ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.43.2011:53
sp. zn. 1 As 43/2011 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně O. Z.,
zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2007, č. j. 530/1010UL/1363/07/Hen, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2011,
č. j. 5 Ca 391/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením ze dne 4. 9. 2007, č. j. 1293/ŽPZ/07/IP -136/Rc rozhodl Krajský úřad
Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“), že žalobkyně není účastníkem řízení o vydání
integrovaného povolení provozovateli zařízení „Výroba acetylenu“, společnosti SIAD Czech
spol. s. r. o. (dále jen „společnost SIAD“). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne
18. 10. 2007 zamítl a potvrdil usnesení krajského úřadu. Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) pak rozsudkem ze dne 21. 1. 2011, č. j. 5 Ca 391/2007 – 36 zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[2] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zákon č. 76/2002 Sb.,
o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně
některých zákonů (zákon o integrované prevenci), stanoví v §7 speciální okruh účastníků říze ní
o vydání integrovaného povolení. Za použití pravidla lex specialis derogat legi generali pak dospěl
k závěru, že úprava vymezení účastníků řízení podle §27 správního řádu se v daném případě
neužije. Opačný výklad zastávaný žalobkyní by znamenal, že spe ciální (užší) vymezení účastníků
obsažená ve zvláštních zákonech jsou zbytečná, protože jakákoli osoba, která by se cítila určitým
rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech a povinnostech, by se mohla dovolat §27 odst. 2
správního řádu, a okruh účastníků by se tak libovolně rozšiřoval v závislosti na subjektivním
pocitu dotčenosti takových osob.
[3] Proti shora citovanému rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností
podanou v zákonné lhůtě.
II.
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že z §7 odst. 1 zákon a o integrované prevenci
ve spojení s jeho dalšími ustanoveními vyplývá, že okruh účastníků řízení o vydání integrovaného
povolení není úzce vymezen. Může-li být účastníkem řízení občanské sdružení, jež není činností
žadatele o vydání integrovaného povolení přímo zasaženo, mělo by být toto právo přiznáno
i jedincům nacházejícím se v bezprostřední blízkosti zařízení na výrobu acetylénu a plnírny
technických plynů. Stěžovatelka se chtěla jako účastník řízení dozvědět, zda od vydání
integrovaného povolení nedošlo k podstatné změně v provozu zařízení, čemuž nasvědčovaly
informace, jež se dozvěděla z Bezpečnostního programu společnosti SIAD pro výrobnu
acetylenu a plnírny technických plynů. Existuje zde zájem, aby stěžovatelka, mající nebezpečný
provoz několik desítek metrů od ložnice, či kuchyně, dohlédla na to, aby správní orgán měl při
svém rozhodování k dispozici všechny relevantní podklady. Stěžovatelkou navrhované důkazy
neměly vést k libovolnému rozšiřování počtu účastníků, ale k předání podkladů pro rozhodnutí
o vydání integrovaného povolení. Neprovedení těchto důkazů též dílčím způsobem vedlo
k nesprávnému posouzení věci soudem v předcházejícím řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na svém stanovisku. Kasační
stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, ke kterým by se již v průběhu předchozího řízení
nevyjádřil, a proto ji navrhuje zamítnout.
III.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
[7] V nyní projednávaném případě je klíčovou otázka, z da měly správní orgány stěžovatelce
přiznat postavení účastníka řízení o vydání integrovaného povolení pro výrobnu acetylénu
a plnírnu technických plynů provozovanou společností SIAD. V této souvislosti musí Nejvyšší
správní soud v prvé řadě uvést, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že zákon o integrované
prevenci nevymezuje úzce okruh účastníků. Naopak z dikce ustanovení §7 tohoto zákona
vyplývá, že vymezuje pro účely řízení o vydání integrovaného povolení speciální okruh účastníků
tohoto řízení, a tím vylučuje aplikaci obecné definice účastníků řízení dle §27 správního řádu.
Pokud se tedy stěžovatelka domáhala postavení účastníka v řízení podle zákona o integrované
prevenci, musela by být některým z účastníků vymezených v příslušných ustanoveních tohoto
zákona.
[8] Dle §7 odst. 1 zákona o integrované prevenci jsou „účastníky řízení o vydání integrovaného
povolení vždy a) provozovatel zařízení, b) obec, na jejímž území je n ebo má být zařízení umístěno, c) kraj,
na jehož území je nebo má být zařízení umístěno, d) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti,
zaměstnavatelské svazy nebo hospodářské komory, jejichž předmětem činnosti je prosazování a ochrana profesních
zájmů nebo veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, dále obce nebo kraje, na jejichž území může toto
zařízení ovlivnit životní prostředí, pokud se jako účastníci písemně přihlásily úřadu do 8 dnů ode dne zveřejnění
stručného shrnutí údajů ze žádosti podle §8. Z logiky věci je zřejmé, že stěžovatelka nespadá ani pod
jednu z výše vymezených kategorií účastníků [není provozovatelem zařízení, obcí, krajem, ani
občanským sdružením či jiným sdružením podle písm. d) tohoto ustanovení].
[9] K tomuto okruhu obligatorních účastníků se mohou připojit i účastníci fakultativní podle
§7 odst. 2 zákona o integrované prevenci, dle nějž se za účastníka řízení „považuje také ten, kdo
by jím byl podle zvláštních právních předpisů, není-li již jeho postavení účastníka vymezeno v odstavci 1“.
„Zvláštními právními předpisy“ ve smyslu tohoto ustanovení je nutno rozumět tzv. složkové
právní předpisy, chránící jednotlivé složky životního prostředí (např. vodní zákon, zákon o lesích,
zákon o ovzduší apod.). Jak správně dovodil městský soud, za takový „zvláštní právní předpis“
nelze považovat správní řád, neboť ten je vůči zákonu o integrované prevenci v postavení lex
generalis a použije se tedy až subsidiárně v případě, že speciální zákon neobsahuje příslušnou
úpravu sám. Opačný výklad, podaný stěžovatelkou, by naopak vedl ke zcela absurdním závěrům,
jež by popíraly nutnost jakékoli právní úpravy speciálního okruhu účastníků ve zvláštních
předpisech, jelikož by bylo vždy možno odkázat na obecnou úpravu ve správním řádu.
Stěžovatelka své účastenství na základě některého ze složkových právních předpisů neprokázala,
proto se nemohla stát účastníkem ani na základě §7 odst. 2 zákona o integrované prevenci. Tato
kasační námitka je nedůvodná.
[10] Stěžovatelce lze zcela přisvědčit, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv
druhých nebo v rozporu se zákonem a pokud se tak děje, musí být jedincům zaručena možnost
bránit svá ohrožená práva před soudy. Prostředkem k ochraně práv stěžovatelky před případným
nezákonným jednáním provozovatele výrobny acetylenu a plnírny technických plynů však
nemůže být řízení o vydání integrovaného povolení, jehož účelem navíc nebylo v daném případě
vydání povolení pro nově vznikající provoz, nýbrž pro zařízení fungující na stejném místě již
několik let. Kasační soud se i zde ztotožňuje s názorem městského soudu, že újma, kterou
žalobkyni nyní podle jejich vyjádření působí sousedství provozovny, nemůže být odčiněna
v řízení, které se týká okruhu účastníků v řízení o vydání integrovaného povolení, v němž nejde
o prokazování nových skutečností, které by stěžovatelce nebyly již dříve známy. V tomto řízení
nelze uplatňovat argumenty proti samotnému umístění a povolení stavby a jejímu uvedení
do provozu, neboť o tom bylo rozhodnuto již v dřívějších řízeních podle stavebního zákona.
[11] Městský soud zcela v souladu s jím učiněnými závěry nepřistoupil k provedení důkazů
navrhovaných stěžovatelkou, které se týkaly samotného provozu výrobny acetylenu a plnírny
technických plynů. Předmětem řízení před městským soude m totiž nebyly otázky provozu tohoto
zařízení, nýbrž účastenství žalobkyně v řízení o vydání integrovaného povolení. Kasační námitka
směřující do neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou je proto nedůvodná.
IV.
[12] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[13] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu