ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.40.2011:90
sp. zn. 1 As 40/2011 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce X. T. T.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalované Policii
České republiky, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie,
se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno ze dne 5. 8. 2008,
č. j. CPBR-9164-21/ČJ-2008-61PB-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2010, č. j. 36 Az 17/2008 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Brno (dále
jen „správní orgán“) vydal dne 5. 8. 2008 shora označené rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Proti rozhodnutí správního orgánu žalobce
brojil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne
12. 11. 2010, č. j. 36 Az 17/2008 – 68 zamítl. Kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“)
domáhá zrušení tohoto rozsudku krajského soudu.
[2] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že usnesení Nejvyššího správního
soudu o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je rozhodnutím, z něhož žalobci
nevyplynula žádná povinnost něco vykonat, a tudíž musí být doručeno zástupci stěžovatele, nikoli
přímo stěžovateli. Správnímu orgánu nepříslušelo přezkoumávat, zda rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu nabylo právní moci či nikoli; správní orgán vychází z údajů, které jsou uvedeny
a vyznačeny na rozhodnutí. V daném případě byly všechny podmínky §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců naplněny, neboť žalobci bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním
vyhoštění po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění a žalobce
ve stanovených lhůtách z území ČR nevycestoval.
II. Kasační stížnost
[3] Dle stěžovatele je stěžejní posouzení okolností, týkajících se právní moci usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70, s čímž souvisí otázky
zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel se neztotožňuje
s právním posouzením otázky provedeným krajským soudem ohledně nabytí právní moci shora
uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
[4] Podmínkou pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince podle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců je skutečnost, že nevycestoval ve lhůtě stanovené v předchozím pravomocném
rozhodnutí o správním vyhoštění. Tato lhůta byla žalobci stanovena v rozhodnutí Policie ČR,
Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, odboru pátrání a kontroly pobytu, ze dne
21. 3. 2006, č. j. SCPP-178/PL-OPK-4-SŘ-2005, a to v délce 30 dnů ode dne ukončení zajištění;
v případě, že by došlo k vynětí žalobce z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu
uvedeného v §2 tohoto zákona, počala by doba k vycestování běžet až po odpadnutí tohoto
důvodu. Vzhledem k tomu, že se žalobce stal účastníkem řízení o udělení mezinárodní ochrany,
byl počátek běhu této lhůty svázán s okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel má za to, že toto
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doposud právní moci nenabylo, neboť nebylo řádně
doručeno, a tím pádem nezačala žalobci běžet lhůta k vycestování.
[5] S nabytím právní moci rozhodnutí soudu ve věci kasační stížnosti o žalobě proti
rozhodnutí soudu ve věci žádosti o mezinárodní ochranu spojuje ustanovení §78b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu) povinnost stěžovatele dostavit se k vyznačení výjezdního
příkazu na policii. Jak §42 odst. 2 s. ř. s., tak §34 odst. 2 správního řádu předpokládají, že má-li
účastník řízení povinnost v řízení něco vykonat, nastávají účinky doručení účastníkovi
až v okamžiku, kdy je mu doručeno osobně, nikoli prostřednictvím zástupce. Z tohoto důvodu
mělo být usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70
doručováno osobně stěžovateli, což se nestalo a nemohla tak začít běžet lhůta uvedená
v rozhodnutí o správním vyhoštění, a tudíž ani nebyly splněny podmínky dle §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců.
[6] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správním orgánům nepříslušelo
zkoumat, zda rozhodnutí kasačního soudu v azylové věci je pravomocné či nikoli. Stěžovatel
nerozumí argumentaci krajského soudu v tom, že pro správní orgán je podstatný den právní moci
vyznačený na rozhodnutí a pokud se stěžovatel domnívá, že tomu tak není, měl učinit příslušné
právní kroky. Stěžovatel namítá, že jiné kroky než podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu učinit nemohl, neboť se o existenci předmětného usnesení Nejvyššího správního soudu
dozvěděl až ve chvíli, kdy správní orgán vydal rozhodnutí o zajištění.
[7] Žalovaný se dle svého vyjádření ke kasační stížnosti s argumentací stěžovatele
neztotožňuje. Žalovaný se domnívá, že klíčová je skutečnost, kdy, resp. zda vůbec, uplynula doba
k vycestování z území České republiky stanovená stěžovateli v rozhodnutí o správním vyhoštění
ze dne 21. 3. 2006, které nabylo právní moci v den vydání. V tomto rozhodnutí byla doba
pro vycestování vázána na propuštění stěžovatele ze zajištění a modifikována jeho případným
vynětím z působnosti zákona o pobytu cizinců pro některý z důvodů podle §2 tohoto zákona.
Stěžovatel byl ze zajištění propuštěn dne 27. 3. 2006, třicetidenní lhůta pro vycestování tedy
počala běžet dne 28. 3. 2006 a uplynula dne 27. 4. 2006. Po celou tuto dobu podléhal stěžovatel
působnosti zákona o pobytu cizinců (žádný z důvodů podle §2 tohoto zákona se na něj
nevztahoval, neboť žádost o mezinárodní ochranu podal až 15. 12. 2006). Žalovaný proto
považuje námitku nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu o zajištění stěžovatele z důvodu
nenaplnění podmínek podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za neoprávněnou.
[8] Okolnost, zda usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j.
4 Azs 22/2008 – 70, nabylo právní moci či nikoli, má vliv pouze na vykonatelnost rozhodnutí
o správním vyhoštění, ne však na lhůtu k vycestování z území České republiky, která v době
podání žádosti o mezinárodní ochranu již marně uplynula. Žalovaný pro úplnost doplnil, že mu
jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat, komu a jakým způsobem má Nejvyšší správní
soud oznamovat svá rozhodnutí. Správní orgán, ostatně jako vždy, vycházel z doložky právní
moci, ze které je zřejmé, že usnesení NSS se stalo pravomocným dne 2. 7. 2008, čímž
se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo opět vykonatelným a bylo možné přikročit k jeho
realizaci.
III. Okolnosti případu
[9] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu následující relevantní
skutečnosti: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
Plzeň, Odbor pátrání a kontroly pobytu Plzeň, rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006, č. j. SCPP-
178/PL-OKP-4-SŘ-2005, uložila stěžovateli správní vyhoštění z území České republiky s dobou
platnosti 3 roky. Současně v rozhodnutí stanovila dobu k vycestování 30 dnů ode dne ukončení
zajištění s modifikací pro případ, že by byl stěžovatel vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců
z důvodu uvedeného v §2 tohoto zákona. Za takové situace by doba k vycestování počala běžet
ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Z vyjádření správního orgánu k žalobě vyplývá, že stěžovateli
bylo v průběhu této lhůty k vycestování uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění
pobytu na území s platností do 12. 12. 2006 (ze správního spisu však tato tvrzení nelze ověřit).
Stěžovatel v poslední den této lhůty projevil úmysl požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany,
čímž byl vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí o správním vyhoštění se tak
stalo dočasně nevykonatelným. Řízení o udělení mezinárodní ochrany dospělo až do fáze
projednání před Nejvyšším správním soudem, který usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j.
4 Azs 22/2008 – 70 (dále také „usnesení NSS“), kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany
odmítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 7. 2008.
[10] Dne 4. 8. 2008 se stěžovatel dostavil na Inspektorát cizinecké policie Brno, oddělení
povolování pobytu. Oznámením ze dne 5. 8. 2008, č. j. CPBR-9164-13/ČJ-2008-61PB-SV, bylo
zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele. Rozhodnutím ze stejného dne,
č. j. CPBR-9164-21/ČJ-2008-61PB-SV, rozhodl správní orgán podle §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění. Správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ke dni nabytí právní moci usnesení o odmítnutí kasační
stížnosti zanikla v souladu s §78b odst. 3 zákona o azylu platnost víza vydaného stěžovateli
za účelem strpění pobytu s původní platností do 16. 8. 2008. Doplnil, že podle stejného
ustanovení měl povinnost do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti
dostavit se na policii za účelem vyznačení zániku platnosti víza. Správní orgán dovodil, že existují
důvody pro zajištění stěžovatele, neboť tento nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění
a zdržoval se na území republiky od 2. 7. 2008 bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou u krajského soudu, jež ji zamítl. Proti
zamítavému rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, jejíž projednání je předmětem tohoto
řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně uplatňuje
námitky podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Obsahově námitky, jejichž rozsahem
a důvody je kasační soud vázán, tomuto určení odpovídají.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[13] Zásadní je v nyní projednávaném případě otázka, zda má být usnesení o odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost v azylových věcech doručováno nejen zástupci stěžovatele,
ale i stěžovateli samotnému, pokud tento v době rozhodování o kasační stížnosti pobývá
na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území
podle §78b zákona o azylu. Stěžovatel dovozuje povinnost soudu doručovat v takovém případě
rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovateli z ustanovení §78b odst. 3 zákona o azylu ve spojení
s §42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje
se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim“.
Zákon o azylu v §78b odst. 3 stanoví, že „platnost víza za účelem strpění pobytu zaniká dnem nabytí
právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo vycestováním z území. Policie vyznačí zánik platnosti víza
za účelem strpění pobytu uděleného cizinci a udělí mu výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce.
Cizinec je povinen se za účelem vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu dostavit na policii bez
zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti“
(zvýraznění provedl soud). Stěžovatel z těchto ustanovení vyvozuje, že povinnost podle §78b
odst. 3 zákona o azylu spadá po pojem povinnosti něco osobně vykonat ve smyslu §42 odst. 2 s. ř. s.,
a proto mělo být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ve věci udělení mezinárodní ochrany
doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému. S takovým výkladem
se zdejší soud nemůže ztotožnit.
[14] Ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s., věta druhá stanoví zvláštní pravidlo pro doručování
v případě, že má účastník povinnost něco osobně vykonat. K výkladu pojmu úkonu, který má
účastník osobně vykonat zaujal Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 – 69) shodně s Nejvyšším soudem (srov. rozhodnutí ze dne
8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99) názor, že těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní
jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné,
charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak,
že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto,
že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze
v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci, apod. Stejně tak lze
dle názoru kasačního soudu pod tímto pojmem rozumět i povinnost dostavit se k vyznačení
zániku platnosti víza ve smyslu §78b odst. 3 zákona o azylu.
[15] Je však třeba mít na paměti, že se musí vždy jednat o úkon, který má účastník vykonat
v rámci probíhajícího řízení, přičemž uložení povinnosti takový úkon provést musí být obsaženo
v písemnosti, o jejíž doručování podle §42 odst. 2 s. ř. s. se jedná.
[16] Dovozuje-li tedy stěžovatel, že nemělo být usnesení NSS doručováno pouze jeho
zástupci, ale i jemu samotnému, muselo by toto usnesení naplňovat výše uvedené tři kumulativní
znaky – ukládat povinnost, jež je úzce navázána na osobu stěžovatele a má být provedena v rámci
probíhajícího řízení. Dle názoru kasačního soudu nelze tyto tři znaky v usnesení NSS
identifikovat. Shodně s krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením o odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost bylo ukončeno řízení o kasační stížnosti. Toto usnesení
nebylo v žádném případě rozhodnutím, které by ukládalo stěžovateli povinnost něco osobně
vykonat v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem (jak ostatně shodně uvádí i sám
stěžovatel v nyní projednávané kasační stížnosti), a proto nemohlo být podrobeno režimu
doručování stanovenému v §42 odst. 2 s. ř. s. větě druhé.
[17] Povinnost stěžovatele něco osobně vykonat totiž nevyplývala z předmětného usnesení
NSS, nýbrž přímo ze zákona, a to z ustanovení §78b zákona o azylu, který ukládá povinnost
dostavit se k vyznačení skončení platnosti víza. Navíc tento úkon, k jehož provedení byl žalobce
ze zákona povinen, nevykonával v rámci řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, nýbrž v řízení o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Proto,
ačkoli zde existovala povinnost stěžovatele něco osobně vykonat, nebyly ani v tomto případě
naplněny výše uvedené tři kumulativní znaky.
[18] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že předmětné usnesení Nejvyššího správního
soudu mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele, k čemuž také došlo a usnesení proto
nabylo právní moci dne 2. 7. 2008. Z toho také vyplývá, že byly naplněny podmínky pro vydání
rozhodnutí o zajištění podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že bylo doručeno sdělení
o zahájení řízení o správním vyhoštění a existovalo pravomocné rozhodnutí o správním
vyhoštění, v jehož rámci marně uplynuly lhůty pro vycestování.
[19] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, že nelze souhlasit s názorem krajského soudu, podle
něhož nepřísluší správním orgánům zkoumat, zda je rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti
pravomocné či nikoli. Nejvyšší správní soud se naopak s tímto názorem krajského soudu
ztotožňuje. Správní orgán vychází z presumpce správnosti doložky právní moci vyznačené
na předmětném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a není jeho povinností zkoumat ex offo
správnost údajů v doložce obsažených. K prověřování, zda rozhodnutí soudu skutečně nabylo
právní moci by mohl přistoupit až k námitce účastníka správního řízení. Ze správního spisu
ovšem neplyne, že by jakékoli podání stěžovatele směřovalo k popření správnosti doložky právní
moci. Nepřípadným je i tvrzení stěžovatele, že se o usnesení NSS dozvěděl, až když bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Předmětně usnesení bylo řádně doručeno jeho zástupci, jehož
prostřednictvím měl možnost se s ním seznámit. Skutečnost, že zástupce stěžovatele svého
klienta z jakéhokoli důvodu s usnesením neseznámil, nelze přičítat k tíži správního orgánu.
[20] Krajský soud tedy posoudil otázku způsobu doručování a nabytí právní moci usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70, správně, a proto
Nejvyšší správní soud musí v nyní projednávaném případě kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
V. Závěr
[21] Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatele nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu