ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.14.2010:73
sp. zn. 9 Azs 14/2010 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. V., zastoupený Sdružením občanů
zabývajících se emigranty, se sídlem Mostecká 5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2008, č. j. OAM-61/VL-10-11-2008, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 1. 2010, č. j. 60 Az 9/2008 - 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010, č. j. 60 Az 9/2008 - 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“ či „správní
orgán“) domáhá zrušení výše specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 28. 1. 2008,
č. j. OAM-61/VL-10-11-2008, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
stěžovatele byla zamítnuta žádost žalobce (dále též „žadatel“) o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, neboť tvrzení
žalobce byla shledána s ohledem na obsah správního spisu jako zjevně nevěrohodná.
Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že tvrzení žalobce lze skutečně
hodnotit jako nevěrohodné, a to především při porovnání důvodů, které žalobce uvedl
v předcházejícím a v tomto řízení. Proto lze přisvědčit žalovanému, že byly naplněny
podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce jako zjevně nedůvodné podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce však v žalobě uplatnil námitku, že splňuje
zákonné podmínky pro doplňkovou ochranu ve smyslu §14a zákona o azylu, kterou
stěžovatel pominul. S odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, v němž bylo konstatováno,
že ustanovení §28 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 8. 2006 je nutno vyložit tak,
že pojem „rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu“ zahrnuje také rozhodnutí
o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16 zákona o azylu); v tomto případě
je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování. Z uvedeného vyplývá,
že žalovaný měl i v tomto případě povinnost se ve výroku svého rozhodnutí vyslovit
a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vypořádat s otázkou, zda v případě žalobce
neexistují skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat §14a zákona o azylu. Proto
krajský soud rozhodnutí stěžovatele jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel kasační námitku podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvádí, že i soud se plně ztotožnil s právní kvalifikací případu
provedenou správním orgánem, tedy nevěrohodností žalobcových tvrzení. Krajský soud
však shledal pochybení v tom, že stěžovatel neposoudil, zda jsou u žalobce dány důvody
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel namítá, že tento
požadavek soudu odporuje zákonu, neboť povinnost zkoumat existenci možné hrozící
vážné újmy podle ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu ukládá tento zákon správnímu
orgánu jen v případě postupu dle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) a f).
Proto je přesvědčen, že uložení povinnosti zabývat se doplňkovou ochranou
při posouzení žádosti podle §16 odst. 1 písm. g) nemá zákonnou oporu a je jeho
překročením. Stěžovatel uvádí, že je mu známo několik rozsudků Nejvyššího správního
soudu, v nichž je konstatována nutnost zkoumání důvodů doplňkové ochrany při aplikaci
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, avšak v souladu s jinými rozsudky tohoto soudu
se domnívá, že se v daném případě nejedná o naplnění zásady non-refoulement. Dále
stěžovatel upozorňuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že žalobci bylo uděleno
správní vyhoštění a v rámci tohoto řízení byly stěžovatelem posuzovány tzv. důvody
znemožňující vycestování dle ustanovení §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál
jen „zákon o pobytu cizinců“), čímž došlo k naplnění zásady non-refoulement. Stěžovatel
vydal v tomto řízení závazné stanovisko k důvodům znemožňujícím vycestování žalobce.
Přezkoumávání stejných důvodů v řízení o udělení mezinárodní ochrany by bylo
nepřípustným formalismem, navíc je tak vytvořena překážka řízení res administrata. Nadto
stěžovatel poukazuje na nelogičnost zkoumání důvodů doplňkové ochrany u zamítnutí
žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Odmítá také výtku soudu, že nerespektoval výše specifikované rozhodnutí
rozšířeného senátu zdejšího soudu, neboť toto bylo vydáno až rok po rozhodnutí
stěžovatele a jde proto o popření zásady právní jistoty a porušení zákazu retroaktivity.
Závěrem stěžovatel uvádí, že považuje svoji kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., neboť se v daném případě jedná o právní otázku, která dosud
není plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně a v napadeném
rozsudku krajského soudu shledává zásadní právní pochybení soudu při výkladu práva.
Stěžovatel uzavírá, že rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu
věci a rozsah dokazování byl v případě žalobce dán obsahem jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Je přesvědčen, že jeho rozhodnutí bylo vydáno plně v souladu
se zákonem, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publikovaného pod č. 1143/2007 Sb. NSS, přitom platí,
že „kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána
Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom,
že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu“.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podanou kasační stížnost lze ve smyslu
§104a s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že rozšířenému
senátu zdejšího soudu byla sedmým pětičlenným senátem NSS předložena k posouzení
otázka „zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, které spočívá
v nedostatku důvodů rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání
věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek“
(sp. zn. 7 Azs 79/2007 a 1 Azs 107/2008). Na rozdíl od této věci byla v nyní
posuzovaném případě námitka týkající se udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu v žalobě uplatněna, kdy žalobce tvrdil, že mu v případě návratu do Běloruska
hrozí vážná újma v podobě zadržení a následně nelidského zacházení pro prosazování
jeho politických názorů. Procesní situace je tak v projednávané věci odlišná a kasační
stížnost stěžovatele lze bez přerušení řízení projednat (k tomu blíže viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61).
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jelikož se v něm stěžovatel nezabývá možností udělení doplňkové
ochrany žadateli. Odkázal přitom na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, publikované pod č. 1839/2009 Sb. NSS, v němž se rozšířený
senát zabýval interpretací §28 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 8. 2006. Rozšířený
senát v tomto rozhodnutí zvrátil dosavadní judikaturu správních soudů, podle níž nebyl
správní orgán při vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
povinen rozhodnout výrokem o překážkách vycestování a toto odůvodnit.
Rozšířený senát v této věci však současně zdůraznil, že tento právní názor zaujímá
pouze ve vztahu k těm věcem, v nichž rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno
nejpozději do 31. 8. 2006. Následujícím dnem totiž vešla v účinnost novela zákona o azylu
č. 165/2006 Sb., která zrušila institut tzv. překážek vycestování a nahradila
jej tzv. doplňkovou ochranou. Závěrem rozhodnutí rozšířený senát v této věci uvedl,
že rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany se stává součástí výroku rozhodnutí o udělení
mezinárodní ochrany.
V meritorním rozhodnutí prvního pětičlenného senátu ze dne 2. 4. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 - 98, které navazuje na výše uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu,
zdejší soud uvedl, že „správní orgán je povinen vyslovit se v rozhodnutí samostatným výrokem
o vztažení či nevtažení se překážky vycestování a tento výrok též řádně odůvodnit“. V další části
rozsudku, jako obiter dictum, upozornil na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, v němž je podrobně rozebráno, jakým způsobem se má správní
orgán zabývat povinností odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k otázce doplňkové
ochrany.
V rozsudku č. j. 1 Azs 107/2008 - 78 první pětičlenný senát porovnal institut
překážek vycestování s institutem doplňkové ochrany, kdy uvedl, že „vyjasnění vzájemného
vztahu těchto institutů má zásadní význam nejen z hlediska použití předchozí judikatury správních
soudů týkající se překážek vycestování na případy doplňkové ochrany, ale i z hlediska aplikace níže
uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Azs 96/2006 - 80) týkající
se vztahu překážek vycestování a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
na tento nový institut“. K tomuto uzavřel, že základní filozofie obou institutů je shodná,
tj. dodržet zásadu non-refoulement, tedy zabránit tomu, aby cizinec vycestoval do státu,
kde by mu hrozilo nebezpečí na životě, tělesné integritě či lidské důstojnosti, a proto není
důvodu paušálně odmítat závěry judikatury a doktríny k překážkám vycestování, avšak
při výkladu otázek týkajících se doplňkové ochrany je nutno věnovat pozornost všem
nuancím a změnám, k nimž oproti úpravě překážek vycestování došlo.
K otázce posuzování doplňkové ochrany v případě zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné první pětičlenný senát v rozsudku ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, konstatoval, že „… i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní
ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen
se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž
pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky §16 odst. 2 zákona o azylu – jestliže byla žádost
o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nedošlo ve smyslu §28 odst. 2 zákona
o azylu k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož ustanovení má v tomto případě
správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však
odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody
tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední
povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí
závažná újma v případě návratu do země původu. … Ačkoliv nová právní úprava již nepožaduje,
aby bylo posouzení zásady non-refoulement transformováno do výroku rozhodnutí o zamítnutí žádosti
podle §16 odst. 2 zákona o azylu, zůstává povinnost správnímu orgánu vyrovnat se s ní v odůvodnění
svého rozhodnutí.“. Závěry plynoucí z tohoto rozsudku jsou aplikovatelné na jakékoliv
správní rozhodnutí vydané dle ustanovení §16 zákona o azylu, jak ostatně plyne
z podrobného odůvodnění. Tento právní názor je stále platný a nebyl žádným
rozhodnutím rozšířeného senátu zdejšího soudu překonán.
Krajský soud zavázal ve svém rozsudku stěžovatele, aby se ve výroku rozhodnutí
vyslovil a v odůvodnění vypořádal s otázkou, zda ve vztahu k žadateli neexistují
skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat §14a zákona o azylu v platném znění.
Aktuální judikatura se vyjadřuje v tom smyslu, že povinností správního orgánu je zabývat
se vážnou újmou podle §14a zákona o azylu, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu
namítána, nebo vyjde-li najevo jinak v průběhu řízení. Pokud žadatel v tomto ohledu nic
netvrdí a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její
případnou existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak i přesto musí v odůvodnění
svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla tvrzena, ani nevyšla najevo. Obecně
správní orgán vychází z tvrzení žadatele a z řízení jako celku, a pokud porušení závazku
neshledá, uvede to v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky zdejšího soudu
č. j. 1 Azs 96/2006 - 80 a č. j. 1 Azs 107/2008 - 78).
Krajský soud opřel svůj rozsudek o závěry obsažené v rozhodnutí rozšířeného
senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, a na základě toho zavázal stěžovatele,
aby se k otázce doplňkové ochrany žadatele vyslovil jak ve výroku, tak i v odůvodnění
rozhodnutí. Tento názor je, jak plyne z výše uvedeného rozboru, v rozporu s judikaturou
zdejšího soudu. Rozsah povinností správního orgánu stran vyjádření se či vyslovení
k otázce doplňkové ochrany je tedy v návaznosti na výše specifikovanou judikaturu
omezen pouze na tu část rozhodnutí, v níž správní orgán odůvodňuje, proč rozhodnul
tak, jak je uvedeno ve výroku.
Rozsudkem uložená povinnost vyjádřit se ve vztahu k doplňkové ochraně
i ve výroku správního rozhodnutí tak nemá oporu ani v zákoně o azylu, ani v judikatuře
Nejvyššího správního soudu. Tento závěr ostatně vyslovil již v skutkově i právně
obdobné věci třetí pětičlenný senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 9. 6. 2010,
č. j. 3 Azs 18/2010 - 49. Nejvyšší správní soud je tak nucen konstatovat, že krajský soud
v napadeném rozhodnutí zásadně pochybil, když nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu.
Rozsudek krajského soudu vykazuje vady jen v závěru týkajícím se rozsahu
povinnosti stěžovatele vyjádřit se k doplňkové ochraně. Kasační soud proto považuje
za nutné vypořádat i další námitky stěžovatele, uplatněné v kasační stížnosti.
K námitce, že odkaz na rozhodnutí rozšířeného senátu je popřením zásady právní
jistoty a porušení zákazu retroaktivity, kdy se navíc jedná o soudní rozhodnutí vykládající
zákon v rozporu s předcházející judikaturou, Nejvyšší správní soud uvádí, že judikatura
v otázce vyjádření se k možnosti udělení doplňkové ochrany, uplatnil-li žalobce tuto
námitku v žalobě, je u zdejšího soudu konstantní a rozhodnutí č. j. 1 Azs 96/2006 - 80
a 1 Azs 107/2008 - 78 spolu zcela korespondují. Kasační soud si je vědom toho,
že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno rok před citovanými rozhodnutími.
Nicméně, jak je již výše uvedeno, smyslem zákonné úpravy je dodržení zásady
non-refoulement v širším pojetí, tedy zabránit vycestování cizince do státu, kde by mu hrozilo
nebezpečí na životě, tělesné integritě či lidské důstojnosti. Tato ochrana cizince je dána
již ze samotné podstaty mezinárodní ochrany jako celku a výklad Nejvyššího správního
soudu je její bližší specifikací. Podstata institutu doplňkové ochrany, či dříve překážek
vycestování, však zůstává nezměněna. Tato zásada má základ v řadě mezinárodních
závazků České republiky (k tomuto blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78). Rozsudek krajského soudu nelze bez dalšího
vnímat jako výtku vůči nesprávnému postupu a rozhodnutí správního orgánu, krajskému
soudu však nezbylo než respektovat aktuální výklad Nejvyššího správního soudu
ve vztahu k dotčeným právním předpisům.
Stěžovatel dále argumentuje, že k naplnění zásady non – refoulement z jeho strany
došlo již v řízení o správním vyhoštění, kdy ve vztahu k žalobci posuzoval tzv. důvody
znemožňující vycestování dle ustanovení §179 zákona o pobytu cizinců, z čehož
dovozuje, že nemůže být pravdou tvrzení soudu, že se otázkou hrozící vážné újmy v zemi
původu ve vztahu k žalobci nezabýval. Tvrdí, že se Nejvyšší správní soud dosud nikterak
nevypořádal s nežádoucí duplicitou posuzování existence hrozící vážné újmy v řízení
o správním vyhoštění a řízení o mezinárodní ochraně. K této námitce kasační soud
podotýká, že s ohledem na výše uvedené je povinností stěžovatele se v odůvodnění
správního rozhodnutí k otázce udělení doplňkové ochrany vyjádřit bez ohledu
na to, zda obdobné posouzení již v rámci jiného řízení provedl či nikoliv. Jak sám
stěžovatel uvádí, jedná se o dvě samostatná řízení zakončená samostatnými správními
rozhodnutími, která na sebe nijak nenavazují a musí být samostatně přezkoumatelná.
Nejvyšší správní soud ve vztahu ke stěžovateli v jiných věcech k totožně formulované
námitce judikoval, že této námitce nelze přisvědčit (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 Azs 30/2009 - 50).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu