ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.77.2010:36
sp. zn. Nao 77/2010 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. M., zast.
Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Jeremenkova 40a,
Olomouc, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2007, č. j. KUOK/112388/2006, o námitce podjatosti
soudců, vznesené žalobcem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Cad
36/2006,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Miroslava Ježoviczová, JUDr. Bohuslava
Drahošová, JUDr. Jana Záviská a soudce JUDr. Petr Indráček nejsou v y l o u č e n i
z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 38 Cad 36/2006.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě, vedenou pod sp. zn.
38 Cad 36/2006, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ve věci dávek sociální péče. Podáním
ze dne 6. 8. 2010 doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 10. 8. 2010 uplatnil žalobce
ve vztahu k několika soudním řízením včetně řízení výše označeného námitku podjatosti proti
soudcům tohoto krajského soudu, kteří už dříve ve stejné věci rozhodovali. Poukázal
na to, že soudci Krajského soudu v Ostravě porušují práva žalobce zaručená Ústavou ČR
a Listinou základních práv a svobod a že opakují a opisují své rozsudky.
Krajský soud v Ostravě předložil tuto námitku podjatosti Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí podle §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Soudkyně
JUDr. Miroslava Ježoviczová nemá podle svého vyjádření žádný osobní vztah k účastníkovi
řízení ani jeho zástupci a necítí se být ve věci podjata. Shodně se vyjádřili i soudci Krajského
soudu v Ostravě JUDr. Bohuslava Drahošová, JUDr. Jana Záviská a JUDr. Petr Indráček.
Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru, že není
důvodná.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis
důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Nestrannost
soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli
(účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést
k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.
Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání;
rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně
též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04).
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané
věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu
lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z opravdu závažných důvodů,
které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Žalobce ve své námitce podjatosti nesouhlasil s tím, jak Krajský soud v Ostravě rozhodl
o jeho návrzích v jiných věcech. To však podle výslovného znění zákona nemůže být důvodem
pro vyloučení soudce tohoto soudu z nyní projednávané věci žalobce. Citované ustanovení §8
odst. 1 s. ř. s. uvádí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. V projednávané
věci se však o takový případ nejedná.
Navrhovatel ve věci nyní projednávané shledává důvod podjatosti soudců Krajského
soudu v Ostravě „pro opakovaný postup soudu v rozporu s Ústavou ČR”. Nejvyšší správní soud k této
formulované námitce podjatosti uvádí, že takto tvrzené obecné a nijak blíže nekonkretizované
důvody nejsou charakteru, který by zakládal odůvodněnost pochybností o nepodjatosti soudců
Krajského soudu v Ostravě.
Žalobce také poukázal na fakt, že soudci Krajského soudu v Ostravě opakují a opisují své
rozsudky. Ani z této námitky se nedá podjatost vysledovat. Ze zásady právní jistoty, ochrany
legitimního očekávání a rovnosti před zákonem, jež jsou součástmi pojmu právní stát v čl. 1
odst. 1 Ústavy ČR, plyne, že v právně a skutkově shodných či obdobných věcech by měly státní
orgány rozhodovat shodně či obdobně. Jsou-li tedy věci projednávané před Krajským soudem
v Ostravě natolik právně i skutkově podobné věcem, které zde byly již rozhodnuty, nespatřuje
Nejvyšší správní soud žádné pochybení v převzetí vhodných pasáží již učiněných rozhodnutí
do rozhodnutí nových. V daném případě jde vlastně o potvrzení zásady právní jistoty a rovnosti,
jelikož krajský soud tak de facto poměřuje právě projednávané případy s obdobnými případy
řešenými v minulosti, a najde-li dostatečnou právní i skutkovou shodu, rozhodne stejně, jak
rozhodl v minulosti. Z výše vyloženého požadavku na shodné rozhodování shodných věcí
v žádném případě podjatost soudce vyvodit nelze také proto, že nepoukazuje na žádný poměr
soudce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům v právě projednávané věci. Ostatně i zde jde
o postup soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, pro které
podle §8 odst. 1 věty druhé soudce vyloučit nelze. Ani této žalobcově námitce tedy nelze
přisvědčit.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že pro úsudek o podjatosti soudce a nemožnosti
rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní
přesvědčení navrhovatele a z tohoto pohledu mu nelze přisvědčit, že by vůči němu byly
uplatňovány jakékoli nestandardní postupy, které by nasvědčovaly porušení povinnosti
nestranného a nezaujatého řízení. Žádná ze žalobcem uvedených skutečností nebyla shledána
důvodem pro vyloučení soudců krajského soudu, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu