ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.30.2010:75
sp. zn. 1 Azs 30/2010 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. D aniely Zemanové a Mgr. Bc.
Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: nezl. A. T., zastoupený zákonnou zástupkyní: T.
M., zastoupený Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno ,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2009, č. j. OAM-
457/VL-01-K01-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2010, č. j. 32 Az 20/2009 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2009 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).
Žalobce napadl citované rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové;
ten usnesením ze dne 16. 6. 2010, č. j. 32 Az 20/2009 - 38, řízení přerušil s ohledem
na skutečnost, že dosud nebylo meritorně rozhodnuto ve věcech rodičů nezletilého žalobce,
přičemž tvrzené azylové důvody žalobce se odvíjejí od důvodů jeho rodičů. Následně krajský
soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 32 Az 20/200 9 - 43, žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že předcházející správní řízení netrpí vadami vytýkanými v žalobě a že napadené rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
K otázce přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem krajského soudu byl
porušen zákon v jeho neprospěch.
Stěžovatel se domnívá, že správní orgán nedostatečným způsobem objasnil skutečný stav
věci, neboť výrok rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu. Dále podotkl, že skutkový stav
věci byl nesprávně právně kvalifikován. Důvody své žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel
podrobně popsal ve správním řízení, zejména při pohovoru. Za podstatné důvody žádosti označil
kromě snahy o legalizaci pobytu na území České republiky rovněž zcela konkrétní okolnosti,
které vedly jeho rodinu k opuštění země původu. Tyto okolnosti spočívají v trvající hrozbě
násilného jednání vůči osobě jeho matky ze strany jiných subjektů, před nimiž nebyla schopna
v rámci země původu nalézt adekvátní ochranu.
Zákonná zástupkyně stěžovatele rovněž ve správním řízení poukázala na neuspokojivý
zdravotní stav stěžovatele, jenž se narodil předčasně a dosud nepřekonal zdravotní ob tíže s tímto
spojené. V případě nuceného návratu do země původu existují důvodné obavy o život a zdraví
stěžovatele z důvodu neuspokojivého stavu poskytování specializované zdravotní péče v zemi
původu. Tyto důvody měl žalovaný posoudit jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Současně jsou dány rovněž důvody
pro udělení azylu uplatňované rodiči stěžovatele ve správních řízeních o jejich žádostech , jež lze
podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu.
Žalovaný pochybil, neboť shora uvedené důvody žádosti o mezinárodní ochranu
nehodnotil z hlediska eventuelního naplnění některé ze skutkových podstat §14, popřípadě §14a
zákona o azylu. Žalovaný se rovněž nedostatečně vypořádal s otázkou, zda jsou v posuzovaném
případě dány důvody pro udělení doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu). Krajský soud
v napadeném rozsudku na odůvodnění rozhodnutí žalovaného v tomto směru pouze odkázal;
rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu jsou proto nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Informace o zemi původu, které jsou součástí spisového materiálu, obsahují zcela
obecné a neurčité údaje, jež nemají konkrétní souvztažnost se situací stěžovatel e, a nelze je tak
považovat za důkazy.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrát il k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti.
Odkázal především na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které jménem
nezletilého stěžovatele učinila jeho matka jako zákonná zást upkyně během správního řízení. Dále
žalovaný uvedl, že jak rozsudek krajského soudu tak napadené rozhodnutí byly vydány v souladu
s právními předpisy.
Konstatoval, že v důvodech uváděných stěžovatelem v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany nelze spatřovat pronásledování z azylově relevantních důvodů v zemi
původu. Nezletilý stěžovatel se narodil v České republice, proto nemohl být v Mongolsku
pronásledován za uplatňování svých politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu].
Stejně tak nemohl mít odůvodněný strach z pronásledování pro některý z důvodů
vyjmenovaných v §12 písm. b) zákona. Pohnutky a vyslovené obavy zákonné zástupkyně
stěžovatele z nedostatečné výživy v Mongolsku, života ve špatném životního prostředí
a ekonomické nouzi nelze podřadit pod žádný za zákonem vymezených důvodů pro udělení
azylu.
Stěžovatel se domnívá, že ve správním řízení nepoc hybil a postupoval v souladu
se zákonem, když stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu. Žádosti rodičů stěžovatele o mezinárodní ochranu byly zamítnuty jako zjevně
nedůvodné podle §16 zákona. Rovněž žaloby proti těmto rozhodnutím byly krajským soudem
zamítnuty. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší sp rávní soud kasační stížnost
pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatel e.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyš šího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů st ěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu.
K obecně vznesené námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného
a následně i rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že eventuální
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu může za určitých okolností naplnit důvody
přijatelnosti kasační stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel ani výslovně nenamítne.
Ve smyslu shora citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238).
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat mj. tehdy, pokud krajský soud
„v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení ta k výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelno st následné kasační stížnosti.“
(srov. shora citované usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39). V daném případě však v této rovině
posuzování Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal.
Stěžovatel v kasační stížnosti v obecné rovině namítal, že ve správním řízení nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud poukazuje na svou
ustálenou judikaturu, z níž plyne, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemů že spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný
pod č. 488/2005 Sb. NSS). Z uvedeného vyplývá, že kasační námitky musí zpravidla zahrnovat
jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné.
Stěžovatel musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. Pouhá
paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí a je pro
soud irelevantní. Jelikož stěžovatel svá tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, nemohl se jimi
Nejvyšší správní soud zabývat.
Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkou vznesenou v kasační stížnosti,
že v případě stěžovatele byly dány důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, které
stěžovatel odvozuje od důvodů uváděných v žádostech jeho rodičů o mezinárodní ochranu. Tuto
námitku stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, ačkoliv tak jistě mohl učinit již v řízení
před krajským soudem; námitka je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Na tomto místě
nicméně zdejší soud uvádí, že je mu z úřední činnosti známo, že žádosti rodičů stěžovatele
o mezinárodní ochranu byly zamítnuty podle §16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodn é.
Správnost závěrů žalovaného potvrdil i krajský soud, který žaloby proti rozhodnutím žalovaného
zamítl. Následně zdejší soud rozhodl o kasačních stížnostech rodičů stěžovatele tak,
že je odmítl pro nepřijatelnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2010,
č. j. 1 Azs 27/2010 - 122 a č. j. 1 Azs 29/2010 - 115).
Nejvyšší správní soud nepřihlédl ani k námitce stěžovatele, že žalovaný nehodnotil jeho
žádost o mezinárodní ochranu z hlediska eventuelního naplnění důvodů pro udělení
humanitárního azylu podle §14, popř. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu [důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rovněž tuto námitku uplatnil stěžovatel poprvé až v řízení
o kasační stížnosti; námitka je proto nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s .). Nad rámec Nejvyšší
správní soud uvádí, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí důvody pro udělení humanitárního
azylu podle §14 či doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu zabýval na straně 4 až 5
napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro jejich udělení, což promítl
rovněž do výroku svého rozhodnutí. Také s ohledem na další kasační námitku stěžovatele,
že žalovaný nesprávně posoudil naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona, je uvedená námitka nepřípadná a vnitřně rozporná s dalšími námitkami obsaženými
v kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti brojil rovněž proti právnímu posouzení žalovaného
a krajského soudu, že v posuzovanému případě nejsou splněny důvody pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Tuto námitku lze podřadit pod důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdejší soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil,
že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení
azylu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č . j. 3 Azs 226/2005 - 68
nebo ze dne 26. 7. 2007, č . j. 2 Azs 30/2007 - 69). K rozdílným standardům zdravotní péče
se vyslovil též Evropský soud pro lidská práva, např. ve věci Salkic and Others v. Sweden
(rozhodnutí ze dne ze dne 29. 6. 2004, stížnost č. 7702/04, dostupné na www.echr.coe.int).
K námitce zhoršeného životního prostředí v zemi původu pak lze zmínit rozsudek zdejšího
soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, podle něhož ani „okolnost, že stěžovatelka pochází
z území, kde se udála katastrofa s rozsáhlými ekologickými dopady, není samostatnou kategorii, jež by zakládala
sama o sobě důvod pro udělení azylu.“ Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že stížnostní
námitky ohledně možné újmy způsobené nižší životní úrovní a zhoršeným životním prostředím
v zemi původu jsou z hlediska azylově relevantních důvodů neopodstatněné a byly
již ve správním řízení dostatečně vyvráceny. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani tvrzení
ohledně doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, jelikož stěžovateli v případě jeho návratu
do Mongolska zjevně nehrozí nebezpečí vážné újmy, tak jak je vy mezena v §14a odst. 2 zákona
o azylu, tj. mučení, nelidské či ponižující zacházení ani trest (obdobně srov. rozsudek ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43). K finančním potížím zákonných zástupců stěžovatele
v zemi původu pak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správn ího soudu ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, podle něhož „[o]bavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude
nezaměstnaný (…) nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v ustanovení
§14a zákona o azylu.“ Krajský soud tak v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu dospěl
k závěru, že v daném případě nebyly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany.
Nad rámec Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu a uzavírá,
že azylové řízení je třeba chápat jako zcela mimořádný instit ut sloužící k ochraně cizinců, kteří
pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Legalizace pobytu
prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná ( srov. rozsudek
ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55).
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky, jež stěžovatel učinil
předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny a krajský soud se nedopustil žádného
pochybení, které by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé , a které by tak založilo
přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud
ji proto shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu