ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.39.2010:68
sp. zn. 9 As 39/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: Z. B., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2007,
č. j. KUOK/126197/2007, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2010, č. j. 58 Ca 3/2008 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 20. 12. 2007, č. j. KUOK/126197/2007. Tímto
rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města
Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 9. 10. 2007, č. j. SmOl/AŘMV/2/0451/2007/Mar, jímž byl žalobce
uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích dle §22 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o přestupcích“).
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Neztotožňuje se se závěry krajského
soudu ohledně nepřezkoumatelnosti jím vydaného rozhodnutí a v této souvislosti
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 5 As 48/2007 - 162, podle kterého nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích
odůvodnění. Stěžovatel se domnívá, že o skutkovém stavu přestupku není pochyb, neboť
důkazy, které jsou součástí spisového materiálu, byly náležitě vyhodnoceny. Správní orgán
prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, zjistil stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, jakož i všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného. Své rozhodnutí řádně odůvodnil, uvedl v něm podklady
a úvahy, z nichž ve svém rozhodování vycházel, a řádně se vypořádal také s veškerými
žalobcem uplatněnými námitkami. Stěžovatel je toho názoru, že pokud rozhodnutí
správního orgánu prvního a druhého stupně tvoří jeden celek, nic mu nebránilo
se ve svém rozhodnutí odvolat na závěry správního orgánu prvního stupně. Stěžovatel
se taktéž neztotožňuje s interpretací ustanovení §73 odst. 2 zákona o přestupcích tak,
jak ji provedl krajský soud, včetně závěru, že §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), na přestupkové
řízení nedopadá. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení §82 odst. 4 správního řádu
nehovoří o tom, že obviněný z přestupku nemá práva dle §73 odst. 2 zákona
o přestupcích, ale pouze konstatuje, že k novým skutečnostem a návrhům na provedení
důkazů, uvedených v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy,
jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací orgán je povinen (za určitých a zákonem stanovených
podmínek) k novým skutečnostem a k návrhům na provedení důkazů v průběhu řízení
přihlédnout a s těmito se řádně vypořádat. Zásada koncentrace řízení dle názoru
stěžovatele nebere účastníkům řízení jejich základní práva, ale nutí je aktivně hájit svá
práva již v řízení před orgánem prvního stupně. V neposlední řadě pak nelze opomenout,
že nepřihlédnutí ke skutečnostem, které účastník řízení mohl uplatnit dříve, je omezeno
dalšími principy, na kterých stojí správní řízení, a to zejména povinností správního orgánu
posoudit, zda byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a povinností
zjistit všechny okolnosti důležité k ochraně veřejného zájmu a svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k obsahu podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným
porušením ustanovení §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal
přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22
odst. 1 písm. h) a i) zákona o přestupcích. Ke spáchání přestupku ze strany žalobce došlo
tím, že dne 14. 1. 2007 ve 20.10 hod. v Olomouci na ulici Velkomoravská jako řidič
motorového vozidla zn. Hyundai, v důsledku nevěnování se situaci v provozu na
pozemních komunikacích narazil do před ním stojícího motorového vozidla zn. VW
Golf, řízeného A. D., který zastavil pro situaci v provozu na pozemních komunikacích,
nárazem jej odrazil vpřed do před ním stojícího vozidla zn. Renault Clio, řízeného K. A.,
a způsobil tak dopravní nehodu, při které došlo k jeho lehkému zranění, dále k ublížení
na zdraví K. A. a hmotné škodě na každém z uvedených vozidel, na vozidle Hyundai
zřejmě převyšující částku 50 000 Kč. Žalobci byla za toto jednání uložena pokuta ve výši
40 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání
dvanácti měsíců.
Ve stejnou dobu pak Z. P. jako řidič motorového vozidla zn. Škoda Octavia
jedoucího za žalobcem (tj. za vozidlem zn. Hyundai) v důsledku nedodržení bezpečné
vzdálenosti narazil do tohoto vozidla a nárazem jej odhodil vpřed opětovně do
motorového vozidla VW Golf, řízeného A. D., stojícího před ním, čímž způsobil
dopravní nehodu, při které došlo k hmotné škodě na každém z uvedených vozidel zřejmě
převyšující částku 50 000 Kč. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 3000 Kč.
Žalobce s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně nesouhlasil a podal proti
němu včasné odvolání, v němž uvádí, že po řádném prostudování spisu Policie České
republiky, výpovědí vyslechnutých účastníků dopravní nehody a svědků, jakož
i příslušných znaleckých posudků, je nutno konstatovat, že dopravní nehoda nebyla řádně
prošetřena, provedené dokazování trpí neúplností a vykazuje mnohé (v odvolání
podrobně popsané) nedostatky. Žalobce trvá na své výpovědi týkající se především
způsobu zastavení jím řízeného vozidla Hyundai, podle které za vozidlem VW Golf
bezpečně zastavil a jeho vozidlo Hyundai se s tímto vozidlem střetlo až v důsledku nárazu
ze strany vozidla Škoda Octavia, jedoucího za žalobcem. V této souvislosti žalobce
upozorňuje, že zejména svědek M. L. nemohl ze svého úhlu pohledu zcela jasně vidět, zda
vozidlo Hyundai nejprve narazilo do vozidla VW Golf, nebo za ním bezpečně zastavilo, a
až následně (po nárazu vozidla Škoda Octavia řízeného L. P. se střetlo s vozidlem VW
Golf. Pokud jde o závěry plynoucí ze znaleckého posudku Ing. L. Ma., není z něj dle
názoru žalobce patrné, že by někdo posuzoval, zda přední část vozidla Hyundai vykazuje
známky dvou střetů. Jediným podkladem pro posouzení byly fotografie z místa nehody a
fotografie obou vozidel (Hyundai a VW Golf) pořízené pojišťovnami v období, kdy
vozidlo Hyundai bylo zasněženo, a tedy je nelze považovat za průkazné. Nejednoznačné
jsou také stopy brzdných drah u vozidla Hyundai, údaje jsou rozporné s údaji o rozsahu
poškození vozidel dle údajů pojišťoven a přiložené fotodokumentace (body 1. až 5.
odvolání). Žalobce dále poukázal na nejednoznačnou výpověď účastníka dopravní
nehody A. D., který odlišně vypovídal bezprostředně po nehodě a následně na policii,
přičemž jeho spolujezdec nebyl vyslechnut vůbec (body 6. a 7. odvolání). Stejně tak se dle
názoru žalobce vyskytují nejasnosti také ve výpovědích ostatních účastníků dopravní
nehody. Výpověď dalšího obviněného, L. P. (řidiče vozidla Škoda Octavia), nebyla takřka
vzata v úvahu, přestože se v některých bodech výrazně odlišuje od závěrů obsažených
v protokolu o silniční nehodě, znaleckého posudku i výpovědí ostatních účastníků
a svědků, což žalobce podrobněji rozvádí pod bodem 9. podaného odvolání. Rozporné
jsou rovněž údaje ze znaleckého posudku s údaji o rozsahu poškození vozidel účastnících
se předmětné dopravní nehody (body 10. až 13. odvolání). V závěru odvolání pak žalobce
zpochybnil závěry znaleckého posudku MUDr. I. F. ve vztahu k vážnosti újmy na zdraví
K. A., (řidičky vozidla Renault Clio). Z uvedených důvodů proto žalobce v odvolání
navrhoval opětovné prošetření příčin nehody, revizi podkladů pro zpracování znaleckého
posudku, případně připuštění doložení znaleckého posudku jiného nezávislého soudního
znalce. Dále žádal o přezkoumání výpovědí dotčených osob, resp. doplnění dokazování o
výpovědi dalších svědků.
Stěžovatel rozhodnutím ze dne 20. 12. 2007, č. j. KUOK/126197/2007, odvolání
žalobce jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobcem
uplatněné námitky jsou vyvráceny spisovým materiálem, zejména výpovědí svědka, který
nebyl na nehodě účasten, je tedy nezaujatý a nehodu pozoroval z bezprostřední blízkosti,
dále spisovým materiálem Policie České republiky a znaleckým posudkem znalce v oboru
doprava, Ing. L. Ma.. Je tedy zřejmé, že šetření bylo vedeno tak, aby byl zjištěn stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti. K návrhu žalobce na doplnění dokazování revizním
znaleckým posudkem zpracovaným jiným nezávislým znalcem stěžovatel uvedl, že žalobci
nic nebránilo vyžádat si znalecký posudek jiný, případně navrhnout výslech znalce, což
však neučinil. Stěžovatel se proto ztotožnil se závěry uvedenými v prvostupňovém
správním rozhodnutí, a to včetně uložené sankce, kterou shledal adekvátní ve vztahu k
ochraně zájmů společnosti i výchovného a preventivního účinku, který je sankcí sledován.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u krajského soudu,
v níž shodně jako v podaném odvolání namítal neúplnost zjištěného skutkového stavu
a nesprávné právní posouzení. Podle názoru žalobce dopravní nehodu zavinil L. P. (řidič
vozidla Škoda Octavia a druhý obviněný z přestupku), a to způsobem podrobně
popsaným v žalobě. Žalobce proto jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení odvolacím
navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku, neboť jemu samotnému se revizní
posudek obstarat nepodařilo. Stěžovatel však ve věci rozhodl, aniž by si tento posudek
vyžádal nebo žalobci poskytl lhůtu pro jeho obstarání, případně jej předem poučil, že
tento důkaz (resp. další navržené důkazy) neprovede, či alespoň ve svém rozhodnutí
odůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. V této souvislosti žalobce upozornil, že stěžovatel
se nezabýval tím, zda znalec do posudku zahrnul veškeré možné varianty týkající se
dopravní nehody. Dále uvedl, že ačkoli Policie České republiky ukončila vyšetřování již
dne 6. 3. 2007, přestupkové řízení bylo zahájeno až dne 3. 9. 2007. To ve svém důsledku
způsobilo kratší prostor pro dokazování ze strany správního orgánu, což však nemůže jít
k tíži žalobce. Žalobce rovněž poukázal na rozpory a nedostatečnost odůvodnění
napadeného rozhodnutí, jeho překvapivost, která je dle závěrů Ústavního soudu
vyslovených v usnesení sp. zn. I. ÚS 645/03 projevem libovůle a porušení práva na
spravedlivý proces, jakož i na nepřiměřenost uložené sankce, která neodpovídá zákonným
kritériím obsaženým v §12 odst. 1 zákona o přestupcích.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí stěžovatele včetně řízení, které
jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Dle názoru krajského
soudu se stěžovatel v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi námitkami
uplatněnými žalobcem v podaném odvolání, ani s jeho návrhy na provedení dalších
důkazů, čímž své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. S ohledem na vyjádření stěžovatele k podané žalobě, podle
kterého žalobce měl veškeré své důkazní návrhy označit již v průběhu řízení v prvním
stupni, neboť dle §82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na
provedení důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen
tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve,
krajský soud odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, podle kterého ustanovení §82 odst. 4
správního řádu na řízení o přestupku nedopadá. Vzhledem k tomu, že krajský soud dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné, nezabýval se již věcně
dalšími žalobními námitkami.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti a z hlediska v ní uplatněných důvodů a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně učinil předmětem přezkumu zdejším soudem otázku,
zda žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, neboť stěžovatel se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal
s žalobcem vznesenými odvolacími námitkami.
K takto uplatněné stížní námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud mají soudy
ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v oblasti
veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], pak je z povahy věci nezbytné, aby z obsahu
přezkoumávaného rozhodnutí bylo možno zjistit, z jakých skutečností správní orgán
vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Z odůvodnění tak musí být
zřejmé, proč správní orgán považuje v případě rozhodnutí v neprospěch účastníka jeho
námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého
rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl
a jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů. V opačném případě,
kdy v rozhodnutí chybějí důvody, o něž se opírá jeho výrok, je nutno rozhodnutí podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost zrušit (srovnej např. již rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/1992 - 23, SP č. 27, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, dostupný
na www.nssoud.cz).
V projednávané věci je nutno přisvědčit závěrům krajského soudu, že stěžovatel
shora uvedeným požadavkům nedostál, neboť jím vydané rozhodnutí nesplňuje kritéria
přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, která dovodila výše citovaná judikatura
správních soudů. Přestože žalobce v podaném odvolání uvedl celou řadu námitek,
zpochybňujících především provedené dokazování, a tyto námitky podpořil konkrétními
argumenty, stěžovatel se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevypořádal
a toliko v obecné rovině konstatoval, že námitky stěžovatele jsou vyvráceny spisovým
materiálem, zejména výpovědí svědka, který je nezaujatý, neboť nebyl na nehodě účasten,
dále spisovým materiálem Policie České republiky a znaleckým posudkem znalce v oboru
doprava, Ing. L. Ma. Takto koncipované odůvodnění správního orgánu druhého stupně
ovšem nelze s ohledem na charakter námitek uplatněných v odvolání považovat za
dostatečné, neboť, jak již bylo uvedeno výše, je povinností správního orgánu se v
odůvodnění svého rozhodnutí s odvolacími námitkami náležitě a podrobně vypořádat.
Této povinnosti stěžovatele nemůže zbavit ani ta skutečnost, že by požadavkům na řádné
odůvodnění plně vyhovovalo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Pokud jde o další z námitek uplatněných v kasační stížnosti, tato se týká aplikace
ustanovení §82 odst. 4 správního řádu v řízení o přestupku. Podle tohoto ustanovení
se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Smyslem tohoto
ustanovení je nepochybně přispět k zefektivnění správního řízení a bezesporu má své
místo u řízení zahajovaných na návrh, tj. řízení o žádosti. V těchto řízeních je koncentrace
plně na místě, neboť je v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil
všechny potřebné doklady.
Naopak v řízení sankčním, kterým je také řízení o přestupku, se uplatňuje zásada
vyšetřovací, která správnímu orgánu ukládá povinnost činit vše potřebné k řádnému
zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity účastníka řízení.
V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině obviněného a o trestu
za přestupek, tj. zkoumá oprávněnost obvinění trestního charakteru v širším slova smyslu tak,
jak jej chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované pod č. 209/1992 Sb. K definici tohoto pojmu srovnej také např. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71, Engel vs. Nizozemsko,
dostupný na www.echr.coe.int.
Princip koncentrace řízení, vyplývající z obecné úpravy správního procesu,
tak je v rovině správního trestání nutno konfrontovat zejména s ustanovením §73 odst. 2
zákona o přestupcích, které jako lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu stanoví,
že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou
za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou
obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být
donucován. V této souvislosti Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl: „Obviněný z přestupku
má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich,
uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně
neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není
možno dovodit ani z povahy věci. […] Obviněný v přestupkovém řízení není povinen poskytovat
správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost,
jak to od jiných subjektů správních řízení žádá §50 odst. 2 správního řádu. […] Z toho je nutno
dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout
i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových
tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. […] Ustanovení §82 odst. 4 správního řádu tedy
na řízení o přestupku nedopadá.“
Od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchylovat
ani v nyní projednávané věci. Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že v řízení o přestupku se ustanovení §82 odst. 4 správního řádu neuplatní. Správní orgán
proto nemůže důkazní návrhy odmítnout pouze s poukazem na to, že tyto návrhy nebyly
vzneseny již v řízení v prvním stupni. To pochopitelně ještě neznamená, že správní orgán
musí veškerým v odvolání uplatněným návrhům vyhovět a důkazy provést. Důkaz
provede pouze tehdy, mohl-li by přispět k řádnému objasnění věci. Pokud správní orgán
shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem zpochybňované okolnosti
projednávaného případu (či naopak prokázat jeho tvrzení), důkazní návrh neprovede,
je však povinen své důvody pro tento závěr v rozhodnutí řádně a srozumitelně uvést.
Ani tomuto požadavku však stěžovatel v posuzovaném případě nedostál. Přestože
žalobce v odvolání vznesl řadu návrhů na doplnění dokazování, kromě jiného také návrh
na opatření nového (revizního) znaleckého posudku, stěžovatel k doplnění dokazování
nepřistoupil a tento svůj postup nijak blíže nezdůvodnil. Zcela nedostatečným se v tomto
ohledu jeví závěr stěžovatele, že vznesl-li žalobce v podaném odvolání námitky týkající
se znaleckého posudku, pak mu nic nebránilo vyžádat si znalecký posudek jiný,
popř. navrhnout výslech znalce při ústním jednání. Ve světle výše uvedeného nemůže
obstát ani ve vyjádření k žalobě obsažená argumentace, podle které stěžovatel nemohl
přihlížet k návrhům na provedení nových důkazů dle §82 odst. 4 správního řádu.
Lze tedy ve shodě se závěry krajského soudu konstatovat, že stěžovatel
se v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádal se všemi námitkami žalobce,
uplatněnými v podaném odvolání, ani s jeho návrhy na provedení dalších důkazů, čímž
své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Tuto vadu
mu krajský soud v napadeném rozsudku vytkl zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných
stěžovatelem v kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., sám neshledal ani jiné
vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalobci žádné náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu