ECLI:CZ:NSS:2010:NAD.42.2010:37
sp. zn. Nad 42/2010 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: G. G., zastoupený
opatrovníkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2009, č. j. MV-83800-3/OAM-2009, o nesouhlasu
Krajského soudu v Praze s postoupením této věci Městským soudem v Praze,
takto:
K řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2009,
č. j. MV-83800-3/OAM-2009, je místně p ř í s l u š n ý Městský soud v Praze.
Odůvodnění:
Dne 11. 11. 2009 vydal žalovaný sdělení, č. j. MV-83800-3/OAM-2009,
v němž informoval žalobce o tom, že nemohl považovat jím zaslanou písemnost za prohlášení
o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Jako důvod uvedl skutečnost, že žalobce je na základě
§129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a jeho pobyt
se i nadále řídí zákonem o pobytu cizinců. Odkázal na §3a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o azylu), podle něhož je cizinec oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní
ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání
nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství
(§129 zákona o pobytu cizinců). Písemnost, která byla ministerstvu doručena přímo do budovy
na Letné, nelze přitom podle žalovaného považovat za prohlášení o mezinárodní ochraně
ani proto, že v souladu s §3a písm. b) zákona o azylu lze úmysl o mezinárodní ochraně adresovat
přímo ministerstvu jen v případech, kdy je cizinec hospitalizován ve zdravotnickém zařízení
nebo vykonává zabezpečovací detenci, vazbu nebo trest odnětí svobody. Žalovaný ve sdělení
také popřel tvrzení žalobce, že prohlášení o úmyslu žádat o mezinárodní ochranu učinil
na cizinecké policii.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení sdělení
žalovaného. Usnesením z 6. 4. 2010, č. j. 2 Az 21/2009 - 22, Městský soud v Praze postoupil věc
k vyřízení Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že žalovaný posuzoval žalobcovo
prohlášení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu, konkrétně podle §3a písm. a) odst. 4
zákona o azylu, místní příslušnost soudu je tedy nutno rovněž posoudit podle tohoto zákona.
Podle §32 odst. 4 zákona o azylu je tedy k řízení o žalobě místně příslušný krajský s oud,
v jehož obvodu je žadatel o mezinárodní ochranu, tedy žalobce, přihlášen k pobytu. Žalobce byl
v rozhodné době přihlášen k pobytu v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová,
Bělá pod Bezdězem. Z toho vyplývá, že místně příslušným k rozhodnutí o žalobě je Krajský soud
v Praze.
Po postoupení věci Krajskému soudu v Praze tento s postoupením věci vyjádřil svůj
nesouhlas (přípis z 31. 8. 2010, č. j. 47 Az 25/2010 - 34). Věc proto předložil Nejvyššímu
správnímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti podle §7 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle Krajského soudu v Praze nelze pro stanovení místní
příslušnosti v daném případě užít §32 odst. 4 zákona o azylu, neboť se nejedná o věc
mezinárodní ochrany, jak byla vymezena v rozsudku Nejvyššího správního soudu z 15. 11. 2007,
č. j. 9 Aps 5/2007 - 63 a v usnesení z 15. 12. 2009, č. j. Nad 28/2009 - 33. Krajský soud odkázal
rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30. 6. 2010, č. j. 6 Azs 16/2010 - 65,
který za obdobných skutkových okolností dospěl k závěru, že k rozhodnutí věci je příslušný
Městský soud v Praze.
Jak vyplývá z §7 odst. 6 s. ř. s.: „ Není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně
příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému. Nesouhlasí- li tento soud s postoupením věci, předloží spisy
k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této otázce
jsou soudy vázány.“
K řízení je podle §7 odst. 2 s. ř. s. místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv
toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Odchylná
pravidla při určování místní příslušnosti jsou obsažena v ustanovení §32 odst. 4 zákona o azylu.
Podle něho je k řízení o žalobě místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. K řízení o žalobě podané
žadatelem o udělení mezinárodní ochrany (žalobcem), který učinil prohlášení o mezinárodní
ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště (§73), je pak místně příslušný Krajský soud
v Praze.
Ustanovení §32 zákona o azylu je však obsaženo v jeho části první, hlavě IV,
která upravuje soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Rozhodnutím
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany se přitom pro účely zákona o azylu rozumí rozhodnutí
vydaná podle §15 nebo §15a zákona o azylu a rozh odnutí o udělení azylu, rozhodnutí o udělení
nebo prodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí
o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné a rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany (§2 odst. 12 zákona o azylu).
Jedná se přitom o taxativní výčet rozhodnutí vydávaných ve věci mezinárodní ochrany.
Za rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nelze proto považovat jiná rozhodnutí,
která výsledkem řízení o udělení mezinárodní ochrany nejsou, byť s takovým řízením
bezprostředně souvisejí. Takto se ostatně již Nejvyšší správní soud vyjádřil mnohokráte
a tento právní názor je tak možné považovat za ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 Aps 5/2007 - 63,
publikovaný pod č. 1459/2008 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu z 22. 11. 2007,
č. j. 9 Aps 6/2007 - 71, rozsudek Nejvyššího správního soudu z 11. 12. 2007,
č. j. 2 Aps 4/2007 - 111 a rozsudek Nejvyššího správního soudu z 23. 1. 2008,
č. j. 3 Aps 1/2007 - 76).
Jak přitom vyplývá i ze zákona o azylu, vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
může vždy časově následovat jedině a pouze po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Žádost o udělení mezinárodní ochrany je přitom umožněno podat pouze cizinci, jenž učinil
prohlášení o mezinárodní ochraně (§10 odst. 2 zákona o azylu). V daném případě však žalobce
žádal o přezkum sdělení žalovaného o tom, že jím zaslanou písemnost neposoudil
jako prohlášení o mezinárodní ochraně.
Protože uvedené sdělení nelze považovat za rozhodnutí o mezinárodní ochraně, nelze
místní příslušnost soudu v dané věci posoudit na základě speciálního ustanovení §32 odst. 4,
které upravuje příslušnost soudu k rozhodování o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ve věci mezinárodní ochrany. Místní příslušnost se v daném případě naopak řídí obecným
ustanovením §7 odst. 2 s. ř. s. Proto musí být vzhledem k sídlu žalovaného učiněn závěr o míst ní
příslušnosti Městského soudu v Praze k projednávání a rozhodnutí věci. Ke stejnému závěru
ostatně, jak upozornil Krajský soud v Praze, dospěl Nejvyšší správní soud i ve skutkově obdobné
věci (sp. zn. 6 Azs 16/2010).
Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že jelikož uvedené řízení, v rámci nějž bylo
vydáno žalobou napadené „sdělení“, nebylo řízením ve věci mezinárodní ochrany, mělo být
rovněž v souladu s §31 odst. 1 s. ř. s. rozhodováno specializovaným senátem složeným
z předsedy a dvou soudců, nikoli specializovaným samosoudcem. Předchozí řízení před soudem
je tak nutno považovat rovněž za zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu