ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.32.2010:75
sp. zn. 9 Azs 32/2010 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: G. N., zastoupená JUDr. Petrem
Novákem, advokátem se sídlem Palachova 14, Litoměřice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2010, č. j. OAM-565/VL-18-K03-2009, ve
věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2010, č. j. 32 Az 1/2010 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Petru Novákovi, se sídlem
Palachova 14, Litoměřice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
3840 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 5. 1. 2010, č. j. OAM-565/VL-18-K03-2009, kterým jí nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění však stěžovatelka žádný
konkrétní důvod v tomto smyslu neuvedla a jako důvody kasační stížnosti označila §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Poukázala přitom na nezákonnost napadeného rozsudku,
kterou spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně aplikoval hmotné právo na jí uváděné
důvody pro poskytnutí azylu. Stěžovatelka ve své žádosti vylíčila tíživou rodinnou
i ekonomickou situaci, která ji vedla k opuštění země původu. Dále uvedla, že v jejím
případě jsou splněny podmínky pro humanitární azyl podle §14 zákona o azylu a pokud
soud dospěl k opačnému závěru, nesprávně posoudil citované ustanovení; je-li totiž
dle jejího názoru stěžovatel ve své vlasti v zoufalé životní situaci, jsou splněny podmínky
pro humanitární azyl. K tomu pak poznamenala, že o azyl žádá především s ohledem
na svoji dceru, která je stižena duševní poruchou (její rozumové schopnosti jsou v pásmu
střední retardace) a v České republice by jí byla poskytnuta lepší lékařská péče. Navíc
při odchodu z Mongolska vše prodala, nemá žádný majetek a po návratu zpět
by se zřejmě ocitla i s dcerou na ulici.
Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; současně navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve alespoň rámcově
připomenout, že stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany po několika
měsících od svého p říjezdu do České republiky za účelem zaměstnání (v roce 2008),
až když byla nucena vycestovat zpět do země původu. K důvodům své žádosti
pak uvedla, že měla v zemi původu potíže s rodinou a příbuznými, neboť přítel
stěžovatelky, resp. jeho syn byl agresivní a napadal její dceru stiženou duševní chorobou.
Když se obrátila na policii, byl zadržen a poté zase propuštěn, což se pořád opakovalo
a ještě k tomu ji začal urážet tím, že je jiné národnosti. Poté měla problémy i se svým
přítelem a poté, co zemřel, když venku usnul a zmrz nul, měla problémy i s jeho
příbuznými, kteří jí vyčítali jeho smrt a vyhrožovali jí. Řešením pak bylo vyřízení
pracovního povolení a příjezd do České republiky, odkud měla posléze (v roce 2009)
vycestovat, což neučinila a požádala o mezinárodní ochranu.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí (i) otázku
obav z jednání soukromých osob (syna bývalého partnera stěžovatelky a jeho příbuzných),
včetně legalizace pobytu stěžovatelky v České republice, která namísto vycestování zpět
do země původu požádala o udělení mezinárodní ochrany, a (ii) otázku udělení
humanitárního azylu.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nejprve toliko v obecné rovině poukazuje
na to, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně
s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním
nástrojem pro poskytování ochrany. Nejvyšší správní soud ohledně účelu tohoto právního
institutu setrvává na již dříve vysloveném závěru, že: „smyslem práva azylu je poskytnout
žadateli ochranu; nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok
na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákona o azylu“; srov. zejména rozsudek
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49, případně též rozsudky ze dne 20. 3. 2006,
č. j. 4 Azs 46/2005 - 80, a ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 - 90 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ).
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je tedy při posouzení otázky udělení azylu
podstatné, zda příkoří či újma, které byl žadatel v zemi původu vystaven, byla motivována
některým z azylově relevantních důvodů. V případě stěžovatelky tomu tak ovšem zjevně
nebylo, neboť v průběhu správního řízení, v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedla,
že by její problémy jakkoliv souvisely s její případnou politickou angažovaností, rasou,
náboženstvím či s některým dalším důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka byla nucena čelit výhrůžkám soukromých osob, avšak jejich jednání
bylo primárně motivováno důvody ryze osobními, vyplývajícími ze vzájemných
mezilidských a rodinných vztahů, jejichž výlučnou ani rozhodující příčinou nebyly důvody
azylově relevantní; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS.
V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že v daném případě šlo o jednání
soukromých osob a sama stěžovatelka během řízení před správní m orgánem uvedla,
že se obrátila na policii, která se případem zabývala a syna jejího partnera opakovaně
zadržela, byť ho posléze opět propustila. Nelze tedy říci, že by dané jednání bylo
bez dalšího přičitatelné státní moci proto, že by ho podporovala či tolerovala;
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72.
Vedle nesplnění uvedeného požadavku v podobě selhání vnitrostátní ochrany
lze přitom poukázat i na možnost vnitřního přesídlení či útěku, kterou stěžovatelka
nevyužila a ke které existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního
soudu, zejm. rozsudek ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný
pod č. 1551/2008 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74.
Pokud jde o otázku legalizace pobytu jako důvodu žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svoji setrvalou judikaturu,
v níž se touto otázkou opakovaně zabýval a konstatoval, že se v žádném případě nejedná
o důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53,
či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám
určuje poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit.
To však není případ stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu
na území České republiky, což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
Ohledně stěžovatelkou namítaného pochybení v tom smyslu, jakým způsobem
byla posouzena možnost udělení humanitárního azylu, pak Nejvyšší správní soud
podotýká, že žalovaný správní orgán potažmo krajský soud se danou možností zabývaly
a jejich rozhodnutí se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení
dané ustanovením §14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
právního státu; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11 . 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55. Na jedné straně je zde sice nepochybná tíživá situace stěžovatelky,
která má dceru postiženou duševní poruchou. Na druhé straně je však zřejmé, že se jedná
o poruchu vrozenou a stálou, bez možnosti zlepšení stavu (viz lékařská zpráva psychiatra
ze dne 16. 12. 2009), přičemž dcera stěžovatelky byla v zemi původu pod pravidelným
lékařským dohledem a byl jí vyplácen invalidní důchod. Jakkoli je tedy snaha stěžovatelky
o udělení humanitárního azylu z lidského hlediska nanejvýš pochopitelná, nedokládá
žádné pochybení ve smyslu výše uvedených limitů úvahy správního orgánu aprobované
krajským soudem.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že o tomto nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
- advokátovi JUDr. Petru Novákovi – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7,
§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby
(převzetí + příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce
4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč;
ta byla následně v souladu s §12 odst. 4 a dvokátního tarifu snížena o 20 % na výslednou
částku 3840 Kč, neboť jmenovaný advokát zastupuje v řízení před Nejvyšším správním
soudem také dceru stěžovatelky, a to ve věci sp. zn. 9 Azs 31/2010, v níž provedl
obsahově zcela shodné úkony právní služby. Uvedená částka bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu