ECLI:CZ:NSS:2011:13.KSS.11.2010:51
sp. zn. 13 Kss 11/2010 - 51
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu pro řízení ve věcech soudců rozhodl
dne 10. 5. 2011, v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a jeho členů
JUDr. Antonína Draštíka, Mgr. Pavla Punčocháře, JUDr. Stanislava Potužníka, JUDr. Jana
Mikše a JUDr. Dany Hrabcové, Ph. D., o návrhu předsedkyně Okresního soudu v Liberci,
proti Mgr. P. P., soudci Okresního soudu v Liberci,
takto:
Mgr. P. P.,
narozený X,
soudce Okresního soudu v Liberci,
I.
Podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s e
u z n á v á v i n n ý m , ž e
jako soudce Okresního soudu v Liberci v rozporu s §149 odst. 6 trestního řádu nerespektoval
závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený ve věcech Okresního soudu v Liberci
sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008, že je třeba v nich rozhodnout podle §419 trestního zákoníku
č. 40/2009 Sb., o poměrném zkrácení trestů uložených odsouzeným pachatelům před 1. 1. 2010,
t e d y
z a v i n ě n ě p o r u š i l
povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé
rozhodování soudů,
t í m s p á c h a l
kárné provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a z a t o se m u u k l á d á
podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kárné opatření
d ů t k a .
II.
Podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
s e z p r o š ť u j e
kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, ž e
a) jako soudce Okresního soudu v Liberci v rozporu s účelem a podstatou §174a zákona
č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze formálně dodržel nadřízeným soudem
stanovenou lhůtu k provedení procesního úkonu tím, že veřejné zasedání do stanovené lhůty
nařídil, ale procesní úkon o jehož provedení navrhovateli šlo a u kterého podle názoru
navrhovatele došlo k průtahům v řízení a pro který nadřízený soud stanovil lhůtu ve věcech
Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 85/2008, 4 T 94/2009, 4 T 44/2008, 4 T 84/2007
a 4 T 52/2007, neprovedl s odůvodněním, že ve věci nebude rozhodováno, neboť soudem
nebyly shledány podmínky ustanovení §419 tr. zákoníku, přičemž ustanovení §465 tr. řádu
upravuje pouze postup při splnění podmínek §419 tr. zákoníku a podle §232 tr. řádu
ve veřejném zasedání soud rozhoduje tam, kde to zákon výslovně stanoví,
b) jako soudce Okresního soudu v Liberci nepostupoval ve věcech 4 T 169/2006,
4 T 225/2008, 4 T 118/2008, 4 T 66/2009, 4 T 18/2008, 4 T 203/2007 v intencích §419
trestního zákoníku a to přestože v závěru roku 2009 byl přítomen opakovanému školení soudců
v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, zaměřenému na ujednocení postupu
v pravomocně skončených trestních věcech, pro trestný čin řízeni motorového vozidla bez
řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm.c) tr. zák., v nichž nebyly k datu 1. 1. 2010
vykonány uložené tresty,
protože skutek není kárným proviněním.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 12. 2010 podle §8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb.,
návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti Mgr. P. P., soudce Okresního soudu v
Liberci, pro skutek spočívající v tom, že od 1. ledna 2010 do nejméně 3. listopadu 2010 jako
soudce Okresního soudu v Liberci minimálně v padesáti dvou případech nepostupoval
v intencích §419 trestního zákoníku a to přestože v závěru roku 2009 byl přítomen
opakovanému školení soudců v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, zaměřenému právě
na ujednocení postupu v pravomocně skončených trestních věcech pro trestný čin řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180 tr. zák. v jednočinném souběhu
s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm.c) tr. zák.,
v nichž nebyly k datu 1. 1. 2010 vykonány uložené tresty. V jím vyřizovaných věcech
4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 přitom krajský soud, jako soud odvolací, vyslovil závazný a obecně
platný právní názor, a to v usneseních ze dne 13. 4. 2010 a ze dne 25. 5. 2010, že v těchto
případech je nutno §419 tr. zákoníku aplikovat a uložený trest snížit.
V důsledku jeho jednání v pěti případech odsouzení uložený nepodmíněný trest odnětí
zcela vykonali: 4 T 85/2008, 4 T 169/2006, 4 T 225/2008, 4 T 118/2008 a 4 T 66/2009.
Ve třech případech odsouzení nepodmíněné tresty odnětí svobody vykonávají
ještě v současné době: 4 T 18/2008 (v této věci je trest sice snížen, ale z odůvodnění je zřejmé,
že jen pro samostatný trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
podle §180d tr. zák., nikoli též trest za další skutek právně kvalifikovaný jako jednočinný souběh
trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona), 4 T 94/2009
a 4 T 200/2005.
Přes svůj odlišný výklad problematiky soudce Mgr. P. P. neučinil nic, aby zabránil tomu,
aby odsouzení tyto činy neodpykali, zejména přímé výkony trestů odnětí svobody, a to i za
situace, kdy mu byl znám obecně závazný platný výklad krajského soudu na danou problematiku
a v rozporu s §149 odst. 6 tr. řádu nerespektoval ani závazný názor odvolacího soudu vyslovený
v řízení o stížnostech ve věcech ve věcech 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008.
Z jednání Mgr. P. P. je zřejmá úporná snaha odsouzeným trest nesnížit. Jako příklad
může sloužit věc 4 T 65/2008 a věc 4 T 30/2008.
Ve věcech, v nichž odsouzení již vykonávali nesnížené tresty odnětí svobody, případně
hrozilo, že k výkonu trestu odnětí svobody nastoupí, okresní státní zástupce v Liberci podal
návrh na určení procesní lhůty - nařízení veřejného zasedání. Ve všech případech krajský soud
vyhověl. Ve věcech 4 T 44/2008, 4 T 84/2007 a 4 T 200/2005 uložil soudci nařídit veřejné
zasedání do 6. 9. 2010, ve věcech 4 T 52/2007 a 4 T 94/2009 do 13. 9. 2010.
V těchto věcech soudce Mgr. P. P. veřejná zasedání sice nařídil, ale následně konstatoval,
že veřejné zasedání nebude konáno, neboť proto, aby bylo konáno, nejsou zákonné podmínky.
Nevydal žádná rozhodnutí, čímž jak odsouzenému, tak státnímu zástupci odňal možnost
domáhat se nápravy před soudem odvolacím.
Tento postup zvolil až poté, co na okresní soud byla doručena dne 31. 8. 2010 rozhodnutí
ve věci 4 T 65/2008 a dne 3. 9. 2010 ve věci 4 T 30/2008 a 4 T 203/2007. Z toho vyplývá jediný
závěr, že přestal rozhodovat o sníženi trestu záměrně a jedině proto, aby znemožnil případné
rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch odsouzených.
Tímto obstrukčním jednáním kárně obviněný soudce porušil ústavním pořádkem
zaručená práva odsouzených, ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování
soudu a dopustil se tak zaviněným porušením povinností soudce kárného provinění
a navrhovatelka navrhla, aby mu za kárné provinění bylo uloženo kárné opatření podle §88
odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., a to důtka.
Kárně obviněný soudce se k návrhu písemně vyjádřil tak, že ho pokládá za vyvrcholení
nátlaku na svou rozhodovací činnost soudce, aby se ve věci rozhodování dle 419 trestního
zákoníku podřídil doporučení prezentovanému prof. JUDr. P. Š. na školení soudců k trestnímu
zákoníku a z něj vyplývající praxi a právnímu názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem (vč.
pobočky v Liberci).
O tom svědčí i dopis předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2010,
kterým uložil předsedkyni Okresního soudu v Liberci podat na něj návrh na kárné řízení
s návrhem na odvolání z funkce soudce a na dočasné zproštění funkce soudce do pravomocného
skončení kárného řízení. S obsahem dopisu byl seznámen místopředsedkyní soudu Mgr. T. B.
dne 14. 9. 2010. Byl jí vyzván k přehodnocení svého postupu a byla mu dána lhůta jednoho týdne
s tím, že pak by bylo možno uvažovat o změně navržené sankce na mírnější. V návaznosti na tuto
událost se neprodleně obrátil elektronickou poštou na soudce Nejvyššího soudu JUDr. R. F. a jím
byl odkázán na JUDr. A. D. jako na zpracovatele návrhu sjednocujícího stanoviska. Ten mu
sdělil, že stanovisko lze očekávat 14. 10. 2010. Poté opakovaně telefonicky zjišťoval stav u
Nejvyššího soudu. Po přijetí stanoviska Tpjn 302/2010 obdržel elektronicky jeho právní věty.
Názor na aplikaci §419 trestního zákoníku nebyl jednotný a do přijetí stanoviska neexistoval
žádný sjednocující výklad. Názor, kterým se řídil, byl zastáván i jinými soudy v České republice.
Nejednotnost při výkladu citovaného ustanovení lze vysledovat i na samotném Nejvyšším soudu,
neboť stanovisko bylo přijato více než tři čtvrtě roku po účinnosti trestního zákoníku. Přitom již
19. 5. 2010 byl okresnímu soudu zaslán návrh stanoviska k připomínkám s termínem do 28. 5.
2010. Své připomínky odeslal správě soudu dne 20. 5. 2010.
Názor krajského soudu nelze pokládat za obecně platný. Závazný je pouze v konkrétním
případě, je-li vysloven v rámci řízení o opravném prostředku (§149 odst. 6 tr. řádu, 264 odst. 1
tr. řádu).
Není úlohou krajského soudu sjednocovat rozhodovací praxi v rámci svého obvodu.
Tato pravomoc mu dle zákona o soudech a soudcích nepřísluší. V rámci požadavku na jednotné
rozhodování soudů může pouze dle §32 zákona o soudech a soudcích dávat podněty Nejvyššímu
soudu.
Rozhodnutí krajského soudu může být vodítkem pro okresní soud při rozhodování
i v jiných obdobných věcech. Takové vodítko však nevyplývá z autority krajského soudu
jako soudu nadřízeného, ale pouze z přesvědčivosti užité právní argumentace. Nelze tedy soudci
okresního soudu vytýkat, že se neřídil právním názorem vysloveným krajským soudem v jiné věci.
Již od podzimu 2009 bylo mezi soudci diskutováno o výkladu §419 tr. zákoníku.
Od počátku sám zastával stanovisko, že trest uložený za jednočinný souběh v případě, že jedna
skutková podstata dle trestního zákona již nenachází odraz v trestním zákoníku, se nezkracuje.
U činu (skutku), který je trestný podle nového trestního zákona, podle svého názoru nelze užít
ustanovení §419. U jednočinného souběhu není významné, že podle nového znění zákona není naplněna některá
z více skutkových podstat. Stačí naplnění jedné a čin (skutek) je nadále trestný. Zákon výslovně stanoví, že trest
se nevykoná, jestliže čin není trestný podle nového trestního zákona. A contrario, je-li aspoň podle jednoho
ustanovení nového zákona čin trestný, ustanovení o zkrácení se neužije (není-li v souběhu s jiným činem‚ skutkem,
který trestný byl, ale už není). Vycházel mimo jiné i z výkladu, že i po 1. 1. 2010 bude jednočinný
souběh souzen dle dřívějšího trestního zákona, je-li tato úprava pro pachatele příznivější.
V takovém případě by se paradoxně zkracoval trest těm, kteří byli odsouzeni do 31. 12. 2009,
zatímco těm, kteří by byli za stejný skutek souzeni po 1. 1. 2010, by byl ukládán rovněž úhrnný
trest podle zákona účinného v době spáchání skutku, ale již by nemohl být zkrácen.
Byl připraven své stanovisko přehodnotit dle výsledků školení dne 14. 12. 2009, pokud bude
opačné stanovisko argumentačně přijatelné.
Stanovisko, že i po 1. 1. 2010 bude ukládán trest úhrnný za jednočinný souběh trestného
činu dle §180d s trestným činem dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, potvrdil na školení
i prof. JUDr. P. Š. Rovněž bylo obsaženo ještě v návrhu sjednocujícího stanoviska
Tejn 302/2010, které bylo zasláno k připomínkám dne 19. 5. 2010.
Výsledek školení nepřinesl žádný argument pro změnu svého právního názoru.
Z toho důvodu v případě jednočinných souběhů neshledal zákonný podklad pro rozhodování
a tudíž ani pro nařízení veřejného zasedání.
Veřejné zasedání dle §465 odst. 2 tr. řádu se nařizuje pouze v případě, že má být trest dle §419
tr. zákoníku zkrácen. V opačném případě se žádné veřejné zasedání nenařizuje. Tento právní
názor je obecně sdílen všemi soudci Okresního soudu v Liberci a vyplývá i z výkladu prof. Š. na
školení 14. 12. 2009, kde upozornil, že nebude-li rozhodnuto, nemá odsouzený žádný opravný
prostředek, vyjma stížnosti na průtahy v řízení k Ústavnímu soudu. Právě pro případ přezkumu,
zda jde o průtahy, nebo právní názor soudu, do spisů vkládal písemná odůvodnění.
Při tehdy neexistujícím sjednocujícím stanovisku a různorodé praxi v rámci ČR považuje
za vyloučené, aby právní názor a rozhodovací praxe soudce mohly být pokládány za kárné
provinění.
To se týká zejména v návrhu zmíněných věcí 4 T 85/2008, 4 T 169/2006, 4 T 225/2008,
4 T 118/2008 a 4 T 66/2009.
Pokud jde o věc 4 T 18/2008, již ze samotného návrhu je zřejmé, že o zkrácení trestu
bylo rozhodnuto. Proti rozhodnutí o zkrácení mohl jak odsouzený tak i státní zástupce podat
stížnost. Opravného prostředku nevyužili. Předmětem kárného návrhu je nesouhlas s obsahem
odůvodnění soudního rozhodnutí, což pokládá za naprosto nepřijatelné.
Ve věci 4 T 94/2009 bylo rozhodnuto o zkrácení trestu poté, co soud obdržel konečné
sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Tpjn 302/2010. V dalších věcech
lze ohledně svého postupu a názoru na věc odkázat na obsah jednotlivých spisů. Ve věci
4 T 200/2005 nepřipadá v úvahu rozhodování o zkrácení trestu, neboť souhrnný trest byl uložen
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 55 To 3 1/2010 - 522,
ze dne 23. 2. 2010. Protože zkracování trestu dle §419 tr. zákoníku se týká pouze trestů
uložených před účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., nelze rozhodnout o zkrácení trestu
uloženém po 1. 1. 2010. Dle svého názoru neměl krajský soud dle §419 věta druhá tr. zákoníku
souhrnný trest vůbec ukládat. Toto pochybení nelze napravit jinak, než cestou mimořádného
opravného prostředku. Proto po přijetí stanoviska Tpjn 302/2010 zaslal prostřednictvím
místopředsedkyně soudu podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Místopředsedkyně
Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. D. Š. však sdělila (dne 4. 1. 2011 pod sp. zn. Spr
5822/2010), že podnět ministru spravedlnosti postoupen nebude, protože jeho právní názor
nesdílí. Naopak sdílí názor soudců krajského soudu a státní zástupkyně, že trest by měl být
zkrácen. Pokud jde o další nespecifikované případy (dle návrhu celkem 52) vychází návrh zřejmě
ze seznamu věcí, který si vedl pro přehled k rozhodování dle §419 tr. zákoníku a na základě
pokynu místopředsedkyně soudu Mgr. T. B. ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 55 Spr 1118/2010,
seznam poskytl ke kontrole spisů.
Po obdržení stanoviska Tpjn 302/2010 ve všech věcech z onoho seznamu,
kde to ještě připadalo v úvahu z důvodu nevykonaných trestů, nařídil veřejná zasedání
k rozhodnutí o zkrácení trestu dle §419 tr. zákoníku. Ve věci 4 T 65/2008 došlo
k jeho pochybení tím, že podlehl naléhání místopředsedkyně soudu, aby „hlavně nějak rozhodl“.
Bylo mu řečeno, že vyhovět nemusí, ale důležité je, aby bylo vydáno rozhodnutí, proti kterému
se odsouzený bude moci bránit. Po určení lhůty k nařízení veřejného zasedání, vydal zamítavé
rozhodnutí, ač zákon něco takového neumožňuje.
Negativní rozhodnutí je tedy nezákonné. Protože proti usnesení soudu je přípustná
stížnost pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví (§141 odst. 2 tr. řádu), nemůže být přípustná
stížnost proti usnesení, které nemá oporu v zákoně. Nezákonné usnesení lze odstranit pouze
cestou stížnosti pro porušení zákona. I přes nesprávné poučení měl proto krajský soud stížnost
proti zamítavému usnesení zamítnout. Krajský soud přesto o stížnosti rozhodl,
přičemž s vrácením soudu 1. stupně vyslovil právní názor, že zkrácení trestu připadá v úvahu
i u úhrnného trestu uloženého za jednočinný souběh. Dalším důvodem, pro který byla žádost
odsouzeného zamítnuta, se vůbec nezabýval.
Soudem 1. stupně bylo znovu, bohužel opět nezákonně, rozhodnuto o zamítnutí žádosti
odsouzeného. Bylo sice výslovně zmíněno, že soud je vázán právním názorem o zkracování
úhrnného trestu za jednočinný souběh, leč žádost byla zamítnuta z důvodu, že obě skutkové
podstaty užité dle trestního zákona nacházejí za daných skutkových okolností odraz v trestním
zákoníku. Tedy čin je nadále trestným činem z hlediska všech užitých skutkových podstat a není
důvod ke krácení trestu.
Usnesení bylo opět napadeno stížnostmi jak ze strany státního zástupce, tak odsouzeného
a krajský soud opět ve věci rozhodl. Rozhodnutí okresního soudu zrušil a sám rozhodl o zkrácení
trestu.
Spis s rozhodnutím byl sice okresnímu soudu vrácen dne 31. 8. 2010 (dle ISAS), ale nebyl
předložen předsedovi senátu, nýbrž VSU k úkonům vykonávacího řízení. Rozhodnutí krajského
soudu mu nebylo známo až do 7. 9. 2010, kdy s ním byl seznámen v rámci projednání
svého stanoviska s JUDr. J. K. a Mgr. T. B. Usnesení však neviděl, až po projednání si ho sám
vytiskl z ISAS.
Poté dal ve věci podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pod tlakem okolností z případu
4 T 65/2008, bohužel, na žádost odsouzeného nařídil veřejné zasedání a vydal další negativní
rozhodnutí ve věci 4 T 203/2007. Ke stížnosti státního zástupce i odsouzeného krajský soud
usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl o zkrácení trestu. S usnesením krajského soudu
byl opět seznámen při projednání 7. 9. 2010. Usnesení obdržel až později. K přesnému datu
se vyjádřit nemůže. Pravděpodobné je to 9. 9. 2010, kdy vedoucí kanceláře dle ISAS spis
ze své kanceláře odnesla VSU k porozsudkové činnosti. Spis sice došel Okresnímu soudu dne
3. 9. 2010, ale tento den byl pátek a první manipulace vedoucí trestní kanceláře se spisem
je zaznamenána v ISAS až 6. 9. 2010 v 15:43:11, tedy až poté, co proběhla veřejná zasedání
ve věcech 4 T 44/2008, 4 T 84/2007 a 4 T 200/2005.
Ve věci 4 T 203/2007 rovněž zaslal podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Připustil, že ve věci 4 T 30/2008 se právním názorem krajského soudu neřídil a nyní
s časovým odstupem již není schopen uvést konkrétní důvody a úvahy, na jejichž základě vydal
zamítavé usnesení. Mohla k tomu vést skutečnost, že závaznost názoru krajského soudu cítil
pouze ve vztahu k rozhodování o přeměně trestu obecně prospěšných prací, nikoli ve vztahu
k problematice §419 tr. zákoníku, protože právě přeměny trestu se rozhodnutí týkalo. Pokyn
krajského soudu jsem respektoval tím, že nařídil veřejné zasedání k rozhodnutí o zkrácení trestu.
Názor na samotné zkrácení trestu pokládal za obiter dictum zrušujícího rozhodnutí krajského
soudu. Domníval se, že vyslovení právního názoru se nerovná příkazu ke konkrétnímu
rozhodnutí. Navíc šlo ze strany krajského soudu o rozhodnutí v tomto směru zcela ojedinělé.
V jiných případech nezkrácených trestů obecně prospěšných prací i nařízení podmíněně
odložených trestů odnětí svobody (4 T 52/2007, 4 T 239/2008 a 4 T 94/2009), ač šlo o shodnou
problematiku, krajský soud tato rozhodnutí předchozím krácením trestu nepodmiňoval.
Určení lhůty podle 174a zákona o soudech a soudcích pokládá za zásah do nezávislosti
soudu, protože krajský soud v jednotlivých věcech zjevně zaměnil svou roli orgánu
vykonávajícího státní správu soudů s rolí soudu druhé instance rozhodujícího o opravném
prostředku v trestním řízení. Jednak se domnívá, že státní zástupce není vůbec oprávněn podat
návrh na určení lhůty k rozhodnutí dle části 5. tr. řádu, protože není stranou řízení. Státní
zástupce je stranou trestního řízení v řízení před soudem (§12 odst. 6 tr. řádu).
Dále pak krajský soud v usnesení dle 174a zákona o soudech a soudcích vyslovil
opakovaně právní názor, jak má soud ve věci postupovat, čímž porušil §118 odst. 2 zákona
o soudech a soudcích, když při výkonu státní správy soudů zasáhl do nezávislosti soudu.
Krajskému soudu vůbec nepříslušelo hodnotit věc samu (odkázal např. i na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 21 Cul 3/2004, ze dne 24. 6. 2008,
sp. zn. 21 Cul 2/2008, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cul 4/2010).
Vůči tomuto postupu podal stížnost předsedovi Krajského soudu v Ústí
nad Labem, leč místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. J. K.
mu pod sp. zn. Spr 4279/2010 sdělila, že jde o rozhodnutí nezávislého soudu,
které ani předsedovi krajského soudu nepřísluší přezkoumávat.
Právním názorem vysloveným krajským soudem při rozhodnutí o určení lhůty soud není
a nemůže být vázán. Veřejná zasedání proběhla a po provedeném dokazováni byla skončena
konstatováním, že rozhodnutí nepřipadá v úvahu.
Toto konstatování nebylo, ani z již výše zmíněných důvodů nemohlo být, reakcí
na rozhodnutí krajského soudu, s nimiž byl seznámen až 7. 9. 2010, zatímco první veřejná
zasedání proběhla 6. 9. 2010.
Žádným právním názorem vázán nebyl, dle svého právního názoru pozitivní rozhodnutí
v úvahu nepřipadalo a negativní rozhodnutí se nevydává. Pokud tak v minulosti učinil, pokládá
to za své pochybení, činil tak však pod tlakem ze stran vedení soudu ve věci 4 T 65/2008
(67 St 7/2010, poté Spr 486/2010), stížnost řešil i odbor dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR
pod č. j. 160/2010-OD-DOH/3.
Podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), kárným proviněním
soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání,
jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné,
odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Navrhovatelka v návrhu tvrdila, že kárně obviněný v době od 1. ledna 2010 do nejméně
3. listopadu 2010 jako soudce Okresního soudu v Liberci minimálně v padesáti dvou případech
nepostupoval v intencích §419 trestního zákoníku (přičemž předmětem kárného řízení učinila
jen některé z nich), a to přestože v závěru roku 2009 byl přítomen opakovanému školení soudců
v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, zaměřenému na ujednocení postupu
v pravomocně skončených trestních věcech pro trestný čin řízeni motorového vozidla
bez řidičského oprávnění podle §180 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm.c) tr. zák., v nichž nebyly k datu 1. 1. 2010
vykonány uložené tresty. Tímto jednáním se, podle navrhovatelky, dopustil kárného provinění
podle §87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
Podle obsahu návrhu navrhovatelky je třeba vytýkaná pochybení kárně obviněného
soudce rozdělit na tři skupiny, přestože všechna mají stejný základ vyplývající z právního názoru
kárně obviněného soudce na použití §419 trestního zákoníku v pravomocně skončených
trestních věcech pro trestný čin řízeni motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180
tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí
podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., v nichž nebyly k datu 1. 1. 2010 vykonány uložené tresty.
Ve všech vytýkaných věcech nešlo o úplně stejnou situaci.
Podle §419 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010
(jeho §421):
Trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným
činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení
o souhrnném trestu se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin
uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému
poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy,
a sbíhajících se trestných činů.
Ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008, byl rozsudkem Okresního soudu
v Liberci ze dne 29. 9. 2008, č. j. 4 T 30/2008 - 72, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2008,
obviněný J. N. uznán vinným, že dne 13. 2. 2008 řídil motorové vozidlo přestože si byl vědom,
že před jízdou požil alkoholické nápoje a v krvi mu bylo naměřeno 1,644g/kg, a uvedeného
skutku se dopustil přestože není držitelem řidičského oprávnění skupiny B, čímž spáchal:
tr. č. ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) tr. z., tr. č. řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. z., tr. č. maření výkonu úředního
rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. z., a za to mu byl uložen úhrnný trest obecně
prospěšných prací v rozsahu 400 hodin. Usnesením ze dne 10.3.2010 č. j. 4 T 30/2008 - 110
Okresní soud v Liberci rozhodl o přeměně nevykonaného trestu ze 400 hodin na trest odnětí
svobody v trvání 200 dní.
Usnesením ze dne 13. 4. 2010 č. j. 55 To 164/2010 - 117 Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 3. 2010 č. j. 4 T 30/2008 - 110,
zrušil a okresní soud uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obecně krajský soud konstatoval,
že je rozhodnutí o přeměně nevykonaného trestu správné. Poukázal však na od 1. 1. 2010 účinný
zákon č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 306/2009 Sb. a na jeho §419, podle něhož trest uložený
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto
zákona, popř. jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu
se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný
nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí, přitom přihlédne ke vzájemnému poměru
závažnosti činu, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy a sbíhajících
se trestných činů. Přestože J. N. byl odsouzen pro trestný čin podle §180d tr. z., který již podle
právní úpravy účinné ode dne 1.1.2010 není trestným činem, soud prvního stupně před vydáním
napadeného usnesení nerozhodl podle §419 tr. z. o poměrném zkrácení trestu. Takové
rozhodnutí má učinit soud z úřední povinnosti, návrh odsouzeného nebo jiné osoby není třeba.
Podle krajského soudu §419 výslovně hovoří o sbíhajících se trestných činech a nerozlišuje mezi
souběhem jednočinným a vícečinným. Rozhodnutí okresního soudu je tedy předčasné, nejprve
je povinností soudu rozhodnout ve smyslu §419 tr. z. a až poté je možné ve věci o přeměně
nevykonaného trestu obecně prospěšných prací rozhodnout.
Usnesením ze dne 14.6.2010 č.j. 4 T 30/2008-120 Okresní soud v Liberci (samosoudce
Mgr. P.) rozhodl tak, že: „ Podle §465 odst. 2 tr. ř. a contrario se nezkracuje trest obecně
prospěšných prací ve výměře 400 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel v trvání 2 roků, který byl odsouzenému J. N. narozenému 23. 10. 1981,
uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2008 č. j. 4 T 30/2008 - 72.“
Proti výše uvedenému usnesení okresní soud podalo stížnost Okresní státní zastupitelství.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2010 č. j. 55 To 366/2010 - 128
o něm rozhodl jako soud odvolací tak, že napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, že podle §419
tr. z. trest obecně prospěšných prací, který byl odsouzenému J. N. uložen rozsudkem Okresního
soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2008 č. j. 4 T 30/2008 - 72 ve výměře 400 hodin, poměrně zkrátil
na trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. V době rozhodování krajského soudu
uložené tresty nebyly dosud vykonány.
Usnesením ze dne 21. 3. 2011 č. j. 4 T 30/2008 - 142 Okresní soud v Liberci
(samosoudce Mgr. P.) rozhodl tak, že přeměnil uložený trest na trest odnětí svobody v trvání 150
dnů… V době rozhodování okresního soudu trest nebyl dosud vykonán.
Ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 65/2008, byl rozsudkem Okresního soudu
v Liberci ze dne 15. 9. 2008 č. j. 4 T 65/2008 - 33, (samosoudce Mgr. P.), který nabyl právní
moci dne 8. 1. 2009 obviněný P. S. uznán vinným, tr. č. řízení motorového vozidla bez řidičského
oprávnění podle §180d tr. z., tr. č. maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm.
c) tr. z., a za to mu byl uložen podle §180d tr. z. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Obviněný napsal okresnímu soudu přípis, který došel soudu dne 7. 1. 2010, ve kterém
poukazoval na to, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění již není trestným
činem, přičemž on má trest uložený začít vykonávat od 19. 1. 2010 do 19. 11. 2010, ačkoliv
rozsudek se stal nevykonatelným. Soudce Mgr. P. mu odpověděl přípisem ze dne 7. 1. 2010 tak,
že jeho jednání je trestné i podle nového tr. z. - §337 odst. 1 písm. a) tr. z., a to přísnější sazbou
až 3 roky odnětí svobody. Postup podle §419 tr. z. nepřipadá v této věci v úvahu. Dne 22. 2.
2010 došel Okresnímu soudu v Liberci návrh odsouzeného P. S. na poměrné snížení trestu
podle §465 odst. 2 tr. ř. se žádostí o nařízení veřejného zasedání. Soudce Mgr. P. odsouzenému
odpověděl přípisem ze dne 4. 3. 2010, že postup dle §419 tr. ř. není možný. Dne 25. 3. 2010
došel do spisu návrh odsouzeného na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a
zákona č. 6/2002 Sb. Tento návrh byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, kterému došel dne 30. 3. 2010. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
usnesením ze dne 2. 4. 2010 č. j. 31 UL 1/2010 - 73 rozhodl tak, že „Podle §174a odst. 7 zákona
č. 6/2002 Sb. … se samosoudci určuje lhůta k nařízení veřejného zasedání ve smyslu §465 odst.
2 tr. ř. do 20. dubna 2010.“ Okresnímu soudu v Liberci byl spis vrácen dne 7. 4. 2010. Referátem
ze dne 8. 4. 2010 nařídil Mgr. P. veřejné zasedání na den 19. 4. 2010. Veřejné zasedání proběhlo
dne 19. 4. 2010 a bylo při něm vyhlášeno usnesení, že návrh odsouzeného na zkrácení trestu se
zamítá. Usnesení ze dne 19. 4. 2010, č. j. 4 T 65/2008 - 79 soudce Mgr. P. rozsáhle odůvodnil.
Proti usnesení podali stížnost odsouzený i státní zástupce, věc byla předložena odvolacímu soudu
– dne 14. 5. 2010.
Usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 55 To 241/2010 - 91 Krajský soud v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci zrušil napadené usnesení okresního soudu s tím, aby o věci
znovu jednal a rozhodl se závěrem, že v daném případě je třeba postupovat podle §419 tr. z. Spis
byl vrácen okresnímu soudu dne 10. 6. 2010. Referátem ze dne 17. 6. 2010 soudce Mgr. P. dal
pokyn k doručení usnesení KS a nařídil veřejné zasedání na den 18. 8. 2010. Ve spisu se nachází
ÚZ a referát ze dne 23. 6. 2010, že uvedeného dne byla u předsedkyně soudu projednána stížnost
na průtahy v řízení, takže veřejné zasedání bylo nařízeno na den 19. 7. 2010. Veřejné zasedání dne
19. 7. 2010 proběhlo a bylo při něm vyhlášeno usnesení, že návrh odsouzeného na zkrácení trestu
se zamítá. Z písemného vyhotovení usnesení vyplývá, že použití §419 tr. z. nepřipadá v úvahu.
O stížnostech odsouzeného a státního zástupce proti usnesení okresního soudu ze dne
19. 7. 2010, č. j. 4 T 65/2008 - 104 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 55 To 389/2010 - 123 tak, že je zrušil a uložený trest zkrátil na
trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Závěr byl takový, že je třeba postupovat podle §419
tr. z. Odsouzený vykonal trest dne 19. 9. 2010.
Ve výše uvedených věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008
kárně obviněný soudce nerespektoval závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem
ve zrušujícím rozhodnutí. Vyslovený právní názor byl přitom naprosto srozumitelně formulovaný
a neumožňoval kárně obviněnému soudci jiný postup, než ve zrušovacím rozhodnutí uvedený.
V těchto dvou případech kárně obviněný soudce porušil §149 odst. 6 tr. řádu,
podle něhož orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém
rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést
úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.
Ve věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4T 85/2008, 4T 94/2009 a dalších
(uvedených v II. písm. a) výroku tohoto rozhodnutí) navrhovatelka kárně obviněnému vytýkala,
že pouze formálně dodržel nadřízeným soudem stanovenou lhůtu k provedení procesního úkonu
tím, že veřejné zasedání do stanovené lhůty nařídil, ale procesní úkon o jehož provedení
navrhovateli šlo a u kterého podle názoru navrhovatele došlo k průtahům v řízení a pro který
nadřízený soud stanovil lhůtu v uvedených věcech, neprovedl s odůvodněním, že ve věci nebude
rozhodováno, neboť soudem nebyly shledány podmínky ustanovení §419 tr. zákoníku,
přičemž ustanovení §465 tr. řádu upravuje pouze postup při splnění podmínek §419 tr. zákoníku
a podle §232 tr. řádu ve veřejném zasedání soud rozhoduje tam, kde to zákon výslovně stanoví.
Podle §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení,
za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu
pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále
jen „návrh na určení lhůty“). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není
podmíněn podáním stížnosti dle §164.
Podle odst. 2 téhož ustanovení návrh na určení lhůty se podává u soudu,
vůči kterému jsou průtahy v řízení namítány. Z návrhu musí být patrno, kdo jej podává
(dále jen „navrhovatel“), o jakou věc a jaký procesní úkon se jedná, v čem jsou
podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení a čeho se navrhovatel domáhá; dále musí návrh
obsahovat označení soudu, vůči němuž směřuje, musí být podepsán a datován.
Podle odst. 4 téhož ustanovení soudem příslušným o návrhu rozhodnout je v občanském
soudním a trestním řízení soud nejblíže vyššího stupně, směřuje-li návrh proti okresnímu,
krajskému nebo vrchnímu soudu, …
Podle odst. 6 téhož ustanovení příslušný soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty
usnesením. Návrh odmítne, byl-li podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn,
anebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil řádně návrh v určené lhůtě,
jinak o něm rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena
nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn.
Podle odst. 8 citovaného ustanovení dospěje-li příslušný soud k závěru, že návrh
na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází
v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány
průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán. Je-li návrh uznán
jako oprávněný, hradí náklady řízení o něm stát.
Otázkou §174a zákona č. 6/2002 Sb. se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 4. 2005
sp. zn. Pl. ÚS 60/04, v němž mimo jiné uvedl:
„ Soudcovská nezávislost neznamená, že soudce může být při svém rozhodování liknavý. Soudce
musí rozhodovat nestranně a spravedlivě, podle svého nejlepšího svědomí a vědomí v souladu
se zákony a bez průtahů. Není možné stavět rychlost rozhodování do protikladu s nezávislostí
soudce. Obě tyto hodnoty jsou stejně významné a z hlediska ústavního pořádku je třeba jim
poskytovat dostatečnou zákonnou ochranu, tak, aby nemohlo dojít k jejich narušování.
Proto musí právo vytvářet podmínky pro důslednou ochranu nezávislosti soudního rozhodování
stejně tak, jako důslednou ochranu proti liknavosti soudu při rozhodování.
Ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prvním
pokusem o systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Stávající právní úprava byla
přijata především na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva,
který považoval dosavadní možnosti nápravy průtahů řízení za nedostatečné.
Tato úprava vychází ze zásady, že je v pravomoci nadřízeného soudu, aby posoudil,
zda k průtahům dochází. Nejde tedy o zásah jiné moci do výkonu soudní pravomoci. Aby takový
zásah ze strany nadřízeného soudu, pokud se pro něj rozhodne, měl smysl, je nutné mu přiznat
odpovídající právní závaznost. Nemůže obstát námitka, že jde o nepřípustné ovlivňování taktiky
řízení před soudem ve stádiu, kdy řízení ještě neskončilo. Zákonná úprava míří na případy
nečinnosti ze strany soudu a ne na taktiku vedení řízení. Zákonodárce snad má právo
předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku
vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu
vyjádřit a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl, ani o jeho provedení
či neprovedení nerozhodl. Jedná se tedy o zákonem stanovený procesní postup, který vylučuje
libovůli soudce. Garanci řádného rozhodování lze vyvodit i z toho, že o věci rozhoduje
sice nadřízený soudce, ale ten je ve svém rozhodování rovněž nezávislý. Nadřízený soud navíc
pouze určuje, zda procesní úkony, ohledně nichž je tvrzeno, že jejich neprováděním dochází
k průtahům v řízení, mají být provedeny a v jaké lhůtě. Hodnocení těchto úkonů je pak již zcela
v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů věcí nalézacího soudu.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním
sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání
správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze
posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení
proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce.“
Okresnímu soudu v Liberci v uvedených věcech byly doručeny návrhy na určení lhůty
k provedení procesního úkonu, když okresní soud podle návrhů nerozhodl o zkrácení trestu
podle §419 tr. z.
K těmto návrhům se rozsáhle vyjadřoval soudce Mgr. P., a namítal, že nejsou splněny
podmínky na určení lhůty podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., protože nebyla podána do spisu
žádná stížnost a dále, že na řešení problematiky podle §419 tr. z. a §465 odst. 2 tr. ř. není
jednotný názor a ten má být sjednocen stanoviskem NS ČR pod Tpjn 302/2010, což se dosud
nestalo.
Nadřízený soud, to je Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v uvedených
věcech Okresnímu soudu v Liberci určil podle §174a odst. 8 z. č. 6/2002 Sb. lhůtu k nařízení
veřejného zasedání ve smyslu §465 odst. 2 tr. ř. do 6. 9. 2010 respektive 13. 9. 2010.
Kárně obviněný soudce Mgr. P. v uvedených věcech nařídil veřejná zasedání tak,
že dodržel lhůtu určenou mu nadřízeným soudem, avšak při veřejných zasedáních nerozhodl
podle §419 trestního zákoníku a to až do přijetí stanoviska NS ČR Tpjn 302/2010. Veřejná
zasedání buď odročoval za účelem vyčkání přijetí stanoviska NS ČR Tpjn 302/2010,
nebo je neformálně ukončoval uvedením do protokolu, že nejsou splněny podmínky §419 tr. z.,
přičemž §465 tr. ř. upravuje pouze postup při splnění podmínek §419 tr. z. a podle §232
tr. ř. ve veřejném zasedání soud rozhoduje tam, kde to zákon výslovně stanoví.
Postup kárně obviněného soudce v těchto věcech byl pouze formální, nevedl k cíli,
který zákonodárce tímto ustanovením sledoval. Nicméně je v daném případě třeba vycházet
z toho, že vlastně důvodem nařízení veřejného zasedání bylo rozhodnout při něm podle §419
trestního zákoníku. Podle §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích byl však kárně obviněný
soudce vázán jen lhůtou určenou mu nadřízeným soudem pro provedení procesních úkonů,
u něhož byly v návrhu namítány průtahy. Byl tedy vázán tím, do kdy má nařídit veřejná zasedání.
V daném případě má tedy kárný senát za to, že kárně obviněný soudce v těchto věcech neporušil
žádnou zákonem mu uloženou povinnost.
Ve věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4T 169/2006, 4T 92252008, 4 T 418/2008
a dalších (uvedených v II. písm. b) výroku tohoto rozhodnutí) navrhovatelka kárně obviněnému
vytýkala, že nepostupoval v intencích §419 trestního zákoníku a to přestože v závěru roku 2009
byl přítomen opakovanému školení soudců v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem,
zaměřenému na ujednocení postupu v pravomocně skončených trestních věcech, pro trestný čin
řízeni motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. v jednočinném
souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c)
tr. zák., v nichž nebyly k datu 1.1.2010 vykonány uložené tresty. V uvedených věcech byly
spisy z iniciativy soudu předkládány kárně obviněnému soudci ke zhodnocení,
zda je v nich odůvodněn postup dle §419 trestního zákoníku nebo se na soud obraceli
odsouzení se žádostí o postup dle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Kárně obviněný
soudce tyto iniciativy a dotazy nenechal bez povšimnutí, odsouzeným odepisoval, proč takto,
podle něj, postupovat nelze, a do spisu zakládal své odůvodněné stanovisko i v případech
předložení spisu z iniciativy soudu. V těchto případech zaujímal a vysvětloval svůj právní názor
na věc. V daném případě má tedy kárný senát za to, že kárně obviněný soudce v těchto věcech
neporušil žádnou zákonem mu uloženou povinnost.
Kárný senát hodnotil důvody uvedené v návrhu na zahájení řízení, porovnal
je s vyjádřením kárně obviněného soudce a s tím, co vyšlo najevo v průběhu ústního jednání,
hodnotil také zjištění, která učinil sám kárný senát z obsahu v návrhu uvedených vytýkaných
spisů, které si vyžádal, a přihlížel i k dalším skutečnostem. Kárný senát přihlížel k tomu,
že od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb., a že v mnoha případech na výklad
jeho ustanovení nebyl jednotný názor, což se projevilo i při výkladu jeho §419 a to až do přijetí
stanoviska Nejvyššího soudu ČR Tpjn 302/2010 (27. 10. 2010). To, že probíhala školení soudců
k ujednocení výkladu nového trestního zákoníku, nemohlo ještě jeho účastníky respektive
všechny soudce zavazovat, aby snad (početně) převažující výklad dodržovali, když měli
argumenty pro svá řešení. Kárně obviněný soudce zastával a odůvodňoval svůj názor, že postup
dle §419 trestního zákoníku v návrhu uvedených věcech není možný. Se svým právním názorem
nakonec neuspěl, protože závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR Tpjn 302/2010 byly odlišné
od jeho právních názorů. Od přijetí citovaného stanoviska kárně obviněný soudce jeho závěry
respektoval.
Přestože tedy kárný senát přihlíží k vývoji výkladu §419 trestního zákoníku do přijetí
stanoviska Nejvyššího soudu ČR Tpjn 302/2010 a k právu kárně obviněného soudce na právní
názor při řešení jemu rozvrhem práce přidělených spisů, nemůže pominout to, že i při různosti
právních názorů na řešení věci, je nutné dodržovat zákonem stanovené postupy a povinnosti.
Postupuje-li soud v řízení podle trestního řádu, je povinen dodržovat jeho ustanovení.
Podle §149 odst. 6 tr. řádu orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí,
je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený,
a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil. Ve věcech Okresního soudu
v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 kárně obviněný soudce nerespektoval závazný
právní názor vyslovený odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí, přestože závazný právní
názor byl naprosto srozumitelně formulovaný a neumožňoval kárně obviněnému soudci jiný
postup, než ve zrušovacím rozhodnutí uvedený. Takovýto postup kárně obviněného soudce
nemůže omluvit jeho rozdílný právní názor na věc oproti závaznému právnímu názoru
vyššího soudu v konkrétní věci. To bylo nepřípustné jednání kárně obviněného soudce
a toto jeho jednání bylo schopno narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru
v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jestliže v daném případě nižší
soud nerespektuje funkčně vyšší soud v konkrétní věci, může to vyvolat pochybnosti o správném
fungování soudnictví jak uvnitř soudů, tak především navenek. Procesní právo slouží k prosazení
práva hmotného. Není-li dodrženo, mohou být poškozena i hmotná práva účastníků řízení. O to,
aby nebyla poškozena práva odsouzených v dané věci také šlo, tedy aby nevykonávali vyšší tresty
než odpovídalo nově přijaté právní úpravě. To, že okresní soud v konkrétních případech
nepostupoval podle §419 trestního zákoníku, i když ho tímto postupem zavázal nadřízený
krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí, mohlo u odsouzených i jiných osob ohrozit důvěru
v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. V tomto jednání kárně
obviněného spatřuje kárný senát zaviněné porušení povinností soudce ve smyslu §87 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tedy kárné provinění podle citovaného
ustanovení. Při úvaze o tom, jaké kárné opatření je přiměřené porušení povinnosti kárně
obviněného, přihlížel kárný senát i k vyjádření navrhovatelky, podle níž je kárně obviněný soudce
velmi pracovitý a erudovaný soudce, u něhož se jedná o první případ jeho pochybení,
a proto s přihlédnutím ke všem okolnostem uvedeným v tomto rozhodnutí uložit kárně
obviněnému jako kárné opatření důtku.
Pokud jde o další obvinění uvedená v návrhu na zahájení řízení, kárný senát podle §19
odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v bodu II. svého rozhodnutí
uvedených kárných obvinění kárně obviněného soudce zprostil, protože vytýkané skutky nejsou
kárným proviněním.
Poučení: Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně kárného senátu
pro řízení ve věcech soudců