ECLI:CZ:NSS:2010:KONF.61.2009:20
sp. zn. Konf 61/2009 - 20
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Prachaticích, a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 2/2010, o 2250 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66,
IČ 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská
1256/24 a žalovaného J. Ř.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích
pod sp. zn. 5 C 2/2010, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 2250 Kč s příslušenstvím,
je správní orgán.
II. Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 4. 2010, čj. 5 C 2/2010 - 77,
je n i c o t n ý .
III. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2009,
čj. 5 Co 408/2009 - 43, je n i c o t n é .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 2. 6. 2009 se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.
mezi ním a Okresním soudem v Prachaticích ve věci žaloby vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 5 C 61/2009 týkající se zaplacení 2250 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Právní předchůdce společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen
„Telefónica“), uzavřel dne 20. 12. 2005 s žalovaným smlouvu o poskytování telekomunikačních
služeb, na jejímž základě žalovanému poskytoval služby prostřednictvím mobilní telekomunikační
sítě. Za tyto služby se žalovaný zavázal platit měsíčně částku, kterou mu Telefónica vyfakturovala.
Žalovaný neuhradil fakturované částky v celkové výši 5664,50 Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2007 postoupila Telefónica
pohledávku ve výši 5664,50 Kč žalobkyni. Žalobkyně podala proti žalovanému dne 24. 11. 2008
u Okresního soudu v Českém Krumlově žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 28. 11. 2008, čj. 7 C 394/2008 - 18,
řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu. V odůvodnění uvedl, že „podle §129 odst. 1 věty prví zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen „zákon o elektronických komunikacích“), rozhoduje spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost (§7) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé, Český
telekomunikační úřad“; že „podle §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází
i všechna práva s ní spojená“; že „tímto právem je mimo jiné i právo žalobkyně jako postupníka
uplatnit nároky spadající pod ustanovení §129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. u telekomunikačního
úřadu“ a že proto není ve věci pravomocný rozhodnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
27. 2. 2009, čj. 5 Co 408/2009 - 43, usnesení soudu I. stupně „v odstavcích I. a IV. ohledně
částky 3414,50 Kč s příslušenstvím“ potvrdil; ohledně částky 2250 Kč s příslušenstvím změnil
tak, že řízení ohledně této částky „nezastavil a věc nepostoupil Českému telekomunikačnímu
úřadu“. Uvedl, že „žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5664,50 Kč, přičemž na poskytnuté
telekomunikační služby splatné v průběhu roku 2006 připadá částka 3414,50 Kč a na smluvní
pokutu částka 2250 Kč“; že „smluvní pokuta není upravena zákonem č. 127/2005 Sb., není
finančním plněním spojeným s poskytováním telekomunikačních služeb“ a že proto „k řízení
o smluvní pokutě je pravomocný soud, nikoliv Český telekomunikační úřad“.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí kladného kompetenčního sporu. Navrhovatel uvádí, že spor je veden o smluvní
pokutu vyplývající z porušení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací a uznává
svou kompetenci k rozhodnutí tohoto sporu v celkové částce, tj. i v části týkající se povinnosti
žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 2250 Kč s příslušenstvím za porušení povinnosti
vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Vychází z toho,
že smluvní pokuta je sankcí za porušení povinnosti ze smlouvy o poskytování služeb
elektronických komunikací. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu
je vztahem příčiny a následku; nelze je posuzovat odděleně. O smluvní pokutě tedy
má rozhodovat on sám, jako orgán, který je podle zákona příslušným k rozhodnutí o sporech
vyplývajících z vlastního porušení povinností. Navrhovatel dále odkázal na rozhodnutí zvláštního
senátu ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008 - 7.
Poté Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 1. 10. 2009,
čj. 7 C 394/2008 - 67, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude po právní moci
usnesení postoupena Okresnímu soudu v Prachaticích.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 13. 4. 2010, čj. 5 C 2/2010 - 77, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 2250 Kč s příslušenstvím a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 2250 Kč s příslušenstvím se zvláštní senát řídil
následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát se musel nejdříve zabývat otázkou, zda o postoupené pohledávce
(ať se smluvní pokutou či bez ní) může rozhodovat navrhovatel. Pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu vymezuje §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku“.
Zákonný text - na pohled dostatečně jasný - ve skutečnosti umožňuje dvojí výklad
se zásadními důsledky pro závěr o pravomoci toho, kdo má věc rozhodnout: poprvé, že má být
rozuměno „rozhoduje existující spory...“, po druhé „rozhoduje spory vzniklé mezi...“. Zvláštní
senát přisvědčil za užití obvyklých interpretačních metod výkladu druhému.
Ustanovení §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích vymezuje dvě podmínky, které musí
být současně splněny, aby byla dána pravomoc ČTÚ věc rozhodnout.
Prvá část vykládaného ustanovení [„spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7)
na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem“] znamená osobnostní vymezení předpokladu
pravomoci. Je proto otázkou, ke kterému okamžiku má být splnění tohoto předpokladu
zkoumáno: zda k okamžiku vzniku závazku, nebo k okamžiku vzniku sporu, anebo k okamžiku,
kdy je pravomoc zkoumána. Je totiž zřejmé, že postoupí-li věřitel (osoba vykonávající
komunikační činnost) svou pohledávku za účastníkem (obvykle tedy telefonním účastníkem)
jinému, dochází ke změně závazku v osobě, a je otázkou, zda se tedy mění i pravomoc orgánu,
který o sporu má rozhodnout.
V okamžiku vzniku pohledávky, tedy před jejím postoupením, resp. tam,
kde by k postoupení nedošlo, by ve sporu rozhodoval bez pochybností Český telekomunikační
úřad.
Smluvní postoupení pohledávky, cessio voluntaria (poznamenává se výslovně, že zvláštní
senát nezkoumal případ cese ze zákona nebo úředním výrokem, stejně tak nezjišťoval, zda tu jde
nebo nejde o tzv. cesi fiduciární či inkasocesi, při níž se pohledávka převádí jen formálně,
totiž proto, aby postupník pohledávku vymohl a převedl výtěžek postupiteli), je upraveno v §524
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Předmětem postoupení není celý závazkový
vztah (ale právě jen pohledávka, případně u dospělé pohledávky také nárok). Cesí nedochází
k zániku dosavadního závazkového vztahu a ke vzniku závazku nového (nepostupuje se tedy
„smlouva“ jako v některých jiných cizích řádech), ale závazek se mění v subjektech. Na místo
dosavadního věřitele (postupitele) nastupuje osoba třetí (postupník). Na postupníka
s pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle §524 občanského
zákoníku ostatně nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil.
Zvláštní senát dále přihlédl také k důvodům právní úpravy: Z důvodové zprávy
k §127-129 zákona o elektronických komunikacích: „Úřad rozhoduje pouze spory uvedené v těchto
ustanoveních (spory týkající se plnění povinností stanovených tímto zákonem). Vyňato je řešení sporů o plnění
povinnosti k peněžitým plněním. Pravomocí Úřadu rozhodovat uvedené spory je vyloučeno právo stran obrátit
se na obecný soud před vydáním rozhodnutí řešení sporu Úřadem (§7 občanského soudního řádu). Není tím však
dotčeno použití předpisů o správním soudnictví“, lze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce podmínit
rozhodovací činnost ČTÚ tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený. Vlastní zákonná
úprava pak tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. I tento pohled proto
svědčí o tom, že osobní upřesnění, které zákonodárce vložil do vlastního zákonného textu,
je mnohem spíše časově vztaženo k okamžiku vzniku závazku než k okamžiku vzniku sporu.
To platí tím spíše, že v okamžiku odstoupení od cese, nebo v případech její absolutní neplatnosti
atp., by se pravomoc musela „vracet“ ČTÚ, což bez pochyb zákonodárce nesledoval.
Proto i tento aspekt výkladu vede k tomu, že změny v subjektech při postoupení
pohledávky nemají v posuzované věci vliv na změnu pravomoci k řešení sporů.
Podpůrně lze také připomenout, že takovýto výklad §129 zákona o elektronických
komunikacích je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne
7. 3. 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací
(dále jen „Směrnice“). Článek 8 odst. 4 písm. b) Směrnice ukládá vnitrostátním regulačním
orgánům členských států působících v oblasti elektronických komunikací povinnost, aby zajistily
dostupné a nenákladné postupy pro řešení sporů. Spory v oblasti elektronických komunikací
by měl řešit subjekt nezávislý na zúčastněných stranách. Tím má být zajištěna ochrana
spotřebitelů dle čl. 8 odst. 4 písm. c) Směrnice. Je zřejmé, že směrnice tu sleduje právě možnost
dovolit rozhodování v takovýchto věcech regulátorům. Není zřejmě sporu o tom, že pokud
by tvůrci směrnice trvali na tom, aby v takovýchto případech rozhodovaly soudy, bylo
by ustanovení §8 odst. 4 písm. b) zbytečné, neboť tu jde o zcela obvyklý závazek soukromého
práva, o kterém (civilní) soudy pravidelně rozhodují. Ustanovení proto míří na to, aby pravomocí
k rozhodování sporů mohl být nadán i správní orgán (ať již v pravomoci dělené, nebo
pod kasační kontrolou správního soudu, nebo - jako v českém případě - s následným speciálním
civilním řízením podle části páté občanského soudního řádu). Původci směrnice oprávněně
očekávali, že právě řízení u správního orgánu vyhovuje potřebám posuzování
speciálních - mnohdy ryze technických - otázek, přičemž i otázky právní se obvykle týkají
jen úzké speciální problematiky (zejména smluv uzavíraných s poskytovateli služeb).
Navrhovatel (ČTÚ) je k řešení problematiky elektronických komunikací zřízen,
je odpovídajícím způsobem vybaven odborně i personálně, a lze proto očekávat,
že jeho rozhodování bude rychlé, účastníkům dostupné a pro ně nenákladné. Je ostatně
významné i to, že jeho rozhodování (jako rozhodování z jednoho centra) už z povahy věci nenese
riziko odchylující se „judikatury“. Proti rozhodnutí ČTÚ je možné brojit rozkladem u předsedy
Českého telekomunikačního úřadu, a případně dále podat řádnou civilní žalobu u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu).
Proto má zvláštní senát za to, že jeho výklad zákona o elektronických komunikacích
o pravomoci ČTÚ k rozhodování ve sporech i v případě postoupených pohledávek odpovídá
i požadavkům, které na český právní řád klade právo evropské.
Obdobnými otázkami se zabýval také Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 2894/2008. Ve svém rozhodnutí - v němž otázku pravomoci posoudil stejně jako
zvláštní senát - uvedl: „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě změna osoby
uvedené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. v důsledku postoupení pohledávky osobou vykonávající
komunikační činnost nemá vliv na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování sporu týkajícího
se povinnosti uložené tímto zákonem. Postoupením pohledávky osobou vykonávající komunikační činnost
na žalobkyni (§524 obč. zák.) se na podstatě a charakteru sporu ničeho nezměnilo. Na žalobkyni (postupníka)
s právem na plnění (včetně příslušenství pohledávky a veškerých práv s ní spojenými) přešly též povinnosti,
jež má věřitel vůči dlužníkovi (např. poskytnout dlužníkovi potřebnou součinnost ke splnění dluhu, přijmout
řádně nabídnuté plnění apod.). Rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nemění se nic ani na běhu
promlčecí doby“.
Ze všech vyložených důvodů proto zvláštní senát uzavřel, že pro určení pravomoci
je prvý předpoklad pravomoci ČTÚ splněn, vznikl-li spor mezi osobou vykonávající
telekomunikační činnost a účastníkem (uživatelem). Postoupení pohledávky takovýto charakter
sporu nezměnilo; proto i k návrhu postupníka (a nikoli již osoby vykonávající telekomunikační
činnost) bude rozhodovat Český telekomunikační úřad. Charakter sporu vymezený v §129
zákona o elektronických komunikacích je tedy určen v době vzniku závazku, a změna v osobě
věřitele cesí jej nemění.
Spor v konkrétní věci je však omezen na to, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit smluvní pokutu; okresní soud má za to, že tímto orgánem je soud. Proto bylo třeba řešit
i druhý předpoklad pravomoci ČTÚ („pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě“).
Tento předpoklad má zvláštní senát za splněný, a to s ohledem na právní závěry
navrhovatelem zmíněného rozhodnutí sp. zn. Konf 27/2008, a to z právních důvodů v onom
rozhodnutí probraných, tedy i ve věcech nezaplacených smluvních pokut. Otázkou pravomoci
k rozhodování o smluvní pokutě se zvláštní senát již zabýval ve zmíněném usnesení (publikováno
ve Sb. NSS pod číslem 1738/2009). Vyložil, že „o smluvní pokutě za porušení či nesplnění povinnosti
vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě
uživatelem (§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), rozhoduje ten orgán,
který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné.“
Jádrem argumentace (na němž není důvod ničeho měnit), je právní názor, že smluvní
pokuta je soukromoprávním institutem, jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla
peněžitá transakce za porušení nebo nesplnění smluvní povinnosti (§544 odst. 1 občanského
zákoníku). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací,
jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností,
která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu
je totiž vztahem mezi příčinou a následkem; nelze je posuzovat odděleně. Porušení povinnosti
je základní podmínkou pro stanovení, zda existuje nárok na smluvní pokutu. O smluvní pokutě
bude tedy rozhodovat ten orgán, který je příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti,
na jejímž základě vznikl nárok na smluvní pokutu.
Rozliší se proto, za jaké porušení povinnosti nárok na smluvní pokutu vznikl. Pokud
se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační
činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník
neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Český
telekomunikační úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona
o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí.
Pokud se naopak jedná o (typickou) smluvní pokutu za nevrácení vypůjčeného zařízení
(např. satelitní antény, modemu atp.), tedy výpůjčku, byl by k rozhodování o smluvní pokutě
plynoucí z porušení povinností vztahujících se k výpůjčce soud. Srov. k tomu např. usnesení
ze dne 13. 10. 2005, čj. Konf 99/2004 - 5, publikované ve Sb. NSS pod č. 1478/2008). Judikatura
v tomto ohledu je zcela stabilní.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
správního orgánu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).
Protože Okresní soud v Prachaticích rozhodl mimo svou pravomoc o smluvní pokutě,
vyslovil zvláštní senát podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. nicotnost rozsudku Okresního
soudu v Prachaticích ze dne 13. 4. 2010, čj. 5 C 2/2010 - 77 (výrok II.). Nicotným je taktéž
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2009, čj. 5 Co 408/2009 - 43,
kterým krajský soud na základě odvolání žalobkyně přezkoumával usnesení Okresního soudu
v Českém Krumlově ze dne 28. 11. 2008, čj. 7 C 394/2008 - 18 (výrok III.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Okresní soud proto v souladu s výše uvedenými
závěry zvláštního senátu znovu rozhodne o částce připadající na smluvní pokutu, a to tak,
že řízení zastaví a následně věc postoupí Českému telekomunikačnímu úřadu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2010
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu