ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.18.2011:85
sp. zn. 1 Azs 18/2011 - 85
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Radana Malíka, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Radovana
Havelce v právní věci žalobce: S. G., zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem
Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 11. 2010, č. j. OAM-870/VL-07-K01-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2011, č. j. 32 Az 13/2010 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce
(dále jen „stěžovatel“) domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a
§14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost. V ní stručně
uvedl, že správní orgán zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval. Důvody, které
stěžovatel uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu, jsou podřaditelné pod důvody uvedené
v §12 zákona o azylu. Stěžovatel tvrdí, že ve své zemi původu měl z důvodu členství ve straně
SDSM (Sociálně demokratický svaz Makedonie) v roce 2006 problémy se soukromými osobami.
Ty ho zbily, avšak policie tento incident nevyšetřovala. Vytýká-li krajský soud stěžovateli, že si na
policejní postup nestěžoval, stěžovatel uvádí, že by takový postup byl bezvýznamný. Nikdo
by se tím totiž nezabýval a stěžovateli by to zajisté přineslo pouze další nepříjemnosti. To doložil
důkazy provedenými před krajským soudem, tj. několika novinovými články o situaci
v Makedonii z internetu, resp. úředním překladem jejich vybraných částí do českého jazyka. Jeho
problémy by údajně nevyřešilo ani přestěhování do jiné částí Makedonie. Stěžovatel je dále
přesvědčen, že jeho obavami z pronásledování v zemi původu se žalovaný ve správním řízení
vůbec nezabýval a soud tento chybný přístup žalovaného převzal. Z těchto důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[3] Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti ve smyslu
§104a s. ř. s., tj. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle cit. ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Podle cit. usnesení je podstatným „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele […]
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.“
[5] Stěžovatel zpochybňuje závěr žalovaného, resp. soudu, o tom, že nesplňuje podmínky
§12 zákona o azylu [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Krajský soud v napadeném
rozsudku uvedl, že ač stěžovatel dává své potíže v zemi původu do souvislosti se svou
příslušností k politické straně, která byla po roce 2006 nejsilnější opoziční stranou, nebyl ze strany
státních orgánů své vlasti nijak perzekvován či jinak postižen. Podle krajského soudu v daném
případě nelze mluvit o pronásledování ze strany státu (tj. státní administrativy), nýbrž ze strany
soukromých osob. Touto problematikou se zdejší soud již mnohokrát v minulosti zabýval
a závěry krajského soudu jsou v plném souladu s ustálenou judikaturou. Ke shledání
pronásledování [§12 písm. a) zákona o azylu] by bylo nutné, aby orgány domovského státu,
u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před
takovým jednáním poskytnout (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publ.
pod č. 1347/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, rozsudek
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne
18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS nebo rozsudek
ze dne 19. 5. 2011, č. j. 2 Azs 6/2011 - 52). Stěžovatel by tedy měl vyhledat především pomoc
policie či některého jiného orgánu veřejné moci. Vyplývá-li pak ze zpráv, které byly podkladem
pro rozhodnutí správního orgánu, že politický systém v dané zemi původu dává jeho občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení
vyvráceny, vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu (k tomu již rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36).
[6] Rovněž tak obavy z pronásledování žadatele o azyl [§12 písm. b) zákona o azylu]
spočívající v tom, že mu členové konkurenční politické strany vyhrožovali, že nezíská žádné
zaměstnání a nebude mít žádnou perspektivu, nelze podřadit pod žádnou ze skutečností
uvedenou v zákoně o azylu, která by odůvodňovala jeho udělení (přiměřeně viz rozsudek NSS ze
dne 17. 8. 2005, č. j. 4 Azs 409/2004 - 69). Zdejší soud již v minulosti judikoval, že důvodem
pro udělení azylu nemůže být ani obecné tvrzení o obavách z pronásledování či nebezpečí, které
žadateli hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí v situaci,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány (srov. rozsudek
NSS ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, na který taktéž odkazuje krajský soud
v napadeném rozsudku na s. 5 a 6).
[7] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu tak poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z tohoto důvodu o ní Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto
usnesení.
[8] Nad rámec nezbytně nutného zdejší soud uvádí, že námitka stěžovatele, že krajský soud
následoval žalovaného, jenž se prý vůbec nezabýval vyjádřenými obavami stěžovatele
z pronásledování v zemi původu (tj. že se ani krajský soud tímto tvrzením nezabýval), je zcela
neopodstatněná, což dokládá argumentace podaná výše v tomto usnesení.
[9] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s. Žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu