ECLI:CZ:NSS:2010:APRK.4.2010:36
sp. zn. Aprk 4/2010 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: PhDr. H.
P., proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5149/2008, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 11 Ca 238/2008, o návrhu žalobkyně na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „navrhovatelka“) se svým podáním ze dne 17. 1. 2010, které bylo
doručeno Nejvyššímu správnímu soudu dne 21. 1. 2010, domáhá určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a to vydání
rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 238/2008 nejpozději
do dvou týdnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu navrhovatelky.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že navrhovatelka se dne 3. 4. 2008
obrátila na Národní památkový ústav se žádostí o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Požadovaná informace
byla Národním památkovým ústavem zpracována a připravena k fyzickému převzetí či k odeslání.
Národní památkový ústav zároveň vyzval navrhovatelku podle §17 odst. 1 informačního zákona
k úhradě nákladů, které mu při vyřizování žádosti vznikly (jednalo se o částku 2210 Kč). Vůči této
výzvě podala navrhovatelka stížnost podle §16a odst. 1 písm. d) informačního zákona,
kterou žalovaný svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 29. 4. 2008 zamítl
jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutí žalovaného podala dne 2. 7. 2008 navrhovatelka žalobu k městskému
soudu. Zároveň požádala o osvobození od soudního poplatku, o ustanovení zástupce z řad
advokátů a o stanovení lhůty k odstranění vad jejího podání. Usnesením ze dne 14. 7. 2008,
č. j. 11 Ca 238/2008 – 13, městský soud navrhovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků,
ustanovil jí v dané věci zástupce a vyzval ji, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení doplnila
žalobu.
Navrhovatelka zaslala městskému soudu dne 28. 7. 2008 doplnění žaloby. Dne 4. 9. 2008
zaslal městský soud kopii žaloby žalovanému, spolu s výzvou k předložení spisového materiálu
týkajícího se dané věci a k zaslání písemného vyjádření k žalobě, a to ve lhůtě dvou měsíců
od doručení této výzvy. Žalovaný zaslal soudu spisový materiál a vyjádření k žalobě dne
5. 11. 2008.
Soudní spis dále obsahuje záznam ze dne 8. 12. 2009, podle kterého bylo ze stránek
Nejvyššího správního soudu zjištěno, že rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla
předložena k posouzení otázka, zda rozhodnutí, které je napadeno žalobou i v této věci, je či není
rozhodnutím podléhajícímu přezkumu podle soudního řádu správního. Podle městského soudu
se proto jeví „vhodným vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu“.
Žalobkyně ve svém návrhu na určení procesní lhůty ze dne 17. 1. 2010 uvedla, že městský
soud v řízení neučinil rok žádný úkon poté, co 28. 7. 2008 prostřednictvím zástupce doplnila
žalobu. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu má navrhovatelka za to, že tuto
nečinnost soudu lze považovat za průtahy, neboť vyžádání správního spisu od žalovaného,
zaslání žaloby žalovanému k vyjádření nebo zaslání vyjádření žalovaného žalobkyni k podání
repliky nejsou úkony, které by kladly na soud jakékoli nároky. Jedná se totiž o úkony ryze
administrativní. Protože jsou dle navrhovatelky splněny podmínky dle §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), pro rozhodnutí věci
bez nařízení jednání, navrhla, aby Nejvyšší správní soud stanovil městskému soudu dvoutýdenní
lhůtu k vydání rozhodnutí.
Předsedkyně senátu 11 Ca městského soudu JUDr. H. V. v předkládací zprávě uvedla, že
ve věci nebylo dosud rozhodnuto s ohledem na to, že posouzení otázky, zda žalobou napadené
rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu podle soudního řádu správního či zda jde o věc
soukromoprávní, je předmětem návrhu, který byl podán k rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Věc je před rozšířeným senátem vedena pod sp. zn. RS 15/2009.
Podle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích má-li účastník nebo ten, kdo je stranou
řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu
pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.
Podle §174a odst. 7 téhož zákona pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje,
již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh
zamítne; stejně tak postupuje, dospěje-li k závěru, že k průtahům v řízení nedochází.
Na základě výše zrekapitulovaného obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že městský soud v předmětném řízení postupně vykonal všechny procesní
úkony, jejichž vykonání bylo s ohledem na povahu věci zapotřebí. V tom, aby o žalobě meritorně
rozhodl, mu dle jeho sdělení brání skutečnost, že v řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu je nyní posuzována otázka, zda je rozhodnutí, proti němuž navrhovatelka brojí
žalobou, vůbec předmětem soudního přezkumu podle soudního řádu správního.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že předmětem řízení vedeného před rozšířeným
senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. RS 15/2009 je skutečně otázka,
která je pro posouzení žaloby podané navrhovatelkou zásadní. Za dané situace proto považuje
postup městského soudu za správný a souladný se zásadou ekonomie řízení. Dosavadní
judikatura Nejvyššího správního soudu totiž stanoví, že žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu o stížnosti podle §16a odst. 1 písm. d) informačního zákona je nutno odmítnout
pro nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; viz rozsudek zdejšího soudu
ze dne 13. 12. 2007, č. j. 6 As 12/2006-64 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Právní názor vyslovený v citovaném
rozsudku však byl zpochybněn druhým senátem Nejvyššího správního soudu, o jehož návrhu
momentálně rozhoduje rozšířený senát zdejšího soudu. Pokud se rozšířený senát přikloní
k právnímu názoru druhého senátu, pak by případné odmítavé usnesení městského soudu mohlo
být úspěšně napadeno kasační stížností u Nejvyššího správního soudu a věc by se vrátila
k novému projednání městskému soudu. Tím by se však délka celého řízení neúměrně
prodloužila. Postup městského soudu je tedy možno považovat za vhodnější i z hlediska
samotných účastníků řízení.
Městskému soudu je sice možno vytknout, že v případě, že se rozhodl vyčkat rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, měl přerušit řízení podle §48 odst. 2 písm. f)
s. ř. s. Tímto by zároveň informoval účastníky řízení o tom, z jakých důvodů nebylo dosud
ve věci rozhodnuto. Absenci takového rozhodnutí o přerušení řízení však nelze v tomto případě
samu o sobě považovat za průtah v řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení
před městským soudem k průtahům nedochází a návrh navrhovatelky podle §174a odst. 7
zákona o soudech a soudcích zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný.
K tomu v projednávané věci nedošlo, proto soud rozhodl tak, že navrhovatelka nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§174a
odst. 9, věta druhá, zákona o soudech a soudcích).
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu