ECLI:CZ:NSS:2011:2.ANS.1.2011:63
sp. zn. 2 Ans 1/2011 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: B. T. C.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát
cizinecké policie Brno, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
31. 8. 2010, č. j. 36 A 13/2010 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou dne 29. 12. 2009 u Krajského soudu v Brně, domáhal
uložení povinnosti žalované vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem studia, podané u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji a vedené
u něj pod č. j. CPBR-16423/CI-2009-064061, do tří dnů od právní moci rozsudku a požadoval
náhradu nákladů řízení.
Podáním ze dne 5. 2. 2010, doručeným krajskému soudu dne 11. 2. 2010, vzal žalobce
žalobu zpět s tím, že žalovaná vydala dne 3. 2. 2010 rozhodnutí, jehož se žalobou domáhal.
Učinila tak formou vylepení štítku s povolením dlouhodobého pobytu do cestovního dokladu
žalobce. Současně žalobce navrhl, aby krajský soud uložil žalované povinnost nahradit
mu náklady řízení, neboť žaloba byla podána důvodně.
Krajský soud usnesením ze dne 31. 8. 2010, č. j. 36 A 13/2010 - 28, zastavil řízení (výrok
I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Ve vztahu k výroku o zastavení řízení krajský soud uvedl, že nepochyboval o projevu vůle
žalobce, jímž byla žaloba vzata zpět, a byl tímto úkonem vázán.
Ve výroku o nákladech řízení krajský soud ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, jež by mu dle §60
odst. 3 věty druhé s. ř. s. jinak náležela. Odvolal se přitom závěry vyslovené Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62, a Ústavním soudem v nálezech
ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06. Krajský soud
vycházel ze zjištění, že žádost žalobce byla postoupena žalované dne 9. 9. 2009, přičemž
ta do podání žaloby dne 29. 12. 2009 činila úkony zachycené ve správním spise. Délka řízení byla
ovlivněna i žalobcovou žádostí o přerušení řízení na dobu 14 dnů. Časový sled úkonů byl žalobci
zřejmý z nahlížení do spisu; přesto podal žalobu na nečinnost, kterou soud vyhodnotil jako
účelově podanou.
Žalobce (stěžovatel) brojí proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatel popsal, proč považoval žalobu za důvodnou. Žalovaná byla povinna
rozhodnout o žádosti do 60 dnů ode dne podání žádosti zastupitelskému úřadu, tedy ode dne
29. 7. 2009. Stěžovatel se obrátil na nadřízený správní orgán žalované s žádostí o opatření proti
nečinnosti podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Vzhledem k tomu, že ani ten neučinil žádné kroky ve smyslu §80 odst. 4
správního řádu, podal stěžovatel dne 29. 12. 2009 žalobu na ochranu proti nečinnosti.
Dále stěžovatel uvedl, že po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 5. 2. 2010 nahlédl v březnu
2010 do spisového materiálu. Z něj zjistil, že dne 16. 2. 2010 se konalo neveřejné zasedání senátu
a bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě a o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám
jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 8640 Kč do tří dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí. Tato skutečnost plyne dle stěžovatele z listiny založené ve spisu,
jež je označena jako „usnesení“ a opatřena otiskem razítka se slovem „originál“, který
je přeškrtnutý a vedle otisku razítka je ručně napsáno „koncept“. Stěžovateli nebylo zřejmé, proč
soud vydal dvojí usnesení s odlišnými závěry co do důvodnosti podané žaloby. Stěžovatel
se po zjištění, že krajský soud vydal usnesení, které změnil na údajný koncept, obrátil na tento
soud. Žádal, aby soud zajistil stěžovateli jeho práva vyplývající z článku 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), pokud by měl v úmyslu jakkoliv zohlednit vyjádření žalované.
Stěžovatel tvrdil, že žalovaná podala vyjádření dne 26. 8. 2010 a krajský soud z něj vyšel, aniž by
dal jeho přijetí stěžovateli najevo a aniž by mu umožnil seznámit se s ním a vyjádřit se k němu.
Takový postup představuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud
nebyl za této situace oprávněn rozhodnout o zastavení řízení a výrok I. napadeného usnesení
je nezákonný.
Stěžovatel rovněž argumentuje ve prospěch důvodnosti žaloby a brojí proti závěru
krajského soudu o účelovosti jejího podání.
Konečně stěžovatel připomněl, že nešlo o ojedinělý případ. Krajský soud ve dvaceti šesti
z celkem padesáti tří skutkově shodných případů přiznal při zastavení řízení žalobcům právo
na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne
25. 8. 2010.
Nejvyšší správní soud se před věcným posouzením zabýval přípustností kasační stížnosti.
Stěžovatel tvrdí, že napadá usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu.
Nejvyšší správní soud však neshledal námitky, formálně brojící proti výroku o zastavení
řízení, přípustnými. Výrok o zastavení řízení vycházel ze zcela jednoznačného zpětvzetí žaloby
stěžovatelem. Nejvyšší správní soud neměl nejmenších pochyb o tom, že stěžovatel
prostřednictvím kasační stížnosti fakticky neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného
výroku. Stěžovatel totiž zpětvzetím žaloby nemohl zamýšlet nic jiného než dosáhnout právě
výroku o zastavení řízení. Za situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatele není a z povahy věci
ani nemůže být jiný výrok, jímž by krajský soud právně konformně reagoval na zpětvzetí žaloby,
brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti důvodům tohoto rozhodnutí, resp.
s ním souvisejícímu procesnímu postupu krajského soudu. Usnesení ze dne 16. 2. 2010, na něž
v této souvislosti stěžovatel poukazuje, nemá oporu v protokole o hlasování, nebylo předsedkyní
senátu podepsáno, ani doručováno účastníkům; nelze je tedy považovat za účinně vydané.
Námitky směřují fakticky pouze proti důvodům napadeného usnesení, a proto jsou podle §104
odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části, směřující proti
výroku o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší správní soud přihlédl i k závěrům, obsaženým
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS.
V něm se rozšířený senát zabýval aplikací §104 odst. 2 s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností
napaden mimo výroku o nákladech řízení rovněž výrok ve věci samé. Rozlišil přitom situace, kdy
kasační stížnosti napadá pouze výrok o nákladech řízení, od případů, kdy napadá i jiné výroky.
V prvním případě je podle rozšířeného senátu třeba kasační stížnost pro nepřípustnost
odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení věcně nesprávné,
ve druhém případě je kasační stížnost přípustná. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ovšem doplnil, že přijatý výklad vylučuje z přezkumu nejen kasační stížnosti, směřující toliko
proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale jen
takové, které jsou z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Podle názoru
rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku
o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává
výrok o věci samé.
Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení pak v souladu
se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části proto bylo třeba
kasační stížnost odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla
li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu