ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.45.2010:60
sp. zn. 9 As 45/2010 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
Centrum 2000, a.s., se sídlem 5. května 1640/65, Praha 4, zastoupené JUDr. Michalem
Tintěrou, advokátem se sídlem Pražská 532, Mělník, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2008, č. j. 19463/DS/2008-Nv, ve věci povolení
připojení nemovitosti k místní komunikaci, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2010, č. j. 30 Ca 19/2009 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský
soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje (dále též „správní orgán“) ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 19463/DS/2008-Nv, jímž bylo podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto
její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Špindlerův Mlýn (dále též „městský
úřad“) ze dne 29. 9. 2008, č. j. 1368/08-SSÚ, a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Uvedeným rozhodnutím městského úřadu jako silničního správního úřadu nebylo
stěžovatelce povoleno „Připojení nemovitosti – pozemkové parcely č. 96/16 a 100/3
k místní komunikaci na p.p.č. 924/2 vše v k. ú. Špindlerův Mlýn“.
Stěžovatelka zdůraznila, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
několikrát přisvědčil důvodnosti podání žaloby. Předně v tom, že stěžovatelce nebylo
umožněno před vydáním rozhodnutí městského úřadu vyjádřit se k podkladům
pro rozhodnutí, čímž bylo porušeno ust. §36 odst. 3 správního řádu, přičemž krajský
soud konstatoval, že toto porušení je neslučitelné se zásadami procesní ekonomie
či s principy dobré správy, které nemohou být používány na úkor základních procesních
práv účastníků řízení. A dále přisvědčil stěžovatelce v tom, že se odůvodnění žalovaného
rozhodnutí opírá i o obecná, konkrétněji nepodložená tvrzení v rozporu s požadavky
ust. §68 odst. 3 správního řádu. Avšak přes uvedené a soudem potvrzené vady řízení bylo
napadené rozhodnutí potvrzeno jako věcně správné. Podle stěžovatelky je otázkou,
zda údajně věcně správné rozhodnutí, které však trpí procesními vadami, lze potvrdit.
Stěžovatelka se proto domnívá, že nikoliv a že krajský soud při svém rozhodování porušil
zásadu uvedenou v ust. §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kdy neposkytl ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob a měl pro vady řízení napadené rozhodnutí zrušit
podle ust. §78 odst. 1 citovaného zákona.
Stěžovatelka dále považuje za nutné upozornit i na skutečnost, že je otázkou,
jak byl formulován požadavek na vyjádření Policie ČR a jaké podklady k tomu Policie ČR
měla. Pozemky stěžovatelky uvedené v žádosti o připojení jsou zahrnuty do doposud
platného územního plánu města jako pozemky určené pro výstavbu a stavební komise
na svém zasedání dne 10. 2. 2009 vyslovila souhlas s postoupením žádosti i do nově
připravovaného územního plánu a rozhodnutím rady města k tomuto souhlasu. Může
tak dojít k paradoxní situaci, kdy předmětné parcely budou i v novém územním plánu
určeny k zástavbě, ale tuto se díky napadenému rozhodnutí nezdaří realizovat.
Mimochodem žádný z orgánů státní správy nekonstatoval ve svých rozhodnutích, v jaké
funkční zóně se dotčené pozemky nacházejí a zda je či není připojení těchto pozemků
na stávající komunikaci v kolizi s tímto podkladem (územním plánem města) či nikoliv.
Proto navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 4. 2010 žalovaný uvedl, že respektoval
negativní stanovisko vlastníka předmětné místní komunikace, a to jak z obecného důvodu
nesouhlasu vlastníka s dalším zatížením uvedené komunikace, tak i z hlediska veřejného
zájmu nezvyšovat bez vážného důvodu počet komunikačních napojení v daném místě,
což v podstatě pregnantně vyjádřil ve svém stanovisku i příslušný orgán Policie ČR,
a to i potvrzením negativního stanoviska z důvodů potřeb zajištění bezpečnosti
a plynulosti provozu na dotčené pozemní komunikaci. Vzhledem ke skutečnosti,
že je skutečně věcí všech příslušných orgánů, které projednávají věci týkající se provozu
na pozemních komunikacích, aby postupovaly v zájmu respektování obecných
organizačních opatření k omezování kolizních míst na pozemních komunikacích,
má žalovaný za to, že je na „místě“ respektovat kvalifikovaný odborný názor – stanovisko
Policie ČR, jež je ze zákona orgánem posuzujícím hledisko bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný dále zdůraznil, že důvody jsou podrobně
uvedeny ve stanovisku Policie ČR, přičemž tyto nehodlá nikterak zpochybňovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle ust. §10 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), lze pozemní
komunikace navzájem připojovat zřizováním křižovatek nebo připojovat na ně sousední
nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů. Přímé připojení sousední nemovitosti
na pozemní komunikaci není účelovou komunikací.
Podle ust. §10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích příslušný
silniční správní úřad si před vydáním povolení o připojení sousední nemovitosti k dálnici,
silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá
předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace, a jedná-li se o dálnici
nebo rychlostní silnici též předchozí souhlas Ministerstva vnitra, v ostatních případech
předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky.
Ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neuvedla, z jakých důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s. tuto podává, je z ní patrno, že tato uplatňuje důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžejní námitka, ve které stěžovatelka v obecné rovině vytýká krajskému soudu,
že i přesto, že v určitých otázkách přisvědčil jejímu tvrzení, v konečném výsledku žalobu
zamítl (viz bod II. kasační stížnosti), je v podstatě námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Stěžovatelka však výše uvedenou námitkou zjevně pominula ust. §76 odst. 1 písm.
c) s. ř. s., podle kterého soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem
pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Citované ustanovení reflektuje v řízení před správními soudy
skutečnost, že ne každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr
o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy
je totiž třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních
veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv
účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.
Krajský soud shledal pochybení prvostupňového správního orgánu, tj. městského
úřadu, v nyní projednávané věci v tom, že stěžovatelce nebylo umožněno před vydáním
jeho rozhodnutí vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve smyslu ust. §36 odst. 3
správního řádu a dále přisvědčil stěžovatelce v tom, že se odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu částečně opírá i o obecná konkrétněji nepodložená tvrzení
v rozporu s požadavky ust. §68 odst. 3 téhož zákona. Ve světle výše uvedeného
to však ještě bez dalšího neznamená, že se jedná o takové procesní vady, které mohly mít
ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
a pro něž měl tedy krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Tomuto závěru totiž
musí vždy předcházet úvaha krajského soudu ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
zda takové podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. V nyní projednávané věci však takový vliv
krajským soudem konstatovaného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem
zjištěn nebyl (viz str. 4 rozsudku krajského soudu) a jeho rozhodnutí proto nevedlo
ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, ale k jejímu zamítnutí. Jako rozhodující
pak krajský soud považoval to, že by jiný závěr nemohl na výše uvedených rozhodnutích
správních orgánů nic změnit, neboť při nesouhlasném stanovisku vlastníka dotčené
pozemní komunikace vydaném na základě ust. §10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních
komunikacích, jakož i nesouhlasu příslušného orgánu Policie České republiky, nelze
žádosti o povolení připojení sousední nemovitosti k místní komunikaci vyhovět. Krajský
soud neopomněl v této souvislosti rovněž zdůraznit, že souhlas či nesouhlas vlastníka
dotčené pozemní komunikace podle ust. §10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních
komunikacích není závazným podkladovým stanoviskem a soud není oprávněn takové
stanovisko přezkoumávat na základě ust. §75 odst. 2 s. ř. s. (shodné závěry učinil
i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsudku ze dne 19. 3. 2009,
č. j. 59 Ca 94/2008 – 31, publikovaném pod č. 1867/2009 Sb. NSS).
Takovému závěru krajského soudu, který respektuje shora citovaná ustanovení
soudního řádu správního, však nemá zdejší soud co vytknout, a to zejména za situace,
kdy námitka stěžovatelky byla položena toliko v obecné rovině a nebyla spojena
s tvrzením o zásahu do jejích konkrétních práv. Nejvyšší správní soud proto neshledal
tuto námitku důvodnou.
V pořadí druhá stížní námitka se týká posouzení souladu stěžovatelkou
zamýšleného napojení nemovitosti k místní komunikaci ve vazbě na územní plán města.
Stěžovatelka však touto námitkou zjevně odhlíží od předmětu nyní přezkoumávaného
řízení a rozhodnutí v něm vydaného, jímž je rozhodnutí silničního správního úřadu
o zamítnutí povolení připojení nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky k místní
komunikaci podle ust. §10 odst. 1 a 4 písm. b) a §40 odst. 4 písm. a) zákona
o pozemních komunikacích. I v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud souhlasí
se závěry, které v této souvislosti v napadeném rozhodnutí učinil krajský soud, když
uvedl, že pro rozhodování v dané věci podle uvedeného zákonného ustanovení,
tj. ust. §10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, je územní plán města
irelevantní. Zdejší soud dodává, že právě proto ani příslušné správní orgány
v předcházejícím řízení nezkoumaly soulad stěžovatelkou navrženého řízení s územním
plánem města.
Nejvyšší správní soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že okolnost, že územní
plán města počítá podle tvrzení stěžovatelky s jejím záměrem připojení nemovitosti
k předmětné komunikaci, však bez dalšího neznamená, že situace předpokládaná platným
územním plánem nastane i ve skutečnosti, neboť ta je podmíněna výsledkem celé řady
navazujících řízení. Jedním z nich je pak i předmětné řízení, v němž má zcela zásadní
postavení souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace ve smyslu ust. §10 odst. 4
písm. b) zákona o pozemních komunikacích a dále souhlas příslušného orgánu Policie
České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že oba zákonem požadované souhlasy vyzněly
pro stěžovatelku negativně, neměly správní orgány v dané věci jiné možnosti postupu,
než stěžovatelkou podanou žádost zamítnout a požadované povolení nevydat. V takovém
postupu však nelze spatřovat nezákonnost, a proto zdejší soud shora uvedené námitce
nepřisvědčil.
K námitce stěžovatelky, že je otázkou, jak byl formulován požadavek na vyjádření
Policie ČR a jaké podklady k tomu Policie ČR měla, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro její novost (srovnej například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu