ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.10.2010:80
sp. zn. 9 Azs 10/2010 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: K. F., zastoupené zákonným
zástupcem K. K., zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K.
Neumanna 725, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 2. 2009, č. j. OAM-103/VL-01-K01-2009, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
19. 11. 2009, č. j. 32 Az 8/2009 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Dagmar Kláskové, advokátce se sídlem
S. K. Neumanna 725, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 5760 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 25. 2. 2009, č. j. OAM-103/VL-01-K01-2009,
jímž jí nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka tvrdí, že správní orgán porušil v předchozím řízení ust. §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil si za účelem zjištění
skutečného stavu věci nezbytné podklady potřebné pro rozhodnutí. Podle stěžovatelky,
která je nezletilá a narodila se v České republice, je nepochybné, že řízení v její věci
má přímou souvislost s řízeními, která se týkají jejích rodičů. Její azylový příběh
je proto přímo odvozen od azylového příběhu jejích rodičů, zejména jejího otce K. K.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud přihlédl k této akcesoritě pouze tak, že konstatoval,
že ani jednomu z rodičů nebyla udělena žádná forma mezinárodní ochrany. Stěžovatelka
přitom poukazuje na fakt, že řízení ohledně žádosti jejího otce bylo sice pravomocně
ukončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 32 Az 47/2008 - 104, ten
si však podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, o které nebylo dosud rozhodnuto.
Dále stěžovatelka rekapituluje některé námitky z kasační stížnosti ve věci jejího otce, která
je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 11/2010. Podle jejího názoru důkazy
shromážděné žalovaným, resp. krajským soudem neodůvodňují dostatečným způsobem
závěr, že v případě nuceného návratu otce stěžovatelky mu ani jeho rodině nehrozí
nebezpečí vážné újmy, které by jinak odůvodňovalo přiznání doplňkové ochrany.
Z předložených důkazů, které v rozsudku ve věci jejího otce cituje krajský soud (ze zprávy
Amnesty International ze dne 11. 6. 2009), naopak vyplývá, že v zemi původu otce
stěžovatelky dochází k porušování občanských a náboženských práv. Je přitom zřejmé, že
v případě, kdy bude její otec po návratu do své země původu uvězněn či dlouhodobě
pronásledován, bude postižena i ona jakožto rodinný příslušník, nebude jí v případě
nutnosti poskytnuta odpovídající zdravotní péče a bude pronásledována pro své
náboženské vyznání, neboť je vychována ve víře svého otce a matky. S ohledem na výše
uvedené je stěžovatelka přesvědčena, že nedostatečné zjištění a následné právní posouzení
ve věci žádosti jejího otce má za následek nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení
její věci, což má za následek nezákonnost rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž poukazuje na
pohovor provedený žalovaným s její matkou ze dne 24. 7. 2006 a 24. 10. 2006 (pozn.
chybně uvedený stěžovatelkou jako pohovor ze dne 14. 10. 2006), ve kterém tato
výslovně uvedla, že jí bylo ze strany státních orgánů Kazašské republiky vyhrožováno
odebráním dětí. V průběhu správního řízení však nebyl ze strany žalovaného správního
orgánu shromážděn žádný důkaz, který by toto tvrzení vyvracel, přičemž je zcela zřejmé,
že rodiče stěžovatelky si mohou těžko z území České republiky sami obstarat důkaz
prokázání těchto tvrzení, když z Kazachstánu odcházeli bez znalosti právní úpravy
azylového řízení v České republice. Nemůže být proto k tíži stěžovatelky,
že tito nemohou zajistit důkaz ohledně nebezpečí, které jejich dítěti hrozí v případě
návratu. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku nesprávného rozhodnutí krajského soudu
v případu jejího otce došlo k nesprávnému rozhodnutí i o její žalobě. Pokud by bylo
žalobě jejího otce vyhověno, pak by zcela jistě naplnila důvody pro udělení azylu
ve smyslu ust. §13 zákona o azylu a zcela určitě pak důvody v ust. §14 či §14a odst. 1
téhož zákona. Z důkazů předložených otcem stěžovatelky v jeho řízení, jakož i v řízení
týkajícím se samotné stěžovatelky, jednoznačně vyplývá, že v případě jejího návratu
do země původu otce jí hrozí nebezpečí vážné újmy podle ust. §14a odst. 2 písm. b) a c)
zákona o azylu. Stejně tak je naplněn důvod doplňkové ochrany podle ust. §14b zákona
o azylu, resp. §14a odst. 1 citovaného zákona. Na základě výše uvedeného stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud předně považuje v této věci za nezbytné připomenout
závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 – 46,
www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí zdejší soud především konstatoval, že jakkoli
je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou
ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem
pro poskytování ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou
jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud nedostatečně přihlédl k akcesoritě vztahu
k řízení ve věci jejích rodičů, zejména jejího otce (K. K.), kterou podle jejího názoru
zohlednil pouze tak, že konstatoval, že ani jednomu z rodičů nebyla udělena žádná
z forem mezinárodní ochrany.
Zdejší soud si je vědom toho, že již ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, www.nssoud.cz, konstatoval že „k žádostem nezletilých žadatelů
o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací,
které mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní
ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli
však již ostatním členům rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou barvu pleti),
nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů
a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti
na nich ohroženy takovým pronásledováním (ať už přímo či nepřímo) také ony.“
Nejvyšší správní soud však nedovodil, že by byl tento přístup v souzené věci
neakceptován či dokonce porušen, a proto se s touto námitkou neztotožňuje. Jak vyplývá
z odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud sice zdůraznil,
že v případě rodičů stěžovatelky, ani jiných rodinných příslušníků (bratrů a sester), nebylo
vydáno rozhodnutí, jímž by jim žalovaný udělil některou z forem mezinárodní ochrany,
současně se ale v konkrétních souvislostech zabýval tím, zda správní orgán své závěry
o neudělení některé z forem mezinárodní ochrany podle ust. §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu stěžovatelce s ohledem na důvody uváděné jí a jejími rodiči,
zejména pak jejím otcem, řádně zdůvodnil a zda tyto mají oporu ve zjištěném skutkovém
stavu. Zdejší soud si pak v návaznosti na shora uvedené dovoluje připomenout,
že s otázkou zjišťování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ze strany správního
orgánu se již dostatečně vypořádal například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, oba
na www.nssoud.cz. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany musí správní orgán umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany
sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení mezinárodní ochrany
za významné, avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je mezinárodní
ochrana, ať už ve formě azylu či doplňkové ochrany, obvykle poskytována. Povinností
správního orgánu je tedy zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že veškeré úvahy krajského soudu
se v návaznosti na zásadu dispoziční, jíž je ovládáno správní soudnictví, odvíjely
především od jednotlivých námitek obsažených v podané žalobě, která nutno konstatovat
byla v tomto směru koncipována značně obecným způsobem.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na řízení o kasační stížnosti ve věci jejího otce,
je třeba konstatovat, že toto bylo dne 21. 4. 2010 ukončeno, a to usnesením
zdejšího soudu č. j. 9 Azs 11/2010 - 131 , jímž byla jeho kasační stížnost odmítnuta
podle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní
soud neshledal, jak je podrobně rozebráno ve shora citovaném rozhodnutí, na které si
dovoluje z důvodu stručnosti odkázat, že by se v případě jejího otce krajský soud dopustil
jakéhokoliv pochybení a nelze proto přisvědčit jeho tvrzení, že mu v případě návratu
hrozí nebezpečí vážné újmy, a protože žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
se v tomto směru odvíjí od posouzení žádosti jejího otce a zákonného zástupce, nelze
podle zdejšího soudu spatřovat v nyní napadeném postupu krajského soudu nezákonnost.
Jestliže stěžovatelka dále namítá, že v průběhu správního řízení nebyl ze strany
žalovaného správního orgánu shromážděn žádný důkaz, který by vyvracel tvrzení její
matky, že jí bylo ze strany státních orgánů Kazašské republiky vyhrožováno odebráním
dětí, je třeba toto její tvrzení označit za novum ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s. (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS). I přesto však považuje zdejší soud za nezbytné
uvést následující. Správní orgán tuto skutečnost, kterou matka stěžovatelky uváděla při jím
konaném pohovoru dne 24. 7. 2006 a dne 24. 10. 2006, v rozhodnutí ve věci matky
stěžovatelky ze dne 7. 11. 2008, č. j. OAM-520/LE-05-ZA07-2006, posuzoval ve vztahu
k případným důvodům pro udělení mezinárodní ochrany, dospěl však k názoru, že údajné
vyhrožování příslušníky bezpečnostních složek nelze vnímat jako její reálné ohrožení,
neboť nejenom, že nepřekročilo úroveň verbální roviny, ale z mu dostupných
informačních zdrojů není patrno, že by k takovým zásahům někdy
v Kazachstánu docházelo. Vzhledem ke skutečnosti, že z jejích výpovědí nebylo možno
dovodit, že by její náboženské přesvědčení mohlo být podnětem pro její cílenou
perzekuci, nebylo podle názoru správního orgánu možné ani vznik jejích případných obav
z pronásledování z náboženských důvodů považovat za opodstatněné. Předmětnému
názoru přitom přisvědčovala i okolnost, že v období, kdy mělo docházet k tomuto
obtěžování, jí byl bez jakýchkoliv potíží vystaven cestovní doklad a tato vycestovala
s dětmi ze země původu, a to dokonce v době, kdy se již měl její manžel ukrývat
před vyšetřováním ze spáchání závažného trestného činu, a stěžovatelka a její děti nebyly
podle svých tvrzení žádným způsobem postiženy ani v jiných, ne s jejich náboženskou
prezentací bezprostředně spojených, životních projevech.
V podobném směru pak byl žalovaný veden i při svých úvahách, zda by tyto
skutečnosti mohly představovat vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu a být důvodem
pro udělení doplňkové ochrany. Institut doplňkové ochrany přitom zakotvuje
ve vnitrostátní právní úpravě zásadu non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík
nebude ani v případě, není-li mu z různých důvodů udělen azyl, vydán do země,
kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě.
Smyslem a účelem doplňkové ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost
legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu,
kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ust. §14a
zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity
založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí
požadovat jejich vycestování. Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně
jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu.
Žalovaný správní orgán však dospěl k závěru, že ani ve vztahu k této formě mezinárodní
ochrany nedosáhlo stěžovatelčinou matkou tvrzené příkoří takové míry a intenzity,
aby bylo možné je podřadit pod důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust.
§14a zákona o azylu.
S ohledem na shora citované proto nelze souhlasit se stěžovatelkou, že důvodem
negativního závěru správního orgánu ohledně její žádosti o udělení mezinárodní ochrany
nebyla skutečnost, že by její matka nepředložila důkaz ohledně nebezpečí, které jí a jejím
dětem hrozí v případě návratu, přičemž tento nebyl ze strany žalovaného po ní ani
požadován. Jak je patrno, v řízení o udělení mezinárodní ochrany je základním a často
jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení mezinárodní ochrany může
správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď o okolnostech, které jej vedly
k odchodu ze země původu. Ostatně o určujícím charakteru tvrzení žadatelů o udělení
mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil
například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatelka dále uvažuje o případné aplikaci ust. §13 zákona o azylu,
resp. ust. §14b téhož zákona v jejím případě, jsou tyto její úvahy pouhými spekulacemi,
a to s ohledem na skutečnost, že udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, resp.
doplňkové ochrany, rodinnému příslušníku azylanta, resp. osoby požívající doplňkové
ochrany, je podle výše citovaných ustanovení zákona o azylu možné jen v případě
existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany osobě,
která je rodinným příslušníkem žadatele o udělení mezinárodní ochrany (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publikovaný
pod č. 388/2004 Sb. NSS). Takovéto pravomocné rozhodnutí však, jak vyplývá z obsahu
předloženého správního spisu a dále správních spisů předložených ve věcech
ostatních rodinných příslušníků stěžovatelky (věci jsou u zdejšího soudu
vedeny pod sp. zn. 9 Azs 9/2010, sp. zn. 9 Azs 11/2010, sp. zn. 9 Azs 12/2010,
sp. zn. 9 Azs 13/2010), vydáno nebylo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce, a to v souladu
s vyúčtováním ze dne 7. 4. 2010, částkou 2 x 2 100 Kč za dva úkony
právní služby - převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé
a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), celkem 4800 Kč.
Protože zástupkyně stěžovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň),
byla k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně
vypočtená podle citovaného zákona činí 960 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení ve výši 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu