ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.9.2010:117
sp. zn. 9 Azs 9/2010 - 117
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. S., zastoupeného zákonným zástupcem
K. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna
725, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 11. 2008, č. j. OAM-145/VL-01-ZA07-2008, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 32 Az 49/2008 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Dagmar Kláskové, advokátce se sídlem
S. K. Neumanna 725, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 2880 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 11. 2008,
č. j. OAM-145/VL-01-ZA07-2008, jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel
tvrdí, že správní orgán porušil v předchozím řízení ust. §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil si za účelem zjištění
skutečného stavu věci nezbytné podklady potřebné pro rozhodnutí. Podle stěžovatele,
který je nezletilý a narodil se v České republice, je nepochybné, že řízení v jeho věci má
přímou souvislost s řízeními, která se týkají jeho rodičů. Jeho azylový příběh je proto
přímo odvozen od azylového příběhu jeho rodičů, zejména jeho otce K. K.. Stěžovatel
namítá, že krajský soud přihlédl k této akcesoritě pouze tak, že konstatoval,
že ani jednomu z rodičů nebyla udělena žádná forma mezinárodní ochrany. Stěžovatel
přitom poukazuje na fakt, že řízení ohledně žádosti jeho otce bylo sice pravomocně
ukončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 32 Az 47/2008 - 104, ten
si však podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, o které nebylo dosud rozhodnuto.
Dále stěžovatel rekapituluje některé námitky z kasační stížnosti ve věci jeho otce,
která je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 9 Azs 11/2010. Podle jeho názoru důkazy
shromážděné žalovaným, resp. krajským soudem neodůvodňují dostatečným způsobem
závěr, že v případě nuceného návratu otce stěžovatele mu ani jeho rodině nehrozí
nebezpečí vážné újmy, které by jinak odůvodňovalo přiznání doplňkové ochrany.
Z předložených důkazů, které v rozsudku ve věci jeho otce cituje krajský soud (ze zprávy
Amnesty International ze dne 11. 6. 2009), naopak vyplývá, že v zemi původu otce
stěžovatele dochází k porušování občanských a náboženských práv. Je přitom zřejmé,
že v případě, kdy bude jeho otec po návratu do své země původu uvězněn či dlouhodobě
pronásledován, bude postižen i on jakožto rodinný příslušník, nebude mu v případě
nutnosti poskytnuta odpovídající zdravotní péče a bude pronásledován pro své
náboženské vyznání, neboť je vychován ve víře svého otce a matky. S ohledem na výše
uvedené je stěžovatel přesvědčen, že nedostatečné zjištění a následné právní posouzení
ve věci žádosti jeho otce má za následek nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení
jeho věci, což má za následek nezákonnost rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku
nesprávného rozhodnutí krajského soudu v případu jeho otce došlo k nesprávnému
rozhodnutí i o jeho žalobě. Pokud by bylo žalobě jeho otce vyhověno, pak by zcela jistě
naplnil důvody pro udělení azylu ve smyslu ust. §13 zákona o azylu a zcela určitě
pak důvody v ust. §14 či §14a odst. 1 téhož zákona. Z důkazů předložených otcem
stěžovatele v jeho řízení, jakož i v řízení týkajícím se samotného stěžovatele, jednoznačně
vyplývá, že v případě jeho návratu do země původu otce mu hrozí nebezpečí vážné újmy
podle ust. §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Stejně tak je naplněn důvod
doplňkové ochrany podle ust. §14b zákona o azylu, resp. §14a odst. 1 citovaného
zákona. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud předně považuje v této věci za nezbytné připomenout
závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46,
www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí zdejší soud především konstatoval, že jakkoli
je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou
ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem
pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní
spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou
jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nedostatečně přihlédl k akcesoritě vztahu
k řízení ve věci jeho rodičů, zejména jeho otce (K. K.), kterou podle jeho názoru
zohlednil pouze tak, že konstatoval, že ani jednomu z rodičů nebyla udělena žádná z
forem mezinárodní ochrany.
Zdejší soud si je vědom toho, že již ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, www.nssoud.cz, konstatoval že „k žádostem nezletilých žadatelů
o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací,
které mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní
ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli
však již ostatním členům rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou barvu pleti),
nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů
a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti
na nich ohroženy takovým pronásledováním (ať už přímo či nepřímo) také ony.“
Nejvyšší správní soud však nedovodil, že by byl tento přístup v souzené věci
neakceptován či dokonce porušen, a proto se s touto námitkou neztotožňuje. Jak vyplývá
z odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud sice zdůraznil,
že v případě rodičů stěžovatele nebylo vydáno rozhodnutí, jímž by jim žalovaný udělil
některou z forem mezinárodní ochrany, současně se ale v konkrétních souvislostech
zabýval tím, zda správní orgán své závěry o neudělení některé z forem mezinárodní
ochrany podle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu stěžovateli s ohledem
na důvody uváděné jím a jeho rodiči, zejména pak jeho otcem, řádně zdůvodnil a zda tyto
mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Zdejší soud si pak v návaznosti na shora uvedené dovoluje připomenout,
že s otázkou zjišťování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ze strany správního
orgánu se již dostatečně vypořádal například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, oba
na www.nssoud.cz. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany musí správní orgán umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany
sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení mezinárodní ochrany za významné,
avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je mezinárodní ochrana,
ať už ve formě azylu či doplňkové ochrany, obvykle poskytována. Povinností správního
orgánu je tedy zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Pokud jde o odkaz stěžovatele na řízení o kasační stížnosti ve věci jeho otce,
je třeba konstatovat, že toto bylo dne 21. 4. 2010 ukončeno, a to usnesením zdejšího
soudu č. j. 9 Azs 11/2010 - 131, jímž byla jeho kasační stížnost odmítnuta podle
ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud
neshledal, jak je podrobně rozebráno ve shora citovaném rozhodnutí, na které si dovoluje
z důvodu stručnosti odkázat, že by se v případě jeho otce krajský soud dopustil
jakéhokoliv pochybení, nelze proto přisvědčit jeho tvrzení, že mu v případě návratu hrozí
nebezpečí vážné újmy, a protože žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany se v
tomto směru odvíjí od posouzení žádosti jeho otce a zákonného zástupce, nelze podle
zdejšího soudu spatřovat v nyní napadeném postupu krajského soudu nezákonnost.
Pokud stěžovatel dále uvažuje o případné aplikaci ust. §13 zákona o azylu,
resp. ust. §14b téhož zákona v jeho případě, jsou tyto jeho úvahy pouhými spekulacemi,
a to s ohledem na skutečnost, že udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu,
resp. doplňkové ochrany, rodinnému příslušníku azylanta, je podle výše citovaných
ustanovení zákona o azylu možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí
o udělení mezinárodní ochrany osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o udělení
mezinárodní ochrany (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publikovaný pod č. 388/2004 Sb. NSS). Takovéto pravomocné
rozhodnutí však, jak vyplývá z obsahu předloženého správního spisu a dále správních
spisů předložených ve věcech rodičů stěžovatele (řízení ve věci kasační stížnosti otce
stěžovatele bylo ukončeno usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs
11/2010 - 131, jímž byla předmětná kasační stížnost odmítnuta podle ust. §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost, řízení ve věci kasační stížnosti matky stěžovatele bylo ukončeno
usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Azs 35/2009 - 97, jímž byla
předmětná kasační stížnost odmítnuta podle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost), vydáno
nebylo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35
odst. 8, ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce,
a to v souladu s vyúčtováním ze dne 7. 4. 2010, částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní
služby – písemné podání soudu týkající se věci samé a 1 x 300 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „advokátní tarif“), celkem 2400 Kč. S ohledem na skutečnost, že ustanovená
zástupkyně zastupovala stěžovatele již v řízení o žalobě před krajským soudem a byla
proto s věcí seznámena, neshledal zdejší soud důvod k přiznání odměny za převzetí věci
v řízení o kasační stížnosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (shodně
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 35 Ca 75/98 - 18). Protože
zástupkyně stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané
odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně
vypočtená podle citovaného zákona činí 480 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení ve výši 2 880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu