ECLI:CZ:NSS:2011:2.ANS.2.2011:66
sp. zn. 2 Ans 2/2011 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. Q. D.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, za účasti: Ministerstvo
vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké
policie Brno, kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8.
2010, č. j. 36 A 20/2010 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou, podanou dne 29. 12. 2009 u Krajského soudu
v Brně, domáhal uložení povinnosti žalované Policie České republiky vydat rozhodnutí o žádosti
stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, podané u zastupitelského
úřadu České republiky v Hanoji, a nahradit mu náklady řízení.
2. Podáním ze dne 5. 2. 2010 vzal stěžovatel žalobu zpět s tí m, že žalovaná vydala dne
3. 2. 2010 rozhodnutí, jehož se žalobou domáhal. Učinila tak formou vylepení štítku s povolením
dlouhodobého pobytu do cestovního dokladu stěžovatele. Současně stěžovatel navrhl,
aby krajský soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení, neboť žaloba byla
podána důvodně.
II.
3. Krajský soud shora označeným usnesením ze dne 31. 8. 2010 zastavil řízení (výrok I.)
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. Ve vztahu k výroku o zastavení řízení krajský soud uvedl, že nepochyboval o projevu vůle
žalobce, jímž byla žaloba vzata zpět, a byl tímto úkonem v ázán.
5. Ve výroku o nákladech řízení krajský soud ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, jež by mu dle §60
odst. 3 věty druhé s. ř. s. jinak náležela. Odvolal se přitom n a závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č . j. 1 Ans 4/2008 - 62, a Ústavním soudem
v nálezech ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06.
Krajský soud zjistil, že žádost žalobce byla postoupena žalované dne 9. 9. 2009, přičemž
do podání žaloby dne 29. 12. 2009 muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná nebyla nečinná, neboť
činila úkony zachycené ve správním spisu. Zástupci žalobce bylo dne 23. 12. 2009 zasláno
oznámení o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, a to do pěti dnů od doručení
oznámení. Žalobce přitom prakticky v této lhůtě podal žalobu na nečinnost a navíc dne 8. 1. 2010
požádal o přerušení řízení na dobu 14 dnů, aby dne 12. 1. 2010 učinil podnět k pokračování
v řízení. Z časového sledu úkonů krajskému soudu vyplynulo, že žaloba byla podána účelově
a stěžovateli muselo být zřejmé, že žalovaná i vzhledem k činěným procesním úkonům o jeho
žádosti rozhodne. Prováděla-li žalovaná úkony za účelem vydání rozhodnutí, krajský soud
nepovažoval za možné hovořit o nečinnosti jako takové a shledal důvody k aplikaci ustanovení
§60 odst. 7 s. ř. s.
6. K námitce, že soud ve věci rozhodl již dne 16. 2. 2010, krajský soud doplnil, že se jednalo
pouze o koncept usnesení, připravený vyšší soudní úřednicí a zařazený na čísle listu 15 spisu.
Usnesení mohlo nabýt účinnosti až rozhodnutím senátu, které by bylo zaznamenané v protokolu
o hlasování. Ten však neexistuje. Usnesení pak neobsahuje ani podpis předsedy senátu. Nelze
proto dovodit, že by usnesení bylo dne 16. 2. 2010 účinně vydáno.
III.
7. Žalobce (stěžovatel) brojí proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o zastavení
řízení.
8. Stěžovatel popsal, proč považoval žalobu za důvodnou. Žalovaná byla povinna
rozhodnout o žádosti do 29. 9. 2009, tedy do 60 dnů ode dne podání žádosti zastupitelskému
úřadu. Stěžovatel se obrátil na nadřízený správní orgán žalované s žádostí o opatření proti
nečinnosti podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Vzhledem k tomu, že ani ten neučinil žádné kroky ve smyslu §80 odst. 4
správního řádu, podal stěžovatel dne 29. 12. 2009 žalobu na ochranu proti nečinnosti.
9. Dále stěžovatel uvedl, že po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 5. 2. 2010 nahlédl v březnu
2010 do spisového materiálu. Z něj zjistil, že dne 16. 2. 2010 se konalo neveřejné zasedání senátu
a bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě a o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám
jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 8640 Kč do tří dnů ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí. Tato skutečnost plyne dle stěžovatele z listiny založené ve spisu,
jež je označena jako „usnesení“ a opatřena otiskem razítka se slovem „originál“, který
je přeškrtnutý a vedle otisku razítka je ručně napsáno „koncept“. Stěžovateli nebylo zřejmé, proč
soud vydal dvojí usnesení s odlišnými závěry co do důvodnosti podané žaloby. Stěžovatel
se po zjištění, že krajský soud vydal usnesení, které změnil na údajný koncept, obrátil na tento
soud. Žádal, aby soud zajistil stěžovateli jeho práva vyplývající z článku 38 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), pokud by měl v úmyslu jakkoliv zohlednit vyjádření žalované.
Stěžovatel tvrdil, že žalovaná podala vyjádření dne 26. 8. 2010 a kr ajský soud z něj vyšel, aniž
by dal jeho přijetí stěžovateli najevo a aniž by mu umožnil seznámit se s ním a vyjádřit se k němu.
Takový postup představuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud
nebyl za této situace oprávněn rozhodnout o zastavení řízení a výrok I. napadeného usnesení
je nezákonný.
10. Stěžovatel rovněž argumentuje ve prospěch důvodnosti své žaloby a brojí proti závěru
krajského soudu o účelovosti jejího podání.
11. Konečně stěžovatel připomněl, že nešlo o ojedinělý případ. Krajský soud ve dvaceti šesti
z celkem padesáti tří skutkově shodných případů přiznal při zas tavení řízení žalobcům právo
na náhradu nákladů řízení.
IV.
12. Nejvyšší správní soud se před jejím věcným posouzením zabýval přípustností kasační
stížnosti.
13. Stěžovatel tvrdí, že napadl usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu.
14. Nejvyšší správní soud však neshledal námitky, formálně brojící pro ti výroku o zastavení
řízení, přípustnými. Výrok o zastavení řízení totiž vycházel ze zcela jednoznačného zpětvzetí
žaloby stěžovatelem. Nejvyšší správní soud neměl nejmenších pochyb o tom, že stěžovatel
prostřednictvím kasační stížnosti fakticky neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného
výroku. Stěžovatel totiž zpětvzetím žaloby nemohl zamýšlet nic jiného než dosáhnout právě
výroku o zastavení řízení. Za situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatele není a z povahy věci
ani nemůže být jiný výrok, jímž by krajský soud právně konformně reagoval na zpětvzetí žaloby,
brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti d ůvodům tohoto rozhodnutí,
resp. s ním souvisejícímu procesnímu postupu krajského soudu. Takové stížní námitky jsou však
podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné.
15. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
16. Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části s oud přihlédl i k závěrům,
obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64
(č. 2116/2010 Sb. NSS). V něm se rozšířený senát zabýval aplikací §104 odst. 2 s. ř. s. na případy,
kdy je kasační stížností napaden mimo výroku o nákladech řízení rovněž výrok ve věci samé.
Rozlišil přitom situace, kdy kasační stížnost napadá pouze výrok o nákladech řízení, od případů,
kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle rozšířeného senátu třeba kasační stížnost
pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení věcně
nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost přípustná. Rozšířený senát nicméně doplnil,
že přijatý výklad vylučuje z přezkumu nejen kasační stížnosti, směřující toliko proti výroku
o nákladech řízení, ale i ty, které obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou z hlediska
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce
nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o n ákladech řízení, ale hodlal
jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.
17. Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení p ak v souladu
se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části proto bylo třeba
kasační stížnost odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2
a §120 s. ř. s
18. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu