ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.19.2011:64
sp. zn. 1 Afs 19/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce JUDr. P. L.,
zastoupeného JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2008, č. j. 8389/08-1400-702758, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 30 Ca 116/2008 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 30 Ca 116/2008 - 38
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1) Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále i „žalobce“) domáhal zrušení shora
uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí o sdělení
penále z nedoplatku na dani z nemovitosti za rok 2000. Podstatná pro věc je skutečnost,
že povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za roky 1994, 1995 a 1996
za předchozího vlastníka nemovitosti mu byla uložena rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999,
čj. 16990/99/094971/3094 (žalobci doručeno dne 20. 10. 1999 a vyměřená částka daně byla
splatná dne 19. 11. 1999).
II.
2) Krajský soud v zamítavém rozsudku uvedl, že odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí je logické, přehledné, věcně správné a splňuje požadavky přezkoumatelnosti. Je totiž
obohaceno tabulkami, z nichž jednoznačně plyne přehledně podané vysvětlení, k jakým
nedoplatkům se penále vztahuje, od kdy se odvíjí splatnost daně, a jaké případné úhrady
daňových povinností včetně hrazených záloh měly na jeho výši vliv. K žalobní námitce, že daň
za rok 2000 žalobce řádně uhradil ve výši 1700 Kč a tak nemohlo za toto období vzniknout
penále; soud zdůraznil, že vzhledem k existenci nejstarších daňových nedoplatků (založených
rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999, čj. 16990/99/094971/3094 ) byla ve shodě s §59 odst. 6
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků tato platba použita na úhradu nejstaršího
nedoplatku na dani (tabulka č. 4 položka 12 řádek druhý). Částka 9225 Kč, kterou žalobce uhradil
dne 8. 12. 2000, byla použita na zaplacení dosud neuhrazeného nedoplatku a též na zbytek
daňového nedoplatku za rok 2000. Tím byl nedoplatek žalobce zcela uhrazen a správce daně
mohl vypočítat penále, neboť s přesností již znal počet dní, po které byl žalobce v prodlení
s úhradou. Platebním výměrem ze dne 20. 5. 2002, čj. 12000/02/094971/5948, tedy sdělil žalobci
výši penále 190 Kč. Soud odmítl námitku duplicitního účtování penále, neboť předchozí
rozhodnutí žalovaného (o odvolání proti platebnímu výměru na penále) bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008, čj. 30 Ca 192/2006 - 35, a následně nahrazeno nyní
žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného.
3) K námitce prekluze práva vyměřit daň za roky 1994 a 1995 soud uvedl, že rozhodnutí,
kterým byla tato daň žalobci k úhradě stanovena (vyměřena), bylo již dříve přezkoumáno
krajským soudem i Nejvyšším správním soudem a v souvislosti s řízením o žalobě proti
rozhodnutí stanovující žalobci penále jsou již tyto námitky zcela irrelevantní; směřují totiž
do rozhodnutí, které není předmětem tohoto sporu.
4) K námitce promlčení nároku na zaplacení penále soud uvedl, že je na místě aplikovat §63
odst. 4 a §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.; právo vybrat daňový nedoplatek se promlčuje
po šesti letech po roce, v němž se stal nedoplatek splatným (r. 1999). Do konce stejné lhůty
je povinen správce daně výši penále daňovému subjektu sdělit. Jestliže bylo daňové penále
správcem daně předepsáno v roce 2002, stalo se tak v rámci šestileté lhůty.
III.
5) Žalobce napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající se o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s. a domáhal se jeho zrušení. Má za to, že rozsudek spočívá
na nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a proto je nezákonný.
Soud se rovněž nevypořádal s žalobní námitkou, že účtováno mu bylo i penále za (ne)platby
předchozího vlastníka, jestliže platební výměr, který mu povinnost uhradit daň stanovil byl vydán
až v roce 1999. Žalovaný mu nezapočítal částku, kterou uhradil předchozí vlastník nemovitosti
v průběhu roku 1996. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením žalovaného (v napadeném rozhodnutí),
že si měl předchozí vlastník nemovitosti požádat o již uhrazenou částku; předchůdce totiž zemřel.
Obecně stěžovatel namítl, že se soud nevypořádal ani s dalšími jeho námitkami, aniž by více tuto
výtku konkretizoval.
6) Stěžovatel tvrdí, že byla-li daň za roky 1994 a 1995 prekludována, nemohl po něm správní
orgán požadovat žádné penále. Žalobce přiznává, že přehlédl termín pro podání odvolání a proto
musel vyměřenou částku uhradit.
7) Závěrem zdůraznil, že rozhodnutí na penále ve výši 190 Kč, nyní napadené žalobou,
mu bylo doručeno dne 29. 5. 2008; podle něho měl mít nedoplatek na dani za období roku 2000.
S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí. Rozhodnutí je nejasné a tvrzení, že by snad neplatil
v roce 2000 daň, je lživé. Tvrdí proto, že penále za toto období bylo účtováno duplicitně.
Pro představu uvedl na dalších 4 stranách přehled soudních sporů a správních rozhodnutí, která
se jeho věci týkala. V každém případě mohlo penále vzniknout nejdříve od 10. 11. 1999 – kdy
mu byla založena povinnost hradit daň pravomocným rozhodnutím. Protože se asi jedná
o penále za roky 1994 či 1995, nárok na jeho zaplacení je již podle §70 zákona č. 337/1992 Sb.
promlčen. Navrhl tedy, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
8) Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul průběh správního i soudního řízení
a uvedl, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku. Správce daně po úhradě
daňového nedoplatku (v prosinci roku 2000) znal již počet dnů s prodlením plateb pravomocně
stanovené daňové povinnosti, a proto rozhodnutím ze dne 20. 5. 2002 sdělil žalobci výši penále
(190 Kč). Žalovaný odmítl námitku duplicitního výpočtu penále a zopakoval, že daňový
nedoplatek za původního vlastníka nemovitosti ve výši 9255 Kč byl žalobci stanoven
rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999; splatnost daně byla stanovena na 19. 11. 1999. Rozhodnutím
určenou částku žalobce uhradil až dne 8. 12. 2000; po dobu, kdy nedoplatek trval, nabíhalo
z neuhrazené částky penále, jehož výše byla pak žalobci sdělena rozhodnutím ze dne 20. 5. 2002.
9) K námitce, že daň z nemovitosti za rok 1996 byla uhrazena původním vlastníkem,
žalovaný připomněl, že sice platebním výměrem č. 960000820 ze dne 19. 4. 1996 byla původnímu
vlastníku vyměřena daň (na základě jeho daňového přiznání) z totožné nemovitosti ve výši
859 Kč a byla rovněž uhrazena. Později však správce daně zjistil, že právní účinky vkladu
vlastnického práva k této nemovitosti nastaly až ke dni 5. 1. 1996, žalobcův předchůdce
se nemohl tedy stát daňovým subjektem k 1. 1. 1996 a proto bylo toto rozhodnutí opraveno
postupem podle §56a zákona č. 337/1992 Sb. Daňová povinnost vůči původnímu vlastníku byla
tedy zrušena a bylo na něm, aby požádal o vrácení uhrazené částky. O vrácení přeplatku
předchůdce žalobce nepožádal do šesti let od konce roku od pravomocného předpisu daně,
nárok tedy zanikl (§64 odst. 5 zákona) a přeplatek byl převeden do státního rozpočtu. Žalovaný
považuje kasační stížnost za bezpředmětnou a navrhuje její zamítnutí.
V.
10) Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že je důvodná.
11) Podstatou stěžovatelova tvrzení je jeho konzistentní přesvědčení, že daňový nedoplatek,
který mu byl v roce 1999 vyměřen, byl nesprávný, neboť za roky 1994 a 1995 byl již tento nárok
prekludován. Právě z toho důvodu nemůže, dle jeho názoru, vznikat žádné penále z již
prekludovaných daní. Podle jeho přesvědčení veškeré úhrady na předmětnou daň prováděl včas
a to po celou dobu, kdy předmětnou nemovitost vlastní; sdělil-li správce daně žalobou
napadeným rozhodnutím, že za rok 2000 vzniklo z nedoplatku daně penále, je promlčen nárok
na penále, jakož i možnost vydání tohoto sdělení, a to proto, že promlčecí lhůta již dávno
uplynula.
12) Na tomto místě soud připomíná, že předmětem soudního přezkoumání nyní není
platební výměr, který založil stěžovateli povinnost hradit daň za předchozího vlastníka
nemovitostí, tedy rozhodnutí ze dne 18. 10. 1999, čj. 16990/99/094971/3094 (žalobci doručeno
dne 20. 10. 1999 a vyměřená částka daně byla splatná dne 19. 11. 1999). Tento platební výměr tak
nemůže být již nyní soudem přezkoumán a stěžovatelův nesouhlas s ním je v tomto řízení již
irelevantní. Je však skutečností, že od okamžiku splatnosti daňového nedoplatku, založeného
tímto rozhodnutím, se odvíjí výpočet penále, a to i za sporné období roku 2000. Otázka případné
prekluze práva vyměřit příslušné daňové povinnosti je bez jakýchkoliv pochybností věcí
nalézacího řízení, tedy řízení zcela odlišného od řízení týkajícího se placení daní, v rámci něhož
bylo vydáno rozhodnutí napadené nyní žalobou (k charakteru rozhodnutí o založení povinnosti,
od něhož se později odvíjí další rozhodnutí, viz též rozsudek NSS ze dne 16. září 2009,
čj. 9 Afs 28/2009 - 124, rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
13) Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se závěrem krajského soudu, že napadené rozhodnutí
žalovaného velmi přehledně a logicky, s grafickým doprovodným vysvětlením předestírá,
že daňový nedoplatek ve výši 9225 Kč (založený rozhodnutím shora uvedeným ze dne
18. 10. 1999) žalobce uhradil dne 8. 12. 2000 a až tehdy mohla být proto jeho platba na tento
nedoplatek zaúčtována (použita na zaplacení dosud neuhrazeného nedoplatku a též na zbytek
daňového nedoplatku za rok 2000 podle §59 zákona 337/1992 Sb.). Znamená to, že postupným
započítáním vzniklo z tohoto téměř ročního neuhrazení splatné daně penále ve výši 190 Kč;
nejprve tuto výši sdělil stěžovateli správce daně první instance v roce 2002 a v důsledku soudních
sporů pak ke stěžovatelovu odvolání i žalovaný, a to žalobou napadeným rozhodnutím.
14) Z tohoto dílčího posouzení Nejvyšší správní soud uzavírá, že z napadeného rozhodnutí
je zřejmé, z jakého nedoplatku (z jaké jeho výše a jakého počtu dní prodlení s jeho úhradou)
žalovaný vycházel; s obsahem zmíněného posouzení v tomto ohledu se kasační soud rovněž
ztotožňuje.
15) Dalšími jsou však otázky promlčení práva vybrat sdělené penále a otázka lhůty pro jeho
sdělení. Nejprve je nutno zodpovědět otázku včasnosti sdělení předpisu penále žalobci
a to s ohledem na znění ustanovení §63 a §70 zákona č. 337/1992 Sb., a poté, zda je ke dni jeho
sdělení již promlčeno právo vybrat penále v něm uvedené.
16) Dle §63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc,
je penále splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí
správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat
do třiceti dnů od jeho doručení. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv, pokud to vyžaduje
stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí do třiceti dnů poté,
kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně. Penále
uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního výměru, pokud
nebylo již uhrazeno.
17) Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení je podstatný §70 zákona č. 337/1992 Sb.,
který normoval, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém
se stal tento nedoplatek splatným, je-li však proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení
nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku,
ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti
let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným.
18) Otázku, zda pro včasné sdělení penále dle ustanovení §70 zákona č. 337/1992 Sb., musí
platební výměr, jímž se sděluje předpis penále, nabýt v promlčecí lhůtě právní moci, či postačuje
sdělení správce daně první instance se krajský soud vyjádřil tak, že postačuje sdělení správce daně
první instance (tedy sdělení z roku 2002), aniž by však blíže tento závěr zdůvodnil. Ačkoliv
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se správností tohoto závěru, doplňuje jeho odůvodnění.
Nejvyšší správní soud řešil tuto otázku již v rozsudku ze dne 28. května 2008, čj. 9 Afs 112/2007
-72, na který nyní v podrobnostech odkazuje.
19) Předně je třeba konstatovat, že penále jakožto příslušenství daně „sleduje osud daně“ (§58
zákona č. 337/1992 Sb.), to však znamená, že je kategorií od daně se lišící. Penále není daní,
proto se nevyměřuje; konstituuje se nabytím zákonných předpokladů (splněním zákonem
požadovaných podmínek) a poté jej již pouze správce daně daňovému subjektu sděluje formou
platebního výměru (§63 odst. 4 cit. zákona). Nezjišťují se zde skutečnosti rozhodné pro určení
výše původní daňové povinnosti tak, jak je tomu v rámci nalézacího řízení, tedy u daně
při vyměřovacím řízení, vytýkacím řízení či daňové kontrole, neboť v každém okamžiku
daňového řízení nastalém po splatnosti daně lze penále vypočíst na základě již učiněného
rozhodnutí o dani. Na této skutečnosti nic nemění ani povinnost správce daně při výpočtu penále
zohlednit například existenci přeplatků na jiných daních, či sdělit rozsah časového období,
za které penále předepisuje, včetně stanovení jeho počátku a konce, dále též odůvodnit zvolenou
výši sazby penále.
20) Nejen z povahy tohoto institutu, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně je zřejmé,
že předepisování penále nespadá do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení
(vybírání) daně. Jediná lhůta, kterou je předpis penále vázán, je tak šestiletá promlčecí lhůta
k vybrání daně, a právě v této lhůtě musí být jeho předpis nejpozději sdělen platebním výměrem
daňovému dlužníkovi (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j.
1 Afs 148/2005 - 45, nebo ze dne 30. září 2008, čj. 8 Afs 38/2008 - 57). Daňový dlužník je o výši
penále pouze „vyrozuměn“, a platební výměr na penále za prodlení s úhradou splatné částky daně
podle §63 odst. cit. 4 zákona je pouze deklaratorním správním aktem. V praxi to znamená,
že penále může být vymáháno za splnění zákonných podmínek již v okamžiku jeho vzniku; není
tedy bezpodmínečně nutné, aby bylo za všech okolností nejprve sděleno pravomocným
rozhodnutím. Povinnost k úhradě penále vzniká v první den prodlení s úhradou daně a trvá
po celou dobu prodlení, mění se pouze částka penále, která se s každým dnem prodlení zvyšuje
podle zákonné sazby (§63 odst. 2). Penále z dlužné částky existuje a narůstá bez ohledu
na skutečnost, zda již ke sdělení penále ze strany správce daně došlo nebo nikoliv. K obdobným
závěrům dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, čj. 1 Afs 96/2004 - 62
(www.nssoud.cz).
21) V souzeném případě, byla-li povinnost k úhradě nedoplatku založena rozhodnutím ze dne
18. 10. 1999, čj. 16990/99/094971/3094, nedoplatek byl uhrazen až dne 8. 12. 2000 a výše penále
sdělena stěžovateli platebním výměrem ze dne 20. 5. 2002, čj. 12000/02/094971/5948, bylo
mu penále sděleno včas a mohlo být již v tomto roce i vymáháno. Potud se tedy Nejvyšší správní
soud ztotožnil se závěrem vysloveným krajským soudem, pouze jeho odůvodnění v této části
obohatil.
22) Žalobce však netvrdil pouze, že mu bylo penále sděleno po promlčecí lhůtě, ale rovněž
to, že je promlčeno i právo daňových orgánů penále vybrat. V tomto ohledu dává Nejvyšší
správní soud stěžovateli za pravdu potud, že otázku promlčení práva vybrat stanovené penále,
krajský soud nezodpověděl. Uvedl pouze, že penále bylo stěžovateli sděleno včas (v roce 2002),
potud se zdejší soud ztotožňuje s úvahou krajského soudu, ovšem stěžovatel učinil předmětem
sporu rozhodnutí z roku 2008 (žalobou napadené rozhodnutí) a k němu se již v tomto ohledu
krajský soud nevyjádřil vůbec. Rovněž se nevyjádřil ke stěžovatelově námitce promlčení práva
penále vybrat. Pro tyto nezodpovězené žalobní námitky je nucen Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušit pro nepřezkoumatelnost a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu postupu.
23) V dalším řízení bude totiž krajský soud nucen nejprve zodpovědět několik podotázek,
aby byl schopen dospět ke správnosti úvah žalovaného, týkajících se promlčení práva vybrat
penále, uvedených v napadeném rozhodnutí.
24) Pro závěry soudu tak bude podstatné, že lhůta určená podle §63 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., ke sdělení předpisu penále je navázána na lhůtu, v níž se promlčuje vybrání daně
(§70 odst. 1 téhož zákona). Sdělení předpisu penále daňovému dlužníkovi není omezeno
samostatnou lhůtou, nýbrž je vázáno na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání daně. Jestliže
je běh lhůty pro vybrání daně zákonem stanoveným způsobem přerušen (kvalifikovaným úkonem
správce daně směřujícím k vybrání, zajištění nebo vymožení předmětného nedoplatku ve smyslu ustanovení §70
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ), počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí
kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, a tato nová lhůta platí
nejen pro vybrání daně, ale též pro sdělení předpisu penále. Je tedy zřejmé, že lhůta k předpisu
penále je ve vztahu k promlčecí lhůtě k vymáhání daňových nedoplatků lhůtou sekundární
a při posuzování lhůty pro sdělení předpisu penále musí být předně zkoumán běh promlčecí lhůty
pro vybrání daně, neboť teprve od běhu této základní lhůty se odvíjí lhůta ke sdělení předpisu
penále, resp. obě lhůty zde splývají. Tento závěr Nejvyšší správní soud již vyslovil ve svém
rozsudku ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 142/2005 - 35, kde výslovně uvedl: „Sdělení předpisu penále
daňovému dlužníkovi není omezeno samostatnou lhůtou, nýbrž je vázáno na běh šestileté promlčecí lhůty
pro vybrání daně (§63 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., a §70 odst. 1 téhož zákona); je-li běh lhůty pro vybrání daně přerušen
(§70 odst. 2 citovaného zákona), vztahuje se nová lhůta nejen na vybrání daně, ale též na sdělení předpisu
penále.“
25) Další související otázkou je pak zkoumání úkonů, které mohly ovlivnit přerušení běhu
promlčecí lhůty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
čj. 9 Afs 112/2007 - 72); těmi se již soud však nezabýval vůbec.
26) Zásadní pro věc je rovněž to, že žalobce účinky promlčení namítal již v průběhu
daňového řízení. Podstatnou odlišností od institutu prekluze práva je právě to, že není-li
promlčení práva ze strany účastníka namítáno, správní orgány musí postupovat tak, jako by právo
vybrat daň trvalo. Bez námitky promlčení nelze totiž správním orgánům vytýkat, že postupovaly
podle §63 odst. 4 a §70 zákona č. 337/1992 Sb.; bez námitky promlčení ze strany daňového
subjektu by vlastně ani jinou možnost neměly. Ani touto otázkou se však soud nezabýval.
Nepostavil tak najisto nejzazší lhůtu, do které bylo možno nejpozději stanovit výši penále a sdělit
ji stěžovateli a rovněž tak lhůtu, do které nejpozději byl správce daně oprávněn penále vybrat.
27) Dospěl-li by krajský soud v dalším řízení k závěru, že lhůta pro sdělení penále a jeho
vymáhání či vybrání již uplynula, bylo by namístě žalobou napadené rozhodnutí zrušit (žalovaný
by v takovém případě byl nucen řízení o odvolání proti platebnímu výměru na penále roku 2000
zastavit, neboť §41 s. ř. s. se ve vztahu k promlčecím lhůtám ve věcech daní neuplatní).
VI. Závěr
28) Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s hodnocením krajského soudu, které se týkalo
otázek správnosti sdělení výše penále za období roku 2000. Z napadeného rozhodnutí
se přehledným a logickým způsobem podává, z jakého nedoplatku při výpočtu penále (z jaké jeho
výše a jakého počtu dní prodlení s jeho úhradou) žalovaný vycházel; s obsahem zmíněného
posouzení se soud rovněž ztotožňuje [k tomu více viz b. 13) rozsudku]. Nezakládá se tedy
na pravdě žalobcovo tvrzení (nepodpořené však žádnou argumentací), že penále je počítáno
z nedoplatku daně za roky 1996 a dříve. Soud rovněž souhlasí se závěrem krajského soudu,
že sdělil-li správce daně stěžovateli výši penále za rok 2000 v roce 2002, učinil tak v zákonné
lhůtě.
29) Pro nezodpovězení otázky promlčení práva vybrat penále deklarované (sdělené) žalobou
napadeným rozhodnutím, jakož i námitky opožděného sdělení tohoto rozhodnutí však kasační
soud musí zrušit napadený rozsudek (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.) a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu