ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.5.2011:86
sp. zn. 1 Afs 5/2011 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené Mgr.
Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2008, čj. S -MHMP 83073/2008 DPC1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, čj. 10 Ca
233/2008 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je pořadatelkou každoročního mezinárodního veletrhu cestovního ruchu
a hotelnictví MADI
®
Travel Market, který se v roce 2005 konal ve dnech 8. – 10. listopadu
v Pražském veletržním areálu PVA. Od návštěvníků veletrhu žalobkyně v tomto roce vybírala
„registrační poplatek“ ve výši 300 Kč pro předem reg istrované návštěvníky a ve výši 500 Kč při
platbě na místě. Registrační poplatek opravňoval k účasti na hlavní a všech doprovodných akcích
po všechny tři dny veletrhu a zahrnoval jeden výtisk katalogu a návštěvnickou jmenovku.
[2] Dne 8. 11. 2005 splnila žalobkyně ohlašovací povinnost k místnímu poplatku
ze vstupného z předmětného veletrhu ve smyslu §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích ve spojení s §4 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 23/2003 o místním
poplatku ze vstupného. Žalobkyně doručila Úřadu městské části Praha 18 (dále jen „správce
poplatku“) vyplněný formulář, v němž uvedla, že cena vstupenek je ve výši 0 Kč (akce je bez
vstupného).
[3] Správce poplatku provedl dne 10. 11. 2005 místní šetření a zjistil, že bez zaplac ení
registračního poplatku není vstup na veletrh umožněn. Dne 4. 5. 2006 a 6. 9. 2006 vydal správce
poplatku dvě výzvy podle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v nichž
žalobkyni žádal o sdělení potřebných údajů a doložení evidence k výpočtu místního poplatku
ze vstupného. Žalobkyně na tyto výzvy reagovala svými přípisy, v nichž napadla zákonnost výzev,
neboť podle jejího názoru neobsahovaly žádné konkrétní pochybnosti správce poplatku,
a požadavkům správce poplatku nevyhověla. Dne 22. 5. 2007 zahájil správce poplatku
v předmětné věci daňovou kontrolu, kterou ukončil projednáním zprávy o kontrole dne
20. 12. 2007, již ovšem zástupce žalobkyně odmítl podepsat. Na podkladě výsledků daňové
kontroly vydal správce poplatku dne 8. 1. 2008 pod čj. 534/2007/3/Bro platební výměr na místní
poplatek ze vstupného ve výši 108 556 Kč. Odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 7. 2008, čj. S-MHMP 83073/2008.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze.
Žalobkyně správním orgánům vytýkala jednak procesní pochybení, jednak chybný výklad pojmu
„vstupné“ v §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích a jeho nesprávnou aplikaci na projednávaný
případ. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, čj. 10 Ca 233/2008 - 58.
V odůvodnění se ztotožnil s žalovaným, že žalobkyní vybíraný registrační poplatek byl
ve skutečnosti vstupným podřaditelným pod definici obsaženou v zákoně o místních poplatcích,
a neshledal důvodnými ani namítaná porušení procesních předpisů.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně včasnou kasační stížnost, v níž
především namítala bezdůvodné podřazení faktického registračního poplatku pod termín
vstupné. Podle legální definice vstupného v zákoně o místních poplatcích nemůže být vstupným
jakákoliv peněžní částka, ale jen částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může účastnit.
To, že částka je zaplacena za možnost účasti na akci je podmínkou, aby š lo o vstupné, nikoliv
důsledkem, jak tvrdí městský soud a žalovaný. Podle žalobkyně je proto pro posuzování toho,
zda jde o vstupné, nutno zkoumat, za co byla peněžitá částka zaplacena.
[6] Na rozdíl od tvrzení soudu žalobkyně od počátku vyvracela skutečnost, že registrační
poplatek byl placen pouze za možnost se akce účastnit. Registrační poplatek byl vybrán
za konkrétní služby poskytnuté účastníkům akce, které byly předem inzerovány a které byly
v rámci kontroly dokladovány. Nejednalo se o krytí obecných ná kladů spojených s pořádáním
akce a režijních nákladů – soud a žalovaný tyto dva druhy nákladů účelově směšují. Sám správce
poplatku přitom ve zprávě o kontrole uznal, že se jedná o služby poskytnuté účastníkům akce
a ne o obecné náklady na její pořádání. Mimo a nad rámec platné úpravy jde také výklad soudu,
že pro vymezení vstupného není rozhodné, že v rámci veletrhu probíhají vzdělávací akce, které
poplatku ze vstupného podle zákona o místních poplatcích nepodléhají. Podle čl. 2 odst. 2 listiny
základních práv a svobod nemůže správní orgán omezovat obchodní činnost osob nad rámec
zákona. Připomněl-li soud v napadeném rozsudku §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
a zde uvedenou povinnost správních orgánů brát v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu,
pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho, pak měl společně s žalovaným dostát
závěrům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
čj. 1 Afs 73/2004 - 89, a hledat a prokazovat skutečnou náplň registračního poplatku. Závěrem
k této části se žalobkyně dovolávala aplikace zásady in dubio mitius.
[7] V replice ze dne 18. 6. 2009 žalobkyně rozvedla důvody obsažené v původní žalobě
o zdůvodnění rozdílů mezi náklady na služby poskytnuté registrovaný m účastníkům akce
a obecnými náklady spojenými s pořádáním této akce. Krajský soud se k většině této argumentace
nevyjádřil, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[8] V další části kasační stížnosti žalobkyně napadala soudem provedené posouzení
nezákonností, jichž se měly správní orgány dopustit v průběhu správního řízení. K otázce
nezákonnosti výzev podle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. žalobkyně namítla, že městský
soud nevzal v úvahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2004, čj. 30 Ca 212/2003 -
52, podle nějž taková výzva musí obsahovat jednoznačné a srozumitelně vyjádřené pochybnosti
správce daně. V projednávaném případě však správce poplatku neměl pochybnost, nýbrž byl
jednoznačně již při adresování výzvy přesvědčen, že podání žalobkyně neodp ovídá zákonu.
Správce poplatku formulací výzvy neumožnil žalobkyni jeho pochybnosti vysvětlit nebo vyvrátit.
[9] Městský soud nesprávně posoudil také námitku porušení zásady dvojinstančnosti. Podle
žalobkyně správce poplatku nereagoval dostatečně na námitky ž alobkyně v průběhu daňové
kontroly. Městský soud za adekvátní reakci považoval úvahy správce poplatku, které nevycházely
z žádných předpisů a nereflektovaly námitky žalobkyně. Podle soudu žalobkyně námitkami brojila
pouze proti jinému právnímu názoru správce poplatku, avšak řada námitek žalobkyně tento
charakter neměla, a přesto nebyla vypořádána. Např. ve vyjádřen í k návrhu zprávy o kontrole
ze dne 5. 10. 2007 žalobkyně uváděla, že udělená poučení mají být zřejmá z protokolu. Dále
písemně žádala úpravu textu v návrhu zprávy o kontrole ze dne 17. 9. 2007 v bodě VI., neboť
zde bylo nesprávně uvedeno, že správci poplatku byly předloženy faktury za výdaje spojené
s pořádáním veletrhu: jednalo se o služby poskytnuté přímo registrovaným účastníkům akce.
Oprava však nebyla provedena a k jejímu neprovedení se správce poplatku nijak nevyjádřil.
Důsledkem pak mohl být i chybný závěr soudu ve věci. Soud nevzal v úvahu nulovou reakci
správce poplatku na podrobné vyjmenování rozdílů mezi veletrhem a jinými akcemi téhož d ruhu
ve vyjádření k návrhu zprávy o kontrole. Soud také nezvážil skutečnost, že žalobkyně odmítla
podepsat zprávu o kontrole se zdůvodněním, že jsou v ní uvedeny tvrzení správce poplatku
neodpovídající skutečnosti a že nebylo reagováno na většinu jejích ná mitek. Obsah s. 8 a 9 zprávy
o kontrole, kterou soud zmiňuje při tvrzení, že správce poplatku na námitky reagoval, nemůže být
brán jako důkaz.
[10] Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výklad §6 odst. 1 zákona o místních
poplatcích provedený žalobkyní jde nad rámec zákona. Žalovaný z dikce zákona vycházel
a dospěl k jednoznačnému závěru, že registrační poplatky vybírané žalobkyní vykazují všechny
znaky vstupného. Podle žalovaného zákon o místních poplatcích nevyžaduje, aby správce
poplatku zkoumal, jak pořadatel akce naložil s vybranými finančními prostředky od účastníků
akce, ani mu nepřikazuje, aby analyzoval, jaké služby byly účastníkům akce poskytnuty. Tvrdí -li
žalobkyně, že došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ničím toto své
tvrzení nedokládá.
[12] K otázce nezákonných výzev žalovaný konstatoval, že o vstupné z předmětného veletrhu
vede s žalobkyní spor pravidelně od roku 2002. Jelikož v hlášení doručeném správci poplatku dne
8. 11. 2005 žalobkyně opět uvedla, že veletrh bude bez vstupného, vyzval ji správce poplatku
k doplnění informací o vybraném vstupném a k výpočtu výše místního poplatku ze vstupného.
Z výzvy a z předchozích jednání přitom jasně plynulo, že správce poplatku nesouhlasí s názorem
žalobkyně, že na uvedenou akci nebylo vstupné vybíráno. Žalobkyně porušovala svou povinnost
spolupráce se správcem poplatku a jednala obstrukčně. Žalobkyně dále úmyslně zaměňuje
nevyhovění námitkám s porušením dvojinstančnosti řízení a neuvádí žádné příklady, kdy
by se správní orgány nezabývaly jejími námitkami. Správní orgány ke každé námitce sdělily svá
stanoviska. Skutečnost, že byla rozdílná od stanovisek žalobkyně, nelze interpretovat jako
porušení zásady dvojinstančnosti. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výkladem pojmu vstupné v §6 odst. 1 zákona
o místních poplatcích a jeho aplikací na projednávaný případ; v této části také posoudil námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů (III./A). Poté upřel
svou pozornost na namítané vady procesu před správními orgány (III./B). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III./A) Pojem vstupné podle zákona o místních poplatcích
[14] Podle §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve znění účinném v rozhodné době
se poplatek ze vstupného vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého
o daň z přidané hodnoty, je -li v ceně vstupného obsažena. Vstupným se pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá
částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z akcí, j ejichž celý výtěžek je určen
na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí . Zákonná definice vstupného obsažená
v druhé větě tohoto odstavce byla do zákona o místních poplatcích vložena s účinností
od 1. 1. 2004 zákonem č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva k tomuto zákonu ve vztahu k legální definici
vstupného uvedla: „Do novely zákona se navrhuje zapracovat vymezení pojmu ”vstupné”, jehož neexistence
velmi často způsobuje obcházení poplatkové povinnosti a časté spory mezi správcem poplatku a povinným
subjektem. Stanovením definice vstupného se předpokládá zjednodušení poplatkového řízení a odstranění
negativního jednání některých pořadatelů akcí, kteří velmi často nazývají faktické vstupné např. povinnou
konzumací nebo místenkou a následně odmítají platit místní poplatek.“ (tisk č. 260/0, Poslanecká
sněmovna, IV. volební období, digitální repozitář, www.psp.cz).
[15] Z textu zákonné definice vstupného vyplývá, že pojem vstupné je třeba v zásadě vykládat
z pozice účastníka akce; naopak pohled pořadatele akce je z hlediska zákona o místních
poplatcích bezvýznamný. Jinými slovy za vstupné je třeba považovat to, co jako podmínku účasti
vnímá účastník akce a nikoliv to, co jako vstupné označí pořadatel akce. Pro kvalifikaci určité
platby jako vstupného dále není rozhodné, za co byla peněžní částka konkrétně zaplacena, byla-li
jejím zaplacením podmíněna účast na akci. Není totiž rozhodné, zda účastník akce zaplacením
této částky získal pouze možnost vstoupit a účastnit se akce, nebo zda po zaplacení příslušného
finančního obnosu obdržel kromě samotného vstupu nějaké další hmotné či nehmotné statky .
I v případě akcí, na nichž se formálně zaplacení vstupného nev yžaduje, avšak účast na akci
je podmíněna nákupem určitého zboží nebo služeb, je nutno finanční částky zaplacené za takové
zboží či služby považovat za vstupné pro účely zákona o místních poplatcích v plné výši.
V neposlední řadě nemůže posouzení určité částky jako vstupného nijak ovlivnit skutečnost, jak
peněžní prostředky vybrané jako podmínka účasti na akci byly využi ty pořadatelem akce, tj. zda
je použil na obecné náklady spojené s pořádáním akce, na režijní náklady, na konkrétní služby
či zboží pro účastníky akce, nebo zda se jedná o pořadatelův zisk.
[16] Předestřený výklad potvrzuje úmysl zákonodárce patrný z citované důvodové zprávy.
Z ní je zřejmé, že zákonodárce hodlal zavedením zákonné definice vstupného zabránit obcházení
zákona, ať už ve formě jiného formálního označení vstupného nebo ve formě podmiňování
účasti na akci nákupem zboží či služeb. Na základě všech těchto úvah Nejvyšší správní soud
uzavírá, pojmem vstupné podle §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích je třeba rozumět souhrn
veškerých finančních částek, jejichž zaplacením je podmiňován v stup, resp. účast účastníka
na akci, bez ohledu na to, za co byly tyto částky konkrétně zaplaceny nebo na jaký účel byly
využity pořadatelem akce.
[17] V projednávaném případě není mezi stranami sporu o tom, že žalobkyní pořádaný veletrh
jakožto kontraktační veletrh sloužící k uzavírání dohod a smluv spadá pod rozsah §6 odst. 1
zákona o místních poplatcích ve spojení s §2 písm. d) obecně závazné vyhlášky hlavního města
Prahy č. 25/2003, a vstupné na něm vybrané podléhá místnímu poplatku ze vstupného. Spornou
otázkou je především to, zda lze za vstupné považovat žalobkyní vybíraný registrační poplatek.
Podle informačního letáku založeného ve správním spisu bylo zaplacení registračního poplatku
povinné pro všechny návštěvníky veletrhu. Ze zápisu o místním šetřen í ze dne 10. 11. 2005
vyplývá, že osobám, které neměly zaplacen registrační poplatek, nebyl umožněn vstup na veletrh.
Zaplacení registračního poplatku tak podle Nejvyššího správního soudu není možné hodnotit
jinak, než jako podmínku účasti na veletrhu. Ve smyslu §6 odst. 1 zákona o místních poplatcích
je proto třeba registrační poplatek považovat za vstupné, kte ré podléhá místnímu poplatku
ze vstupného.
[18] Jak vyplývá z bodů [15] a [16] shora, zdejší soud se plně ztotožňuje s názorem městského
soudu, že zákon o místních poplatcích nepožaduje, aby byl zkoumán nějaký další účel poskytnuté
peněžní částky (kromě toho, že je podmínkou účasti na akci). Nemůže být proto úspěšná obrana
žalobkyně spočívající v tvrzení, že registrační poplatek byl vybrán za konkrétní služby poskytnuté
účastníkům akce a že za něj účastníci získali katalog a jmenovku. Smysluplné není rovněž lpění
žalobkyně na důsledném rozlišování mezi náklady na konkrétní služby a obecnými náklady
spojenými s pořádáním akce, resp. režijními náklady: z pohledu zákona o místních poplatcích
nemá toto rozlišování žádný význam, neboť nijak neovlivňuje závěr o tom, zda je třeba
registrační poplatek považovat za vstupné. V této souvislosti neshledal zdejší soud napadený
rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, jelikož se nevypořádal
s rozlišováním těchto nákladů v replice žalobkyně. Pro posouzení věci bylo zcela nadbytečné,
aby se městský soud podrobně zabýval rozdíly mezi těmito náklady, a plně postačovalo
konstatování soudu, že „není rozhodné, zda z vybraného vstupného jsou hrazeny náklady za služby související
s pořádáním předmětné akce, režijní náklady apod.“ Do tohoto demonstrativního výčtu nákladů lze
nepochybně zařadit i žalobkyní zmiňované náklady na konkrétní služby účastníkům vel etrhu.
[19] Nelze přihlédnout ani k tvrzení žalobkyně, že v rámci veletrhu jsou pořádány doprovodné
konference, workshopy a semináře, tedy akce vzdělávacího chara kteru, jež místnímu poplatku
ze vstupného nepodléhají. Tyto doprovodné akce nebyly pořádány odděleně a zájemci o účast
na těchto vzdělávacích akcích je nemohli navštívit bez toho, aby současně museli zaplatit
registrační poplatek na veletrh. Nejvyššímu správnímu soudu dále není zřejmé, jakým způsobem
došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. k omezení obchodní
činnosti žalobkyně nad rámec zákona. Žalobkyně k tomu ostatně nic konkrétního netvrdí. Pokud
jde o zmínění §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. městským soudem, neměl tento soud na mysli,
že by v daném případě došlo k dissimulaci (předstírání) právního úkonu. Záměrem městského
soudu zjevně bylo citovaným ustanovením podpořit svoji argumentaci spočívající v tom,
že je třeba vždy hledat skutečný účel placené finanční částky, resp. ověřit, zda zaplacením této
částky, byť je vydávána za platbu za konkrétní služby návštěvníkům veletrhu, ve skutečnosti není
podmíněna účast návštěvníků na veletrhu.
[20] Veškeré námitky žalobkyně týkající se výkladu pojmu vstupné, jeho aplikace
na projednávaný případ a námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
pro nedostatek důvodů tedy shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými.
III./B) Vady řízení před správcem poplatku
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobkyní, že ve výzvě podle §43 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb. musí být jednoznačně a srozumitelně vymezeno, jaké pochybnosti správci
poplatku vznikly. Zdejší soud se ovšem nedomnívá, že by tato podmínka byla v projednávaném
případě porušena a že by tuto otázku městský soud nesprávně posoudil. Z obou výzev ze dne
4. 5. 2006 a 6. 9. 2006 jsou zřejmé požadavky správce poplatku. Výzva je srozumitelná a určitá .
Ve výzvách sice není sama pochybnost správce poplatku specifikována výslovně, nicméně
vyplývá z požadavků uvedených ve výzvách a z žádosti v první výzvě, aby se žalobkyně vyjádřila
k údajům uvedeným v ohlašovacím formuláři. Z toho je zřejmé, že správce poplatku pochyboval
o správnosti tvrzení žalobkyně, že na veletrhu není vybíráno vstupné a že se z této akce neplatí
místní poplatek ze vstupného. Tato skutečnost ostatně musela být žalob kyni známa, neboť, jak
sama uvedla při jednání před soudem, spor o místní poplatek ze vstupného z předmětného
veletrhu trvá mezi ní a správcem poplatku (žalovaným) již řadu let. Tvrzení žalobkyně
v odpovědích na tyto výzvy, že výzvy neobsahují žádné pochyb nosti, je v tomto kontextu nutno
považovat za účelové.
[22] Podle žalobkyně porušil správce poplatku zásadu dvojinstančnosti řízení tím,
že se nedostatečně zabýval námitkami, které podala v průběhu daňové kontroly. Ze správního
spisu plyne, že žalobkyně podala námitky proti postupu správce poplatku dne 24. 5. 2007
po zahájení daňové kontroly; o těchto námitkách rozhodl správce poplatku rozhodnutím ze dne
18. 7. 2007, čj. 8919/1/2007/3/Bro; k námitce, že zástupce žalobkyně nebyl předepsaným
způsobem poučen, správce poplatku uvedl, že byl řádně poučen o možnosti kdykoliv podat
námitku proti postupu pracovníka správce, což dosvědčuje i skutečnost, že tak učinil . Další
námitky podala žalobkyně dne 5. 10. 2007. Mimo jiné opět namítala, že její zástupce nebyl řádně
poučen. Zástupce daňového subjektu zná práva daňového subjektu ze své profese daňového
poradce – v ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. je jasně uvedeno , že udělená poučení
mají být zřejmá z protokolu. V žalobě žalobkyně obecně konstatovala, že se správce daně
nedostatečně vyjádřil k jejím námitkám v průběhu daňové kontroly. V replice ze dne 18. 6. 2009
žalobkyně uvedla, že správce poplatku odpověděl na její námitky ze dne 24. 5. 2007, nicméně
to byly pouze formální námitky k protokolu a k průběhu jednání v rámci zahájení kontroly.
Žalobkyně se nemíní zabývat podrobnostmi, kterými by prokázala, že na některé z těchto
námitek správce poplatku nereagoval v souladu s předpisy. Stejně tak nepovažuje za důležité
prokazovat, že i když některé z formálních námitek správce poplatku v rozhodnutí ze dne
18. 7. 2007 uznal, stejně nápravu nerealizoval.
[23] Z popsaných písemností v rámci správního a soudního řízení Nejvyšší správní soud
usuzuje, že otázce nesprávného vadného poučení a ostatním námitkám ze dne 24. 5. 2007
nepřikládala žalobkyně v žalobě důležitost. Městský soud se proto k takto formulované žalobní
námitce obecně vyjádřil v tom smyslu, že správce poplatku na námitky žalobkyně reagoval
a posuzoval je, nicméně jim nevyhověl. V kasační stížnosti žalobkyně (na rozdíl od žaloby)
konkrétně uvedla že se správce poplatku nedostatečně vypořádal s její námitkou nedostatečného
poučení, nicméně tato námitka jde již nad rámec prostoru, který žalobkyně vymezila v žalobě
městskému soudu. Ten se proto touto námitkou nem ohl podrobně zabývat a v souladu s §104
odst. 4 s. ř. s. nemůže být předmětem posouzení ani před Nejvyšším správním soudem. Obiter
dictum soud uvádí, že sama žalobkyně tvrdí, že její zástupce zná práva daňového subjektu – jejich
písemné neuvedení do protokolu lze proto sice považovat za vadu, které by se měl správce
poplatku vyvarovat, nicméně v daném případě tato vada nem ohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
[24] Z repliky žalobkyně (č. l. 39 soudního spisu) je pak zdejšímu soudu zřejmé, že pods tatou
její žalobní a posléze i kasační námitky o porušení zásady dvojinstančnosti je údajná absence
reakce správce poplatku na námitky žalobkyně věcného charakteru. Zde se ovšem Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje s názorem městského soudu, že tyto námitky se odvíjejí
od odlišného posouzení registračního poplatku a že těmito procesními námitkami žalobkyně
fakticky brojila proti jinému názoru správce poplatku. Jelikož správce poplatku a žalovaný
jednoznačně a odůvodněně uzavřeli, že registrační poplatek je třeba považovat za vstupné bez
ohledu na to, jak byla vybraná částka žalobkyní použita nebo co bylo za registrační poplatek
návštěvníkům veletrhu dále poskytováno, nemohou tyto námitky obstát. Sem náleží i žalobkyní
žádaná oprava návrhu zprávy o kontrole (aby v ní bylo uvedeno, že žalobkyně předložila faktury
za výdaje na služby poskytnuté přímo registrovaným účastníkům akce, nikoliv za výdaje spojené
s pořádáním veletrhu) nebo její námitka rozdílů mezi veletrhem a jinými akcemi téhož druhu –
tyto námitky totiž nemohly mít jakýkoliv vliv na závěr správce poplatku, že registrační poplatek
je třeba považovat za vstupné a odpovědi na ně vyplývaly z argumentace správce poplatku
ke kvalifikaci registračního poplatku jako vstupného. Konečně pokud žalobkyně namítá,
že městský soud nemohl použít s. 8 a 9 zprávy o kontrole jako důkaz, jelikož ji žalobkyně odmítla
podepsat, pak zdejší soud konstatuje, že nesouhlas žalobkyně se zjištěními správce poplatku,
s kvalifikací registračního poplatku jako vstupného a případně s postupem správce poplatku
v rámci projednávání zprávy nemůže být důvodem, který by způsoboval neplatnost závěrů
obsažených ve zprávě ve smyslu §16 odst. 8 zákona č. 337/1 992 Sb. Případná hmotněprávní
a procesněprávní pochybení správce poplatku v průběhu daňové kontroly je třeba řešit pořadem
práva v rámci odvolacího řízení, resp. před správními soudy, což ostatně žalobkyně učinila,
nicméně nebyla úspěšná.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru,
že se městský soud předloženou věcí zabýval dostatečně a jeho argumentace je přesvědčivá.
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu