ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.15.2011:65
sp. zn. 1 Azs 15/2011 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Radana Malíka, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Radovana
Havelce v právní věci žalobce: A. Z., zast. JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou, se sídlem
J. Průchy 1915, Most, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 10. 2010, č. j. OAM-11/VL-18-K01-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 16 Az 11/2010 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Markétě Soukupové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2880 Kč, která je splatná do 60 dnů od
právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci (dále jen „stěžovatel“)
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
(zákon o azylu), v platném znění. Stěžovatel, občan Kosova albánské národnosti, v průběhu
řízení o žádosti tvrdil, že měl potíže se spoluobčany albánské národnosti v místě svého bydliště
z důvodu předválečného vztahu své sestry s občanem srbské národnosti, ze kterého se narodilo
dítě, byl vystaven slovním útokům, urážkám, vyhrožování zabitím a ponižování. Rodiče
stěžovatele byli násilně přepadeni a okradeni, jeho sestry byly znásilněny. Následná trestní řízení
nebyla dosud skončena a stěžovateli a jeho rodině nebyla poskytnuta patřičná ochrana před útoky
spoluobčanů. Z těchto důvodů se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu a v případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy.
[2] Stěžovatel podal dne 8. 11. 2010 proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu.
V žalobě namítal, že žalovaný v řízení nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a v nezbytném rozsahu. Krajský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž uvádí,
že žalovaný porušil základní zásadu správního řízení zakotvenou v §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný sice označil
výpověď stěžovatele a jeho sestry za nevěrohodnou, avšak tyto nijak neprověřil. Stěžovatel dále
uvedl, že má odůvodněný strach z toho, že výhrůžky zabitím budou naplněny.
[4] Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti ve smyslu
§104a s. ř. s., tj. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost odmítnuta jako
nepřijatelná.
[5] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele „jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je […] též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.“
[6] V návaznosti na první námitku stěžovatele zdejší soud odkazuje na svou ustálenou
judikaturu týkající se pronásledování na základě uplatňování politických práv. Přitom je potřeba
mít na paměti, že za politická práva a svobody ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu se považují
politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod (rozsudek
NSS ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS).
Dle konstantní judikatury NSS „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval
jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují.“ (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57).
[7] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, vyslovil, že „[p]okud je nesporné, že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti
svědčící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu §12 či §14a
zákona o azylu, či že je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu,
žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat.“ Tento právní názor v plném
rozsahu dopadá i na případ stěžovatele.
[8] Klíčovým důvodem nevyhovění žádosti stěžovatele je to, že v jeho případě nelze mluvit
o pronásledování ze strany státu (tj. státní administrativy), nýbrž ze strany soukromých osob.
Touto problematikou se zdejší soud již mnohokrát v minulosti zabýval a závěry krajského soudu
jsou v plném souladu s ustálenou judikaturou (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publ.
pod č. 1347/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, rozsudek
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne
18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS nebo rozsudek
ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2 Azs 6/2011 - 52). Navíc, což je pro věc ještě podstatnější, samotnému
stěžovateli – na rozdíl od jeho sester – se nic závažného nestalo. Z jeho skutkového příběhu
se jeví, že vskutku ohrožené jsou jeho sestry, nikoliv on sám.
[9] Za daných okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná
judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky a krajský soud rozhodl plně v souladu
s touto judikaturou. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou a proto ji v souladu s §104a s. ř. s. odmítl.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[11] Krajský soud svým usnesením ze dne 3. 1. 2011, č. j. 16 Az 11/2010 - 17, ustanovil
stěžovateli pro zastoupení advokátku. Takto ustanovená zástupkyně je oprávněna zastupovat
účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí
stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 1 x 2100 Kč za jeden
úkon právní služby (sepsání doplnění kasační stížnosti) a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka prokázala,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí 480 Kč. Ustanovené advokátce se tedy přiznává
odměna v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu