ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.60.2009:145
sp. zn. 9 As 60/2009 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J.
Z., zastoupený Mgr. Simonou Kiselovou, advokátkou se sídlem Karola Śliwky 125,
Karviná – Fryštát, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor
dopravy a silničního hospodářství, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 4. 2006, č. j. MSK 76019/2006, ve věci přestupku na úseku
ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2009, č. j. 58 Ca 16/2006 – 112,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen z a p l a t i t žalobci na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 2 400 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupkyně Mgr. Simony Kiselové, advokátky se sídlem Karola
Śliwky 125, Karviná - Fryštát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“),
kterým tento soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 24. 4. 2006, č. j. MSK 76019/2006, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Shora uvedeným rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Havířov, odboru vnitřních věcí (dále
jen „magistrát města“), ze dne 23. 12. 2005, č. j. VV/81997/RD2065/05/ŠVE/05,
jímž byl žalobce (dále též „účastník řízení“) uznán vinným ze spáchání přestupku
na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ust. §30 ods t. 1
písm. i) bod 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o přestupcích“), a kterým mu za něj byla uložena pokuta ve výši
9 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 14 měsíců a dále povinnost uhradit náklady řízení. Předmětného přestupku
se podle rozhodnutí magistrátu města dopustil žalobce tím, že dne 29. 9. 2005 v době
kolem 23:46 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky Citroën, reg. zn. 3T1 0411
v Havířově – Šumbarku na ul. Sikorova a při kontrole hlídkou Policie ČR se podrobil
orientační dechové zkoušce alkotestem Dräger, kdy byla naměřena hodnota 1,21 promile
alkoholu v dechu, a poté se na výzvu policisty odmítl podrobit lékařskému vyšetření
s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Uvedeným jednáním
se žalobce dopustil porušení ust. §4 písm. a) a b) a §5 odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zá kon o silničním
provozu“).
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele bylo v řízení bez důvodných
pochybností prokázáno, že se stal nejen skutek, ale na rozdíl od názoru krajského soudu
také to, že jej spáchal žalobce. Stěžovatel uvádí, že ve smyslu ust. §6 odst. 8 zákona
o silničním provozu je řidič povinen mít při řízení motorového vozidla u sebe doklady
uvedené v písm. a) až c) citovaného ustanovení. Není povinností řidiče ve smyslu
citovaného zákona mít u sebe občanský průkaz. Tato povinnost nevyplývá ani ze zákona
č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o občanských průkazech“), který hovoří pouze o povinnosti „mít občanský průkaz“.
Podle ust. §13 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii České republiky“), je policista
oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu přistiženou při jednání, které má znaky
přestupku nebo trestného činu. Prokázáním totožnosti se přitom podle ust. §13 odst. 1
téhož zákona rozumí prokázání jména a příjmení, data narození a trvalého (popř.
přechodného) pobytu osoby. Podobně podle ust. 36 odst. 4, věta druhá, zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), se průkazem totožnosti rozumí doklad, který je veřejnou listinou,
v němž je uvedeno jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu a z něhož
je patrná i podoba, popř. jiný údaj umožňující správnímu orgánu identifikovat osobu,
která doklad předkládá, jako jejího držitele. Stěžovatel má proto za to, že i když lze
zpochybnit úřední záznamy zasahujících policistů, co do předložení občanského průkazu
kontrolovanou osobou, nesporné zůstává předložení řidičského průkazu, kterým vedle
osvědčení řidičského oprávnění držitel prokazuje své jméno, příjmení, rodné číslo
a podobu, jakož i další údaje zapsané podle zákona. Předložením řidičského průkazu byl
podle stěžovatele žalobce nepochybně ztotožněn. Zda byl předložen také občanský
průkaz, je otázkou, o níž jsou důvodné pochybnosti a v tomto směru se stěžovatel
ztotožňuje se závěry krajského soudu. Tyto pochybnosti však podle stěžovatele
nezpochybňují individualizaci žalobce zasahujícími policisty na základě předloženého
řidičského průkazu. Jelikož jde o veřejnou listinu, považují se údaje v ní uvedené
za pravdivé a tato listina požívá stejné ochrany jako doklady totožnosti, na které odkazuje
ust. §2 písm. gg) zákona o silničním provozu. Stěžovatel se domnívá, že v případě
identifikace osoby na základě dokladu vydaného orgány státní správy opatřeného
fotografií je nutné vycházet z presumpce správnosti takového ztotožnění, není-li
prokázán opak (nepostačuje pouze pochybnost). V důsledku opačného přístupu ztrácí
podle jeho názoru na významu právní normy aprobující existenci jakýchkoliv dokladů,
které jsou opatřeny fotografií a jsou veřejnými listinami.
V návaznosti na předchozí argumentaci stěžovatel zpochybňuje věrohodnost
svědecké výpovědi J. K. O., který není ve věci nezávislým svědkem, ale má k žalobci
kamarádský vztah. Tato skutečnosti sice sama o sobě neznamená, že jde o účelovou
výpověď, nicméně v daném případě je nutné tento důkaz pečlivě vyhodnotit zejména
v souvislosti s ostatními důkazy. Provedenými znaleckými posudky se nepotvrdilo, že
podpisy na oznámení přestupku a záznamu o dechové zkoušce náleží žalobci, avšak tuto
možnost znalecké posudky ani nevyvrátily, proto podle závěru stěžovatele je zjištěný
skutkový stav zpochybněn pouze tvrzením samotného žalobce. Konečně evidence
vozidel ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemníc h
komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), má pouze evidenční charakter. Je
sice povinností osoby, která vozidlo hodlá na území České republiky provozovat, aby jej
přihlásila k registraci, resp. hlásila změny, avšak nikterak neosvědčuje vztahy k vozidlu v
rovině občanskoprávní. Stěžovatel je přesvědčen, že jediné, co bylo v soudním řízení
účinně zpochybněno, je skutečnost, zda byl při kontrole řidiče Policii České republiky
předložen občanský průkaz. Protože úřední záznam nelze v řízení o přestupku použít jako
důkaz, byli proto po podání odvolání vyslechnuti zasahující policisté, kdy si tito
s odstupem času skutek nevybavovali, odkázali při ústním jednání na úřední záznamy a
vypovídali o tom, jakým způsobem probíhá ztotožnění osoby řidiče. Jako nevěrohodná se
stěžovateli jeví verze, podle níž bylo v úředních záznamech uvedeno, že byl předložen
řidičem občanský průkaz. I stěžovatel se přiklání k verzi, že řidič byl ztotožněn na základě
řidičského průkazu a následně byla provedena lustrace, což je zachyceno v záznamu o
dechové zkoušce, který byl sepsán na místě. Na základě této lustrace bylo zřejmě zjištěno i
číslo občanského průkazu. Úřední záznamy byly sepisovány na služebně po ukončení
zásahu, avšak záznam o dechové zkoušce byl sepsán na místě při zásahu. Podle
stěžovatele nelze na základě rozporu mezi úředním záznamem a záznamem o dechové
zkoušce zpochybnit policisty co do věrohodnosti jejich výpovědi ve vztahu ke skutku a
ztotožnění žalobce na základě dokladu opatřeného fotografií. Policista je osoba, která
přestupky odhaluje v rámci plnění svých služebních povinností, v zákonem stanovených
intencích, v důsledku čehož má stěžovatel za to, že není ze strany policistů zájem na
poškození žalobce.
S opatrností stěžovatel dodává, že sice žalobce nahlásil ztrátu řidičského průkazu
dne 3. 10. 2005, kdy tento den uvádí jako nejbližší možný, avšak v průběhu řízení
jak před správními orgány, tak před soudem není zřejmé, že by žalobce činil jakýkoliv
úkon, např. podání trestního oznámení, vedoucí ke zjištění osoby, kt erá jej měla poškodit
na jeho právech tím, že v důsledku jednání této osoby bylo proti němu vedeno předmětné
řízení.
Stížnostní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v porušení ust. §64 s. ř. s. v návaznosti na ust. §157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle
kterého soud dbá na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé, a ust. §132 téhož
zákona, kdy krajský soud řádně nevyhodnotil provedené důkazy. Proto stěžovatel navrhl
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení v podání ze dne 5. 8. 2009 uvedl, že rozsudek krajského soudu
v této věci má za zákonný a vydaný po právu . Podle jeho názoru je zcela nepochybné,
že v průběhu řízení před krajským soudem došlo ke zpochybnění úředních záznamů
pořízených policisty, když údaje v těchto záznamech neodpovídaly skutečnosti,
tj. že nebyl předložen občanský průkaz, ale že údaje o něm „byly zjištěny lustrací
na PČR OO Havířov – Šumbark“. Žalobce proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatel e týkající
se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Tato je přitom vadou natolik
závažnou, že se jí soud musí zabývat z úř ední povinnosti, tedy i tehdy, kdyby ji stěžovatel
nenamítal (viz ust. §109 odst. 3 s. ř. s.). Soudní řád správní však nestanoví, co se rozumí
nepřezkoumatelným rozhodnutím krajského soudu pro nedostate k důvodů ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila
dosavadní judikatura správních soudů.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své
rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti r ozhodnutí obecných soudů,
podle které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně
souladného rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž
opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napade ném rozhodnutí může
vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález
téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35
SbNU 147). To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného
porušení základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Nejvyšší správní soud posoudil rozhodnutí krajského soudu ve světle výše
uvedených kritérií a dospěl k závěru, že toto nelze považovat za nepřezkoumatelné,
neboť odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečné. Zdejší soud neshledal,
že by krajský soud v odůvodnění rozsudku pominul některou ze žalobních námitek,
či že by jeho odůvodnění obsahovalo argumentační deficity. Krajský soud podrobně
uvedl, proč považoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě,
jakož i popsal důvody a tyto v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětlil,
které ho vedly k závěru, že nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchal žalobce.
To, že stěžovatel nesouhlasí s vysloveným názorem a subjektivně hodnotí odůvodnění
jako nedostatečné, nezakládá samo o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského
soudu.
V návaznosti na shora uve dené proto zůstává stěžejní námitkou kasační stížnosti
názor žalovaného, že v řízení před správními orgány byl zjištěn skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a že z provedeného dokazování lze jednoznačně dovodit,
že žalobce spáchal přestupek podle ust. §30 odst. 1 písm. i) bod 2 . zákona o přestupcích.
Podle citovaného ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž
by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek, se odmítne podrobit
lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem v případě, že dechová
zkouška byla pozitivní.
Proti sobě v daném případě stojí výpovědi dvou zasahujících policistů (Rostislava
Koběrského a Stanislava Bajteka) a výpověď žalobce a jím navrženého svědka J. K. O.,
který byl vyslechnut v řízení před krajským soudem (viz protokol o jednání ze dne 19.
4. 2007 na č. l. 45 soudního spisu), přičemž tyto se mezi sebou zásadně odlišují. Zasahující
policisté se plně odvolali na úřední záznam ze dne 30. 9. 2005 (viz č. l. 2 správního spisu),
z něhož je podle jejich názoru patrné, že řidič (žalobce) na místě kontroly předložil dva
doklady, a to občanský průkaz a řidičský průkaz. Zdůraznili přitom, že pokud by řidič
doklady nepředložil, proběhla by ke zjištění totožnosti lustrace přes dozorčího a tato
skutečnost by byla v úředním záznamu zachycena. Naopak žalobce a jím navržený svědek
tvrdí, že to nebyl on, kdo byl při dané silniční kontrole policisty kontrolován, neboť byl
v danou dobu na jiném místě. Žalobce navíc poukázal na to, že z tratil či mu byl odcizen
řidičský průkaz (shodně viz úřední záznam ze dne 23. 1. 2006 na č. l. 14 správního spisu),
přičemž toto tvrzení je podporováno i samotným záznamem o dechové zkoušce na
alkohol ze dne 29. 9. 2005 (viz č. l. 4 správního spisu), ve kterém je výslovně uvedeno, že
„jako řidič byl zjištěn dle ŘP a lustrace Z. J.“, jakož i zprávou Policie České republiky,
Obvodní oddělení Havířov - Šumbark ze dne 2. 5. 2007 (viz č. l. 51 soudního spisu),
podle které byla s odkazem na Knihu fonogramů v případě policejní kontroly
uskutečněné dne 29. 9. 2005 provedena lustrace ke zjištění totožnosti řidiče, tj. nikoliv jen
k tomu, zda řidič neměl během posledních dvou let záznam o postihu za ovlivnění
alkoholem nebo jinou návykovou látkou, jak je uvedeno v úředním záznamu ze dne
30. 5. 2009 (viz č. l. 2 správního spisu). Dané pochybnosti dále prohlubuje rovněž
skutečnost, že žalobce nebyl podle karty kontrolovaného vozidla reg. zn. 3T1 0411 (viz č.
l. 55 soudního spisu) jeho provozovatelem, na což žalobce upozornil již v podaném
odvolání. Světlo nepřinesly do posuzovaného případu ani znalecké posudky v oboru
písmoznalectví (viz č. l. 61 až 65 a 83 až 85 soudního spisu), které shodně dospěly
k závěru, že nelze určit osobu, která měla jako žalobce při silniční kontrole vystupovat a
podepsat dané písemnosti, tj. záznam o dechové zkoušce na alkohol ze dne 29. 9. 2005 a
poučení ze dne 29. 9. 2005 (viz č. l. 3 a 4 správního spisu).
Judikatura Nejvyššího správního soudu je přitom konstantní v tom, že „existence
rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen
důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory
vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí“ (srov. rozsudek
ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V obecné rovině je úkolem správního
orgánu v řízení o přestupcích zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, zda byl určitý přestupek
spáchán. Ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu správní orgán shromažďuje
důkazy, které pak při rozhodování o tom, zda bude obviněný z přestupku uznán vinným,
hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné
souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenková činnost správního orgánu, kterou
je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
správní orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda je lze
v dané situaci použít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005,
č. j. 1 Afs 63/2004 - 66).
Naopak úlohou soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku je posoudit,
zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil
dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Správní soudy posuzují mimo
jiné i to, zda důkazy před správním orgánem byly provedeny v souladu se zákonem, nebo
zda závěry, k nimž správní orgán dospěl a které vyjádřil v důvodech svého rozhodnutí,
mají v provedených důkazech logickou oporu. Úkolem soudního přezkumu rozhodnutí
o přestupku je tak posoudit, zda právní závěr, který z rozhodnutí o vlastním právu
nebo povinnosti vychází, má postačující oporu ve zjištěném skutkovém stavu,
tedy ve výsledku provedeného dokazování (srov. Mazanec, M. Přezkum správních
rozhodnutí soudy. Bulletin advokacie č. 1, 1998, s. 7).
V návaznosti na shora uvedené se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako poněkud
předčasný závěr krajského soudu týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
konkrétně toho, zda skutek spáchal žalobce, a s tím spojené mechanické aplikace zásady
in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Citovaná zásada totiž může
být použita teprve tehdy, je-li skutkový stav dostatečně zjištěn a případné přetrvávající
pochybnosti nelze odstranit za použití dalších důkazů.
V této souvislosti stojí podle zdejšího soudu za připomenutí, že rovněž v řízení
o přestupcích lze přiměřeně aplikovat zásady platné v oblasti trestního řízení,
jako např. zásadu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
[§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších p ředpisů
(dále též „trestní řád“)], nebo zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního
řádu) (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2009, č. j. 1 As 84/2009 - 77).
K uplatnění výše zmíněných zásad lze citovat bohatou judikaturu Nejvyššího
soudu, resp. Ústavního soudu v trestních věcech. Výkladem zásady volného hodnocení
důkazů se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 11. 11. 1998,
sp. zn. 5 Tz 107/98 (publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 3/1999, s. 151),
když konstatoval, že „při hodnocení svědeckých výpovědí dvou skupin svědků, z nichž jedna potvrzuje
obhajobu obviněného, (…) ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu je třeba uvážit všechny okolnosti případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se soud musí především vypořádat s konkrétními skutečnostmi
vyplývajícími ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků (…) Dále je třeba hodnotit, zda výpověď
každého svědka je logická, zda se svědek, byť i pokud jde o méně významné skutečnosti, neodchyluje
od své předchozí výpovědi i od ostatních svědeckých výpovědí, přičemž musí posoudit a zhodnotit všechny
takové zjištěné rozpory ve výpovědích svědků a jejich příčiny, souvislost a návaznost svědeckých výpovědí
navzájem i na ostatní důkazy a prokázané skutečnosti, jakož i kladný či záporný poměr svědků
k obviněnému apod., neboť jedině tak může získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková
zjištění a pro závěr o vině obviněného.“
Také Ústavní soud se zabýval interpretací výše uvedených zásad, když podotkl,
že podle pravidla in dubio pro reo, podle kterého „není-li v důkazním řízení dosaženo praktické
jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné
pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve pro spěch
obviněného. Hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti
a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení
důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní
síly důkazních prostředků“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01). Obdobně v nálezu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04,
Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by v trestním řízení měly zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, „a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno
dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu
zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno, v souladu
se zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo, rozhodnout
ve prospěch obžalovaného.“
Výše uvedená judikatura z oblasti trestního práva plně dopadá i na posuzovaný
případ správního trestání, kdy v řízení o přestupku správní orgán nedostatečně zjistil
skutkový stav, neboť existují četné rozpory v provedených důkazech. Aby bylo možné
určit, zda tvrzení žalobce jsou věrohodná či nikoliv, musí být odstraněny předmětné
rozpory a pochybnosti, zejména pokud jde o průběh provedené policejní kontroly
a zjišťování totožnosti řidiče, identifikaci provozovatele kontrolovaného vozidla
a jeho případného vztahu k žalobci, včetně zvážení povahy evidence vozidel ve smyslu
zákona č. 56/2001 Sb., apod. Tyto rozpory by však měly být v souladu s výše citovanou
judikaturou prvotně odstraňovány dalšími důkazy, jako například opětovným výslechem
některých osob, s cílem existující rozpory odstranit, případně s cílem zpochybnit
hodnověrnost některých svědků, jak v kasační stížnosti navrhuje i stěžovatel, jakož
i výslechem svědků nových, jejichž konkretizaci přináší především provedené dokazování
před krajským soudem. Je proto na žalovaném jako správním orgánu, aby v novém
rozhodnutí vyhodnotil nejenom důkazní nejasnosti zmíněné v kasační stížnosti,
ale především stěžejní nesrovnalosti, které jsou popsány výše. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti poznamenává, že právě úvahy zpochybňující tvrzení žalobce, včetně jeho
dalšího postupu v dané věci, které stěžovatel zahrnul do své kasační stížnosti, by se měly
následně odrazit v jeho novém rozhodnutí. Teprve až bude skutkový stav dostatečně
zjištěn a případné rozpory již nebude možné odstranit provedením dalších důkazů,
budou-li stále existovat pochybnosti o tom, zda žalobce výše uvedený přestupek skutečně
spáchal, uplatní se zásada in dubio pro reo.
Na pozadí shora uvedeného je podle zdejšího soudu zcela bezpředmětná
argumentace žalovaného týkající povahy řidičského průkazu jako veřejné listiny a jeho
předložení v dané věci, neboť tato nemá na nedostatečně zjištěný skutkový stav ze strany
žalovaného žádný vliv a představuje tak jednu z mnoha nejasností, které nebyly v tomto
případě vyjasněny. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem kra jského soudu
a jeho rozhodnutí považuje za zákonné.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst . 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení,
ale je naopak povinen zaplatit úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Z obsahu spisu vyplývá, že zástupkyně žalobce, Mgr. Simo na Kiselová, podala
v projednávané věci vyjádření ke kasační stížnosti, soud proto přiznal žalobci na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2 400 Kč, která se skládá z částky 2 100 Kč
za jeden úkon právní služby – písemné podání soudu týkající se věci samé a 300 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Simony Kiselové,
advokátky se sídlem Karola Śliwky 125, Karviná - Fryštát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu