ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.100.2010:116
sp. zn. 2 As 100/2010 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce BARVY
A LAKY HOSTIVAŘ, a. s., se sídlem Praha 10, Průmyslová 11, zastoupeného
JUDr. Rostislavem Silným, advokátem se sídlem Praha 6, Na Petynce 38, proti žalovanému
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti osoby
zúčastněné na řízení Hoechst GmbH, se sídlem Spolková republika Německo, Frankfurt
am Main, Industriepark Hoechst/E 416, zastoupené JUDr. Janem Matějkou, advokátem
se sídlem Praha 1, Národní 32, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010, č. j. 7 Ca 3/2008 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. O-360130 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
vydaným podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl předseda žalovaného rozklad žalobce
a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. O-360130,
č. j. 41523/2005, kterým byla žalobci zamítnuta přihláška ochranné známky sp. zn. O-360130
ve znění HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI pro seznam výrobků a služeb
zařazených do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: pro veškeré výrobky ve třídě 2
a dále pro služby organizačního poradenství při řízení podniku, zejména v oblasti výroby a vývoje
nátěrových hmot, poskytování informací a poradenství v oboru prodeje nátěrových hmot
a tiskových barev ve třídě 35; pro služby obchodní administrativa, služby velkoobchodního
prodeje, propagační činnost, a zásilková služba přes Internet ve třídě 35 mezinárodního třídění
výrobků a služeb byla přihláška ochranné známky postoupena k zápisu do rejstříku. Žalovaný tím
částečně vyhověl námitkám osoby zúčastněné na řízení, podaným podle §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných známkách“).
Na základě těchto námitek žalovaný shledal, že přihlašované slovní označení je podobné
namítaným mezinárodním ochranným známkám osoby zúčastněné na řízení (Hostapon,
Hostaquick, Hostaflex, Hostapur, HOSTALEN, Hostaperm, Hostacerin, Hostaform, HOSTAPAL,
Hostasol, Hostalux atd.), a proto nelze vyloučit pravděpodobnost záměny přihlašovaného slovního
označení s namítanými mezinárodními slovními ochrannými známkami. Dále dovodil, že část
výrobků a služeb, pro které bylo přihlašované slovní označení nárokováno, je v porovnání
s výrobky a službami chráněnými namítanými mezinárodními ochrannými známkami shodné
a podobné, a proto existuje pravděpodobnost jejich záměny či asociace na straně veřejnosti.
Námitky osoby zúčastněné na řízení podle §7 odst. 1 písm. d) zákona o ochranných známkách
naopak žalovaný zamítl jako nedůvodné.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; ten
ji rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 7 Ca 3/2008 - 70, zamítl.
Městský soud v odůvodnění rozsudku nejprve konstatoval, že všechny namítané starší
ochranné známky mají s napadeným přihlášeným slovním označením společnou předponu o pěti
písmenech „HOSTA“ a nikoliv pouze o čtyřech písmenech „HOST“, jak bylo tvrzeno v žalobě.
Přihlašované slovní označení má rovněž jiný počet písmen, než uvádí žalobce, a to 28, nikoliv jím
tvrzených 29 písmen.
Z hlediska právního hodnocení věci městský soud uvedl, že osoba zúčastněná na řízení
namítala podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách podobnost přihlašovaného
označení s jejími staršími mezinárodními ochrannými známkami a shodnost a podobnost
výrobků a služeb, na něž se přihlašované označení a namítané ochranné známky vztahují.
Předpokladem pro zamítnutí přihlášky ochranné známky je přitom již pouhé nebezpečí záměny
na straně relevantní veřejnosti. Žalobce naopak tvrdil, že žalovaný neposuzoval pravděpodobnost
asociace přihlašovaného označení HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI
s namítanými ochrannými známkami osoby zúčastněné na řízení, nýbrž jen pravděpodobnost
asociace žalobcovy již dříve zapsané ochranné známky ve znění HOSTAGRUND (č. 189966);
to považoval za rozporné s principem ochrany dobré víry podle §12 odst. 1 zákona
o ochranných známkách. Rovněž namítal, že celý slogan musí být posuzován jako celek a nelze
jej atomizovat. Městský soud tyto námitky posoudil jako nedůvodné s tím, že žalovaný
jednoznačně posuzoval přihlašované označení jako celek a přihlášku ochranné známky částečně
zamítl pro podobnost dominantního prvku s namítanými mezinárodními ochrannými známkami,
neboť zbývající nedistinktivní část přihlašovaného označení k odlišení porovnávaných označení
nepostačovala. Městský soud zhodnotil, že u ochranných známek složených z několika prvků
může vyvolat zaměnitelnost i jen jediný z nich, pokud je natolik výrazný a dominantní,
že při posuzování celkového dojmu dotčeného označení odsune ostatní prvky do pozadí. Rovněž
konstatoval, že je zcela zřejmé, že žalovaný vůbec neposuzoval zaměnitelnost ochranné známky
žalobce č. 189966 ve znění HOSTAGRUND, když tato již dříve zapsaná ochranná známka
žalobce nebyla námitkami napadena. Žalobcem tvrzený rozpor postupu žalovaného s §12 odst. 1
zákona o ochranných známkách tak městský soud neshledal.
Dále městský soud uvedl, že zaměnitelnost je třeba posuzovat z hlediska vizuálního,
fonetického a sémantického; k závěru o zaměnitelnosti pak může postačovat shoda i v jediném
z těchto hledisek. Žalovaný se všemi těmito hledisky zabýval a městský soud se s ním ztotožnil
v tom, že z hlediska vizuálního je dominantním prvkem přihlašovaného označení i namítaných
ochranných známek prvek HOSTA; tento prvek tvoří úvodní část přihlašovaného označení a je,
s ohledem na čtení zleva, logicky místem prvotního vizuálního vjemu spotřebitele. Totéž platí
i z hlediska fonetického, neboť i při sluchovém vjemu dává spotřebitel větší význam počáteční
části slov. Dominantní postavení distinktivní části (HOSTAGRUND) nepopírá ani žaloba,
když připouští, že další část přihlašovaného označení (ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI)
je nedistinktivní. Městský soud tak uzavřel, že dominantní distinktivní prvek HOSTA je ve shodě
se způsobem tvorby namítaných mezinárodních ochranných známek osoby zúčastněné na řízení
(prvek HOSTA doplněný koncovou částí složenou z jednoho až pěti písmen) a spotřebitel
by nepochybně mohl pokládat přihlašované označení za součást známkové řady osoby zúčastěné
na řízení. Slogan ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI je jen nedistinktivním doplňkem úvodního
dominantního prvku HOSTAGRUND a nemůže, dle názoru městského soudu, skutečně vyloučit
nebezpečí záměny či asociace s namítanými ochrannými známkami, a to ani z hlediska většího
počtu písmen a slov v přihlašovaném označení, ve srovnání s namítanými ochrannými známkami.
Městský soud tak uzavřel, že žalovaný v rámci správního uvážení nevybočil z mezí
a hledisek stanovených zákonem; správní uvážení bylo učiněno v souladu s pravidly logického
usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žalovaný své
závěry o podobnosti přihlašovaného označení s namítanými ochrannými známkami řádně
odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou v rozporu se zásadami známkového práva. K tvrzení
žalobce ze dne 3. 9. 2008 o tom, že aktuální známková řada osoby zúčastněné na řízení obsahuje
pouze 21 ochranných známek a nikoliv 30, jak uváděl žalovaný, městský soud nepřihlédl, neboť
toto tvrzení (žalobní bod) nebylo uplatněno ve lhůtě pro podání žaloby.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především uvádí, že je vlastníkem starší slovní ochranné známky č. 189966
ve znění HOSTAGRUND s datem práva přednosti 17. 1. 1995, a to pro seznam výrobků
a služeb (2) barvy s antikorozivními vlastnostmi k ochraně kovových konstrukcí, vystavených přímým
povětrnostním vlivům, a vlastní i starší slovní komunitární ochranné známky č. 3362101 ve znění
HOSTAGRUND s datem práva přednosti 22. 9. 2003 a s vyznačením seniority k ochranné
známce O-360130 (přihlašované označení HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI),
a to pro seznam výrobků a služeb (2) paints, varnishes and lacquers; coating compositions; preservatives
against rust and against deterioration of wood. Uvádí, že osoba zúčastněná na řízení podala námitky
na základě třiceti svých starších mezinárodních ochranných známek. Tyto ochranné známky
vyjmenovává a konstatuje, že mnohé z nich (např. Hostaquick a Hostathion) již nejsou, a ani v době
vydání napadeného rozhodnutí žalovaného nebyly, v ČR v platnosti. V tomto kontextu namítá,
že žalovaný nevzal při svém rozhodování v potaz aktuální stav důkazů; to způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které je výsledkem libovůle. Správní orgány i soudy
jsou přitom vázáni zásadou volného hodnocení důkazů, musí proto odůvodnit, které
z navržených důkazů provede a které nikoliv a z jakého důvodu.
Namítá dále, že se městský soud nevyjádřil ke všem žalobním bodům; odůvodnění
rozsudku je nesrozumitelné a tvrzení soudu nejsou řádně odůvodněna. Stěžovatel se dovolává též
§12 odst. 1 zákona o ochranných známkách (předpoklad dobré víry) a tvrdí, že žalovaný
neposuzoval pravděpodobnost asociace přihlašovaného označení HOSTAGRUND – ČESKÁ
ZBRAŇ PROTI RZI ve vztahu k namítaným ochranným známkám osoby zúčastněné na řízení,
nýbrž nepřípustně posuzoval pravděpodobnost asociace stěžovatelovy zapsané ochranné známky
HOSTAGRUND (č. 189966).
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že je dominantní distinktivní část
přihlašovaného označení ve shodě se způsobem vzniku namítaných mezinárodních slovních
ochranných známek osoby zúčastněné na řízení a že spotřebitel by přihlašované označení mohl
pokládat za součást známkové řady této osoby. Tato úvaha totiž předpokládá, že průměrný
spotřebitel zná pouze známkovou řadu zúčastněné osoby a zcela pomíjí stěžovatelovu zapsanou
ochrannou známku HOSTAGRUND.
Konečně stěžovatel namítá, že ochranné známky osoby zúčastněné na řízení jsou zapsány
především ve třídě (1) mezinárodního seznamu výrobků a služeb, což není shodná
ani zaměnitelná klasifikace s výrobky, pro které stěžovatel přihlašoval označení č. 360130.
Je přesvědčen, že dikce §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách proto nebyla
naplněna.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí s tím, že setrvává na svých
závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti taktéž navrhuje její zamítnutí
a obhajuje správnost napadeného rozhodnutí žalovaného i rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Městský soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách, dle kterého je překážkou bránící zápisu přihlašovaného označení
do rejstříku ochranných známek existence pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, která je
dána pouze při kumulativním splnění dvou podmínek. Těmi jsou jednak shodnost či podobnost
přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou, jednak shodnost nebo podobnost
výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná starší ochranná známka vztahují
(srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č. j. 9 Ca 212/2005 - 64,
publikovaný pod č. 1897/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 – 141; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Žalovaný v napadeném rozhodnutí k námitkám osoby zúčastněné na řízení, podaným
podle shora citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách, shledal, že přihlašované
slovní označení ve znění HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI je podobné
namítaným mezinárodním ochranným známkám (jak jsou uvedeny výše), a proto nelze vyloučit
pravděpodobnost záměny přihlašovaného slovního označení s namítanými mezinárodními
slovními ochrannými známkami. Současně dovodil, že část výrobků a služeb, pro které bylo
přihlašované slovní označení nárokováno, je v porovnání s výrobky a službami chráněnými
namítanými mezinárodními ochrannými známkami shodnými a podobnými, a proto existuje
i pravděpodobnost jejich záměny či asociace na straně veřejnosti.
Stěžovatel vedl svou včas uplatněnou žalobní argumentaci pouze v rovině námitek,
týkajících se posuzování podobnosti přihlašovaného označení s namítanými ochrannými
známkami, tj. zpochybňoval pouze jednu z kumulativních podmínek pro aplikaci §7 odst. 1
písm. a) zákona o ochranných známkách. Poprvé až v kasační stížnosti uplatnil námitky, týkající
se posuzování shodnosti či podobnosti výrobků a služeb a uváděl, že jím přihlašované označení
bylo přihlašováno do jiné třídy výrobků a služeb, než v jaké jsou převážně zapsány namítané
ochranné známky osoby zúčastněné na řízení. Takto uplatněný kasační důvod nesprávného
posuzování shodnosti či podobnosti výrobků a služeb je však podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustný, neboť jej stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud se proto nemohl takto uplatněným kasačním důvodem zabývat. Stejně bylo
nutno naložit i s námitkou, že žalovaný nevycházel při rozhodování z aktuálně zjištěného
skutkového stavu, a dopustil se tak libovůle, pracoval-li s třiceti namítanými ochrannými
známkami osoby zúčastněné na řízení, ačkoliv mnohé z nich nebyly v rozhodné době platné
na území ČR. Toto tvrzení ovšem stěžovatel vznesl poprvé až v doplnění žaloby ze dne
3. 9. 2008; takto uplatněný žalobní bod byl uplatněn v rozporu s §71 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
je možné rozšířit žalobu o dosud neuplatněné žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Městský soud se tak touto námitkou nezabýval, neboť správně vyhodnotil, že jde o žalobní bod
uplatněný opožděně. Z toho důvodu je tato námitka nepřípustná i v kasačním řízení podle §104
odst. 4 s. ř. s. K výkladu §104 odst. 4 s. ř. s. lze stěžovatele odkázat například na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, publikovaný pod č. 1743/2009 Sb.
NSS, dle kterého toto ustanovení „nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní
ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím
spojené.“
Pokud jde o námitky meritorně projednatelné, Nejvyšší správní soud nejprve považuje
za nutné vyjádřit se k rozsahu přezkumu rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví soudy
rozhodujícími ve správním soudnictví. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 119/99 – 32, dle něhož „zjištění zaměnitelnosti přihlášeného
označení s již zapsanou ochrannou známkou nebo s přihlášeným označením s dřívějším právem přednosti a z toho
vyplývající zásah do starších práv majitele známky či přihlašovatele dříve přihlášeného označení, je otázkou
skutkovou. Vlastní posouzení zaměnitelnosti je věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem (§34 odst. 5
spr. ř.).“ Na toto rozhodnutí obsahově navazuje rozsudek téhož soudu ze stejného dne
č. j. 7 A 147/99 – 35, v němž soud dospěl mimo jiné k závěru, že „[s]oud může rozhodnutí Úřadu
zkoumat v mezích žaloby jen z hlediska ustanovení §34 odst. 5 správního řádu, tj. zda žalobou napadené
rozhodnutí obsahuje úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak
o nezaměnitelnosti ochranných známek, zda taková úvaha neodporuje spisu (…), skutkovým zjištěním
a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná“. Stejně rozhodl i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 – 97, publikovaném pod č. 1064/2007 Sb.
NSS, v němž uvádí: „V napadeném rozhodnutí se městský soud zcela správně zaměřil na hodnocení, zdali
úsudek žalovaného je logicky možným závěrem vycházejících z premis, které byly nastoleny.“ Z citovaných
rozhodnutí dále vyplývá, že soud nemůže namísto hodnocení správního orgánu postavit
hodnocení vlastní a rozhodnout tak o věci samé, a to i kdyby měl za to, že by sám rozhodné
skutečnosti hodnotil odchylně. Tím by překročil svou pravomoc. Soud může zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí na základě konkrétní žalobní námitky posoudit pouze z hlediska jeho
souladu či rozporu se zákonem; správnímu orgánu případně může uložit povinnost rozhodnout
o věci znovu, za respektování zákonných ustanovení, avšak nemůže ho zavázat pouze k jinému
hodnocení zjištěných skutečností, pokud původní hodnocení nevybočovalo ze zákonných mezí.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 – 141, se k této
otázce dále dodává, že „Úřadu (průmyslového vlastnictví) je dán ze zákona široký prostor pro správní
uvážení, k čemuž je dále třeba přičíst, že při rozhodování o pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení
a namítané ochranné známky sehrávají svou roli i subjektivní kritéria. Aby bylo možno co nejvíce minimalizovat
dopad těchto negativních okolností na rozhodování, je o to více třeba striktně trvat na podrobném a zejména
přesvědčivém odůvodnění každého vydaného rozhodnutí, a to především v rozsahu účastníky namítaných
skutečností.“
Jestliže tedy stěžovatel obecně namítal, že se městský soud nevyjádřil ke všem žalobním
bodům, že je odůvodnění rozsudku nesrozumitelné a že tvrzení soudu nejsou řádně odůvodněna,
nelze s ním souhlasit. Městský soud zcela dostál judikaturou aprobovanému způsobu
přezkoumávání rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, tedy směřoval svou pozornost
v rámci žalobních bodů k tomu, aby posoudil, zda žalovaný nepřekročil meze správního uvážení,
zda jeho závěry odpovídají skutkovým zjištěním a zda jsou logické.
Především Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost. Stěžovatel tuto argumentaci
uplatnil ve zcela obecné rovině, bez jejich bližšího konkretizování, proto na ni Nejvyšší správní
soud také ve zcela obecné rovině nahlížel. Z rozsáhlé judikatury zdejšího soudu k tomuto tématu
(srov. například rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 27/2008 – 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný
pod č. 244/2004 Sb. NSS) se podává, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení
a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li
výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný;
dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán. Žádné takové pochybení Nejvyšší správní soud neshledal.
Z judikatury zdejšího soudu (například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se dále podává,
že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
rovněž proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval
skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas
uplatněných či situace, kdy odůvodnění obsahuje toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu
v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní
souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud ověřil, že se městský
soud vyjádřil ke všem žalobním bodům stěžovatele a své závěry patřičně a srozumitelně
odůvodnil. Nedopustil se tedy v tomto směru žádného pochybení.
Stěžovatel se dále dovolává §12 odst. 1 zákona o ochranných známkách (předpoklad
dobré víry) a tvrdí, že žalovaný neposuzoval pravděpodobnost asociace přihlašovaného označení
HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI ve vztahu k namítaným ochranným známkám
osoby zúčastněné na řízení, nýbrž nepřípustně posuzoval pravděpodobnost asociace jeho
již dříve zapsané ochranné známky HOSTAGRUND (č. 189966). Zde je především třeba opět
konstatovat, že takto vznesená námitka se nese toliko v obecné rovině, neboť stěžovatel vůbec
nekonkretizuje důvody, podle kterých usuzuje na to, že byla posuzována jeho zapsaná ochranná
známka a nikoliv jím přihlašované označení. Vzhledem k absenci konkrétních tvrzení stěžovatele
mohl tedy Nejvyšší správní soud tuto námitku opět vypořádat pouze obecně.
Ustanovení §12 odst. 1 zákona o ochranných známkách stanoví, že vlastník starší ochranné
známky nebo uživatel staršího označení uvedeného v §7 odst. 1 písm. g) není oprávněn požadovat prohlášení
pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatnou (§32), popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání,
jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška pozdější
ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu,
že z ničeho nevyplývá, že by žalovaný v nyní posuzovaném případě jakkoli posuzoval již
zapsanou ochrannou známku č. 189966 ve znění HOSTAGRUND s právem přednosti
17. 1. 1995; ani osoba zúčastněná na řízení proti ní nikterak nebrojila. Tato zapsaná ochranná
známka stěžovatele, ani práva s ní spojená, nebyla v přezkoumávaném řízení nikterak dotčena.
Žalovaný posuzoval výlučně přihlašované označení, jehož dominantní prvek je shodný
s již exitující známkou stěžovatele; to že částečně zamítl přihlášku přihlašovaného označení
HOSTAGRUND – ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI nemělo žádný vliv na trvání a existenci
ochranné známky stěžovatele ve znění HOSTAGRUND.
Žalovaný posuzoval podobnost přihlašovaného označení s namítanými slovními
ochrannými známkami osoby zúčastněné na řízení zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, ze které se podává, že „[r]ozhodující pro posouzení zaměnitelnosti ochranných známek
je hledisko průměrného spotřebitele. Rozlišovací způsobilost [§4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách], tj. schopnost individualizovat zboží od určitého výrobce nebo z určitého obchodního zdroje, se pohybuje
od naprosté identity, shodnosti v některých prvcích, přes podobnost způsobující zaměnitelnost, až po naprostou
odlišnost. Rozlišovací schopnost označení je proto nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu průměrného spotřebitele,
a to z více hledisek – vizuálního, fonetického, významového, porovnáváním druhu zboží a služeb či srovnáním
dominantních prvků známkového motivu. (…) Právní úprava [§4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách] ponechává na zhodnocení Úřadu průmyslového vlastnictví, zda přihlašované označení
má dostatečnou rozlišovací způsobilost (distinktivitu). Při hodnocení schopnosti individualizovat zboží z určitého
obchodního zdroje je nutno mít na zřeteli, že spotřebitel zpravidla nemá možnost vzájemně porovnat více označení
či výrobků, že porovnává s obrazem v paměti či dřívějším sluchovým vjemem, že má průměrnou paměť a průměrný
smysl pro detail. Zaměnitelnost může být proto dovozována jak z podobnosti v dominantním prvku, tak naopak
z toho, že výrobek dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost,
takže vyvolávají shodný nebo velmi podobný celkový vjem.“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2008,
č. j. 4 As 31/2008 – 153). Žalovaný posuzoval přihlašované označení jako celek a přitom shledal,
že koncová část označení ve znění ČESKÁ ZBRAŇ PROTI RZI je reklamním sloganem, který
není distinktivní, neboť obsahuje jen běžně užívaná slova a spotřebitele pouze popisně informuje
o předpokládaném použití a vlastnostech výrobku HOSTAGRUND. Dominantním
distinktivním prvkem přihlašovaného označení je část HOSTAGRUND, jejíž počáteční prvek
HOSTA je vysoce dominantním. Žalovaný naznal, že přihlašované označení i namítané ochranné
známky obsahují shodný podstatný prvek HOSTA a že přihlašované označení koresponduje
s principem tvorby známkové řady osoby zúčastněné na řízení; proto nelze u průměrného
spotřebitele vyloučit pravděpodobnost záměny označení, neboť by mohl považovat přihlašované
označení za součást známkové řady osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud má za to,
že žalovaný podrobně a přesvědčivě odůvodnil, jak postupoval při posuzování podobnosti
přihlašovaného označení a namítaných ochranných známek a proč se zaměřil právě na prvek
„HOSTA“ ve slově HOSTAGRUND, které tvoří dominantní část přihlašovaného označení
a které jediné má distinktivní potenciál; koncovým sloganem se žalovaný zabýval v tom rozsahu,
že konstatoval, že postrádá rozlišovací způsobilost a nemůže vést k takovému odlišení
přihlašovaného označení od známkové řady osoby zúčastněné na řízení, aby nemohlo dojít
k pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti. K tomu srov. i rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 119/99 – 32, z něhož se podává, že „[o]značení mohou být
zaměnitelná, je-li shoda či zaměnitelnost zjištěna i jen u jednoho ze slovních prvků střetnuvší se slovní známky
s kombinovaným označením, které je složeno i ze slovních prvků, jde-li o takový známkový prvek, který by mohl
u průměrného spotřebitele vyvolat možnost záměny výrobků nebo výrobců stejného nebo podobného druhu výrobků
a uvést ho tudíž v omyl.“
Stěžovatel konečně namítal, že nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého
je dominantní distinktivní část přihlašovaného označení ve shodě se způsobem vzniku
namítaných mezinárodních slovních ochranných známek osoby zúčastněné na řízení
a že spotřebitel by přihlašované označení mohl pokládat za součást její známkové řady.
Dle stěžovatele to nedůvodně předpokládá, že průměrný spotřebitel zná pouze známkovou řadu
zúčastněné osoby a zcela pomíjí stěžovatelovu zapsanou ochrannou známku HOSTAGRUND.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu se shora popsanými zásadami soudního
přezkumu rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví nelze považovat stěžovatelem
rozporované závěry za závěry městského soudu. Jsou to závěry žalovaného, které pouze městský
soud podrobil přezkumu stran dodržení mezí správního uvážení, zda nedošlo k libovůli
a zda závěry žalovaného odpovídají pravidlům logického usuzování. Městský soud dospěl k tomu,
že závěry a úsudky žalovaného jsou zcela v zákonných mezích správního uvážení a že jsou
logicky provázané a navzájem si neodporují; tím závěry žalovaného aproboval. Pokud stěžovatel
rozporuje dílčí úvahy žalovaného, aprobované městským soudem, aniž by však napadal
překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, nelze takto formulovanou kasační
námitku posoudit jako důvodnou. Je-li totiž žalovanému dán ex lege prostor pro volnou úvahu,
pak v žalobě či v případné kasační stížnosti lze proti této úvaze účinně namítat, že napadené
správní rozhodnutí vůbec takovou úvahu neobsahuje, že taková úvaha překračuje zákonné meze
(a z jakých konkrétních důvodů), je v rozporu s obsahem spisu, odporuje obecným zásadám
logického myšlení nebo trpí jinou obdobnou vadou. Stěžovatel však v kasační stížnosti samotné
správní uvážení nezpochybňuje. Brojí pouze proti posouzení a hodnocení jednotlivých
skutečností žalovaným (respektive městským soudem), předkládá alternativní náhled na věc,
ovšem neosvědčuje překročení zákonem stanovených mezí původního správního uvážení.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel úvahu žalovaného, aprobovanou
městským soudem, účinně nenapadl a jeho námitka proto není důvodná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává. Osoba zúčastněná
na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.) právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v tomto řízení
zdejší soud této osobě žádnou povinnost neuložil. Osoba zúčastněná na řízení pak
ani nenavrhovala, aby jí soud přiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení; nebyly tak shledány
ani okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly odchylný postup v otázce jejích
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu