ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.81.2010:268
sp. zn. 1 Afs 81/2010 - 268
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové,
JUDr. Michala Mazance, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně:
Czech Coal, a. s., se sídlem V. Řezáče 315, Most, proti žalovanému: Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem
Nám. 14. října 3, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2009,
č. j. 16/72773/2009/1644, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele: Energotrans, a. s., se sídlem
Partyzánská 1/7, Praha 7, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M. Ph.D., advokátem
se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 7 Ca 320/2009 – 167,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1) Včas podanou kasační stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen městský soud), kterým bylo určeno, že není osobou
zúčastněnou na řízení o žalobě podané žalobkyní proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 10. 2009.
2) Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu: citovaným
správním rozhodnutím žalovaný zamítl podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem, kterým jí byla uložena podle §15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
pokuta ve výši 33 158 773 Kč za porušení cenových předpisů. Žaloba proti tomuto
rozhodnutí byla doručena soudu dne 11. 11. 2009. Podáním ze dne 18. 3. 2010 oznámila
společnost Energotrans, a. s., že uplatňuje práva osoby zúčastněné na řízení, neboť
z jejího podnětu bylo zahájeno správní řízení, v němž byla žalobkyni udělena pokuta.
Správní rozhodnutí zakládá této společnosti právo na vrácení nepřiměřeného
majetkového prospěchu, a proto může být zrušením tohoto rozhodnutí na svých právech
dotčena. Dalším podáním pak stěžovatelka poukázala na ustanovení §135 o. s. ř.
a průvodní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pokud je v projednávaném
případě konstatováno spáchání správního deliktu, je část ujednání o ceně ve smlouvě
o dodávkách hnědého uhlí absolutně neplatná a stěžovatelka má vůči žalobci právo
na vydání bezdůvodného obohacení.
3) Městský soud poté dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje materiální podmínky pro
uznání za osobu zúčastněnou na řízení, neboť výsledkem řízení nemůže být přímo
dotčena na žádném svém veřejném subjektivním právu, koneckonců takovéto dotčení
ani netvrdila. V tomto řízení o správním deliktu jde o situaci, kdy správní orgán
vrchnostensky stanovuje povinnost (zaplatit pokutu) žalobkyni, jedná se tedy ryze o vztah
mezi správním orgánem a jí. Předmětem správního řízení je deliktní jednání žalobkyně,
přitom pouze jí náleží právo tvrdit skutečnosti na svou obranu a ve svůj prospěch
podávat opravné prostředky. Proti žalobkyni stojí správní orgán s pravomocí o správním
deliktu rozhodnout a ve správním soudnictví své rozhodnutí obhajovat, a to i podáním
kasační stížnosti. Intervenci třetích osob v neprospěch žalobkyně (což je nepochybně
nyní posuzovaný případ) zákon nepřipouští. Stěžovatelka může být rozhodnutím
o správním deliktu dotčena jen nepřímo a navíc jen na právu soukromém. Tuto
skutečnost reflektuje i ustanovení §18 věty první zákona o cenách, které uvádí,
že uložením pokuty není dotčeno právo na vydání majetkového prospěchu tomu,
na jehož úkor byl získán, čímž rozlišuje mezi veřejnoprávním řízením o uložení sankce
a soukromoprávním řízením o vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Uložením
pokuty tedy není závazně rozhodnuto o povinnosti žalobkyně plnit osobě, na jejíž úkor
se bezdůvodně obohatila. Eventuální zamítnutí žaloby ve správním soudnictví by zajisté
zjednodušilo procesní postavení společnosti Energotrans, a. s. v civilním řízení (zejména
z pozice dokazování), avšak ať už správní soud rozhodne o žalobě jakkoliv, nedotkne
se jeho rozhodnutí samotného práva této společnosti domáhat se vydání bezdůvodného
obohacení v jí požadované výši.
4) Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní
otázky a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu. Poukázala přitom
na skutečnost, že i podle názoru městského soudu bude v řízení o vydání neoprávněného
majetkového prospěchu soud vázán výrokem správního rozhodnutí o tom,
že byl spáchán správní delikt a kdo jej spáchal, ale zároveň i výší nepřiměřeného
majetkového prospěchu v tomto rozhodnutí deklarovanou. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí
o spáchání správního deliktu žalobkyní má zásadní dopad do právní sféry stěžovatelky,
vůči níž byla nepřiměřená cena uplatňována a že další nároky stěžovatelky se odvíjejí
právě od konstatování porušení ustanovení §2 odst. 3 zákona o cenách žalobkyní.
Správní orgán tedy v rámci svého rozhodování závazně určuje postavení stěžovatelky jako
osoby, která je či není oprávněna domáhat se nároků na vrácení neoprávněného
majetkového prospěchu. Jeho rozhodnutí vrchnostenským způsobem stanoví její práva
a povinnosti, dotčeno je zde veřejné subjektivní právo stěžovatelky na kontrolu
souladnosti ceny požadované žalobkyní se zákonem o cenách a na případné vyčíslení
nepřiměřeného majetkového prospěchu.
5) Stěžovatelka je dále toho názoru, že v důsledku neuznání jejího postavení osoby
zúčastněné na řízení hrozí, že o jejích veřejných subjektivních právech bude rozhodováno
bez její účasti. V takovémto případě se ani nemusí dozvědět o tom, že již soud vydal
konečné rozhodnutí, ani jeho obsah. Tento stav je vzhledem k závažnosti dopadu
výsledku řízení před soudem do právní sféry stěžovatelky zcela nepřípustný. Stěžovatelka
při této příležitosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 9. 2005, č. j. 1 As 26/2004 – 71, podle něhož „institut osob zúčastněných na řízení umožňuje
uplatnění procesních práv v soudním řízení správním i osobám s právním zájmem na výsledku tohoto
řízení.“ Nutno tak uzavřít, že stěžovatelka může být podle ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s.
přímo a významně dotčena na svých právech potvrzením respektive zrušením rozhodnutí
správního orgánu a městský soud tudíž pochybil, pokud dovodil opak.
6) Své rozhodnutí navíc zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se vůbec nevypořádal
s tvrzením stěžovatelky, týkajícím se dopadu správního rozhodnutí do její právní sféry,
rovněž tak zasáhl i do jejího práva na rovné zacházení, neboť ve srovnatelných případech
soudy jiným subjektům postavení osob zúčastněných na řízení přiznávají. V této
souvislosti stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věcech
přezkumu rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jejichž předmětem bylo
porušení zákona o veřejných zakázkách výběrem nejvhodnější nabídky, porušení jiných
povinností zadavatelem či uzavření smlouvy se zájemcem bez vyhlášení výběrového
řízení, když vybraní, respektive vítězní uchazeči mohli být ve svých právech dotčení právě
tím, že smlouva, kterou uzavřeli se zadavatelem, bude neplatná. Obdobně i ve věcech
kartelových dohod jsou správními soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, za osoby
zúčastněné na řízení vždy považovány smluvní strany smluv, které jsou Úřadem
pro ochranu hospodářské soutěže posuzovány. Není tedy důvod, aby postavení
stěžovatelky v tomto řízení bylo posuzováno odlišně.
7) Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
8) Ke kasační stížnosti podala vyjádření žalobkyně dne 11. 8. 2010. Dle jejího názoru
skutečnost, že v jiném soudním řízení, ve kterém by stěžovatelka mohla být účastníkem,
bude soud vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán správní delikt, není možno
považovat za přímý účinek na její veřejná subjektivní práva. Navrhla proto zamítnutí
kasační stížnosti. Tentýž návrh učinil i žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne
9. 8. 2010.
9) V replice k vyjádřením žalobkyně i žalovaného ze dne 19. 10. 2010 pak stěžovatelka
zopakovala dosavadní argumentaci, navíc poukázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2007, č. j. 8 Aps 8/2007 – 90, v němž v obdobném případě
správního deliktu bylo poškozenému subjektu postavení osoby zúčastněné na řízení
přiznáno. Na tomtéž setrvala stěžovatelka i v další replice k těmto vyjádřením ze dne
6. 10. 2011.
II. Předložení věci rozšířenému senátu
10) Při posouzení věci rozhodující senát zjistil, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu
byly ohledně otázky možného účastenství dalších osob na řízení o přezkoumání
rozhodnutí o správním deliktu vysloveny rozdílné právní názory. Zatímco v rozsudcích
ze dne 29. 5. 2008, č. j. 1 Afs 76/2008 – 246, ze dne 14. 7. 2009, č. j. 2 As 44/2009 – 44
a ze dne 31. 7. 2009, č. j. 5 As 4/2009 – 86, vycházel soud doktrinálně z názoru,
že v řízeních o správních deliktech správní orgán rozhoduje vrchnostensky pouze
o veřejných subjektivních právech a povinnostech delikventa a žádná veřejná subjektivní
práva jiných osob přitom nemohou být dotčena, v rozsudku ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 8 Aps 8/2007 – 90, v němž byly posuzovány úkony ve správním řízení týkajícím
se přímo správního deliktu porušení cenových předpisů, bylo poškozené společnosti
postavení osoby zúčastněné na řízení přiznáno.
11) První senát proto usnesením ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 81/2010 – 218, předložil
podle §17 s. ř. s. věc k rozhodnutí rozšířenému senátu s tím, že se ztotožňuje s právním
názorem vysloveným v dosud převažující části judikatury. Ve vztahu k projednávané věci
pak uvedl, že rozhodování o pokutě podle zákona o cenách lze obecně podřadit
pod rozhodování o jiných správních deliktech. Adresáty rozhodnutí jsou zásadně
jen osoby, jimž je správní delikt přičítán a jimž je rozhodnutím ukládána sankce, na jiné
osoby takové rozhodnutí nemá přímý vliv. O nepřímém vlivu na osobu poškozenou
protiprávním jednáním, za jakou se zjevně považuje i stěžovatelka, je možné uvažovat
například v případě uložení povinnosti zdržet se dalšího protiprávního jednání.
Takovouto osobu je však třeba považovat za zájemníka, nikoliv za osobu dotčenou
v právech vydáním, resp. nevydáním rozhodnutí. Právní normy upravující jiné správní
delikty obecně nepracují s kategorií poškozených, právní úprava jim zhusta nepřiznává
ani právo na to, aby správní orgán projednávající správní delikt rozhodl o náhradě škody.
Tak je tomu i v řízení podle zákona o cenách, z něhož vzešlo žalobou napadené
rozhodnutí.
12) Nepřiznává-li tedy zákonná úprava osobám poškozeným práva, která by mohla
uplatňovat v řízení před správním orgánem rozhodujícím o jiných správních deliktech,
nemohou být tyto osoby přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech rozhodnutím
o správním deliktu. Osoby poškozené protiprávním jednáním pachatele se tak mohou
domáhat náhrady škody pouze cestou práva soukromého.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
13) Rozšířený senát po zvážení předešlého dospěl k závěru, že jeho kompetence k rozhodnutí
o sporné otázce je dána, neboť nejenže má první senát v úmyslu odchýlit
se při posouzení věci od názoru vysloveného již v rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, ale k zaujetí odlišného názoru již v rozhodovací činnosti tohoto soudu došlo.
Vzhledem k tomu, že přednesená právní otázka je jedinou podstatnou pro posouzení
věci, rozhodl rozšířený senát podle §71 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu ve věci
rozsudkem.
14) Jak bylo již uvedeno výše, dovozovala stěžovatelka v kasační stížnosti existenci důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Dříve tedy, než mohl rozšířený senát
přistoupit k posouzení sporné právní otázky, musel se vypořádat se vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Stěžovatelka spatřovala jeho
nepřezkoumatelnost v nedostatečném zohlednění všech důsledků dopadu správního
rozhodnutí do její právní sféry a v nerovném zacházení ve srovnání s jinými osobami
v obdobných případech.
15) Rozšířený senát po posouzení této námitky dospěl k závěru, že takovouto vadou usnesení
městského soudu netrpí. Z jeho výroku je zřejmé, o čem a jak tento soud rozhodl,
z odůvodnění je pak rovněž seznatelné, jaké důvody ho k rozhodnutí vedly. Soud navíc
přesně vystihl podstatu problému, když stěžejním učinil posouzení otázky,
zda rozhodnutím o správním deliktu žalobkyně může dojít k zásahu do veřejných
subjektivních práv stěžovatelky. Zásadní nedostatek skutkových zjištění nutných
pro rozhodnutí soudu pak netvrdila ani stěžovatelka. Napadené usnesení tak nelze označit
za nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů. Ostatně
závěru, že rozhodnutí je srozumitelné a dostatečně odůvodněné svědčí i skutečnost,
že sama stěžovatelka ve své kasační stížnosti s výrokem i uváděnými důvody
bez problémů obsáhle polemizuje.
16) Dovozovaná nerovnost zacházení spočívající v rozdílném posuzování srovnatelných věcí
pak nespadá pod pojem nepřezkoumatelnosti, ale jiných vad řízení, rovněž ovšem
podřaditelných ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ani v tomto bodu se však
rozšířený senát s názorem stěžovatelky neztotožnil. Oblast hospodářské soutěže
a veřejných zakázek má vlastní specifickou právní úpravu účastenství na různých
správních řízeních, v důsledku toho pak mají rozhodnutí úřadu i rozdílné dopady do práv
jednotlivých účastníků a z toho pak vyplývají i různé výsledky při posouzení otázky,
zda u toho kterého z nich jsou splněny materiální podmínky pro uznání za osobu
zúčastněnou na řízení. Za případy srovnatelné s projednávanou věcí je označit nelze.
Za určitou dílčí vadu odůvodnění napadeného usnesení tak lze považovat nanejvýš
skutečnost, že stěžovatelka rozsudky jiného soudu při uplatňování svých nároků
argumentovala a soud se s touto argumentací výslovně nevypořádal. Nelze ovšem
přehlédnout, že v souvislosti s tím stěžovatelka žádný zásah do svých veřejných
subjektivních práv netvrdila, uvedená dílčí vada proto nedosahuje intenzity způsobující
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí a nebrání rozšířenému senátu zabývat se meritem
věci.
17) Při posouzení přednesené právní otázky pak rozšířený senát vycházel z následujících
úvah: institut osoby zúčastněné na řízení byl zaveden do procesních předpisů ve správním
soudnictví ustanovením §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s účinností
od 1. 1. 2003. Základní materiální podmínkou pro tento typ účastenství na řízení je přímé
dotčení osoby na jejích veřejných subjektivních právech či povinnostech vydaným
rozhodnutím, případně tím, že by takové rozhodnutí bylo zrušeno, formální podmínkou
pak její výslovné prohlášení, že takovéto právo bude v řízení uplatňovat. Uvedené
ustanovení řeší určité nedostatky předchozí právní úpravy, kdy v řízení o žalobě podle
části páté, hlavy druhé, o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002 mohli být účastníky
jen žalobce a žalovaný, i když ve správním řízení vystupovalo více účastníků a výsledkem
soudního řízení mohla být dotčena i jejich práva, naopak v řízení o opravném prostředku
podle části páté, hlavy třetí, o. s. ř. byli účastníky nejen žalobce a žalovaný, ale i všichni
ti, kdo jimi byli v řízení před správním orgánem, bez ohledu na skutečnost, zda měli
zájem svá práva v soudním řízení uplatňovat.
18) Z kontextu navazujících právních úprav je však zřejmé, že institut osoby zúčastněné
na řízení slouží především k ochraně práv ostatních účastníků předchozího správního
řízení, z požadavku přímého dotčení na veřejných subjektivních právech, jakožto
materiální podmínky účastenství na řízení, pak plyne, že toto právo může v přezkumném
řízení soudním úspěšně uplatnit v zásadě jen takovýto účastník.
19) V daném případě byl předmětem správního řízení správní delikt žalobkyně na úseku
cenových předpisů, konkrétně porušení ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, ve znění platném do 17. 11. 2009. Na řízení podle tohoto zákona se vztahuje
správní řád s výjimkou odchylné úpravy přímo v zákoně o cenách. Jediným účastníkem
takového řízení je tedy vzhledem k ustanovení §17 zákona o cenách ve znění platném
do 17. 11. 2009 (nyní §16 citovaného zákona) v návaznosti na ustanovení §27 odst. 1
písm. b) správního řádu žalobkyně. Stěžovatelka pak není v řízení o správním deliktu
účastníkem řízení nejen podle §27 odst. 1, ale ani podle §27 odst. 2 správního řádu,
neboť §18 zákona o cenách toliko deklaruje, že rozhodnutí o pokutě za správní delikt
není překážkou pro uplatnění nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu,
aniž by však uvedený zákon tyto nároky v kterékoliv své části dále jakkoliv upravoval.
Stěžovatelka tak nemá ve správním řízení ani postavení obdobné postavení poškozeného
podle §72 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
20) Tomuto závěru ostatně odpovídá i průběh správního řízení a postup správních orgánů
v projednávané věci. Stěžovatelka, jak sama uvádí, dala k zahájení řízení pouze podnět,
správní orgány s ní jako s účastníkem řízení nejednaly, rozhodnutí ve věci jí nedoručovaly
a o výsledku cenové kontroly, kterou správní orgán zahájil na základě jejího podnětu,
ji informovaly jen přípisem Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2009.
O výsledku řízení o správním deliktu a rovněž o podané žalobě se pak stěžovatelka
dozvěděla na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, z přípisu téhož orgánu ze dne 15. 2. 2010.
21) Rozhodnutím o správním deliktu žalobkyně tedy nedošlo k zásahu do jakéhokoliv
veřejného subjektivního práva či povinnosti stěžovatelky, koneckonců takovéto zkrácení
ona sama původně ani netvrdila a dovozuje je až v kasační stížnosti poté, co nedostatek
dotčení na jejích veřejných subjektivních právech učinil hlavním důvodem svého
rozhodnutí městský soud. Tvrdí-li nyní, že případným zrušením napadeného správního
rozhodnutí může být dotčeno její „veřejné subjektivní právo na kontrolu souladnosti ceny
požadované žalobkyní se zákonem o cenách a na případné vyčíslení nepřiměřeného majetkového
prospěchu“, pak je možno jen ve stručnosti podotknout, že žádné takové veřejné
subjektivní právo stěžovatelka nemá. Kontrolu cen svěřuje ustanovení §14 zákona
o cenách výhradně příslušným cenovým orgánům, účast jiných subjektů v tomto procesu
se v době vydání napadeného rozhodnutí omezovala jen na možnost oznámení porušení
cenových předpisů podle §16 odst. 1 zákona o cenách bez nároku na zahájení správního
řízení, či jakoukoliv účast v něm. Zákon o cenách v současném znění pak výslovně
neupravuje ani to.
22) Rozšířený senát nikterak nepopírá, že stěžovatelka má právní zájem na výsledku řízení
o uložení pokuty za porušení cenových předpisů, který vyplývá z jejích vzájemných
soukromoprávních vztahů se žalobkyní, z hlediska charakteru zásahu do práv se však
jedná nanejvýš o dotčení nepřímé, navíc o dotčení na právech soukromých, nikoliv
veřejných. Stěžovatelka tudíž pro uznání za osobu zúčastněnou na řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2009 nesplňuje materiální podmínky uvedené v §34
s. ř. s.
23) Rozšířený senát se tedy v plném rozsahu ztotožnil jak s právním názorem vyjádřeným
městským soudem v napadeném usnesení, tak především s právním názorem prvního
senátu obsaženým v jeho usnesení o předložení věci, na jehož výstižné odůvodnění
v dalším pro stručnost odkazuje. Za nesprávný naopak považuje názor osmého senátu
prezentovaný v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Aps 8/2007 – 90, který
byl navíc vysloven mimo rámec rozhodovacích důvodů této věci a k otázce přímého
dotčení veřejných subjektivních práv neobsahoval podrobnější argumentaci.
24) Lze tak uzavřít, že usnesení městského soudu netrpí ani vadou nesprávného posouzení
právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr
25) Napadené usnesení je zákonné, kasační stížnost proto byla podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodná zamítnuta.
26) Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal rozšířený senát v úvahu, že kasační stížnost
byla podána proti usnesení městského soudu, které nebylo konečným rozhodnutím
ve věci, ale posuzovalo pouze dílčí procesní otázku v probíhajícím žalobním řízení.
Stěžovatel, jenž se v řízení o žalobě domáhal postavení osoby zúčastněné, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.,
neboť mu soud v rámci tohoto řízení neuložil žádné povinnosti, žalobkyni a žalovanému
pak nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 ve
spojení s §120 s. ř. s., neboť v tomto řízení soud nerozhodoval ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. listopadu 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu