ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.56.2011:121
sp. zn. 2 Afs 56/2011 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce ZAKOV
STEEL, a. s., se sídlem Štítina, Ivana Kubince 2, zast. Mgr. Lukášem Raidou, advokátem,
se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Hrabákova 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství
v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 11. 2007, č. j. 7204/07-1500-607727, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2011, č. j. 31 Ca 187/2008 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 11. 2007, č. j. 7204/07-1500-607727, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 6. 2007,
č. j. 65770/07/273900/2807 – osvědčení o registraci žalobce plátcem daně z přidané hodnoty
s účinností od 1. 12. 2003. Žalovaný své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 16. 4. 2007, č. j. 43/99 941/2005 - 431, delegující místní příslušnost ke správě všech daní
daňového subjektu, s výjimkou daně dědické a daně darovací spravovaných Finančním úřadem
v Opavě, na Finanční úřad Ústí nad Orlicí. Na základě tohoto rozhodnutí musel správce daně
podle §33 odst. 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád z r. 1992“) vydat rozhodnutí, které nemuselo být odůvodněno.
Žalovaný v důvodech odvolacího rozhodnutí rovněž zmínil, že skutečnosti nově uvedené
v odvolání je třeba řešit podáním návrhu ministerstvu na novou delegaci.
Žaloba stála na nedůvodnosti a neplatnosti rozhodnutí o delegaci jako podkladového
rozhodnutí, likvidačním postupu delegovaného správce daně, nesprávnosti procesního postupu
a požadovala též zrušení tohoto delegačního rozhodnutí. V doplnění žaloby žalobce poukázal
na judikaturu, z níž je třeba dovodit přezkoumatelnost rozhodnutí o delegaci a nezbytnost
odůvodnění takových rozhodnutí a předložil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 43/13 419/2008-431, jímž byla delegována místní příslušnost ke správě daní zpět na Finanční
úřad v Opavě.
O této žalobě rozhodoval krajský soud opakovaně. Poprvé ji zamítl rozsudkem ze dne
28. 2. 2008, č. j. 31 Ca 3/2008 - 27, z důvodů, že po změně místní příslušnosti byl správce daně
povinen vydat rozhodnutí o registraci s vyznačením dne platnosti přeregistrace; rozhodnutí
o delegaci přitom nebyl oprávněn přezkoumávat. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 2 Afs 63/2008 – 60. Zdejší soud v něm
poukázal na skutečnost, že žaloba svým obsahem směřovala jak proti rozhodnutí o delegaci, tak
proti rozhodnutí o registraci. Upozornil, že náhled na soudní přezkum rozhodnutí o delegaci
se změnil v důsledku usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 7. 2008, sp. zn. 7 Afs 13/2007 – 54 (publ. pod č. 1720/2008 Sb. NSS), podle něhož se jedná
o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. podléhající soudnímu přezkumu. Pochybení shledal
Nejvyšší správní soud v tom, že krajský soud žalobu posuzoval pouze jako žalobu proti
rozhodnutí o registraci. Svým obsahem jak výše uvedeno, však směřovala i proti rozhodnutí
o delegaci a nebylo podstatné, že žalovaným byl v obou případech jiný správní orgán. Rozhodlo-li
o delegaci v posledním stupni Ministerstvo financí, bylo na místě podle §7 odst. 7 s. ř. s.
postoupení žaloby v této části soudu věcně a místně příslušnému.
Krajský soud poté usnesením ze dne 24. 11. 2008 vyloučil k samostatnému projednání
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 4. 2007, č. j. 43/99 941/2005 – 431,
a řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2007, č. j. 7204/07-1500-607727,
usnesením ze dne 18. 9. 2009 přerušil, aby vyčkal rozhodnutí o postoupené věci Městským
soudem v Praze. Ten krajskému soudu zaslal pravomocné usnesení ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7 Ca 32/2009 - 51, jímž žalobu proti rozhodnutí o delegaci odmítl jako opožděnou;
upozornil současně, že byla podána kasační stížnost.
Krajský soud nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí o registraci
s odůvodnění, že v případě delegace místní příslušnosti na jiného správce daně musí tento podle
§33 odst. 16 daňového řádu z r. 1992 vydat nové osvědčení o registraci. Toto rozhodnutí bylo
vydáno v souladu se zákonem a obsahovalo zákonné náležitosti včetně vypořádání, byť
stručného, s odvolací námitkou směřující vůči rozhodnutí o delegaci. Krajský soud se neztotožnil
s žalobní námitkou, že rozhodnutí o delegaci bylo řízením podkladovým ve vztahu k rozhodnutí
o registraci a odkázal na pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil, že od samého počátku se formou opravných
prostředků podle daňového řádu z r. 1992 i ve správním soudnictví bránil změně místní
příslušnosti správce daně z Finančního úřadu v Opavě na Finanční úřad v Ústí nad Orlicí.
Pro tuto změnu nikdy neexistovaly žádné důvody, což plyne i ze skutečnosti, že Ministerstvo
financí následně místní příslušnost přeneslo zpět na Finanční úřad v Opavě, aniž by v mezidobí
došlo k nějakým skutkovým změnám. Proto stěžovatel musí vést nekončící anabázi správních
a soudních řízení k vyřešení otázky, zda v dubnu r. 2007 byly či nebyly dány zákonné důvody
pro delegaci místní příslušnosti. O delegaci nebylo vedeno žádné řízení a stěžovatel se o něm
dozvěděl až doručením rozhodnutí o delegaci, které však v rozhodné době nebylo považováno
za rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat opravný prostředek či je napadnout žalobou.
Finanční úřad pak v návaznosti na toto rozhodnutí – „nerozhodnutí“ vydal osvědčení o registraci
k dani. Toto rozhodnutí sice již bylo přezkoumatelné, ale v řízeních, které stěžovatel vedl,
nemohl dosáhnout úspěchu, neboť vždy bylo poukázáno na vázanost rozhodnutím Ministerstva
financí o delegaci. Žádný z rozhodujících orgánů se přitom nezabýval meritorními námitkami
žalobce proti změně místní příslušnosti. V tom stěžovatel shledává prvky porušení spravedlivého
procesu a porušení práv a oprávněných zájmů daňového subjektu. Výsledek řízení po zrušení
předchozího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem tak je zcela v rozporu
s důvody, pro které byl zrušující rozsudek vydán. Pokud by měl být výsledek shodný,
jistě by Nejvyšší správní soud nevedl žalobce k vedení dalších řízení a placení soudních poplatků.
Ačkoliv se tedy rozhodnutí městského soudu a krajského soudu nazírána samostatně jeví jako
zákonná, ve svém celku a souvislostech jsou odepřením spravedlnosti. Rozhodnutí ministerstva
sice nemělo žádné přímé následky, pokud by se však jednalo o nezákonný zásah, pak tento nastal
až změnou místní příslušnosti, nikoliv vydáním rozhodnutí ministerstva. Pro stěžovatele
je absurdní myšlenka, že jediným důvodem pro vydání přezkoumávaného rozhodnutí bylo
rozhodnutí Ministerstva financí bez ohledu na skutkový stav. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
správní soud spojil ke společnému řízení jím podané kasační stížnosti proti rozsudku (správně
usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010 č. j. 7 Ca 32/2009 - 52 s řízením o kasační
stížnosti Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2011, č. j. 31 Ca 3/2008 - 91, a obě tato
rozhodnutí zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za věcně
správný a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda lze obě kasační stížnosti spojit
ke společnému řízení a zjistil, že to není objektivně možné. O kasační stížnosti stěžovatele proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 Ca 32/2009 - 52, bylo totiž
Nejvyšším správním soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 - 79,
tedy dříve, než byla tomuto soudu doručena nyní řešená kasační stížnost (dne 26. 7. 2011).
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je
dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že jedná o kasační stížnost
podanou proti rozsudku krajského soudu vydanému poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem zrušeno, zkoumal tento soud, zda je kasační stížnost přípustná
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že důvodem předchozího zrušujícího
rozsudku tohoto soudu byla nepřezkoumatelnost prvého rozsudku krajského soudu, je kasační
stížnost z tohoto hlediska přípustná, neboť se nejvyšší správní soud v této věci dosud nedostal
k meritu věci a nemohl tak vyslovit pro další řízení závazný právní názor.
Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu a podle odst. 106 odst. 1 s. ř. s. musí obsahovat mj. důvody,
pro které stěžovatel toto rozhodnutí napadá. Tyto důvody pak logicky musí směřovat proti
napadenému rozhodnutí. V daném případě stěžovatel část důvodů směřuje proti nezákonnosti
rozhodnutí o delegaci, které ovšem nebylo předmětem nyní napadeného rozsudku. Tyto důvody
proto Nejvyšší správní soud v tomto kasačním řízení nemůže posuzovat. Stejně tak není
oprávněn posuzovat podmínky pro odmítnutí žaloby proti tomuto rozhodnutí, neboť to bylo
předmětem jiného soudního řízení. Poukazuje-li stěžovatel na smysl zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu, lze mu přisvědčit jen v tom, že cílem bylo posouzení obou původní
žalobou napadených rozhodnutí, přičemž ovšem v rozsudku sp. zn. 2 Afs 63/2008 - 60 bylo
výslovně uvedeno, že pouze věcně a místně příslušný soud je oprávněn posoudit podmínky řízení
včetně včasnosti žaloby. O žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 4. 2007,
č. j. 43/99 941/2005 - 431 bylo pravomocně rozhodnuto soudem k tomu příslušným. Kasační
stížnost proti usnesení městského soudu pak byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 - 79, v němž tento soud vyslovil, že „ (a)ni změna
judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nemůže vést k tomu,
že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty (§72 odst. 1 a 4
s. ř. s.“. Nejvyššímu správnímu soudu v tomto kasačním řízení nepřísluší hodnotit zákonnost
tohoto rozhodnutí a ani v případě, že by tento názor nesdílel, neměl by možnost proti němu
postupovat cestou §17 odst. 1 s. ř. s. v rámci tohoto kasačního řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), směřujících proti rozsudku krajského soudu, jehož předmětem
bylo rozhodnutí o registraci. Ani krajský soud totiž nemohl vybočit z rámce napadeného
správního rozhodnutí a musel respektovat, že rozhodnutí o delegaci nebylo zrušeno. Stěžovatel
kasační důvody výslovně nepodřadil žádnému zákonnému ustanovení, fakticky však namítá
nezákonnost právního posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Fakticky ve vztahu k tomuto rozhodnutí však namítá pouze to, že žalovaný neměl
vycházet jen z nezákonného rozhodnutí o delegaci, ale měl se zabývat skutečným stavem věci,
tedy tím, zda byly podmínky pro delegaci dány. Rozhodnutím Ministerstva financí o delegaci
ovšem byly vytvořeny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o registraci podle §33 odst. 16
daňového řádu z r. 1992. Žalovaný před vydáním tohoto rozhodnutí nebyl povinen ani oprávněn
zkoumat, zda ministerstvo rozhodlo o delegaci v souladu se zákonem, pokud šlo o rozhodnutí
existující a pravomocné. Obdobně ani soud není oprávněn v řízení o žalobě zkoumat zákonnost
jiného, než žalobou napadeného správního rozhodnutí, vyjma případů, kdy se jedná
o rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebo o rozhodnutí ve vztahu k napadenému správnímu
rozhodnutí podkladová. Rozhodnutí o delegaci však není ani jedním z nich. Pokud důvodem
předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu byla skutečnost, že rozhodnutí
o delegaci bylo zpochybněno žalobou, a za té situace neměl krajský soud rozhodovat o žalobě
proti rozhodnutí o registraci, pak nyní byla tato vada (překážka) odstraněna. Krajský soud tím,
že vyloučil žalobu proti rozhodnutí o delegaci, postoupil ji věcně a místně příslušnému soudu
a vyčkal pravomocného rozhodnutí soudu o této žalobě, splnil podmínky pro posouzení žaloby
proti správnímu rozhodnutí o registraci. Tím splnil závazný právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Posouzení důvodnosti žaloby směřující proti
rozhodnutí o registraci pak odpovídá zákonu.
Nejvyšší správní soud neshledal naplněným uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty první před středníkem jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení;
úspěšnému žalovanému náhrada nákladů nebyla přiznána, neboť mu v tomto kasačním řízení
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu