednotlivé druhy požární techniky
stanovují další technické požadavky, a v neposlední řadě též technickou specifikaci,
kterou zadavatel v zadávací dokumentaci upřesňuje ty požadavky a parametry, které jsou
ve výše uvedených právních předpisech, technických normách a technických pokynech
uváděny variantně nebo v nich nejsou vůbec specifikovány.
Stěžovatel též vycházel ze skutečnosti, že popis předmětu veřejné zakázky by jinak
nebyl dostatečně přesný a srozumitelný, což §44 odst. 9 zákona o veřejných zakázkách
připouští jako důvod pro učinění daného odkazu. Domnívá se proto, že respektoval
zmíněné ustanovení zákona, když při formulaci technických podmínek požadovaných
podvozků odkázal na konkrétní výrobek konkrétního výrobce se specifikací obchodní
firmy; současně umožnil použití i jiných, kvalitativně a technicky obdobných řešení,
což ostatně ani krajský soud v napadeném rozsudku nezpochybnil.
Neztotožňuje se tak se závěrem krajského soudu s tím, že v daném případě
se jedná o zvláštní předmět veřejné zakázky, kterým je dodávka nikoli běžných nákladních
automobilů s cisternou, ale specializovaných automobilových cisteren za účelem hašení
požárů a záchrany lidských životů a majetku, s nímž jsou spojeny takové technické
požadavky, které nelze objektivně popsat použitím obecných technických parametrů.
V daném případě se tedy dle stěžovatele jedná o natolik specifický předmět veřejné
zakázky, že postupem zadavatele nebyl a nemohl být porušen zákon, pokud při specifikaci
tohoto předmětu využil výjimky ze zákazu užití odkazu na konkrétní výrobek konkrétního
výrobce a takového odkazu v zadávací dokumentaci použil.
Ve zbytku stěžovatel odkázal na text svého rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým zruší
napadený rozsudek krajského soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedl, že s názorem
stěžovatele nemůže souhlasit a plně se ztotožňuje s obsahem příslušné části odůvodnění
rozsudku krajského soudu. Pokud stěžovatel napadá nezákonnost rozsudku krajského
soudu, pak se měl zaměřit ve své argumentaci tímto směrem, tj. vypořádat
se s argumentací krajského soudu, což neučinil a namísto toho se omezil na zopakování
skutečností, které byly krajským soudem jednoznačně vyvráceny. Ve své podstatě
se tak ze strany stěžovatele nejedná o právní, natož novou argumentaci, ale o opakování
stále stejných skutečností, se kterými neuspěl a které dle žalobce nijak nedokládají
naplnění podmínek pro použití odkazu na konkrétní obchodní firmu, název či výrobek.
K tomu pak dále věcně dodává, že stěžovatelem uváděné specifické podmínky
v zásahových oblastech samy o sobě ještě neznamenají, že by podvozky jiných výrobců
nákladních vozidel nebyly schopny jezdit či pohybovat se v těchto podmínkách a z tohoto
pohledu je považuje za irelevantní. Taktéž zavedená jednotná podvozková skladba
požární techniky jednotlivých HSZ krajů nemůže obstát, neboť se jednalo o dodávku
zcela nových vozů, nikoliv však náhradních dílů k již dříve pořízeným vozům a stěžovatel
ani zadavatel v zadávací dokumentaci či oznámení o zakázce žádný prvek potřebné
kompatibility se stávajícím vybavením neuvedl. Dle názoru žalobce se tak nejednalo
o potřebu zadavatele definovat předmět zakázky za pomocí odkazu na konkrétní
obchodní firmy, resp. jejich výrobky, nehledě na to, že např. vozidla zn. MAN zadavatel
až do této dodávky nikdy předtím neměl. Pro zadavatelem zvolenou specifikaci
požadovaného předmětu plnění proto podle žalobce nebyla dána zákonná opora,
neboť veškeré požadavky, které jsou převážně technického charakteru, lze jednoznačně
popsat v obecné rovině pomocí příslušných technických parametrů. Každý vůz,
i když je speciální, je možné z technického hlediska definovat v obecné rovině,
např. z hlediska počtu a pohonu náprav, požadavků na převodovku, výkonu motoru
přepočteného na 1 kg váhy vozu, největších vnějších rozměrů, rozvoru a rozchodu kol
a dalších technických parametrů, které jednoznačně vymezují předmět zakázky. Ostatně
důkazem toho, že zadavatel je schopný brilantně a bez odkazů na obchodní firmy či názvy
popsat technickou specifikaci hasičského zařízení umístěného na požadovaných
vozidlech, je skutečnost, že v případě popisu tohoto hasičského vybavení a příslušenství
jednotlivých CAS byl schopný určit v souladu s dikcí §45 odst. 1 a 3 zákona o veřejných
zakázkách technické specifikace jednotlivých výrobků odkazem na technické podmínky
pro pořízení zásahového požárního automobilu a CAS, jak vyplývá z TS-STS/01-2007
a TP-STS/02-2007.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci, která se týká veřejné zakázky na dodávku 40 ks CAS,
je podstatou kasační stížnosti otázka aplikace §44 odst. 9 zákona o veřejných zakázkách,
dle kterého: „Není-li to odůvodněno předmětem veřejné zakázky, nesmí zadávací dokumentace,
zejména technické podmínky, obsahovat požadavky nebo odkazy na obchodní firmy, názvy nebo jména
a příjmení, specifická označení zboží a služeb, které platí pro určitou osobu, popřípadě její organizační
složku za příznačné, patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, ochranné známky
nebo označení původu, pokud by to vedlo ke zvýhodnění nebo vyloučení určitých dodavatelů nebo určitých
výrobků. Takový odkaz lze výjimečně připustit, není-li popis předmětu veřejné zakázky provedený
postupem podle §45 a 46 dostatečně přesný a srozumitelný. Zadavatel v takovém případě umožní
pro plnění veřejné zakázky použití i jiných, kvalitativně a technicky obdobných řešení.“
Konkrétně se jedná o to, zda byly ze strany osoby zúčastněné na řízení 1)
jako zadavatele uvedené veřejné zakázky splněny podmínky pro použití odkazu
na obchodní firmy, resp. jejich výrobky, a sice 3 typy různých podvozků specifikovaných
v zadávací dokumentaci, příloze č. 2 nazvané „Technická specifikace požárního automobilu“,
takto:
- typ podvozku A – 22 kusů CAS na automobilovém podvozku Mercedes Benz
Atego 1529 AF 4x4,
- typ podvozku B – 15 kusů CAS na automobilovém podvozku MAN TGM 13.280
4X4 BL,
- typ podvozku C – 3 kusy na automobilovém podvozku Renault Midlum 280.14
4x4 SP.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nutné nejprve v obecné
rovině předeslat, že zadávací dokumentace je nejvýznamnějším dokumentem v rámci
zadávacího řízení. Za jeho zpracování je plně odpovědný zadavatel a je povinen ho
zpracovat dostatečně kvalitně a s patřičnou odborností tak, aby na jeho základě bylo
možno podat odpovídající a především vzájemně porovnatelné nabídky.
Pozitivní výčet minimálních náležitostí, které by měla zadávací dokumentace
obsahovat stanoví §44 zákona o veřejných zakázkách a jako takové ve svém odst. 3
písm. b) zmiňuje i technické podmínky, a to za předpokladu, že je to odůvodněno
předmětem veřejné zakázky. Technickými podmínkami v případě veřejných zakázek
na dodávku se rozumí vymezení konkrétních charakteristik a požadavků na danou
dodávku a je nutné je stanovit a popsat objektivně a jednoznačně způsobem vyjadřujícím
účel využití požadovaného plnění zamýšlený zadavatelem; současně nesmí být stanoveny
tak, aby určitým dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely
neodůvodněné překážky hospodářské soutěže (§45 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách).
K tomu, aby se v praktické rovině nejednalo o pouhou proklamaci, stanoví §44
odst. 9 zákona o veřejných zakázkách ve vztahu k technickým podmínkám (a nejen k nim)
obsaženým v zadávací dokumentaci základní pravidlo, podle kterého zadavatel
při zpracování zadávací dokumentace nesmí použít mj. odkazy na konkrétní obchodní
firmy, ledaže by to bylo odůvodněno předmětem veřejné zakázky a pokud by popis
předmětu veřejné zakázky stanovený technickými podmínkami plnění nebyl přesný
a srozumitelný. V takovém případě však musí zadavatel připustit jakékoliv jiné obdobné
řešení vyhovující jeho požadavkům na plnění předmětu veřejné zakázky.
Jedná se o promítnutí zásady rovného přístupu k veřejným zakázkám
a nediskriminace, která platí v oblasti veřejného zadávání dlouhodobě a je výslovně
zakotvena v §6 zákona o veřejných zakázkách, jež stejně jako obdobné ustanovení
§25 předchozí právní úpravy (zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách) vychází
z práva EU, včetně relevantní judikatury, jež je v tomto směru určitým předobrazem;
srov. zejména čl. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/18/ES
ze dne 31. 3. 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce,
dodávky a služby, který stanoví, že: „veřejní zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty
na základě zásady rovnosti a nediskriminace a postupují transparentním způsobem“, obdobně
též další články v této směrnici nebo v předchozích směrnicích č. 92/50/EHS,
č. 93/36/EHS a č. 93/37/EHS, které koordinovaly postupy při zadávání veřejných
zakázek na služby, dodávky a stavební práce; z judikatury je pak možné poukázat
na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 22. 6. 1993 č. 243/89 ve věci Komise v. Dánsko
(„Storebaelt“), [1993] ECR I-3353, podle kterého je povinnost rovného zacházení
se všemi uchazeči základním principem směrnic v oblasti veřejného zadávání.
Smysl zmíněné zásady rovného zacházení a její opačné polohy v podobě zákazu
diskriminace, k němuž se v oblasti veřejných zakázek blíže vyjadřoval i zdejší soud
v rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008 – 152, publ. pod č. 1771/2009 Sb. NSS,
www.nssoud.cz, spočívá souhrnně řečeno v zajištění konkurence mezi dodavateli,
umožnění hospodářské soutěže a tím také dosáhnutí efektivního nakládání s prostředky
z veřejných rozpočtů. Zadavatelé většinou nehospodaří s vlastními finančními zdroji
a nemají tedy v obecné rovině žádnou motivaci k tomu, aby postupovali nanejvýš
hospodárně. Při zadávání veřejných zakázek je tedy nutno zajistit, aby veřejné rozpočty
byly spotřebovávány řádně a efektivně, na základě seriózního hodnocení nabídek
a bez jakéhokoliv druhu zvýhodňování nebo protihodnoty finanční nebo politické.
Konkurence nutí uchazeče o veřejnou zakázku, aby si počínali jako v každém jiném
obchodně právním vztahu, tj. nabídli kvalitní výkon za odpovídající cenu. Veškeré úkony
zadavatele by proto měly být činěny takovým způsobem, aby zadávání veřejných zakázek
bylo transparentní a byly při něm dodržovány zásady stejného zacházení a nediskriminace
zájemců a uchazečů o veřejné zakázky.
Právě proto je zadavatel povinen stanovit předmět plnění veřejné zakázky pomocí
obecných specifikací např. technické specifikace jako je výkon a jeho parametry, charakter
výrobku či funkce. K technické specifikaci prostřednictvím stanovení a provázání
předmětu veřejné zakázky s určitým výrobcem či výrobkem, což je obecně velkým
problémem zadávání veřejných zakázek, lze tedy přistoupit pouze a výhradně při splnění
určitých striktně vymezených podmínek spočívajících ve zvláštnosti předmětu veřejné
zakázky a v tom, že jeho popis stanovený obecnými technickými podmínkami plnění by
nebyl přesný a srozumitelný. Pouze za těchto podmínek zadavatel může v zadávací
dokumentaci odkázat na určitý konkrétní typ výrobku nebo značky např. pro bližší určení
standardu jakosti či dalších vlastností výrobků.
Těmto podmínkám však zadavatel dodávky na CAS nedostál a nic na tom nemění
ani to, že u všech konkrétně uvedených typů požadovaných podvozků CAS připustil
též automobilové podvozky jiných kvalitativně a technicky obdobných řešení a vlastností;
tak totiž musí učinit vždy, i kdyby zákonem dané podmínky pro použití odkazu
na konkrétní obchodní firmu byly splněny; viz výše citové znění §44 odst. 9 zákona
o veřejných zakázkách.
Jak již bylo zmíněno, technickými podmínkami se rozumí vymezení určitých
charakteristik a požadavků na dodávku, což v případě veřejné zakázky na dodávku
osobních automobilů představuje jejich rozměrové charakteristiky, požadavky na výbavu
(klimatizaci apod.), výkon motoru atp. Zadavatel je přitom oprávněn formulovat tyto
technické podmínky buď v souladu s technickými normami a jinými normativními
dokumenty nebo odkazem na požadavky na výkon či funkci, případně kombinací obou
z těchto způsobů, které jsou uvedeny v §46 zákona o veřejných zakázkách (srov. Jurčík,
R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006).
V daném případě nejde o osobní ani o nákladní automobily, ale o CAS - cisternové
automobilové stříkačky, které mají své specifika a zvláštnosti; to ostatně připustil i krajský
soud, který v napadeném rozsudku upozornil na zvláštnost předmětu veřejné zakázky,
který lze jistě spatřovat v tom, že jde o automobily se zvláštním posláním,
kterým je hašení požárů a tedy záchrana lidských životů a majetku.
Tato skutečnost, spojená se specifickými podmínkami v zásahových oblastech
a případnými zvláštními technickými požadavky, však ještě sama o sobě neodůvodňuje
nemožnost popsat předmět veřejné zakázky za pomoci některého ze shora uvedených
způsobů a bez odkazů na konkrétní obchodní firmy a jejich výrobky tak, aby byl
dostatečně přesný a srozumitelný všem dodavatelům. Přestože je předmětem veřejné
zakázky dodávka automobilů speciálních, stále se jedná o automobily, jejichž technické
či jízdní vlastnosti lze v obecné rovině popsat, což také zadavatel dále v textu zadávací
dokumentace (technické specifikaci) učinil, jak ve svém vyjádření poukázal žalobce.
Zadavatel totiž v rámci základní technické specifikace odkázal na technické podmínky
pro pořízení požárního automobilu TP-STS/01-2007 a TP-STS/02-2007, v nichž
je k podvozkové části zmíněn v případě brzdové soustavy požadavek na zařízení ABS,
dále požadavek na převodovku v mechanickém provedení, uzávěrku diferenciálu
nebo obdobné zařízení na hnacích nápravách atd.
Pokud jde o stěžovatelem uváděnou jednotnou podvozkovou skladbu požární
techniky jednotlivých HZS krajů, ani tu dle názoru Nejvyššího správního soudu není
možné vzít jako důvod opravňující zadavatele ke zvolenému postupu. Jakkoli je totiž
samotný požadavek na určitou skladbu dodávky CAS racionální a plně pochopitelný,
nepředstavuje požadovaný prvek nezbytné kompatibility se stávajícím vybavením. Jednalo
se o dodávku nových vozů, nikoli nějakých konkrétních náhradních dílů, u nichž by bylo
možné vyžadovat kompatibilitu se stávajícím vybavením, a za této situace, pokud
zadavatel skutečně chtěl zohlednit již stávající vozové vybavení u HZS jednotlivých krajů,
mohl tak učinit, aniž by k tomu potřeboval odkázat na konkrétní výrobky; to by bylo
možné akceptovat třeba v případě, kdy zadavatel již disponuje určitým např. softwarovým
vybavením, na které chce navázat a je pochopitelné, že stávající vybavení chce využít
v plné míře tak, aby nebyla ohrožena jeho plná funkčnost.
Lze tedy souhlasit s krajským soudem, podle něhož byl zadavatel povinen stanovit
předmět plnění dané veřejné zakázky pomocí obecných specifikací (např. technické
specifikace jako výkon a jeho parametry, rozměry, požadované funkce atd.) a nebránila
mu v tom ani příslušná požární legislativa zmiňovaná v kasační stížnosti poměrně
obsáhle, leč zcela obecně a bez jakýchkoli závěrů svědčících o nemožnosti jiného
než zadavatelem zvoleného postupu, tj. technického popisu poptávaného plnění
za použití odkazů na konkrétní obchodní firmy a jejich výrobky. Stěžovatel s argumentací
krajského soudu nijak konkrétně nepolemizuje ani ve zbytku kasační stížnosti. V podstatě
pouze opakovaně odkazuje na svůj již jednou zaujatý právní názor, v daném případě
nedostatečné ve vztahu k výše vysloveným závěrům vycházejícím z přiléhavého
odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v dalším odkázat.
S ohledem na tyto skutečnosti byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a 5 ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší, osobám zúčastněným na řízení žádné náklady nevznikly, a účastníku,
který byl v řízení úspěšný, byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 20 % ve výši 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč.
Tato částka bude stěžovatelem uhrazena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu