ECLI:CZ:NSS:2011:13.KSS.1.2010:145
sp. zn. 13 Kss 1/2010 - 145
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu pro řízení ve věcech soudců rozhodl dne
17. 5. 2011 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a jeho členů
JUDr. Antonína Draštíka, Mgr. Pavla Punčocháře, JUDr. Stanislava Potužníka, JUDr. Jana Mikše
a JUDr. Dany Hrabcové, Ph.D., o návrhu Veřejného ochránce práv, se sídlem Údolní 39, Brno,
proti JUDr. J. B.,
takto:
JUDr. J. B.,
narozený X,
místopředseda Vrchního soudu v Praze,
s e podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
z p r o š ť u j e
kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že
1) neprošetřil náležitě všechny skutečnosti uvedené ve stížnostech T. B. a Občanů za svá
práva v Praze, o.s., ze dne 4.5. a 1.6.2009 na narušování důstojnosti řízení před soudem a
nevhodné chování soudce JUDr. V. T. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Cpj
219/2009 a Cpj 275/2009, čímž postupoval v rozporu s §172 zákona o soudech a
soudcích,
2) neshledal shora uvedené stížnosti T. B. a Občanů za svá práva v Praze, o.s., důvodnými,
přestože tak učinit měl, neboť JUDr. V. T. při ústním jednání dne 4. 5. 2009 ve věci sp.
zn. 14 Cmo 192/2008 zakázal v příkrém rozporu s §6 odst. 3 zákona o soudech a
soudcích Mgr. Z. Š., jenž byl v jednací síni přítomen jako veřejnost, pořizování
zvukového záznamu z jednání, a odepřel mu, stejně jako Z. T., K. B. a Ing. A. M., členům
občanského sdružení Občané za svá práva v Praze, o.s., přístup k jednání v rozporu s §
116 odst. 4 o. s. ř., čímž tento soudce porušil povinnost zdržet se při výkonu funkce
všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování
soudu,
3) nepostupoval podle §173 odst. 3 ve spojení s §128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích,
třebaže tak postupovat měl, neboť JUDr. V. T. se dopustil skutku, v němž bylo možno
spatřovat kárné provinění,
čímž se měl dopustit kárného provinění ve smyslu §87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích,
ve znění pozdějších předpisů,
protože vytýkaný skutek není kárným proviněním.
Odůvodnění:
Návrh podal Veřejný ochránce práv (dále navrhovatel) dne 15. 2. 2010 podle §8 odst. 3
písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., z důvodů uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí,
v nichž spatřoval kárné provinění kárně obviněného ve smyslu §87 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích. Subjektivní i objektivní lhůtu považoval za splněnou, protože dne
2. 9. 2009 mu byl doručen podnět Občanů za svá práva, o.s. ze dne 31.8.2009, ve kterém ho
členové tohoto sdružení požádali o podání návrhu na kárné řízení vůči předsedovi Vrchního
soudu v Praze. Obsahem podnětu byl nesouhlas se způsobem, jakým vedení vrchního soudu
pod sp. zn. Cpj 275/2009 vyřídilo stížnost sdružení ze dne 1. 6. 2009 na narušování důstojnosti
řízení před soudem a nevhodné chování soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. V. T. při jednání
dne 4. 5. 2009 ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008. V návrhu podrobně popsal svá zjištění z nichž
při podání tohoto návrhu vycházel. Dne 20. 10. 2009 se na odboru dohledu Ministerstva
spravedlnosti seznámil se spisem Vrchního soudu v Praze sp. zn. Cpj 23/2009, dříve Cpj
275/2009, dále vycházel ze spisu téhož soudu sp. zn. 219/2009St 17/2009, z obsahu protokolu o
jednání před Vrchním soudem v Praze dne 4. 5. 2009 ve věci 14 Cmo 192/2008 a také
stížnostního spisu ministerstva spravedlnosti sp. zn. 578/2009-OJ-SO/8. Vycházel z toho, že
veřejnost soudního jednání je jednou z esenciálních ústavně garantovaných zásad, bez které nelze
realizovat právo na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36, respektive 38
odst. 2 listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
Poukázal na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2672/07 ze dne 14. 2. 2008, v němž se Ústavní soud
vyjádřil k ústavněprávní dimenzi přítomnosti veřejnosti v soudní síni prostřednictvím
audiovizuální techniky. Veřejnost jednání (včetně pořizování příslušných záznamů) má dle
Ústavního soudu především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví,… Jestliže dojde
k porušení zásady veřejnosti, měl by tuto skutečnost prošetřit k tomu pověřený orgán státní
správy soudu a případně zjednat potřebnou nápravu. Pokud se tak nestane, jedná se o protiprávní
stav, který navrhovatel nemůže bez výhrad akceptovat. Proto také podal tento návrh, a hodlá jím
především přispět k hlubšímu prosazení právní zásady veřejnosti soudního jednání. Má totiž zato,
že v daném případě kárně obviněný zaviněně porušil povinnosti spojené s funkcí místopředsedy
Vrchního soudu v Praze ve smyslu §87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. V souladu
s §9 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §88 odst. 2 písm.
c) zákona o soudech a soudcích, navrhl, aby kárný soud uložil kárně obviněnému kárné opatření
– snížení platu o 20 % na dobu půl roku.
Kárně obviněný soudce se k návrhu vyjádřil dne 15. 3. 2010. Podle něj kárný návrh
nemůže obstát z více důvodů. Návrh směšuje pověření vyřízením stížnosti s kárnou pravomocí,
protože i když na něj předseda soudu přenesl právo vyřizovat stížnosti, nepřenesl na něj
(a přenést ani nemohl) kárnou pravomoc. Osoby s kárnou pravomocí jsou taxative určeny
ve zvláštním zákoně (§8 zákona č. 7/2002 Sb.); takto osobně vymezená pravomoc
je nepřenosná. Místopředseda vrchního soudu by ji mohl vykonávat jedině tehdy,
kdyby zastupoval předsedu soudu v době jeho dlouhodobé nepřítomnosti. O takovou situaci
v daném případě nešlo. Kárně obviněný tedy nemohl porušit povinnost, kterou neměl. Navíc
je obviňován nikoli z jednání či nejednání, nýbrž z vyslovení názoru. Rozhodnutí osoby aktivně
legitimované k podání kárného návrhu musí předcházet zjištění ústící v závěr (tedy názor),
zda jsou z jeho pohledu splněny podmínky k podání kárného návrhu. Kárně obviněný vycházel
v daném případě při vyřizování obou stížností na postup JUDr. V. T. nejen z obsahu protokolu o
jednání, nýbrž i z obsahu všech spisů, které jsou vedeny u Vrchního soudu v Praze a v nichž
vystupoval stěžovatel B. jako účastník řízení, z písemného vyjádření předsedy senátu JUDr. V. T.,
z osobního projednání věci s předsedou senátu JUDr. V. T. i předsedkyní senátu JUDr. O. Ř.
Vycházel také ze své dlouholeté znalosti výsledků práce soudce JUDr. V. T. Při vyřizování
stížností byl povinen důsledně odlišit činnost soudce neodmyslitelně spojenou s rozhodováním
(postup soudu při jednání a dokazování), jež je chráněna zárukami soudcovské nezávislosti, od
úkonů, v nichž nelze spatřovat nezávislou rozhodovací činnost. Podle §6 odst. 3 zákona o
soudech a soudcích s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové
záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může
předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. Předseda senátu JUDr. V. T. takové
rozhodnutí vydal a posléze též rozhodl o vyloučení veřejnosti. Učinil tak poprvé a dosud
naposledy ve své kariéře soudce a předsedy senátu Vrchního soudu v Praze. JUDr. V. T. vydal
rozhodnutí, které podle zákona byl oprávněn vydat. Až dosud nebylo zaznamenáno ani
v judikatuře ani v literatuře, ani v soudní praxi, že by vznikla jakákoliv pochybnost o tom, že
rozhodnutí o vyloučení veřejnosti či o odepření přístupu k jednání náleží ve smyslu §117 odst. 1
o.s.ř. předsedovi senátu. Senát rozhoduje jen tehdy, jestliže účastníci nebo ten, kdo nesouhlasí
s opatřením předsedy senátu, požádali podle §117 odst. 3 o. s. ř., aby rozhodl senát. V dané věci
tak podle obsahu protokolu o jednání nikdo neučinil. Předseda senátu JUDr. V. T. rozhodl
v přesvědčení, že situace v jednací síni takové opatření vyžaduje. Rozhodnutí o vyloučení
veřejnosti nebylo preventivní, nýbrž reakcí na průběh jednání. Šlo o výraz nezávislého výkonu
soudnictví. Děj, který se za předsednictví JUDr. T. odehrál v jednací síni, měl poněkud odlišný
průběh, než je vylíčen v návrhu na toto kárné řízení. Osoba z veřejnosti (tedy nikoliv účastník
řízení) si pořizovala bez povolení soudce audio záznam. Když to soudce zjistil, vyzval tuto osobu,
aby audio záznam nepořizovala. Tato osoba však ve svém jednání pokračovala. Z poučení, které
je vyvěšeno před každou jednací síní soudů vyplývá, že osoby v jednací síni musí dbát pokynů
soudce, jinak mohou být vykázány. Tato osoba nedbala pokynu soudce a byla proto vykázána.
Navrhovatel tohoto kárného řízení nemístně zjednodušuje skutkové vylíčení věci tak, jako kdyby
nebylo důležité, co se v jednací síni odehrálo, nýbrž pouze a jen to, zda soudce měl či neměl
právo nepřipustit pořizování audio záznamu osobou z veřejnosti.
Kárně obviněný také namítl, že postup, který zvolil navrhovatel tohoto kárného řízení,
nemá dosud obdoby. Přestože na mnoha místech návrhu upozorňuje na potřebu slyšení
zúčastněných osob, sám, ačkoliv vše zakládá na údajném nezákonném postupu soudce, vůbec
neslyšel soudce JUDr. V. T., ani jeho kolegy, a především věc vůbec neprojednal s kárně
obviněným, třebaže se rozhodl proti němu podat kárný návrh. O podaném návrhu proti své
osobě se kárně obviněný dozvěděl z médií. Kárný navrhovatel své závěry založil jen na slyšení
stěžovatelů a osob, jejichž identitu neznal předseda senátu JUDr. V. T., a tedy ani kárně
obviněný. Kárně obviněný je přesvědčen, že jako orgán státní správy soudnictví nemohl
rekonstruovat průběh jednání odchylně od obsahu protokolu, zejména proto, že účastníci, ani
zástupce stěžovatele B., sami námitky neměli, byli zastoupeni advokátem a proti protokolaci se
nikterak nebránili.
Vzhledem k tomu, že jednáním, které mu navrhovatel klade za vinu, kárně obviněný
neporušil žádnou ze svých povinností místopředsedy Vrchního soudu v Praze, ani své povinnosti
soudce, kárně obviněný navrhl, aby ho kárný senát podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zprostil kárného obvinění v celém rozsahu.
Usnesením ze dne 10. 8. 2010, č. j. kárný senát podal Ústavnímu soudu dle §64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 3 písm. c) zákona
č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a ustanovení
§1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, neboť měl v souladu s kárně
obviněným zato, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud usnesením ze dne
15. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 60/10 ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2011 sp. zn.
Pl. ÚS 60/10 podaný návrh odmítl.
Kárný senát Nejvyššího správního soudu proto návrh projednal.
Navrhovatel kárně obviněnému vytýká zaviněné porušení povinností spojených s funkcí
místopředsedy Vrchního soudu v Praze, konkrétně při prošetřování stížností T. B. a Občanů za
svá práva v Praze, o.s., na chování soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. V. T. při ústním
jednání dne 4. 5. 2009 ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. St 17/2009 vyplývá, že dne 4. 5. 2009 podal
v kanceláři předsedy Vrchního soudu v Praze stížnost T. B., jako žalobce ve věci sp. zn. 14 Cmo
192/2008, na jednání předsedy senátu JUDr. V. T. v uvedené věci dne 4. 5. 2009. Při zahájení
jednání se dostavilo do jednací síně několik osob jako veřejnost, z nichž jedna osoba stěžovateli
neznámá oznámila, že bude pořizovat zvukový záznam dle příslušného zákona. JUDr. T. se začal
chovat silně nervózně a nepřiměřeným způsobem této osobě sdělil, že pořizování zvukového
záznamu je v rozporu s příslušným předpisem. Tuto osobu poté nechal vykázat z jednací síně a
celou záležitost neprotokoloval. Následně vykázal i další osoby z veřejnosti z jednací síně, ty ji
odmítly opustit, a následně byly justiční stráží vykázány. K celé věci nebyl dělán protokol a ani
námitky nebyly připuštěny. Před vykázáním osob z veřejnosti z jednací síně se JUDr. T. neporadil
se členy senátu. Vykázání uvedených osob odůvodnil tím, že prý jsou v jednací síni z toho
důvodu, aby průběh jednání narušovaly. Ve stížnosti dále T. B. uvedl, že před jednací síní bylo
vyvěšeno, že předsedkyní senátu je JUDr. Ř., věc však předsedal JUDr. T. a dále, že mu JUDr. T.
odmítl nahlédnout do plné moci protistrany.
Předseda Vrchního soudu v Praze stížnost T. B. přípisem ze dne 6. 5. 2009 St 17/2009
zaslal k přímému vyřízení kárně obviněnému, jako místopředsedovi Vrchního soudu v Praze.
Se spisem St 17/2009 souvisí spis Cpj 23/2009-11 (dříve Cpj 219/2009). V tomto spisu
se nachází protokol o jednání před odvolacím soudem ve věci 14 Cmo 192/2008 ze dne
4. 5. 2009, který z diktafonového záznamu přepsala J. K., tento není předsedou senátu podepsán.
V jeho úvodu jsou tři věty: „Ve veřejnosti jeden člověk sděluje, že pořizuje nahrávku jednání. Je
mu řečeno, že dle zákona tak učinit nemůže a je vykázán z jednací síně. Rozhodnuto, že jednání
s ohledem na klidný průběh bude neveřejné.“ Dále se v tomto spisu nachází vyjádření JUDr. V.
T. ze dne 13. 5. 2009 ke stížnosti St 17/2009, adresované kárně obviněnému. V něm JUDr. T.
uvedl: „Při jednání 4. 5. 2009 jsem nedovolil jednomu člověku z veřejnosti pořídit zvukový
záznam. Zákaz nerespektoval, nahrával dál. Upozornil jsem ho, že bude vyveden justiční stráží,
což se pak i stalo. Vykázal jsem i zbylé tři osoby, u nichž jsem měl obavu, že budou rušit,
podobně jako první člověk. Můj postup měl oporu v §116 odst. 4 o. s. ř. Pořídit zvukový
záznam, třetí osobě jsem nedovolil na základě výkladu §6 odst. 3 věta druhá zák. č. 6/2002 Sb.
v souvislosti s §44 odst. 2 o. s. ř. První předpis, dle něhož s vědomím předsedy senátu nebo
samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy soudního jednání, nutno vykládat s ohledem na
uvedené ustanovení o. s. ř. tak, že v případě třetí osoby je třeba k pořízení záznamu souhlas
soudu. Pořízením záznamu totiž třetí osoba získává „část spisu“ obdobně jako při pořízení
opisu jeho části (zde protokolu o jednání), k čemuž je souhlas soudu nutný.“
Přípisem ze dne 3. 6. 2009 Cpj 219/2009 (St 17/2009) odpověděl kárně obviněný
stěžovateli T. B. tak, že „z protokolu o uvedeném jednání a z vyjádření příslušného předsedy
senátu jsem zjistil, že poté, co předseda senátu vykázal z jednací síně osobu, která jednání
sledovala, jelikož neuposlechla jeho pokynu, bylo rozhodnuto, že jednání bude probíhat jako
neveřejné. V rámci vyřizování stížností nejsem oprávněn z titulu výkonu funkce orgánu státní
správy soudnictví přezkoumávat rozhodnutí soudu o tom, že jednání se bude konat jako
neveřejné. K tomu by byl oprávněn pouze soud rozhodující o případném opravném prostředku,
tedy Nejvyšší soud, jestliže by bylo proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podáno přípustné
dovolání. Tento soud by se mohl Vašimi výhradami případně zabývat v rámci zkoumání průběhu
řízení před odvolacím soudem.“ Dále kárně obviněný stěžovateli sdělil, že stejně tak neshledává
důvod k prověřování postupu předsedy senátu při odmítnutí nahlédnout mu do plné moci
protistrany, neboť jednak byl zastoupen advokátem a ten žádnou výhradu neuplatnil, jednak
zkoumání plné moci náleží soudu, zda jsou splněny podmínky řízení a konečně z protokolu o
odvolacím jednání nevyplývá žádná pochybnost o řádném zastoupení žalovaného.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp.zn. Cpj 23/2009-13 (dříve Cpj 275/2009) vyplývá,
že dne 3. 6. 2009 byla Vrchnímu soudu v Praze doručena stížnost o.s. Občané za svá práva
v Praze podepsaná místopředsedou krajského sdružení Ing. A. M. V ní bylo uvedeno, že se jeho
členové zúčastnili dne 4. 5. 2009 jednání ve věci 14 Cmo 192/2008, přičemž na vývěsce před
jednací síní byl uveden senát ve složení JUDr. O. Ř. a soudci JUDr. V. T. a ještě další tři jména
soudců, při zahájení jednání seděl uprostřed JUDr. V. T., který měl po straně dva soudce, avšak
neuvedl nic o tom, že se změnilo složení senátu. Dále bylo ve stížnosti uvedeno, že při zahájení
jednání oznámil jeden občan z veřejnosti, že bude pořizovat zvukový záznam, což mu JUDr. T.
zakázal, avšak občan poukázal na §6 zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého má jen oznamovací
povinnost a prokazoval, že jeho záznamové zařízení pracuje naprosto tiše a nemůže rušit průběh
jednání a proto trval na svých ústavních právech, to je na pořizování zvukového záznamu. JUDr.
T. na to reagoval tak, že nařídil občanovi, aby opustil jednací síň a povolal justiční stráž a po jejím
příchodu prohlásil jednání za neveřejné, aniž by se poradil s ostatními členy senátu a aniž by vydal
usnesení, že rozhodl o tom, že jednání je neveřejné. Nařídil justiční stráži, aby všemi prostředky
zajistila vyklizení jednací síně od veřejnosti. Ing. A. M. vstoupil do jednací síně až ve chvíli, kdy
JUDr. T. zavolal justiční stráž, vůbec nerušil, jako předtím ostatní veřejnost, avšak JUDr. T.
rozhodl, že jednání je neveřejné a justiční stráž přinutila i Ing. A. M. jako ostatní veřejnost opustit
jednací síň. Podanou stížnost přípisem ze dne 4. 6. 2009 St 17/2009 zaslal předseda Vrchního
soudu v Praze k přímému vyřízení kárně obviněnému jako místopředsedovi soudu. Kárně
obviněný dne 5. 6. 2009 vyžádal od JUDr. T. doplnění původního vyjádření k bodu 3 stížnosti,
neboť z protokolu o odvolacím jednání se skutečně nepodává, že by bylo usnesením podle §116
odst. 2 o. s. ř. rozhodnuto o vyloučení veřejnosti.
JUDr. T. se vyjádřil dne 19. 6. 2009 v pěti bodech. V bodu I. opakoval své údaje
z vyjádření ze dne 13. 5. 2009, v bodu II. připustil, že divák s jeho zákazem (pořizování
zvukového záznamu) nesouhlasil a uváděl, že má právo na pořízení zvukového záznamu
a ukazoval, že nahrává dál, tak mu řekl, ať odejde z jednací síně, jinak ho nechá vyvést justiční
stráží, k čemuž následně došlo.Tato příhoda trvala asi 15 minut. Divák nerespektoval jeho pokyny
a trvalo mu několik minut, než poslechl příslušníka justiční stráže a opustil jednací síň.V bodu III.
uvedl, že měl obavu, aby výstup nahrávajícího diváka neopakoval někdo jiný z veřejnosti,
neboť měl za to, že veřejnost tvoří osoby patřící k sobě, a aby tak jednání nebylo zmařeno,
a proto rozhodl, že jednání bude neveřejné. V bodu IV. poukázal na to, že jeho postup
při jednání měl oporu v §117 odst. 1 o. s. ř., chtěl zajistil, aby jednání proběhlo důstojně
a nerušeně, nahrávajícího diváka vykázal podle §54 o.s.ř. Rozhodnutí o neveřejném jednání mělo
oporu v §116 odst. 2 respektive odst. 4 o. s. ř. V bodu V. uvedl, že stížnost je neopodstatněná,
ale i nepřípustná podle §164 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., neboť se týká postupu soudu
při výkonu rozhodovací činnosti, zde postupu předsedy senátu při vedení jednání. K tomuto
vyjádření přiložil JUDr. T. protokol o jednání ze dne 4. 5. 2008 ve věci 14 Cmo 192/2008-210
(fotokopii) jím podepsaný a doplněný. Jeho tři úvodní věty zní
takto:„Ve veřejnosti jeden člověk
sděluje, že pořizuje nahrávku jednání. Je mu řečeno, že dle zákona tak učinit nemůže a je vykázán
z jednací síně, neboť zákaz neposlechl. Následně vyveden přivolanou justiční stráží. (doplněno rukou).
Rozhodnuto, že jednání s ohledem na klidný průběh bude neveřejné; přítomní vykázáni.(Dva
přítomní muži vzbuzovali obavu, že budou rušit).(dopsáno rukou).“
Kárně obviněný na stížnost odpověděl přípisem ze dne 26. 6. 2009, Cpj 275/2009 v podstatě
stejného obsahu jako odpověděl na stížnost T. B. Dále doplnil, že každý je podle zákona
povinen respektovat při jednání rozhodnutí a opatření předsedy senátu, jakkoliv může sám mít
pochybnosti o jejich důvodnosti.
Stěžovatel o.s. Občané za svá práva v Praze měl za to, že jeho stížnost nebyla správně
vyřízena a přípisem ze dne 31. 8. 2009 se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti i se žádostí,
aby ministryně spravedlnosti podala návrh na kárné řízení proti soudci Vrchního soudu v Praze
JUDr. V. T. a proti předsedovi uvedeného soudu. Ministryně spravedlnosti odpověděla tomuto
stěžovateli přípisem ze dne 3. 12. 2009, č.j. 578/2009-OJ-SO/7 tak, že v postupu předsedy
Vrchního soudu v Praze neshledala žádné pochybení, protože podle §4 odst. 8 Směrnice
předsedy Vrchního soudu v Praze přidělil stížnost k vyřízení místopředsedovi uvedeného soudu,
to je kárně obviněnému, který také vykonává státní správu uvedeného soudu v rozsahu určeném
jeho předsedou. Podnět k podání kárného návrhu proti předsedovi Vrchního soudu v Praze tedy
posoudila jako nedůvodný. Pokud stěžovatel namítal, že jeho stížnost nebyla vyřízena v celém
rozsahu a správně, pak v části namítající složení senátu ji shledala nedůvodnou s odkazem na čl.
23 Jednacího řádu Vrchního soudu v Praze, rozvrh práce uvedeného soudu pro rok 2009 a §10
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy, a v části týkající se posuzování jednání předsedy senátu JUDr. V. T., který zakázal
konkrétní osobě z řad veřejnosti pořizování zvukového záznamu z jednání dne 4. 5. 2009 ve věci
sp. zn. 14 Cmo 192/2008 v rozporu s §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, ji shledala
důvodnou s tím, že JUDr. V. T. udělila podle §88a zákona o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, výtku. Písemnou výtkou ze dne 3. 12. 2009 č.j. 578/2009-Oj-SO/7
ministryně spravedlnosti podle §88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, vytkla JUDr. V. T., předsedovi senátu Vrchního soudu v Praze, chování
spočívající v tom, že dne 4. 5. 2009 kolem 13.00 hod. v jednací síni Vrchního soudu v Praze při
jednání ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008 jako předseda senátu v rozporu s §6 odst. 3 zákona o
soudech a soudcích bezdůvodně zakázal občanu, který byl v jednací síni přítomen jako veřejnost,
pořizování zvukového záznamu z jednání, čímž porušil povinnost zdržet se při výkonu funkce
všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
S přihlédnutím k dosavadním pracovním výsledkům a skutečnosti, že dosud nebyl kárně stíhán,
považovala ministryně spravedlnosti za dostačující uložení výtky. Písemnou výtku převzal
JUDr. T. dne 19. 1. 2010.
Stěžovatel o.s. Občané za svá práva v Praze se přípisem ze dne 31. 8. 2009 obrátil
i na Veřejného ochránce práv se žádostí, aby podal návrh na kárné řízení proti soudci Vrchního
soudu v Praze JUDr. V. T. a proti předsedovi uvedeného soudu, přičemž tuto svoji žádost
podrobně odůvodnil.
Veřejný ochránce práv poté podal dne 15. 2. 2010 návrh na zahájení kárného řízení proti
JUDr. J. B., místopředsedovi Vrchního soudu v Praze, který stížnosti stěžovatelů T. B. a o.s.
Občané za svá práva v Praze, adresované Vrchnímu soudu v Praze, z pověření předsedy
Vrchního soudu v Praze, přímo vyřizoval.
Podle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, §1
odst. 1 Veřejný ochránce práv (dále jen "ochránce") působí k ochraně osob před jednáním úřadů
a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá
principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností,
a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod, odst. 7 působnost ochránce se nevztahuje
na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby
České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou
orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů,
odst. 8 ochránce je oprávněn podat návrh na zahájení řízení podle zákona o řízení ve věcech
soudců a státních zástupců a zúčastnit se tohoto řízení,
odst. 9 ochránce není oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodování úřadů a zařízení jinak,
než jak stanoví tento zákon.
Podle §8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., návrh na zahájení kárného řízení o kárné
odpovědnosti předsedy nebo místopředsedy soudu je oprávněn podat Veřejný ochránce práv
proti kterémukoliv předsedovi nebo místopředsedovi soudu.
Vzhledem ke znění §1 odst. 7 zákona o Veřejném ochránci práv, podle něhož
se působnost Veřejného ochránce práv vztahuje jen na státní správu soudů, pak Veřejný
ochránce práv může podat návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti předsedy
nebo místopředsedy soudu pro zaviněné porušení povinností spojených s funkcí při výkonu
státní správy soudů.
Státní správu soudů upravuje zákon č 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
k 30. 6. 2009, v hlavě III. Podle §118 odst. 1 citovaného zákona úkolem státní správy soudů
je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální,
organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem
stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Podle jeho odst. 2 výkon státní správy
soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.
Ústředním orgánem státní správy soudů je ministerstvo. Orgány státní správy soudů jsou
předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního
soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů. V rozsahu
a za podmínek stanovených zákonem se na státní správě soudu podílejí předsedové senátů,
ostatní soudci a zaměstnanci působící u příslušného soudu. (§19 zákona o soudech a soudcích).
Podle §125 odst. 2 zákona o soudech a soudcích předseda vrchního soudu dbá
o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u vrchního
soudu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu,
a to i s využitím elektronické evidence věcí, vedených u vrchního soudu, b) dohlíží na úroveň
soudního jednání, c) vyřizuje stížnosti.
Zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti
při výkonu funkce nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce
nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů,
podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu
(§128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Fyzické a právnické osoby (dále jen "stěžovatel") jsou oprávněny obracet se na orgány
státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních
osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Zda jde o stížnost, se posuzuje podle
obsahu podání bez ohledu na to, jak bylo označeno (§164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé
rozhodovací činnosti (§128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené.
Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje,
popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci (§172 zákona o soudech
a soudcích).
Má-li stěžovatel zato, že stížnost na nevhodné chování soudních osob nebo narušování
důstojnosti řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudu, jím nebyla řádně
vyřízena, může požádat ministerstvo, aby přešetřilo způsob vyřízení stížnosti vyřizované
předsedou Nejvyššího soudu, předsedou vrchního soudu nebo předsedou krajského soudu
(§174 odst. 1 písm. a/ zákona o soudech a soudcích).
Vyřizování stížností je v zákoně o soudech a soudcích zařazeno do Hlavy III. nazvané
Státní správa soudů (přestože nemá pouze charakter správní činnosti, stejně jako i některé jiné
činnosti svěřené orgánům státní správy soudů), přičemž zákon o soudech a soudcích ukládá
orgánům státní správy soudů při jejich prošetřování právní povinnosti. Ty vyplývají především
z výše citovaného §172. Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti
uvedené. V daném případě byl kárně obviněný jako místopředseda vrchního soudu, tedy orgán
státní správy Vrchního soudu v Praze, pověřen předsedou uvedeného soudu v souladu
se Směrnicí předsedy Vrchního soudu v Praze č. 4/2006 o státní správě Vrchního soudu v Praze
– jejím §4, vyřízením stížností podaných T. B. a o.s. Občané za svá práva v Praze na chování
soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. V. T. Kárně obviněný při prošetřování podaných stížností
se seznámil s příslušným spisem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 192/2008 včetně
protokolu o jednání ze dne 4. 5. 2009, vyžádal si vyjádření předsedy senátu JUDr. T., a to i jeho
doplnění ke skutečnostem ve stížnostech uváděných, což vyplývá z listinných důkazů
předložených Vrchním soudem v Praze, a o průběhu jednání dne 4. 5. 2009 hovořil i osobně
s předsedou senátu JUDr. T. a členkou senátu (v této věci) JUDr. O. Ř., což vyplývá z vyjádření
kárně obviněného k návrhu na zahájení řízení i v rámci ústního jednání o návrhu na kárné řízení.
Vycházel i z obsahu všech spisů, které jsou vedeny u Vrchního soudu v Praze a v nichž stěžovatel
T. B. byl účastníkem řízení. Zhodnotil celkovou situaci v jednací síni dne 4. 5. 2009, a přihlížel
k osobnosti předsedy senátu JUDr. T. a jeho chování a jeho dosavadním pracovním výsledkům.
Kárný senát za této situace nesouhlasí s kárným navrhovatelem, že kárně obviněný
jako orgán státní správy soudu neprošetřil řádně skutečnosti ve stížnostech uvedené. Naopak
má za to, že zákonem stanovenou povinnost splnil. Jakým způsobem tvrzené skutečnosti
prošetřit, je totiž na úvaze orgánu státní správy soudů, jestliže zákon stanoví, že považuje-li
to (orgán státní správy soudů) za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost
směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci. Neznamená to ovšem,
že orgán státní správy soudů, a tedy i kárně obviněný, může postupovat libovolně. Musí zvolit
takový postup, aby skutečnosti ve stížnosti uvedené prošetřil (což znamená řádně prošetřil). To,
že nevyslechl stěžovatele, nelze bez dalšího považovat za nesplnění zákonem stanovené
povinnosti prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené, jestliže je prošetřil jiným, konkrétnímu
případu odpovídajícím způsobem. V této souvislosti kárný senát uvádí, že také kárně obviněný
nepovažuje za správný postup kárného navrhovatele, který před podáním tohoto kárného návrhu
se nedotázal na názor předsedy senátu JUDr. T., a zejména ani kárně obviněného a přesto proti
němu tento návrh podal.
Kárný navrhovatel kárně obviněnému dále vytýká, že neshledal uvedené stížnosti podané
T. B. a o.s. Občané za svá práva v Praze důvodnými, přestože tak učinit měl, neboť JUDr. V. T.
při ústním jednání dne 4. 5. 2009 ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008 zakázal v příkrém rozporu s §
6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích Mgr. Z. Š., jenž byl v jednací síni přítomen jako veřejnost,
pořizování zvukového záznamu z jednání, a odepřel mu, stejně jako Z. T., K. B. a Ing. A. M.,
členům občanského sdružení Občané za svá práva v Praze, o.s., přístup k jednání v rozporu s §
116 odst. 4 o. s. ř., čímž tento soudce porušil povinnost zdržet se při výkonu funkce všeho, co by
mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.
Kárně obviněný v tomto směru namítl, že jako orgán státní správy soudů je při vyřizování
stížností na postup soudce povinen důsledně odlišit činnost soudce neodmyslitelně spojenou
s rozhodováním (postup soudu při jednání a dokazování) jež je chráněna zárukami soudcovské
nezávislosti, od úkonů, v nichž nelze spatřovat nezávislou rozhodovací činnost. Má za to,
že dojde-li předseda senátu k závěru, že situace v jednací síni má potenciál (… „mohl narušit“)
narušit samotný průběh jednání anebo jeho důstojnost, může vydat rozhodnutí, jímž zakáže
pořízení zvukového záznamu. Takové rozhodnutí předseda senátu JUDr. T. vydal a posléze
rozhodl i o vyloučení veřejnosti, když takové rozhodnutí mu náleží vydat ve smyslu §117 odst. 1
o. s. ř. Senát by rozhodoval jen tehdy, pokud by účastníci nebo ten, kdo nesouhlasí s opatřením
předsedy senátu, požádali podle §117 odst. 3 o. s. ř., aby rozhodl senát. Kárně obviněný má tedy
za to, že stížností se stěžovatelé domáhali přezkoumání postupu soudu – předsedy senátu JUDr.
T. - ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti, což je nepřípustné. Kárný senát s kárně
obviněným souhlasí v tom, že výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů,
neboť to vyplývá z §118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a z §128 odst. 1 téhož zákona,
podle něhož stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé
rozhodovací činnosti. Takto se však kárně obviněný vyjádřil výslovně v odpovědi stěžovatelům
ve vztahu k rozhodnutí předsedy senátu JUDr. T. o tom, že jednání se bude konat jako neveřejné,
nikoliv k tvrzenému porušení §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích předsedou senátu JUDr.
T., tedy zákazu pořizování zvukového záznamu. V této souvislosti však kárně obviněný poukázal
na účinky rozhodnutí ministryně spravedlnosti vůči JUDr. T. a má za to, že toto rozhodnutí –
výtka, má také závazné účinky rozhodnutí v kárném řízení a brání tomu, aby v jiném řízení mohlo
být totéž jednání posuzováno jinak z hlediska kárné odpovědnosti. S tímto názorem kárně
obviněného kárný senát souhlasí.
Písemnou výtkou ze dne 3. 12. 2009 č. j. 578/2009-Oj-SO/7 podle §88a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ministryně spravedlnosti vytkla JUDr. V. T., předsedovi
senátu Vrchního soudu v Praze, chování spočívající v tom, že dne 4. 5. 2009 kolem 13.00 hod.
v jednací síni Vrchního soudu v Praze při jednání ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008 jako předseda
senátu v rozporu s §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích bezdůvodně zakázal občanu, který
byl v jednací síni přítomen jako veřejnost, pořizování zvukového záznamu z jednání, čímž porušil
povinnost zdržet se při výkonu funkce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné
a spravedlivé rozhodování soudů.
Podle §88a zákona o soudech a soudcích drobné nedostatky v práci nebo drobné
poklesky v chování může orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení
kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci, předsedovi soudu, místopředsedovi soudu, předsedovi
kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu vytkne, je-li to postačující.
Výtka orgánu státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného
řízení, není kárným opatřením uvedeným v §88 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., které lze za kárné
provinění uložit, tedy které může uložit kárný senát. Přesto jde o disciplinární opatření uložené
podle zákona o soudech a soudcích (č. 6/2002 Sb.). Byla-li již uložena výtka podle §88a zákona
č. 6/2002 Sb., nelze za stejné provinění stíhat toho, kdo se ho dopustil před kárným senátem
a nelze ani stejné provinění pro jiné účely (v jiném řízení) hodnotit jinak.
Pokud jde o chování JUDr. T. spočívající v tom, že dne 4. 5. 2009 kolem 13.00 hod.
v jednací síni Vrchního soudu v Praze při jednání ve věci sp. zn. 14 Cmo 192/2008 jako předseda
senátu zakázal občanu, který byl v jednací síni přítomen jako veřejnost, pořizování zvukového
záznamu, pak je třeba vzhledem k výše uvedenému vycházet z toho, že se dopustil drobného
nedostatku v práci respektive drobného poklesku v chování.
Tvrzení kárného navrhovatele v návrhu, že JUDr. T. se dne 4. 5. 2009 stížnostmi
stěžovatelů T. B. a o.s. Občané za svá práva v Praze vytýkaným jednáním dopustil skutku,
v němž bylo možno spatřovat kárné provinění, a že kárně obviněný pochybil, když je neshledal
důvodnými a když nepostupoval podle §173 odst. 3 ve spojení s §128 odst. 1 zákona o soudech
a soudcích, neodpovídá zjištěným skutečnostem, k nimž musel kárný senát přihlížet.
Pokud kárně obviněný namítal, že nemá oprávnění podat návrh na zahájení kárného
řízení, takže ani nemohl v tomto směru porušit žádnou právní povinnost, kárný senát
s ním souhlasí, avšak kárný navrhovatel měl zřejmě na mysli, že mohl a měl dát podnět
předsedovi příslušného soudu, který takový návrh podat může.
Kárný senát na závěr uvádí, že kárně obviněný prošetřil skutečnosti uvedené
ve stížnostech stěžovatelů T. B. a o.s. Občané za svá práva v Praze, tedy neporušil zákonem (§
172 zákona o soudech a soudcích) mu stanovenou povinnost. Uvedené stížnosti neshledal
důvodnými. K takovému svému závěru dospěl jednak na základě svého prošetření postupu
předsedy senátu JUDr. T. v případě zákazu pořizování zvukového záznamu, a jednak na základě
svého závěru - právního názoru, že v rámci vyřizování stížností není oprávněn jako orgán státní
správy soudu přezkoumávat rozhodnutí soudu o tom, že jednání se bude konat jako neveřejné.
Stěžovatel o.s. Občané za svá práva v Praze nesouhlasil s vyřízením své stížnosti orgánem státní
správy Vrchního soudu v Praze a v souladu s §174 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích
požádal ministerstvo spravedlnosti, aby přešetřilo způsob vyřízení stížnosti. Ministryně
spravedlnosti v odpovědi ze dne 3. 12. 2009 č.j. 578/2009-OJ-SO/7 zaslané tomuto stěžovateli
došla k závěru, že stížnost tohoto stěžovatele pokud jde o složení senátu dne 4. 5. 2009 sice
nebyla v tomto směru vyřízena orgánem státní správy Vrchního soudu v Praze, ale je rovněž jí
posouzena jako nedůvodná a pokud jde o jednání předsedy senátu JUDr. T., jímž při jednání dne
4. 5. 2009 ve věci sp.zn. 14 Cmo 192/2008 zakázal konkrétní osobě z řad veřejnosti pořizování
zvukového záznamu, pak oproti vyřízení stížnosti orgánem státní správy Vrchního soudu
v Praze, shledala toto jeho jednání v rozporu s §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích i
ustálenou judikaturou, tedy v této části důvodnou, s tím, že předsedovi senátu JUDr. T. za toto
jednání udělila výtku podle §88a zákona o soudech a soudcích. Jak již bylo uvedeno výše,
hodnotila tedy ministryně spravedlnosti uvedené jednání JUDr. T. jako drobný nedostatek v práci
respektive drobný poklesek v chování. Intenzita porušení povinností předsedy senátu JUDr. T.
nebyla ani ministryní spravedlnosti posouzena jako výrazná. Posouzení stížnosti o.s. Občané za
svá práva v Praze oběma orgány státní správy soudů nebylo ve svém výsledku až tak rozdílné.
Kárně obviněný jako orgán státní správy Vrchního soudu v Praze, který učinil v tomto směru jiný
závěr, nemůže být za svůj názor v odpovědi na stížnost vyslovený kárně potrestán, byl-li tento
názor v souladu s jím řádně provedeným prošetřením skutečností tvrzených ve stížnostech,
neboť jím neporušil žádnou svou právní povinnost.
Podle §87 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění zákona č. 314/2008 Sb. (účinného
od 1. 10. 2008)
odst. 1 kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné
chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru
v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
odst. 2 kárným proviněním předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího
soudu nebo Nejvyššího správního soudu je též zaviněné porušení povinností spojených s funkcí
předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího
správního soudu.
Kárný senát proto kárně obviněného podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zprostil kárného obvinění pro skutek uvedený v návrhu na zahájení řízení
a ve výroku tohoto rozhodnutí, protože skutek není kárným proviněním.
Nad rámec tohoto rozhodnutí kárný senát uvádí, že soudům a soudcům by veřejnost
soudního jednání a pořizování zvukových záznamů při soudních jednáních neměla činit problémy.
Veřejnost soudního jednání vyplývá z Ústavy České republiky, jejího čl. 96 odst. 2, podle něhož jednání
před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Listina základních práv a svobod v čl. 38
odst. 2 stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a dále, že veřejnost
může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Soudní jednání je tedy zásadně veřejné. Pokud by měl soud (předseda senátu, samosoudce)
zato, že je na místě v konkrétním případě učinit výjimku, pak je třeba, aby postupoval podle
příslušného procesního předpisu (občanského soudního řádu, trestního řádu, soudního řádu
správního), podle kterého v řízení postupuje a zjišťoval podle tohoto předpisu (případně i jiného
zákona), zda a v jakých případech je taková výjimka možná a současně nutná, a aby takové
opatření zákonem stanoveným způsobem oznámil a sdělil jeho důvody. Jen tak mohou
být vyloučeny pochybnosti o správnosti postupu soudu.
Zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v §6 odst. 3 stanoví
takto:
Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu
soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím
předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich
provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu
nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.
K otázce veřejnosti soudního jednání a pořizování zvukových záznamů se vyjádřil
Ústavní soud (jak již uvedl navrhovatel v návrhu) v nálezu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn.
II. ÚS 2672/07 podle něhož, mimo jiné, „ … přítomnost veřejnosti ať už osobní či skrze
obrazový či zvukový přenos nebo záznam, nelze jednoduše či automaticky odmítat či vylučovat
bez toho, že by k tomu byl relevantní důvod, protože jinak se jedná o svévoli.“ a také
„S ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při jeho aplikaci
omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Tato forma
je nepochybně původní a základní, avšak stejně jako jiné oblasti života a nauky i právní řád prošel
vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména
rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Jen v tomto úhlu pohledu je možné vnímat
ustanovení §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které reguluje možnost uskutečňovat
zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy.“ Tento nález, který se sice týkal
konkrétně postupu soudu při snaze účastníka řízení pořídit si zvukový záznam jednání, je možno
použít i v případě, nejde-li o účastníka řízení, ale o veřejnost.
Poučení: Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně kárného senátu 13 Kss
pro řízení ve věcech soudců