ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.89.2010:100
sp. zn. 1 As 89/2010 - 100
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ateliér pro životní
prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem,
advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému Magistrátu hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obrana
životního prostředí, se sídlem Pražského 28, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrem Kužvartem,
advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 10. 2007, č. j. MHMP-326608/07/OOP/V-618/R-134/Tr, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 9 Ca 417/2007 - 49,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 7 (dále jen „úřad městské část i“)
rozhodnutím ze dne 20. 11. 2006 rozhodl o žádosti o povolení kácení dřevin rostoucích mimo les
tak, že podle §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, povolil kácení
dřevin a keřových porostů rostoucích na pozemcích určených v rozhodnutí a ve vlastnictví zde
uvedených subjektů, a to z důvodu realizace stavby „Městský okruh Myslbekova – Pelc - Tyrolka,
stavba 0079 Špejchar - Pelc - Tyrolka“. Uvedené rozhodnutí bylo žalovaným k odvolání žalobce
zrušeno pro procesní vady a vráceno k dalšímu řízení. Novým rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007
úřad městské části opětovně povolil kácení dřevin a keřových porostů na předmětných
pozemcích. Odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení proti tomuto rozhodnutí již bylo
žalovaným zamítnuto, a to v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007.
[2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem
ze dne 9. 9. 2009. V odůvodnění se mimo jiné zabýval namítanou podjatostí pracovníků
správních orgánů obou stupňů spočívající dle žalobce v tom, že hlavní město bylo žadatelem
a jeho úředníci, resp. závislí úředníci úřadu městské části o této žádosti rozhodovali. Ve vztahu
k námitce podjatosti pracovníků správního orgánu prvního stupně uvedl, že tato bylo žalobcem
poprvé vznesena až v odvolání proti rozhodnutí úřadu městské části ze dne 20. 11. 2006, a tak
k ní nelze přihlížet, s ohledem na ustanovení §14 odst. 2 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“). Ve vztahu k namítané podjatosti pracovníků žalovaného
městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. 12. 2004,
č. j. 2 As 21/2004 - 67; všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), podle níž by v takových případech musela ke vzniku pochybností
o podjatosti přistoupit k poměru mezi úředníkem a správním úřadem ještě další skutečnost,
např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě.
V posuzované věci sice bylo Hlavní město Praha účastníkem řízení, neboť spolu s dalšími
subjekty požádalo o povolení k pokácení dřevin. Zaměstnance žalovaného však vázaly povinnosti
vyplývající ze zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně
některých zákonů (povinnost jednat a rozhodovat nestranně atd.), a žalobce neuvedl v průběhu
správního řízení žádné skutečnosti, jež by svědčily tomu, že pracovníci žalovaného těmto
povinnostem nedostáli.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) uvedený rozsudek městského soudu napadl řádně podanou
kasační stížností. Ve vztahu k otázce podjatosti u pracovníků správního orgánu prvního stupně
namítl, že existují i takové případy podjatosti, kdy je podjatost natolik zjevná, že účastníci
legitimně očekávají postup podle §14 odst. 3 sp rávního řádu i bez toho, že by sami museli
podjatost namítat, a že v případě, kdy úředník sám svou podjatost neoznámí, mohou toto
porušení §14 odst. 3 správního řádu namítat v odvolání. Ve vtahu k odmítnutí podjatosti
u pracovníků žalovaného stěžovatel uvedl, že městský soud pouze odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu a zopakoval floskuli o nutnosti prokazování dalších skutečností,
které by spočívaly v důvodné obavě z ovlivňování. Právní úprava přitom vylučuje úřední osoby
z rozhodování na základě pochybností o nepodjatosti, judikatura ji však dezinterpretuje
a požaduje po účastnících řízení, aby namísto odůvodněných obav dokazovali ovlivňování.
Úvaha, že zaměstnanci budou nestranně rozhodovat o žádosti svého zaměstnavatele, je naivní.
Stěžovatel uváděl konkrétní důvody prokazující oprávněnost jeho obavy z podjatého
rozhodování, správní orgány ani městský soud však na ně nereflektovaly. Dle stěžovatele tak
judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž městský soud vycházel, v podstatě deroguje právní
úpravu k otázkám podjatosti, čímž umožňuje prosazování stavebních záměrů měst či obcí (zde
městský okruh) bez ohledu na zákonné požadavky.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti postavil za závěry vyvozené městským
soudem z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dle žalovaného si lze jen těžko
představit, jaký by byl dopad do přenesené působnosti státní správy, pokud by se měl uplatnit
stěžovatelův výklad podjatosti úředníků. V mnoha případech by tak muselo docházet ke změně
místní příslušnosti a v řadě věcí by musel rozhodovat sousední věcně příslušný správní orgán.
Stěžovatelem je tak de facto napadán celý stávající systém rozhodování v přenesené působnosti
státní správy.
II.
Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu
[5] Rozhodující první senát po předběžné poradě dospěl k závěru, že je dán důvod
pro předložení věci rozšířenému senátu. Dospěl totiž k názoru, který je odlišný od právního
názoru vysloveného v rozsudku 2 As 21/2004 - 67, na jehož odůvodnění odkazuje i městský
soud v nyní souzené věci. Tento rozsudek sice řeší otázku podjatosti úředních osob ještě
za působnosti „starého“ správního řádu, tj. zákona č. 71/1967 Sb., přičemž jeho závěry již byly
prvním senátem zpochybněny a předloženy k posouzení rozšířenému senátu v řízení vedeném
pod sp. zn. 1 As 19/2010. Z uvedeného rozsudku však vychází a odkazuje na něj rozsudek
zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8 As 35/2007 - 92, který řešil principiálně shodnou otázku
podjatosti úředních osob za účinnosti „nového“ správního řádu. První senát dále podotýká,
že otázku ohledně výkladu §14 „nového“ správního řádu již rozšířenému senátu předkládal v jiné
věci, v níž však rozšířený senát usnesením ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, kasační
stížnost odmítl pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V rozsudku č. j. 2 As 21/2004 - 67 Nejvyšší správní soud uvedl, že úředníci územních
samosprávných celků jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech týkajících
se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů, ale tato situace, která je zákonem výslovně
připuštěna a předpokládána, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu
územně samosprávného celku, a to přes pracovní či obdobný vztah k takovému celku jako
účastníku řízení. Pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka by byly v takových případech
dány, kdyby přistoupila ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka
ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě. S tímto právním názorem však první senát
nesouhlasí.
[7] První senát při formulování svého názoru vycházel z teze, že smyslem právního institutu
„vyloučení úřední osoby z rozhodování“ je zamezení podjatým osobám bezprostředně se podílet
na výkonu státní správy. Posouzení podjatosti by mělo být nazíráno principem, že nikdo nesmí
být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý
třetí subjekt. Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) je garance toho, aby ve věci rozhodovala
nezávislá a nestranná osoba (ať již soudce, či úřední osoba ve správních řízeních). Nestrannost
a nezaujatost této osoby je jistě jedním z hlavních předpokl adů spravedlivého rozhodování
a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky).
[8] Podle §14 odst. 1 správního řádu „každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci
správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr
k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat
o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. “
[9] S možnou podjatostí zde počítá správní řád v podstatě u jakékoliv úřední osoby,
tedy takové, která se aktivně a bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu;
výkonem pravomoci je z tohoto pohledu nutno rozumět nejen její podíl na formálním správním
řízení, ale i na jednotlivých úkonech, v rámci nichž činí tyto osoby jistá správní u vážení,
která se pak promítají v materiální podobě v právní sféře účastníků řízení.
[10] Podmínkou vyloučení z rozhodování je nalezení důvodného předpokladu, že tato osoba
může mít pro svůj poměr k věci v širším smyslu zájem na výsledku řízení. Na pojem „poměr
k věci v širším smyslu“ však nelze pohlížet ryze subjektivně jako na individuální zájem
na výsledku řízení například z důvodu kladných či negativních vztahů úřední osoby s účastníky
řízení či z důvodu ekonomické závislosti na některém z účastníků řízení.
[11] Kategorii nestrannosti, která neexistenci poměru k věci předpokládá, je nutno vnímat také
v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost osoby pouze
subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli, tj. účastníkovi řízení, nýbrž to, zda reálně neexistují
objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legit imním pochybnostem o tom, že tato
osoba určitým, nikoliv nezaujatým poměrem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429; rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz).
[12] Ústavní soud též vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být
podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě
hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela
najisto. Nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení,
nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 S bNU 11).
[13] Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu posuzování
nestrannosti (ač) soudce, avšak závěry zde vyslovené lze vztáhnout i na posouzení nestrannosti
rozhodující úřední osoby. Subjektivní test je založen na základ ě osobního přesvědčení soudce
v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu
vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozsudek ze dne 22. 4. 1994 ve věci Saraiva
de Carvalho vs. Portugalsko, stížnost č. 15651/89, či rozsudek ze dne 20. 5. 1998 ve věci Gautrin
a další vs. Francie, stížnosti č. 21257-21260/93).
[14] Judikatura Nejvyššího správního soudu se vyjádřila k otázce podjatosti osob ve zmíněném
rozsudku sp. zn. 2 As 21/2004 v době, kdy neexistovala (dnes již existující) konzistentní
judikatura Nejvyššího správního soudu řešící otázku podjatosti či vyloučení soudců
z rozhodování, pokud by věc měl řešit senát či soudci ve sporu, kde jsou žalovanými jak samotný
soud, u něhož soudci působí, popřípadě tak i jeho předseda.
[15] Otázkou vyloučení úředních osob z rozhodování správního orgánu se zabýval i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 As 24/2007 - 89. Zde soud vyslovil:
„Ve správním soudnictví bylo již v minulosti prejudikováno, že pracovníci obecního (městského) úřadu jsou
z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, pokud by měl jejich zaměstnavatel (obec či město) bezprostřední
a soukromý zájem na výsledku rozhodnutí vydávaného v přenesené působnosti, daný tím, že by se dotýkalo je ho
majetku a byl od něho odvislý majetkový přínos pro obec nebo město. Jinak řečeno, pokud by měl Nejvyšší správní
soud stěžovatelově námitce přisvědčit, muselo by být podle jeho přesvědčení rozhodnutí orgánu samosprávy
motivováno zjevně soukromým zájmem zaměstnavatele. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.“ Uvedl
dále, že „…pokud jde o tvrzený osobní vztah pracovníka orgánu územního plánování Krajského úřadu
Jihočeského kraje a pracovníka orgánu územního plánování Městského úřadu v Písku, lze předně souhlasit
se závěrem krajského soudu, že o stěžovatelově návrhu věcně nerozhodoval. Stěžovatel dále dovozuje,
že nepodjatost pracovníka krajského úřadu by mohla být dotčena skutečností, že v minulosti pracoval jako
podřízený pracovníka Městského úřadu v Písku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám tento
fakt nemůže být oním poměrem k účastníkům řízení, který by zavdával podnět k pochybám o nepodjatosti. Nelze
předpokládat, že by pouze na základě skutečnosti, že před určitou dobou byl v současnosti instančně nadřízený
funkčně podřízeným v současnosti instančně podřízeného, první druhému nějak stranil. Nenamítá -li stěžovatel
jiných vazeb, nelze se domnívat, že by stranil bývalému nadřízenému, u kterého již dlouhou dobu nepracuje,
nepodléhá mu organizačně a není na něm finančně či jinak závislý .“ Tento judikát však není bezezbytku
vztažitelný na souzenou věc.
[16] K podjatosti úředních osob se vyjadřoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne
10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007 - 74; v něm uvedl, že „s těžovatel - jako zastupitel - není vůči úředním
osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti, neboť zastupitelstvo, tím méně jeho jednotliví členové, nemohou
zasahovat do výkonu přenesené působnosti vykonávané v rámci rozhodování o přestupcích. Pok ud jde o účast
stěžovatele jako jednoho ze členů zastupitelstva (v případě zastupitelstva města jako jednoho z 29 členů
a v případě zastupitelstva kraje jako jednoho z 55 členů) na schvalování rozpočtu města, potažmo kraje, tak ani
tato skutečnost nemůže být důvodem pro vyslovení podjatosti úředních osob. Předně jsou platy úředních osob určeny
zvláštním zákonem (zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech) a lze tak hovořit pouz e o tzv. pohyblivé složce platu, jako je osobní
příplatek či odměna, které mohou být závislé na rozpočtu územního samosprávného celku. Dále se stěžovatel
neúčastní přímo na určování výše pohyblivé složky platu pro úřední osoby, nýbrž schválením rozpočtu pouze
nepřímo stanovuje možný rámec pro to, aby příslušná osoba [v případě města tajemník, podle §110
odst. 4 písm. c) a d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a v případě kraje ředitel krajského úřadu, podle §69
odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích] o výši těchto složek mohla rozhodnout. Je třeba také
poukázat na to, že i kdyby byl schválen rozpočet v částce vysoké, neznamená to automaticky, že by úřední osoby
obdržely vyšší pohyblivou složku platu. Navíc samotná účast stěžovatele na tomto schvalovacím procesu je poměrně
malá (1/29 a 1/55) a nelze tak předpokládat, že by sám o sobě mohl výši rozpočtu výrazněji ovlivnit. Tím méně
si lze představit, že by tak činil pouze ve snaze ovlivnit výši platu úředních osob.“ Ani tento rozsudek není
zcela přiléhající na nyní souzenou věc, byť rovněž jako podmínku pro vyloučení úředních osob
z rozhodování ve správním řízení zdůrazňuje závislost mezi osobami která rozhoduje
a o níž je rozhodováno.
[17] Jak bylo zmíněno shora, judikatura Nejvyššího správního soudu však dovodila jednoznačné
závěry při posouzení nestrannosti soudců, kteří jsou přiděleni k určitému soudu a v rámci správy
tohoto soudu jsou ve vztahu rovněž k jeho předsedovi (usnesení ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47, a nebo v usnesení ze dne 20. 8. 2009, č. j. Nao 42/2009 - 21). V těchto
případech zdejší soud zdůraznil, že směřuje-li žaloba proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu vystupujícího v pozici správního orgánu prvního stupně, jsou z projednávání
a rozhodování takové věci vyloučeni všichni soudci specializovaných správních senátů tohoto
soudu (nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy
rozhodovat nezávislý třetí subjekt). Soud zde zdůraznil, co je třeba vnímat pod pojmem „poměr
k věci“ ve vztahu k posouzení nestrannosti rozhodující osoby.
[18] V posledně zmiňovaném případě Nejvyšší správní soud ve zmíněných souvislostech
dovodil, že „v případech, kdy žalovaným je Městský soud v Praze, což je subjekt totožný se správním soudem,
který by měl ve věci rozhodnout, jsou všichni soudci specializovaných senátů správního soudnictví vyloučeni
pro možnou podjatost. V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu ‚nemo iudex in causa
sua‘, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat
nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy, jestliže
nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str.
83). Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci, kdy soudci postupovali podle ustanovení
§8 odst. 3 s. ř. s., byť se subjektivně necítí být podjatí ve vztahu k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze
mít pochybnost o jejich nepodjatosti, neboť by rozhodovali o věci, v níž jsou žalovanými jak samotný soud, u něhož
soudci působí, tak i jeho předseda. K námitce žalobkyně, že soudce by měl být natolik nepředpojatý, aby byl
schopen rozhodnout objektivně a nezávisle spor, jehož účastníkem je jiná část téhož soudu, Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že soudci jsou profesionálové a subjektivně se v dané věci necítí být podjatí. Nicméně je třeba mít
na paměti i objektivní kategorii nestrannosti, tedy vnímat, zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést
k reálným pochybnostem o tom, že soudce určitý vztah k věci má. Jelikož na straně žalované vystupuje
mj. předseda městského soudu, mohla by v daném případě vyvstat objektivní pochybnost, zda jsou soudci téhož
soudu skutečně nestranní. Aby byly jakékoli pochybnosti účastníků o nepodjatosti soudců Městského soudu
v Praze vyloučeny, Nejvyšší správní soud věc přikázal jinému než místně příslušnému soudu. “
[19] Dle přesvědčení předkládajícího senátu přitom nelze nalézt rozumný důvod, proč
by se případné vyloučení z rozhodování úředních osob, jež se účastní rozhodování věcí
ve správním řízení, nemělo řídit stejnými zásadami, jakými je ovládáno posuzování vyloučení
soudců z rozhodování soudních věcí. Vždyť i zde je jedním z předpokladů faktického uplatnění
zásady rovnosti účastníků v řízení a spravedlivého rozhodnutí to, že rozhodující osoba by neměla
být v žádné závislosti k jednomu z účastníků řízení. Ba dokonce lze argumentovat, že jestliže jsou
na soudce kladena tak přís ná kriteria při posuzování jejich možné podjatosti, pak tím ostražitěji
by měla být vnímána a posuzována tato kriteria pro exekutivní aparát. V jeho případě totiž
do značné míry absentují institucionální záruky chránící nezávislost jednotlivých úředníků, j ak
je známe u soudců (platové záruky atd.). Dle prvního senátu tak v situaci, kdy by měla úřední
osoba rozhodovat věc, která se jí týká potud, že je v určitém stupni objektivní závislosti
k účastníku řízení, musí nastoupit obdobný mechanizmus jako ve zmíněném rozhodování soudů
a věc musí být delegována k rozhodnutí jinému správnímu orgánu.
[20] Problematiku vyloučení úředníků obcí (a obdobně i krajů) z projednávání a rozhodování
věcí, jež představují rozhodování o právech a povinnostech vlastního územního samosprávného
celku, považuje první senát za zásadní i s ohledem na skutečnost, že český zákonodárce zvolil
při provádění reformy veřejné správy tzv. spojený model územní veřejné správy. V rámci tohoto
modelu vykonávají obce i kraje vedle vlastní působnosti (sa mosprávy) i působnost přenesenou
(státní správu), v důsledku čehož se běžně stávají ve vlastních věcech zároveň navrhovateli
(žadateli) i rozhodujícími vykonateli veřejné správy. V takových momentech pak nelze realisticky
očekávat, že úředníkům dotčených územních samosprávných celků se při jejich rozhodování
bude dařit důsledně odhlížet od myšlenek na skutečnost, že samosprávné orgány disponují
poměrně výraznými pravomocemi, kterými mohou zasahovat do jejich profesního života.
[21] Jednou ze zásad, na nichž je založena úprava obsažená ve správním řádu, je zajištění
nestrannosti výkonu veřejné moci. Přitom právě problematika rozhodování úředníků územních
samosprávných celků v záležitostech, v nichž má eminentní zájem na výsledku řízení jejich obec
(či kraj), vyvolává mnohdy pochyby veřejnosti ohledně nestrannosti a objektivity činnosti orgánů
veřejné moci. Pouhý odkaz na literu zákona o úřednících územních samosprávných celků, která
těmto úředníkům ukládá povinnost jednat a rozhodovat nestranně, dle názoru prvního senátu
tyto pochyby nerozptýlí.
[22] Ostatně závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu byly z obdobných
důvodů podrobeny kritice také ze strany doktríny. Odkázat lze například na článek S. Kadečky
(„Je rozhodování obce ve vlastní věci opravdu nepodjaté?“ In: Právní rozhledy, č. 13/2005,
str. 477-484), podrobně a přesvědčivě vyvracející argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku
č. j. 2 As 21/2004 - 67.
III.
Otázka předložená rozšířenému senátu
[23] První senát dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci městský soud nesprávně zodpověděl
právní otázku posouzení podjatosti úředních osob; podle názoru prvního senátu závislost
na osobě, v jejíž věci úřední osoby rozhodovaly, způsobuje principiálně jejich vyloučení
z rozhodování a nutnost postupu dle §131 odst. 4 správního řádu.
[24] Ze všech shora uvedených důvodů shledává tedy předkládající senát důvod pro judikatorní
odklon od rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8 As 35/2007 - 92, (který vychází
a odkazuje na v textu uvedený rozsudek č. j. 2 As 21/2004 - 67) a po poradě předkládá
rozšířenému senátu k zodpovězení následující otázku:
Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku, v němž jsou zařazeni
jeho zaměstnanci, jako správní orgán o věci v řízení, jehož účastníkem je tento územní
samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, lze vyloučit pochybnosti
o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení,
při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu §14 odst. 1 správního
řádu?
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Miluše Došková, JUDr. Michal Mazanec,
JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín a JUDr. Marie Turková. Účastníci
mohou namítnout podjatost těchto soudců v propadné lhůtě jednoho týdne
ode dne kdy zjistí důvod podjatosti (§8 odst. 1 s. ř. s.). Účastníci se dále mohou
ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení vyjádřit k otázce předložené
rozšířenému senátu.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu