ECLI:CZ:NSS:2010:KONF.56.2009:7
sp. zn. Konf 56/2009 - 7
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla
Pavlíka, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Ži škové, rozhodl o návrhu
Úřadu pro ochranu osobních údajů na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním
a Městským soudem v Praze a dalších účastníků sporu vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 34 C 7/2008, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy za posk ytnutí nepravdivých
osobních poškozujících a difamujících údajů České správě sociálního zabezpečení: žalobce
Ing. J. Ch., a žalované: Factoring České spořitelny, a. s., se sídlem Pobřežní 46, Praha 8,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 34 C 7/2008, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy za poskytnutí
nepravdivých osobních poškozujících a difamujících údajů České správě sociálního
zabezpečení, je soud.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, čj. 34 C 7/2008 - 4,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 19. 5. 2009 senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, se Úřad pro ochranu osobních údajů domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Městským soudem v Praze ve věci žaloby vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 34 C 7/2008 týkající se zaplacení náhrady n emajetkové újmy za poskytnutí
nepravdivých osobních poškozujících a difamujících údajů České správě sociálního zabezpečení.
Z předložených spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobce podal dne 14. 1. 2008 u Městského soudu v Praze žalobu „o zaplacení náhrady
nemajetkové újmy za poskytnutí nepravdivých osobních poškozujících a difamujících údajů
České správě sociálního zabezpečení“. Namítal, že žalovaný poskytl České správě sociálního
zabezpečení nepravdivé údaje o předstíraných srážkách v potvrzení zaměstnavatele ze dne
25. 7. 2007, na jehož základě nepoukazuje Česká správa sociálního zabezpečení žalobci starobní
důchod v plné výši. Žalobce dále tvrdí, že mu přes opakované výzvy nebylo umožněno seznámit
se s podklady, na základě kterých mu žalovaný po čítal a následně vyplácel mzdu. Z výše
uvedených důvodů žalobce v žalobě žádal, aby mu žalovaný zaplatil 300 000 Kč s příslušenstvím
a náklady řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2008, čj. 34 C 7/2008 - 4, řízení zastavil
a věc postoupil Úřadu pro ochranu osobních údajů. V odůvodnění uvedl, že „neoprávněné
nakládání s osobními údaji upravuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých
zákonů. Podle ustanovení §21 a §29 odst. 1 písm. c) tohoto zákona přijímá podnět y a stížnosti na porušení
tohoto zákona Úřad pro ochranu osobních údajů. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že rozhodování
o neoprávněném nakládání s osobními údaji nepatří do pravomoci soudů“.
Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) usnesením ze dne 19. 12. 2008,
sp. zn. VER-4843/08-2, postoupenou věc odložil a podal návrh ke zvláštnímu senátu, protože
se domnívá, že není k jejímu projednání příslušný.
Úřad tvrdí, že dle §21 odst. 3 a 4 zákona č. 101/2000 Sb ., o ochraně osobních údajů
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), má žalobce právo
obrátit se s podnětem na Úřad. Tento podnět je však nutné považovat pouze za návrh
k uplatnění dozorových pravomocí Úřadu podle §29 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně osobních
údajů, případně za podnět k zahájení správního řízení podle §42 správního řádu, ke kterému
je Úřad věcně příslušný (tj. řízení o správním deliktu). Podnět nelze považovat za návrh podle
§141 odst. 2 správního řádu.
Z ustanovení §21 odst. 3 a 4 zákona o o chraně osobních údajů nevyplývá pravomoc
Úřadu vést sporné správní řízení, ve kterém by mohla být správci nebo zpracovateli osobních
údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Toto je možné pouze jako
opatření k nápravě podle §40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě
provedené kontroly u správce nebo zpracovatele
Dle názoru Úřadu byla kompetence rozhodovat o přiznání nemajetkové újmy, svěřená
Úřadu v původním znění zákona o ochraně osobních údajů, odstraněna novelou zákona
o ochraně osobních údajů z roku 2004 (provedenou zákonem č. 439/2004 Sb.). Ustanovení §21
zákona o ochraně osobních údajů bylo upraveno tak, aby bylo zřejmé, že Úřadu tato kompetence
nepřísluší.
Úřad v návrhu dále odkázal na §21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů, který
stanoví, že pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu jiná než majetková
újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona, přičemž je odkazováno
na §13 zákona č. 40/1964 Sb., o bčanského zákoníku.
Úřad uzavřel, že k určení výše náhrady v případě majetkové i jiné než majetkové újmy
je příslušný pouze soud.
Zvláštní senát o věci uvážil
takto:
Ochrana osobních údajů byla po roce 1991 upravena zákonem č. 256/1992 Sb.,
o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Ten v §20 písm. a) a d) uváděl: „V případě
porušení povinností provozovatele uvedených v §17 vzniká oprávněné fyzické osobě vůči provozovateli nárok
na: a) zdržení se takového jednání, odstranění závadného stavu, vydání bezdůvodného obohacení tomu subjektu,
na jehož úkor bylo toto obohacení získáno, a poskytnutí zadostiučinění (omluvy, opravy) tomu, jehož porušení
povinností poškodilo, na náklady provozovatele; d) zaplacení přiměřené peněžní úhrady, jestliže bylo p orušeno její
právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, pokud není postižitelná
stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty“. Dle §23 měly spory vyplývající
z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řešit soudy.
S účinností od 1. 6. 2000 upravuje oblast ochrany osobních údajů zákon č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“). Do 25. 7. 2004 platilo, že pokud subjekt údajů dle zákona o ochraně osobních údajů
(dále jen „subjekt“) zjistil, že správce nebo zpracovatel údajů porušil své povinnosti, měl právo
obrátit se na Úřad se žádostí o zajištění opatření k nápravě. Subjekt mohl dle §21 odst. 2 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů požadovat, aby se správce nebo zpracovatel zdržel svého
jednání, odstranil vadný stav, omluvil se nebo poskytl jiné zadostiučinění. Dle §21 odst. 2 písm.
d) výše uvedeného zákona mohl dále požadovat zaplacení pen ěžité náhrady, jestliže tím bylo
porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu
jména. Jak vyplývalo z usnesení zvláštního senátu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Konf 11/2003:
„Domáhá-li se někdo vůči správci nebo zpracovateli osobních údajů toho, aby správce nebo zpracovatel zajistil
opatření k nápravě, spočívající ve zdržení se určitého nakládání s osobními údaji, vzniklý závadný stav odstranil
nebo poskytl na své náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění [§21 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů], není rozhodnutí o takové žádosti v pravomoci soudu,
ale Úřadu pro ochranu osobních údajů. Nic na tom nemění, že takový návrh b yl podán v době od 1. 6.
do 31. 12. 2002, kdy ustanovení §9 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění tehdy účinném, upravovalo věcnou
příslušnost krajských soudů pro rozhodování ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle
právních předpisů o ochraně osobních údajů v informačních sys témech podle staršího zákona č. 256/1992 Sb.;
nešlo o ustanovení kompetenční, zakládající pravomoc soudu, a po datu 1. 6. 2002 se stalo obsoletním“.
O všech způsobech zajištění opatření k nápravě dle zákona o ochraně osobních údajů proto
rozhodoval Úřad.
K výrazným změnám zákona o ochraně osobních údajů došlo zákonem č. 439/2004 Sb.,
kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, platný a účinný od 26. 7. 2004. Důvodová zpráva k zákonu uvádí:
„Změna ustanovení §21 až 24, která se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika důvodů.
Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací §21 a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů
a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě
ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění následků
neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady. Stejně i v případech náhrady
škody vzniklé subjektu údajů v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto případy řešil správní
úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídajíc í jeho postavení a Úřad mohl
na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad
obvyklými, a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újm y nebo náhradu škody, svěřit
do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů do práva na ochranu osobnosti“.
Z §21 zákona o ochraně osobních údajů byla odstraněna veškerá ustanovení, která
se týkala poskytování zadostiučinění, placení peněžité náhrady, atd. Nově může sám subjekt
požadovat, aby správce podal vysvětlení nebo odstranil takto vzniklý stav. Pokud toto správce
neučiní, může se subjekt obrátit na Úřad. Ten také může přijímat přímé podněty od subjektu.
Z §29 zákona o ochraně osobních údajů a z §21 tohoto zákona již od roku 2004
nevyplývá jakákoli pravomoc Úřadu týkající se zajišťování opatření k nápravě ve smyslu
poskytnutí zadostiučinění.
Zákon č. 439/2004 Sb. dále nově upravil v §21 odst. 5: „Pokud vznikla v důsledku zpracování
osobních údajů subjektu údajů jiná než majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle
zvláštního zákona“. Tímto zákonem byl občanský zákoník, konkrétně §13 obč. zák. Veškeré
pravomoci k rozhodování Úřadu o náhradě za nemajetkovou újmu byly Úřadu odňaty. Důvody
k těmto změnám byly uvedeny v důvodové zprávě k zákonu č. 439/2004 Sb.
Jak vyplývá z výše uvedeného vývoje právní úpravy, zákon o ochraně osobních údajů
se pokusil původně co nejvíce rozšířit pravomoc Úřadu. Novelou z roku 2004 ale tyto pravomoci
přenesl zpět na soudy. Úřad je správním úřadem, který má stanovenou určitou míru n ezávislosti
a pravomocí, ale který nemůže nahrazovat rozhodování soudů.
Úřad je nyní oprávněn dle §29 zákona o ochraně osobních údajů mimo jiné provádět
dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat
podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem, projednávat přestupky a jiné
správní delikty a udělovat pokuty. Není však oprávněn rozhodovat o výši náhrady škody
za porušení povinností zpracovatele osobních údajů, nemůže rozhodovat o náhradě
za nemajetkovou újmu. Tyto pravomoci příslušejí soudům.
V řešeném případě podal žalobce žalobu na za placení nemajetkové újmy 14. 1. 2008.
Není proto možné použít ani postup uvedený v přechodných ustanoveních v čl. II bod 3. zákona
č. 439/2004 Sb., který stanovil, že „řízení zahájené a neskončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se dokončí podle dosavadních právních předpisů“. O náhradě nemajetkové újmy bude rozhodovat soud
podle právní úpravy platné od roku 2004.
Jak z výše uvedeného vyplývá, od novely zákona o ochraně osobních údajů, provedené
zákonem č. 439/2004 Sb., nemůže již Úřad rozhodovat o náh radě za porušení povinností
dle tohoto zákona. Proto zvláštní senát usnesením dle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.
rozhodl, že věc, týkající se zaplacení nemajetkové újmy, projedná a rozhodne soud. Bude však
na jeho zhodnocení, zda se skutečně jedná o náhradu nemajetk ové újmy, což ale nic nemění
na tom, že je příslušný k rozhodnutí ve věci.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Městsk ého soudu v Praze ze dne
18. 1. 2008, čj. 34 C 7/2008 - 4.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Mě stský soud v Praze pokračovat
v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. února 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu