ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.7.2011:52
sp. zn. 1 Azs 7/2011 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. et Bc.
et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. N., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se
sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2009,
čj. OAM-419/VL-18-08-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2010, čj. 63 Az 40/2009 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, tj. z důvodu, že žalobce neuvedl skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12, nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a cit. zákona.
[2] Žalobce rozhodnutí žalovaného dne 24. 7. 2009 napadl žalobou u krajského soudu, v níž
namítal, že v řízení nedošlo ke zjištění skutečného stavu věci, neboť žalovaný neposuzoval
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 ani podle §14a zákona o azylu.
[3] Krajský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s.
V odůvodnění se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce ve správním řízení neuvedl žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu jeho pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu a žalobce tyto důvody ani netvrdil. Pokud jde o neudělení doplňkové ochrany,
soud ani zde pro jiný postup žalovaného důvody neshledal. Nebylo totiž zjištěno, že by v případě
vrácení žalobce do vlasti byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy. Dle krajského soudu žalovaný neměl povinnost opatřovat si další podklady k vydání
rozhodnutí. Na základě výše uvedeného krajský soud konstatoval, že u žalobce neexistují
zákonné důvody, pro které by bylo možno udělit některou z forem mezinárodní ochrany.
K žalobcově snaze o legalizaci jeho pobytu na území ČR formou azylu z důvodu společného
soužití s přítelkyní a její dcerou (obě cizinky – st. příslušnost Mongolsko) krajský soud uvedl,
že jde sice o důvod pochopitelný, nikoliv však natolik závažný a naléhavý, aby bez přistoupení
dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný ve smyslu §14
zákona o azylu. Otázky legalizace pobytu cizinců řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
na který soud žalobce odkázal s konstatováním, že instituty zákona o pobytu cizinců nelze
nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti
uvádí, že bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, čímž mu je „odpírán“ pobyt na území ČR
i přesto, že zde má rodinu, se kterou chce žít. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě jsou
dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a to z důvodu hrozby
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že jeho
nucené vycestování je konkrétně v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), který zakotvuje právo na respektování
rodinného a soukromého života. Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že jeho vycestování
by znamenalo porušení mezinárodních závazků ČR plynoucích také z Úmluvy o právech dítěte.
V této souvislosti stěžovatel dodává, že dítě přítelkyně, s níž tvoří společnou domácnost, má
k němu vztah obdobný vztahu otcovskému. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud, jakož i žalovaný,
se těmito skutečnostmi vůbec nezabývali a pouze poukázali na režim zákona o pobytu cizinců,
kterého měl stěžovatel pro účely svého pobytu v ČR využít. V této souvislosti stěžovatel uvádí,
že v roce 2007 podal žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR, avšak dosud o ní nebylo
pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel je přesvědčen, že oprávněnost jeho pobytu na území ČR mu
pramení z §87y zákona o pobytu cizinců, přesto mu je (legální) pobyt odepírán a bylo mu
uděleno správní vyhoštění. Vzhledem k bezprostředně hrozící, výše popsané újmě mu tedy
nezbylo, než se domáhat udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
[5] Poté, co zdejší soud shledal kasační stížnost přípustnou, zabýval se její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. V případech rozhodování o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní
ochrany je totiž Nejvyšší správní soud podle cit. ustanovení povinen zkoumat, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
[6] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
[7] Nejvyšší správní soud především uvádí následující. Pro vyhodnocení žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné je rozhodný zejména samotný obsah tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu v žádosti a v následném pohovoru se správním orgánem, jehož úkolem však není a ani
nemůže být domýšlení důvodů, jež žadatel neuvedl. Tento závěr vyplývá z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle kterého
„[s]právní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
[pozn. NSS: dnes upraveno v písm. f) zákona o azylu] téhož zákona zamítne.“
[8] Stěžovatele lze v jeho pochybnostech odkázat na rozsáhlou rozhodovací praxi zdejšího
soudu, ve které se zabýval rovněž otázkou aplikace §16 zákona o azylu, zejména na rozsudek
ze dne 27. 5. 2004, čj. 7 Azs 124/2004 - 45, publ. pod č. 349/2004 Sb. NSS. Podle tohoto
rozsudku „[v]edle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona […] o azylu, stanoví
tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně
stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1 tohoto
zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není namístě zkoumat případnou existenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) citovaného zákona, protože udělení azylu je za takové situace
vyloučeno.“ Jinak řečeno, pokud jsou dány důvody uvedené v §16 zákona o azylu, správní orgán
nemůže postupovat jinak (např. tak, že by z vlastní iniciativy zkoumal, zda jsou dány důvody
podle §12 zákona o azylu), než že žádost zamítne. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě.
[9] Tento postup nemůžou zvrátit ani tvrzení, že neudělením azylu by ČR porušila závazky
z Úmluvy nebo z Úmluvy o právech dítěte (kterou stěžovatel navíc namítá až v kasační stížnosti),
čímž by byla stěžovateli způsobena vážná újma nebo by mu tato hrozila. Je-li totiž primárním
účelem zákona o azylu poskytnutí ochrany cizincům, kteří se v důsledku pronásledování ze strany
vlastní země původu nebo panujícím nepokojům v ní nacházejí v nepříznivé situaci z důvodů
mezinárodně uznaných, nemůže cizinci v důsledku zamítnutí žádosti o azyl hrozit žádná újma,
pokud takové podmínky v jeho zemi původu dány nejsou, natož pak pokud je stěžovatel ani sám
netvrdí.
[10] Zdejší soud se též opakovaně vyjádřil k otázce „zneužívání“ institutů zákona o azylu
pro účely legalizace pobytu v situacích, kdy již nebylo možné účinně využít instituty zákona
o pobytu cizinců. Tak např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004 - 44, publ.
pod č. 397/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl: „Potřeba další legalizace pobytu žalobce,
který na území České republiky pobýval legálně […], není zákonným důvodem pro udělení azylu (§12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu). Tento právní názor ještě víc zdůraznil v rozsudku NSS ze dne
24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004 - 60, kde uvedl: „Žadatel o udělení azylu zjevně patří do mocné skupiny
osob toužících pobývat v České republice z víceméně soukromých pohnutek, spadajících svojí podstatou do režimu
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto
se uchylujících do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce
přístupnosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle
těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení.“ O účelovosti žádosti o azyl o to víc
svědčí, pokud byla „podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl
žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění“ (k tomu srov. např. rozsudek NSS
ze dne 27. 6. 2005, čj. 4 Azs 395/2004 - 68).
[11] Z tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti je zřejmé, že institutu mezinárodní ochrany
využívá pouze jako nejzazší možnosti k legalizaci svého pobytu poté, co se mu nepodařilo
legalizovat jeho pobyt v rámci řízení o žádosti o udělení příslušné formy pobytu podle zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel sám ostatně ve své kasační stížnosti směšuje námitky
proti rozhodnutí žalovaného a krajského soudu ve věcí azylu a rozhodnutím v řízení podle
zákona o pobytu cizinců. Pokoušel-li se stěžovatel o získání povolení k pobytu v rámci
příslušného správního řízení bezvýsledně a měl-li snad za to, že jeho práva byla v tomto správním
řízení porušena, měl možnost domáhat se nápravy u správního soudu, či už formou žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 s. ř. s.), žaloby na nečinnost správního orgánu (§79
s. ř. s.) nebo formou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu (§82 s. ř. s.). Tak se zřejmě v posuzovaném případě nestalo. Skutečnost,
že se o povolení k pobytu v rámci řízení podle zákona o pobytu cizinců pokusil bezúspěšně
(a nezávisle na tom, zda z důvodu pochybení ze strany správního orgánu), nemůže mít
se zřetelem na v bodě [10] cit. judikaturu žádný vliv na výsledek řízení o žádosti o udělení azylu
ani být skutečností, která by odůvodňovala „nárok“ na udělení azylu.
[12] Za daných okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná
judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky a krajský soud rozhodl plně v souladu
s touto judikaturou. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou a proto ji v souladu s §104a s. ř. s. odmítl.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu