ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.22.2011:77
sp. zn. 2 Afs 22/2011 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. J.,
zastoupený JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 98/4, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010, č. j. 31
Ca 132/2009 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Jana
Kopřivy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku
2880 Kč.
Odůvodnění:
I. Podstata případu a průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou a doplněnou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel
domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho
rozhodnutí ze dne 5. 6. 2009, č. j. 955/09- 1400-701942, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2.] Podstata sporu spočívá v projednávaném případu v tom, že žalobce prodal smlouvou
o prodeji podniku ze dne 27. 12. 2007 společnosti NÁBYTEK POHODA, spol. s r. o. podnik,
jehož hodnota byla stanovena znalcem na částku 3 600 000 Kč. Na stejnou částku byla vystavena
rovněž kupní smlouva. Zjištěná cena převáděných nemovitostí (stavba lyžařského vleku,
venkovní úpravy, stožárová trafostanice a osvětlení vleku) činila podle znaleck ého posudku
1 578 920 Kč.
[3.] Protože vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti podaného daňového přiznání, vyzval
správce daně (Finanční úřad v Bystřici pod Pernštejnem) žalobce dne 29. 9. 2008,
č. j. 28501/08/352960/5687, k odstranění pochybností. Tyto pochybnosti se vztahovaly
k možnosti samostatné provozuschopnosti lyžařského vleku bez technologického vybavení.
Na tuto výzvu žalobce zareagoval dne 15. 10. 2008 tak, že technologická část lyžařského vleku
není předmětem daně z převodu nemovitostí, což podrobně odůvodnil.
[4.] Následně byla dne 29. 10. 2008 podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací
a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném kde dni vzniku předmětné daňové povinnosti
(dále též „zákon o trojdani“) vyměřena platebním výměrem č. j. 30702/08/352960/5687 daň
z převodu nemovitostí ve výši 47 370 Kč. Současně s platebním výměrem byla stěžovateli zaslána
zpráva o výsledku vytýkacího řízení.
[5.] Zástupce žalobce předal správci daně dne 19. 11. 2008 vyjádření k této zprávě a požádal
o zrušení předmětného platebního výměru. Dne 5. 12. 2008 pak bylo podáno odvolání a žádost
o sdělení rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní. Podané odvolání hodlal žalobce
doplnit po obdržení sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla
přiznána. Toto sdělení obdržel 18. 12. 2008, nicméně dle jeho názoru neobsahovalo vymezený
důvod rozdílu ani odkaz na skutečnosti, které vedly k vydání platebního výměru. Žalobce proto
v reakci na citované sdělení opětovně požádal o sdělení důvo du rozdílu.
[6.] Finanční ředitelství v Brně přezkoumalo shora označený platební výměr Finančního úřadu
v Bystřici nad Pernštejnem ze dne 29. 10. 2008 a podle us tanovení §50 odst. 6 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový řád“) rozhodlo dne 5. 6. 2009
pod č. j. 955/09-1400-701943, tak, že k úhradě vyměřená daň z převodu nemovitosti ve výši
47 370 Kč se mění na 70 833 Kč. Podrobnosti o částkách, ze kterých se skládá výsledná daň, jsou
v rozhodnutí blíže specifikovány.
[7.] Žalobě brojící proti tomuto rozhodnutí žalovaného následně vyhověl Krajský soud v Brně
rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností. Tento zrušovací rozsudek
krajského soudu je založen na právním názoru, podle něhož správce daně je povinen daňovému
subjektu sdělit důvody, které vedly k vydání platebního výměru a zároveň jej poučit o možnosti
podat odvolání v dodatečné lhůtě. Protože tak správce daně v dané věci neučinil, dopustil
se podstatného porušení procesních předpisů.
II. Obsah kasační stížnosti
[8.] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[9.] Nesouhlasí především se závěrem soudu, který cituje: „Správce daně nejen, že odkázal daňový
subjekt na obsah rozhodnutí žalovaného o odvolání, sám na žádost žalobce o sdělení důvodu rozdílu prakticky
nereagoval, resp. reagoval sdělením, že žádost je bezpředmětná, dále sám ani nedodržel vlastní stanovenou lhůtu
danou daňovému subjektu pro vyjádření k výsledkům jeho zjištění a jejich projednání, to vše navíc v situaci, kdy
v odvolacím řízení následně došlo k podstatné změně stanovené daňové povinnosti. Vytýkanou procesní vadu
spočívající v řádném neprojednání výsledků vytýkacího řízení a nerespektování zásady součinnosti, mohl napravit
odvolací orgán v rámci odvolacího řízení, což však v dané věci neučinil.“
[10.] Stěžovatel se domnívá, že soud chybně vyložil smysl ustanovení §32 odst. 9 daňového
řádu. K tomu argumentuje judikátem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 8/2004 (všechna
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz ), z něhož dovozuje, že sdělení důvodu rozdílu
mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správcem daně podle citovaného zákonného ustanovení
nemusí obsahovat žádné zvláštní náležitosti: obstojí, pokud obsahuje označení důvodu a odkaz
na jeho předchozí projednání. Pro běh odvolací lhůty ve smyslu odst. 10 téhož ustanovení je pak
rozhodné, že správce daně doručil daňovému subjektu vyrozumění, a to bez ohledu na jeho
obsah. Účelem tohoto postupu totiž je, aby daňový subjekt zjistil, proč mu byl stanoven určitý
daňový základ.
[11.] Stěžovatel argumentuje rovněž rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 78/2005, ze kterého vyplývá, že sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou
a vyměřenou daní, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 ods t. 1 s. ř. s. a z přezkoumání
u správního soudu je vyloučeno.
[12.] Stěžovatel zmiňuje také novelizaci ustanovení §32 odst. 3 ZSDP, která nabyla účinnosti
v době rozhodování krajského soudu. Má za to, že tato novelizace změnila i původní účel odst. 9
stejného zákonného ustanovení. Rigidní trvání krajského soudu na opakování pregnantního
odůvodnění ke každé žádosti o sdělení důvodu rozdílu je pr ý proto přepjatým formalismem
a v konečném důsledku též nezákonností.
[13.] Krajský soud podle stěžovatele opomněl vzít rovněž v úvahu, že na žádost o sdělení
rozdílu bylo správcem daně reagováno, a to tak, že tento uvedl základní důvod rozdílu
na odvoláním napadené rozhodnutí, nutně vnímané v kontextu výsledku vytýkacího řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že výklad ustanovení §32 odst. 9 a 10 ve smyslu rozsudku krajského
soudu by vedl k procesním obstrukcím a že správce daně není povinen odpovídat na všechny
dotazy, položené daňovým subjektem.
[14.] Stěžovatel závěrem namítá, že krajský soud šel nad rámec zá sady dispoziční, když uvedl,
že nerespektování zásady součinnosti mohl napravit odvolací orgán, což však v dané věci
neučinil. Toto konstatování totiž nekoresponduje s žádným z uplatněných žalobních bodů.
III. Vyjádření žalobce
[15.] Žalobce má za to, že výklad ustanovení §32 odst. 9 daňového řádu je krajským soudem
chápán správně. Účelem tohoto ustanovení je totiž informovanost daňového subjektu, na kterou
má ze zákona právo.
[16.] Podle tehdy platné úpravy obsažené v daňovém řádu měl daňový subjekt právo být
seznámen s výsledky tohoto šetření a rovněž s názorem správce daně na provedené důkazy
v souvislosti s jejich vlivem na výsledek vytýkacího řízení. Správce daně tímto porušil ustanovení
§16 odst. 4 písm. f) a odst. 8 stejného ustanovení daňového řádu.
[17.] Pokud je nutným obsahem sdělení o důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní
minimálně odkaz na již projednané skutečnosti, za které by se da la považovat například zpráva
o výsledku daňové kontroly, měl správce daně v tomto sdělení na předmětnou zprávu odkázat,
což však neučinil.
[18.] Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Vlastní argumentace soudu
[19.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných argumentů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[20.] Stěžovatel uplatnil dva kasační důvody, a to nezákonno st spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezáko nné rozhodnutí o věci samé.
[21.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, jelikož z povahy věci je zřejmé, že toliko u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla
posoudit zákonnost a správnost právních závěrů v něm učiněných. Podle konstantní judikatury
přitom platí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné tehdy, jestliže soud zcela opomene některé
žalobní body a nevypořádá se s předestřenou argumentací, případně nevyloží, která důkazy
či tvrzení považuje za chybné, mylné či vyvrácené.
[22.] V nyní projednávaném případě spatřuje stěžovatel pochybení krajského soudu v tom,
že přihlédl v rozporu se zásadou dispoziční i k tomu, že nebyly řádně projednány výsledky
vytýkacího řízení a že nebyla respektována zásada součinnnosti.
[23.] K tomu zdejší soud uvádí, že z obsahu žaloby ze dne 17. 8. 2009 plyne, že kromě
namítaného porušení hmotněprávních ustanovení tvrdil žalobce rovněž porušení ustanovení
procesní povahy. Mimo jiné namítal (str. 8 žaloby), že žalovaný nepostupoval v souladu
se zásadou součinnosti, když zvýšil daňovou povinnost žalobce, ačkoliv jej předtím neseznámil
s odlišným právním posouzením a nedal mu tak ani možnost proti tomuto novému posouzení
vznést argumenty či navrhnout důkazy. V tomto směru žalobce poukázal rovněž na právní názor
obsažený v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Ca 115/2005. Je tak
nutno k této kasační námitce uvést, že není důvodná, jelikož rozsudek krajského soudu v tomto
směru není nepřezkoumatelný. Stěžovatel se te dy mýlí, pokud má za to, že se krajský soud vůbec
nemohl zabývat otázkou jeho součinnosti s daňovým subjektem; tato námitka totiž v podané
žalobě obsažena byla.
[24.] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek krajského soudu
obstojí z hlediska jeho přezkoumatelnosti, mohl přistoupit k hodnocení druhého uplatněného
důvodu kasační stížnosti: tvrzeného nesprávného posouzení relevantních právních otázek.
[25.] V daném případě je klíčovým výklad ustanovení §32 odst. 9 daňového řádu, podle něhož
platilo, že „odchyluje-li se vyměřená daň od přiznání, hlášení nebo jiného oznámen í, lze žádat v odvolací lhůtě
o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána nebo za řízení uznána .“
[26.] Jak vyslovil zdejší soud již dříve (rozsudek ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 Afs 8/2004,
in: č. 400/2004 Sb. NSS), „daňový řád v ustanovení §32 odst. 9 dává možnost daňovému subjektu být
seznámen s důvodem rozdílu ve vyměřené dani, aniž by předepisoval pro takové sdělení nějaké náležitosti. I když
jde o možnost do určité míry nahrazující zákonem předpokládanou absenci odůvodnění platebního výměru,
neznamená to, že sdělení musí odpovídat požadavkům na rozhodnutí kladeným (§32 odst. 2, 3, 8 zákona).
Pro sdělení důvodu zákon nestanoví žádné náležitosti ani nepředpokládá jeho přesvědčivost. Účelem je, aby daňový
subjekt zjistil, proč mu byl stanoven určitý daňový základ a vyměřena daň v určité výši a moh l uvážit
o nezbytnosti a argumentaci odvolání.“ Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní
finančním úřadem podle ustanovení §32 odst. 9 daňového řádu tedy nepředstavuje jeho
vrchnostenský akt, ukládající daňovému subjektu práva nebo povinnosti, nýbrž jedná se výhradně
o formu komunikace, mající za cíl seznámit jej s důvody rozhodnutí a mající právní význam
pouze z hlediska běhu odvolací lhůty podle odst. 10 cit. ustanovení. Vrchnostenským aktem,
podléhajícím následnému soudnímu přezkumu ve smyslu citovaného čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, je v tomto případě toliko samotný platební výměr a rozhodnutí
o odvolání proti němu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006,
č. j. 2 Afs 76/2005-77, in: č. 1474/2008 Sb. NS S).
[27.] V nyní projednávaném případě je z obsahu spisu patrno, že žalobce podal dne 3. 12. 2008
odvolání proti shora označenému platebnímu výměru ze dne 29. 10. 2008, v němž výslovně
uvedl, že toto odvolání doplní do 15 dnů po doručení sdělení o důvodu rozdílu mezi stanoveným
základem daně a daní, jež byla daňovým subjektem přiznána. Žádost o sdělení tohoto rozdílu
podal rovněž dne 3. 12. 2008. Jejím obsahem je celkem 12 otázek, směřujících např. k tomu, které
z navržených důkazních prostředků byly provedeny; k teré důkazní prostředky byly osvědčeny
jako důkazy a které nikoliv; v čem spatřuje správce daně paralelu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 5 Afs 130/2004; jakou právní povahu věc i má lyžařský vlek – movitou
či nemovitou; zda je podle názoru správce daně technologická část lyžařského vleku pevně
spojena se zemí; na čem zakládá tvrzení, že lyžařský vlek, čerpací stanice, zpevnění svahu
lomovým kamenem a dřevěné palisády jsou příslušenstvím lyžařského vleku; proč je zpevnění
lomovým kamenem považováno za samostatnou nemovitost a ne za součást pozemku, který není
předmětem převodu; proč byl vydán platební výměr ještě před ukončením vytýkacího řízení; proč
správce daně předjímá své rozhodnutí o námitkách před ukončením vytýkacího řízení a konečně
žalobce požádal o sdělení skutečností a důkazů, které mají vyvracet věrohodnost předložených
dokladů.
[28.] Finanční úřad v Bystřici nad Pernštejnem na tuto žádost zareagoval sdělením ze dne
18. 12. 2008 tak, že je bezpředmětná, jelikož jestliže je současně pod áno odvolání, budou otázky
uvedené v žádosti zodpovězeny v rámci rozhodnutí o odvolání. Současně sdělil, že zákonným
předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost (bez znehodnocení věci hlavní).
Znehodnocením je přitom nutno chápat nejen zničení či p odstatné poškození věci, nýbrž též
snížení její hodnoty. Součásti věci mohou být s věcí hlavní spojeny nebo nespojeny; jejich souhrn
tvoří podstatu věci. Technologické zařízení, o které se v daném případě jednalo, prý tyto znaky
splňuje.
[29.] Na toto sdělení zareagoval žalobce přípisem ze dne 5. 1. 2009, v němž poukázal
na nesplnění náležitostí sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správcem
daně a opětovně požádal o sdělení tohoto důvodu. Na tuto žádost již správce daně nereagoval
vůbec a žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2009 zamítl podané odvolání žalobce.
[30.] Nejvyšší správní soud vycházel ze skutečnosti, že podle ustanovení §32 odst. 3 daňového
řádu obsahuje rozhodnutí odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Platební
výměr, vydaný ve věci žalobce, proto odůvodnění neobsahoval a ani obsahovat nemusel. Právě
proto však daňový řád v citovaném ustanovení §32 odst. 9 zakotvuje právo daňového subjektu
požádat o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, j ež byla přiznána.
Smysl odst. 10 stejného ustanovení, který upravuje stavění odvolací lhůty od okamžiku podání
této žádosti do okamžiku vyrozumění o důvodech stanovení daňového základu a daně, zjevně
spočívá v tom, že daňovému subjektu dává právo dozvědět se důvody rozhodnutí správce daně
tak, aby na ně mohl náležitě reagovat v odvolacím řízení. V opačném případě, když by daňový
subjekt důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně neznal, by totiž toto řízení bylo toliko
formální. Současně je z citovaného zákonného ustanovení zřejmé, že jakkoliv předmětné sdělení
důvodu rozdílu není nikterak formalizováno (a ve shodě se ust álenou judikaturou se nejedná
o daňové správní rozhodnutí), musí z něj být seznatelné nosné důvody rozhodnutí správce daně
(viz shora citovaný rozsudek 2 Afs 8/2004).
[31.] Takto viděno nemůže obstát právní názor, obsažený v citovaném sdělení správce daně
ze dne 18. 12. 2008, podle něhož budou otázky uvedené v žádosti zodpovězeny teprve v rámci
rozhodnutí o odvolání. Takovýto výklad totiž zjevně odporuje smyslu i dikci ustanovení §32
odst. 9 a 10 daňového řádu. Proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že argumentace použitá
krajským soudem v odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností není protizákonná.
Krajský soud ostatně vycházel z obsáhlých citací rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zcela
správně dovodil, že logika zákonné úpravy vychází z toho, že případné odvolací námitky budou
směřovat až proti sděleným důvodům rozhodnutí správce daně.
[32.] Pokud stěžovatel zmiňuje koncepční změnu ustanovení §32 odst. 3 daňového řádu,
spočívající v přechodu od zásadního neodůvodňování k zásadě odůvodňování správních
rozhodnutí rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, není zdejšímu soudu zcela zřejmé, v čem by tato
novelizace měla argumentačně napomáhat stěžovateli při hodnocení zákonnosti postupu
správce daně v nyní projednávaném případě. Pro hodnocení zákonnosti tohoto postupu je totiž
rozhodující procesní úprava platná a účinná v době rozhodování správního orgánu, nikoliv
krajského soudu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Navíc, pokud relevantní zákonná úprava sice – oproti
úpravě pozdější – výslovně stanovila, že se rozhodnutí zásadně neodůvodňují, nicméně současně
platilo, že bylo možno žádat o sdělení rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní, jež
byla přiznána nebo za řízení uznána, nelze z toho rozumně dovodit nic jiného, že k této žádosti
byl správce daně povinen daňovému subjektu sdělit důvody svého rozhodnutí. Ani tato
argumentace stěžovatele proto není způsobilá zpochybnit zákonnost a správnost právních závěrů,
učiněných v této věci krajským soudem.
[33.] Krajskému soudu je třeba plně přisvědčit rovněž v učiněném závěru, že se správce daně
dopustil nezákonnosti, když nedal žalobci reálnou možnost vyjádřit se ke Zprávě o výsledku
vytýkacího řízení ze dne 29. 10. 2008, č. j. 30701/08/352960/5687. Jakkoliv je totiž z obsahu této
Zprávy patrno, že si správce daně byl vědom povinnosti projednat výsledek vytýkacího řízení
s daňovým subjektem a seznámit jej s tím postupem podle §16 odst. 8 daňového řádu (str. 2
Zprávy), neučinil tak, jelikož tuto Zprávu doručil žalobci ve stejný den jako samotný platební
výměr. Správce daně tak porušil ustanovení §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu, podle něhož má
daňový subjekt právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému
ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění, a také odst. 8
cit. ustanovení. Přitom platí, že podle ustanovení §43 odst. 2 stejného zákona má v průběhu
vytýkacího řízení daňový subjekt práva přiměřeně podle §16 odst. 4 a výsledek vytýkacího řízení
pracovník správce daně projedná s daňovým subjektem postupem podle §16 odst. 8.
[34.] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a, a d) s. ř. s., a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
in fine jako nedůvodnou zamítl.
[35.] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů říze ní, neboť ve věci
neměl úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů
na právní zastoupení advokátem a činily celkem 2 400 Kč. Byly tvořeny odměnou za jeden
úkon právní služby ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v relevantním znění] a paušálem 300 Kč (§13 odst. 3 tarifu). Nejvyšší správní
soud proto rozhodl, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
2400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 480 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu