ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.11.2010:131
sp. zn. 9 Azs 11/2010 - 131
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. K., zastoupeného JUDr. Dagmar
Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna 725, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2008,
č. j. OAM-364/LE-15-ZA07-2006, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 32 Az 47/2008 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Dagmar Kláskové, advokátce se sídlem
S. K. Neumanna 725, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 2880 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 11. 2008, č. j. OAM-364/LE-15-ZA07-2006,
jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel
namítá především nesprávné posouzení jeho azylového příběhu a nesprávný závěr
o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu. Dále
uvádí, že v průběhu řízení předložil krajskému soudu řadu důkazů, jimiž vyvracel
skutkové a právní závěry žalovaného. Krajský soud tyto důkazy provedl, nicméně podle
něj z nich vyvodil nesprávný skutkový a v důsledku toho i nesprávný právní závěr.
Stěžovatel v průběhu řízení předložil důkaz o tom, že je proti němu od roku 2006
do současné doby vedeno v zemi původu policejní pátrání pro údajný drogový delikt,
přičemž i ze skutečnosti, že ze strany kazašských orgánů nebylo dosud žádným způsobem
požádáno o mezinárodní pomoc při pátrání po jeho osobě, vyplývá, že jde
o vykonstruované obvinění, neboť v případě jeho pravdivosti není důvod, proč
by kazašské orgány o tuto pomoc již dávno nepožádaly. Zároveň krajskému soudu
předložil doklady o tom, že v Kazachstánu jsou častým jevem právě vykonstruovaná
obvinění z drogových deliktů, případně teroristického jednání vůči vyznavačům
tzv. čistého islámu. Vedle novinových a internetových článků bylo rovněž poukázáno
na obsah nezávislé zprávy Amnesty International ze dne 11. 6. 2009, která existenci
častých vykonstruovaných obvinění jednoznačně potvrzuje, jakož i skutečnost, že v zemi
stále dochází k mučení a ponižujícímu zacházení ze strany policejních a vězeňských
složek. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by v průběhu řízení o udělení mezinárodní
ochrany stupňoval svůj „azylový“ příběh na základě nově získaných informací. Krajský
soud však přisvědčil závěru žalovaného, že v případě stěžovatele jde o vykonstruovaný
příběh a že mu v případě návratu nehrozí vážná újma ve smyslu zákona o azylu.
S ohledem na shora uvedené je stěžovatel přesvědčen, že pokud předložil zprávy
(informace), které zcela jednoznačně dokumentují situaci členů náboženské skupiny,
k níž náleží, a současně podklady dokumentující celkovou náboženskou a politickou
situaci v Kazachstánu, jakož i situaci v oblasti lidských práv, měl krajský soud k těmto
důkazům přihlédnout, a to zejména ve vztahu k posouzení možné újmy, která mu hrozí
v případě návratu. Právě na příkladu jiných osob stěžovatel dokumentoval,
jak je všeobecně, bez jakéhokoliv individuálního přístupu, nakládáno s příslušníky
náboženské skupiny a tedy jaké lze očekávat sankce vůči němu a jeho rodině. Stěžovateli
není zřejmé, jakým způsobem by měl jinak prokázat odůvodněnost své obavy před
případným návratem. Pokud stěžovatel předložil takové závažné důkazy, měl žalovaný
vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby prověřil faktickou možnost bezpečného návratu, navíc
kdy aktuální informace Amnesty International závěr o bezpečném návratu zpochybňuje.
Pokud žalovaný argumentuje tím, že to, že je stěžovatel obviněn, ještě neznamená,
že bude potrestán či uvězněn, pak takováto argumentace je z hlediska ochrany práv
stěžovatele zcela nedostačující. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud se nevypořádal
s důkazní situací, kdy bylo prokázáno, že v zemi původu stěžovatele: a) dochází
k pronásledování osob přináležejících ke stejné náboženské skupině jako stěžovatel;
b) dochází k porušování lidských práv; c) dochází k narůstajícímu politickému nátlaku
na členy náboženských minorit; d) dochází k mučení a dalšímu špatnému zacházení
ze strany bezpečnostních složek, když z provedených důkazů současně vyplynulo,
že po něm je v současné době stále policejními orgány v zemi původu pátráno. Z výše
uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že skutkový stav věci nebyl náležitě zjištěn,
a to zejména ve vztahu ke zjištění aktuální situace v Kazachstánu a policejnímu pátrání
po stěžovateli, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá,
že při posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je ve smyslu udělení doplňkové
ochrany správní orgán povinen hodnotit aktuální situaci v zemi původu. Stejně tak
u krajského soudu, přestože přezkoumává správnost a zákonnost rozhodnutí žalovaného
k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je nutné se zabývat aktuální situací
v Kazachstánu z hlediska posouzení vážnosti újmy, která stěžovateli hrozí v případě
návratu. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud předně považuje v této věci za nezbytné připomenout
závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46,
www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí zdejší soud především konstatoval, že jakkoli
je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou
ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem
pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou
jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Na pozadí výše uvedeného má proto Nejvyšší správní soud za to, že příkoří,
na němž v daném případě založil stěžovatel svoje vycestování ze země původu,
tj. intenzivní tlak ze strany státních orgánů Kazašské republiky na registraci náboženské
skupiny, jejímž byl členem, v souladu se zákonnými požadavky země původu, nelze
z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice
odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) ve spojení s ust. §2
odst. 8 zákona o azylu. Ostatně k otázce zákonnosti požadavku na registraci
náboženských skupin v Kazachstánu, který je v podmínkách této země odůvodněn
především zájmem na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz
porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských
důvodů ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, se vyjádřil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, www.nssoud.cz, shodně
zmíněném v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v případě, že se žadatel o mezinárodní ochranu tomuto
požadavku nepodřídil, byl vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. A tak tomu
bylo i v souzené věci, když se stěžovatel odmítl podrobit zákonnému požadavku
na registraci náboženské skupiny, jejímž byl členem.
K tvrzení stěžovatele týkajícímu se nesprávného závěru o nesplnění podmínek
pro udělení azylu podle ust. §13 a §14 zákona o azylu považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné uvést následující. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle
ust. §106 odst. 1 s. ř. s. je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí
krajského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové,
tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody
uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí
stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit,
k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem
či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem
přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41,
www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný
pod č. 113/2004 Sb. NSS). Protože stěžovatel toto své tvrzení blíže nekonkretizoval,
Nejvyšší správní soud se tímto tvrzením nezabýval, neboť se nejedná o stížní body.
V následujícím se pak Nejvyšší správní soud zaměřil na námitku stěžovatele
směřující proti závěru krajského soudu ohledně posouzení otázky, zda jsou u něj dány
důvody pro udělení doplňkové ochrany, resp. neexistence nebezpečí vážné újmy v případě
jeho návratu, která tvoří podstatnou část podané kasační stížnosti.
Institut doplňkové ochrany přitom zakotvuje ve vnitrostátní právní úpravě zásadu
non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li
mu z různých důvodů udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem
objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Smyslem a účelem doplňkové
ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území
České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ust. §14a zákona o azylu
(vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na
objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich
vycestování. Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje k objektivním hrozbám
po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem
nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu.
Předně je podle zdejšího soudu třeba uvést, že stěžovatel předložil v průběhu
řízení před krajským soudem písemné materiály (informace), kterými se podle svých slov
snažil prokázat, že mu v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu
náboženského vyznání. Krajský soud tyto podklady přijal jako důkazní prostředky
a provedl je v průběhu soudního řízení. Nemohl k nim však přihlédnout v tom směru,
že by tyto prokazovaly tvrzení stěžovatele o hrozícím nebezpečí vážné újmy v případě
jeho návratu do země původu, neboť, jak podrobně zdůvodnil krajský soud v napadeném
rozhodnutí (viz zejména str. 10 rozsudku krajského soudu), tyto dokumentovaly toliko
obecnou, sice ne příliš uspokojivou, situaci v oblasti lidských práv v Kazachstánu
(viz zejména zpráva Amnesty International ze dne 11. 6. 2009) nebo popisovaly příběhy
jiných osob, u nichž bylo podezření, že v jejich případech došlo k nezákonnému věznění
a odsouzení na základě trestných činů, které tyto osoby nespáchaly, avšak bez přímé
souvislosti k osobě stěžovatele. Takovému postupu krajského soudu při provádění
dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, jehož jednotlivé kroky nalezly odraz
v odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb.
NSS), však nemá Nejvyšší správní soud co vytknout, neboť předmětné materiály
postrádají jakoukoliv bezprostřední individuální vazbu na osobu stěžovatele a jím
tvrzenou hrozbu nebezpečí vážné újmy, jejíž existence je nezbytná pro případný závěr
o reálnosti takové hrozby.
Pokud jde o dokument předložený stěžovatelem dokládající vyhlášené policejní
pátrání po jeho osobě, jenž byl předložen i v průběhu správního řízení, považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné zdůraznit, že tento krajský soud vnímal a hodnotil v kontextu
celého případu stěžovatele, tj. v návaznosti na skutečnosti (především informace o zemi
původu stěžovatele), které byly obsahem správního spisu, jakož i dokumenty předložené
v průběhu soudního řízení stěžovatelem a zejména pak s ohledem na jednotlivé výpovědi
stěžovatele učiněné v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany (viz protokol
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 22. 5. 2006, ze dne
25. 10. 2006, ze dne 20. 4. 2007 a ze dne 25. 9. 2008). Na základě shora uvedeného krajský
soud dovodil, že ze skutečnosti, že po stěžovateli bylo kriminální policií vyhlášeno v zemi
původu pátrání, neboť u něj byly nalezeny drogy a další závadné věci, nelze též vyvodit,
že by musel být nutně uvězněn. Zdůraznil přitom, a to ve shodě se žalovaným, že žádný
orgán České republiky není oprávněn zasahovat do způsobu a průběhu vyšetřování
orgánů činných v trestním řízení či soudů jakékoli země původu či přezkoumávat
zákonnost jejich postupu. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí krajského soudu, tento
se v daném případě ztotožnil se závěry správního orgánu, který se velmi podrobně
a důkladně zabýval otázkou naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany v případě
stěžovatele, a to na pozadí relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Žalovaný v této souvislosti sice uvedl, že nemůže vyloučit možnost, že po zadržení bude
stěžovatel umístěn na určitou dobu do vazby, neboť svým vycestováním měl porušit
dohodu, že v případě potřeby se na příslušnou státní instituci dostaví, o legitimnosti
takového postupu, který je uplatňován za účelem zajištění řádného průběhu řízení
i v zemích EU, však neměl správní orgán pochybnosti. Reálnost případného uvěznění
stěžovatele z důvodu nálezu narkotik a dalších závadných věcí je ale podle názoru
žalovaného hypotetická, a to nejenom s odkazem na postup státních orgánů v obdobné
věci společníka stěžovatele, pana D., ale také v dalších případech, o nichž se zmiňuje
například článek organizace Memorial Human Rights Center v Moskvě s názvem
Kazachstán: Boj proti salafitům na Mangyšlaku datovaný 31. 1. 2007. S ohledem na výše
uvedené neshledal správní orgán a v návaznosti na něj ani krajský soud, že riziko, kterému
by ve zmíněném případě mohl být vystaven stěžovatel, by mohlo být dostatečně reálné a
bezprostřední. Ostatně stěžovatel v podané kasační stížnosti ani neuvedl, kromě samotné
existence dokumentu o vyhlášeném pátrání po jeho osobě, či spekulativních úvah o
mezinárodní spolupráci při pátrání po jeho osobě v této věci, v čem konkrétně spatřuje
naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany.
O aktuálnosti shora předestřených materiálů nejenom v průběhu správního řízení,
ale i řízení soudního, přitom nelze mít podle zdejšího soudu pochyb, což ostatně dokládá
nejenom rozhodnutí žalovaného (viz str. 6 a 15 - 16 žalobou napadeného rozhodnutí,
kde jsou jednotlivé podklady rozhodnutí identifikovány), ale i samotný postup krajského
soudu, který nové podklady předložené stěžovatelem v průběhu soudního jednání přijal
jako důkazní prostředky a provedl je v průběhu soudního řízení, přičemž informace z nich
vyplývající posuzoval při svých úvahách o důvodnosti tvrzení stěžovatele. Stěžovatel
ani neuvedl, z jakých jiných, aktuálnějších informací měly orgány v této věci vycházet.
Nejvyšší správní soud pak v této souvislosti připomíná, že s otázkou zjišťování důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany ze strany správního orgánu se již dostatečně vypořádal
například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku
ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, oba na www.nssoud.cz. Z výše citovaných
rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany musí správní orgán
umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany sdělit všechny okolnosti, které považuje
pro udělení mezinárodní ochrany za významné, avšak není jeho úkolem předestřít
důvody, pro které je mezinárodní ochrana, ať už ve formě azylu či doplňkové ochrany,
obvykle poskytována. Povinností správního orgánu je tedy zjistit skutkový stav věci pouze
v rozsahu právně relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl (rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je tedy patrno, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení
mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu. Ostatně o určujícím
charakteru tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení
se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
V návaznosti na shora uvedené nemohla ze strany správního orgánu a krajského
soudu zůstat bez povšimnutí ani skutečnost, že v průběhu správního řízení byly zjištěny
značné rozpory a nevěrohodnosti ve výpovědích stěžovatele, které se vztahovaly jednak
k událostem ze dne 1. 2. 2006, podmínkám registrace náboženské skupiny, jejímž byl
členem, jeho pokusu vyhledat právní pomoc v zemi původu a dalším událostem spojeným
s jeho vycestováním ze země původu (viz tvrzení o zakrytí razítka o neudělení víza
vyvrácené provedenou expertizou Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, Oddělení dokladů ze dne 4. 9. 2008, č. j. CPR-612-82/ČJ-2008-9COD). Tyto
oprávněně vnesly zásadní pochybnosti do stěžovatelem tvrzeného „příběhu“,
když ani poté, co mu byla dána opakovaně možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit
a odstranit, tak neučinil (k tomu srovnej například rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31, či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz).
Předložené materiály tak spolu s dalšími podklady, včetně nejrozličnějších zpráv
o situaci v zemi původu stěžovatele, v obecné rovině, bez vztahu k osobě stěžovatele,
dokumentují nepříznivou situaci v Kazachstánu v oblasti lidských práv. Podle zdejšího
soudu však nelze pouze na základě takto obecně koncipovaných materiálů dojít k závěru,
že by v případě stěžovatele dosáhly jím uváděné důvody (tj. náboženské přesvědčení
stěžovatele či možnost, že proti němu bude vedeno vykonstruované trestní řízení a tento
bude následně uvězněn) takové míry a intenzity, aby bylo možné je podřadit pod důvody
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu, jak v podobném
směru zdůvodnil i krajský soud. Na pozadí shora uvedeného je podle názoru
Nejvyššího správního soudu třeba trvat na odůvodněnosti závěru správního orgánu
a následně i krajského soudu, že takové zjištění (tj. nepříznivá situace v Kazachstánu
v oblasti lidských práv a v postupu státních orgánů vůči příslušníkům náboženské skupiny
stěžovatele a dále potvrzení o vyhlášení pátrání po osobě stěžovatele) ještě nemusí
a v daném případě nevede k závěru, že podobnou situací je ohrožen sám stěžovatel
a tomuto v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma ve smyslu ust. §14a
odst. 2 zákona o azylu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce, a to v souladu
s vyúčtováním ze dne 7. 4. 2010, částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby
- písemné podání soudu týkající se věci samé a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„advokátní tarif“), celkem 2400 Kč. S ohledem na skutečnost, že ustanovená zástupkyně
zastupovala stěžovatele již v řízení o žalobě před krajským soudem a byla proto s věcí
seznámena, neshledal zdejší soud důvod k přiznání odměny za převzetí věci v řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (shodně
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 35 Ca 75/98 - 18). Protože
zástupkyně stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané
odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle
citovaného zákona činí 480 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů
řízení ve výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu