ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.12.2010:105
sp. zn. 2 As 12/2010 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové právní věci žalobců a) M. L. a b)
Mgr. J. L., zastoupených Mgr. Liborem Špundou, advokátem v Olomouci, Fibichova 1141/2,
proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova
40a, za účasti J. L., jako osoby zúčastněné na řízení, zastoupeného Mgr. Janou Přikrylovou,
advokátkou v Olomouci, tř. Svobody 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2009, č. j. 22 Ca 196/2009 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen na nákladech řízení o kasační stížnosti zaplatit žalobcům
částku 4712 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet jejich
zástupce Mgr. Libora Špundy.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. KUOK/29765/2009- 2/856. Tímto rozhodnutím, ve spojení
s rozhodnutím Magistrátu města Olomouce - stavebního úřadu, ze dne 27. 1. 2009,
č. j. SmOl/ÚSO/77/2635/Če, bylo rozhodnuto, ve smyslu ustan ovení §39 zákona
číslo 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon z roku 1976"), o umístění stavby označené jako rodinný dům, přípojka
(NN, plynovodní, vodovodní, splaškové kanalizace do jímky, dešťové kanalizace), venkovní bazén, jímka
na vyvážení a zpevněná plocha, na pozemcích p. č. x a p. č. x, v k. ú. Mrsklesy na Moravě, na základě
návrhu J. L. Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí žalovaného pro nesprávné právní
posouzení věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především podrobně zopakoval genezi celé
věci. Zdůraznil, že předmětné územní řízení bylo zahájeno (na základě návrhu J . L.) dne 1. 6.
2005 a v pořadí první územní rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 8. 2005. V mezidobí (27. 7. 2005)
byla nicméně stavebnímu úřadu doručena ze strany žalobců žádost o povolení změny stavby
jejich rodinného domu před dokončením, z níž vyplynulo, že k povolené stavbě byla
neoprávněně přistavěna garáž, čímž se nemovitost žalobců přiblížila ke společné hranici
s pozemkem J. L. o 0,5 m. Dne 18. 8. 2005 by lo se žalobci zahájeno řízení o odstranění této
nepovolené stavby; rozhodnutí, kterým bylo nařízeno její odstranění, bylo vydáno dne 20. 11.
2006 a žalovaným bylo potvrzeno dne 7. 2. 2007. Důvodem pro tento postup bylo zjištění, že
nepovolená přístavba se nachází ve vzdálenosti 6,5 metru od zamýšlené stavby J . L., kterému bylo
již dne 15. 8. 2005 vydáno příslušné územní rozhodnutí. Krajský soud upozornil, že toto územní
rozhodnutí bylo ještě před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění nepovolené stavby zrušeno,
a to rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2006. Následně byla vydána ještě dvě územní
rozhodnutí (21. 3. 2007 a 5. 11. 2007), která však byla vždy žalovaným zrušena (31. 7. 2007 a 1. 4.
2008). Až v pořadí čtvrté územní rozhodnutí ze dne 27. 1. 2009 bylo žalovaným potvrzeno, a to
žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 6. 2009.
Důvodem, pro který krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, bylo (žalobou namítané)
porušení ustanovení §39 stavebního zákona z roku 1976 a jeho prováděcího předpisu, konkrétně
§8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1988 Sb., o obecných technických po žadavcích na výstavbu
(dále jen „vyhláška OTP1“). Zde krajský soud upozornil na zásadní procesní pochybení, kterého
se stavební úřad dopustil již v době mezi vydáním prvního územního rozhodnutí a jeho zrušením
a z něhož se, dle jeho názoru, odvíjí další řetězící se nezákonnosti v dalším postupu správních
orgánů. Porovnáním obsahu správního spisu vedeného ve věci předmětného územního řízení a
správního spisu týkajícího se řízení o odstranění nepovolené stavby žalobců, krajský soud zjistil,
že již 27. 7. 2005 existoval v obou spisech nesoulad v otázce odstupové vzdálenosti navrhované
stavby J. L. a stavby rodinného domu žalobců včetně nepovolené přístavby. Stavebnímu úřadu
tak muselo být zřejmé, že tato odstupová vzdálenost je menší než 7 m, konkrétně šlo o 6,5 m.
Tato hodnota již nesplňovala podmínky vyplývající z ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1, dle
kterého musí být minimální odstupová vzdálenost samostatně stojících rodinných domů
minimálně 7 m. Povinností stavebního úřadu bylo tento rozpor odstranit; pokud se rozhodl, že
nejprve vydá rozhodnutí ve věci územního řízení, pak bylo jeho povinností tento nesoulad vyřešit
právě v tomto řízení a nikoliv v (současně vedeném) řízení o odstranění nepovolené stavby
žalobců. Krajský soud zdůraznil, že v době rozhodování o odstranění nepovolené stavby žalobců
bylo první územní rozhodnutí v této věci již zrušeno a druhé územní rozhodnutí dosud vydáno
nebylo, přesto však stavební úřad dodatečné povolení nepovolené stavby podmiňoval právě
podáním žádosti stavebníků (žalobců) o udělení výjimky z ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1.
Stavební úřad i žalovaný vůbec nevzali v potaz zásadní skutečnost, a sice že v době podání
žádosti o vydání územního rozhodnutí již stavba žalobců na sousedním pozemku fakticky
existovala, přičemž jednou z náležitostí návrhu na vydání územního rozhodnutí je právě
navrhované umístění stavby na pozemku, včetně uvedení jejích odstupů od hranic pozemku a od
sousedních staveb. Stavebnímu úřadu přitom nic nebránilo, aby žalobcům za porušení stavebního
povolení uložil příslušné sankce; to však na posouzení zákonnosti vydání územního rozhodnutí v
této věci nemá vliv. Za situace, kdy stavba žalobců, včetně nepovolené části, byla vzdálena od
společné hranice pozemků 2,9 m, byl nepochybně dodržen požadavek na minimální odstup
stavby od hranic pozemků, vyžadovaný §8 odst. 2 vyhlášky OTP1 (2 m), a za této situace tedy
stavebnímu úřadu nic nebránilo v tom, aby otázku o dstupových vzdáleností vyřešil v
probíhajícím územním řízení. Pokud tak neučinil, závažným způsobem porušil svou zákonnou
povinnost, což v daném případě ještě více posiluje zjištění, že řízení bylo od počátku vedeno
netransparentním způsobem, s porušením zásady písemnosti. Závěrem krajský soud konstatoval,
že nezbytným předpokladem k tomu, aby zahájení řízení o umístění stavby bylo právní
skutečností, která musí být respektována ve vztahu k jiným řízením (zde nařízení odstranění
nepovolené stavby), je bezvadný návrh na zahájení územního řízení a úplná a dalšího řízení
způsobilá projektová dokumentace zamýšlené stavby. O takový případ se však v případě řízení
vedeného na návrh J. L. zcela prokazatelně nejednalo.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, opírající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.„).
Stěžovatel uvedl, že podstatou sporu je otázka (ne)dodržení odstupových vzdáleností
mezi stavbami žalobců a osoby zúčastněné na řízení. Poté, co stručně shrnul předcházející průběh
správního řízení, konstatoval, že, v souladu s judikaturou Nejvyššího spr ávního soudu, vycházel
z předpokladu, že již ve chvíli, kdy je zahájeno územní řízení, musí stavební úřad k tomuto řízení
přihlížet (zde v řízení o odstranění nepovolené stavby), a to navíc za situace, kdy k rozhodnutí
o odstranění stavby nemuselo vůbec dojít, pokud by žalobci v jeho rámci požádali o udělení
výjimky z ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1. Stěžovatel uvedl, že sice i nadále zásadně odmítá
argumentaci krajského soudu, že otázka dodržení odstupových vzdáleností staveb měla být
řešena právě v územním řízení a nikoliv v řízení o nařízení od stranění nepovolené stavby
(kde bylo možné tuto otázku jednoduše vyřešit), za podstatné však považuje jiné právní
pochybení v úvaze krajského soudu. Dle jeho názoru má totiž zásadní vliv na celo u věc
skutečnost, že ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1 bylo k 31. 12. 2006 zrušeno, a tudíž
odstupové vzdálenosti v řízeních vedených dále dle stavebního zákona z roku 1976 již nebyly
nikterak upraveny. Přestože tedy žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 27. 1. 2009, vycházejí při posuzování odstupových vzdáleností
nemovitostí z předpokladu, že nepovolená část stavby žalobců je odstraněna, nebylo nutné,
vzhledem ke konstatované změně právní úpravy, tato rozhodnutí, i přes shora vyslovený názor
krajského soudu, rušit. V této souvislosti stěžovatel namítl, že krajský soud se s touto otázkou
v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že argumentaci stěžovatele,
dle které došlo ke zrušení ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1 a k zavedení nových
odstupových vzdáleností způsobem, kdy dne 31. 12. 2006 formálně nebylo v účinnosti žádné
ustanovení požadující určité rozestupy novostaveb rodinných domů, považují za účelovou
a nesprávnou. Dle názoru žalobců je nutno vycházet z toho, že v době vydání rozhodnutí
o nařízení odstranění nepovolené stavby (20. 12. 2006) odstupové vzdálenosti vyhláška
upravovala (§8 odst. 2 OTP1); stejně tomu bylo v době následně vydávaného odvolacího
rozhodnutí (7. 2. 2007), kdy již platily odstupové vzdálenosti dle §25 vyhlášky č. 502/2006 Sb.,
kterou se měnila vyhláška OTP1. Žalobci se v této souvislosti pozastavují nad tím, že stejný
právní názor, jaký nyní stěžovatel uplatňuje ve věci územního řízení, nezastával též v řízení
o nařízení odstranění nepovolené stavby. Postup stěžovatele navíc, popírá dosavadní judikaturu
správních soudů. Jestliže totiž byla vydána rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby,
která se opírají o podanou žádost J. L. o umístění stavby na sousedním pozemku, která však ke
dni podání žádosti nesplňovala zákonem předepsané náležitosti (a i v době po jejím doplnění byla
v rozporu se skutečnými poměry v území), byl takový postup v rozporu se zákonem. Žalobci
mají za to, že rozhodující ve věci je zjištění, že stavba navrhovaná J. L. je umístěna méně než 7
metrů od jejich (již stojící a v současné době i legálně realizované) stavby rodinného domu,
přičemž výjimka z odstupové vzdálenosti nebyla vyřízena v rámci územního rozhodnutí.
Rozsudek krajského soudu považují proto za zcela správný.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého
měla být otázka odstupových vzdáleností mezi stávající stavbou žalobců (částečně nepovolenou)
a stavbou umisťovanou v nyní posuzovaném správním řízení, vyřešena právě v řízení posledně
zmiňovaném. Za podstatnou však výslovně označuje skutečnost, že §8 odst. 2 vyhlášky OTP1
byl již ke dni 31. 12. 2007 derogován a odstupové vzdálenosti mezi stavbami v územních řízeních
dobíhajících ještě dle stavebního zákona z roku 1976 tak již nebyly stanoveny. Z tohoto důvod u
má zato, že požadavek krajského soudu na aplikaci ustanovení §8 odst. 2 citované vyhlášky
v územním řízení, završeném rozhodnutím ze dne 8. 6. 2009, byl nepřípadný a nedodržení
odstupových vzdáleností mezi stavbami rodinných domů, tak, jak bylo stanoveno citovaným
ustanovením, nemohlo představovat žádnou právní vadu. Je tedy zřejmé, že kasační argumentace
se fakticky soustřeďuje toliko na důsledky plynoucí ze stavu právní úpravy odstupových
vzdáleností umisťovaných staveb ke dni 31. 12. 2006.
Předně je nutno konstatovat, že jakkoliv byl stavební z ákon z roku 1976 ke dni
31. 12. 2006 derogován (§197 bod 3 a §198 stavebního zákona z roku 2006), z ustanovení
§190 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 vyplývá, že řízení zahájená dle předchozí právní
úpravy se (až na výjimky zde stanovené) dokončí podle dosavadních právních p ředpisů. Protože
územní řízení o umístění stavby Mgr. J. L. a M. L. bylo zahájeno již dne 1. 6. 2005 a nebylo ke dni
31. 12. 2006 pravomocně skončeno (v pořadí první územní rozhodnutí ze dne 15. 8. 2005 bylo
dne 28. 3. 2006 stěžovatelem zrušeno), muselo být dokončeno v právním režimu stavebního
zákona z roku 1976. Odstupové vzdálenosti mezi stavbami rodinných domů upravovala vyhláška
OTP1 [která byla prováděcím předpisem stavebního zákona - viz §143 odst. 1 písm. k)
stavebního zákona z roku 1976] v ustanovení §8 odst. 2. Zde pak nelze než přisvědčit stěžovateli
v tom, že vyhláškou č. 502/2006 Sb., ktero u se měnila vyhláška OTP1, bylo ustanovení §8 odst.
2 posledně zmiňované vyhlášky derogováno, a to s účinností k 31. 12. 2006. Počínaje tímto dnem
(tedy nikoliv až dnem 1. 1. 2007,) tedy již ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1 nebylo možné
aplikovat. Nová úprava odstupových vzdáleností samostatně stojících rodinných domů byla do
právního řádu začleněna až ke dni 1. 1. 2007, a to ustanovením §25 odst. 2 vyhlášky č . 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále též „vyhláška OTP2“). Fakticky tedy nastal
stav, kdy ke dni 31. 12. 2006 jakákoliv úprava odstupových vzdáleností t ohoto typu staveb
legislativně upravena nebyla. Argumentaci stěžovatele lze tedy přisvědčit potud, že pokud by dne
31. 12. 2006 bylo vydáno územní rozhodnutí, kterým by došlo k umístění rodinného domu, nebyl
by stavební úřad při svém rozhodování nikterak legislativně vázán odstupovými vzdálenostmi
staveb.
O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná a je tedy třeba posoudit, zda
stavební úřad, potažmo stěžovatel, byli v územním řízení pře kračujícím datum 31. 12. 2006
v otázce odstupových vzdáleností vázáni nějakou právní úpravou, popřípadě jakou. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že stanoví-li stavební zákon z roku 2006, že dosud neskončená
řízení se dokončí podle dosavadních předpisů, lze k tomuto intemporálnímu pravidlu vyslovit dva
obecné postuláty. Za prvé je jím umožněna aplikace pouze těch právních předpisů, které byly
derogovány až k okamžiku nabytí účinnosti nové právní úpravy; za druhé směřuje přímo pouze
k aplikaci předpisů, které správní řízení do té doby upravovaly, nikoliv nutně dalších předpisů, které
je prováděly. Jak již bylo uvedeno výše, není pochyb o tom, že stavební zákon z roku 1976 obě
tyto podmínky splňoval a jeho použití pro dosud neskončená řízení vedená v jeho režimu tedy
nic nebránilo. Pokud jde o vyhlášku OTP1, zde je zcela evidentní, že nesplňuje již podmínku
dotyku okamžiku své derogace s nabytím účinnosti derogující úpravy, neboť, jak již bylo
konstatováno, svou účinnost pozbyla dne 30. 12. 2006 ve 24.00 hod. Její aplikace v rámci dosud
neskončeného územního řízení byla tedy po tomto datu per se vyloučena. Nabízí se tedy nutně
otázka, zda bylo po datu 31. 12. 2006 možno pro potřeby územních řízení zahájených před tímto
datem aplikovat vyhlášku OTP2. Dle názoru Nejvyššího správní ho soudu ustanovení §190
odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 takový postup nepředpokládá, neboť nejde o dosavadní
právní úpravu; především však jde výslovně o prováděcí př edpis nové zákonné úpravy,
tedy stavebního zákona z roku 2006. Nelze jej tedy mechanicky aplikovat na řízení vedená
dle předcházejícího zákona.
Mohlo by se tedy zdát, že pro územní řízení zahájená přede dnem 1. 1. 2007, a do tohoto
data neskončená, skutečně při umisťování staveb neplatila žádná legislativní pravidla upravující
jejich vzájemný odstup, jak tvrdí stěžovate l. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud
(s výjimkou případu, kdy by územní rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 12. 2006, kdy vskutku
neexistovala žádná pozitivní úprava odstupových vzdáleností) nesdílí. Stěžovatel totiž zcela
přehlíží fakt, že by při této interpretaci práva došlo k naprosto absurdním situacím,
kdy by stavebníci v územních řízeních překračujících datum 1. 1. 2007 nebyli při umisťování
staveb v otázkách jejich odstupu jakkoliv omezen i, zatímco jiní stavebníci, kteří by o vydání
takového rozhodnutí požádali po tomto datu, nebo jejichž řízení bylo ukončeno
před 31. 12. 2006, by již reglementaci tohoto typu podléhali. Za situace, kdy předchozí úprava
umísťování staveb (do 30. 12. 2006) stanovovala stejný požadavek na odstupové vzdálenosti, jako
úprava recentní, došlo by přijetím právního názoru stěžovatele ke zcela neakceptovatelným
rozdílům v postavení žadatelů o vydání územního rozhodnutí i dalších účastníků řízení. Za této
situace se jako jediné přijatelné řešení jeví i v těchto případech použití odstupových vzdáleností
staveb, uvedených v ustanovení §25 vyhlášky OTP2, a to i s vědomím, že zákonodárce takový
postup evidentně nezamýšlel. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vznikla celá situace
legislativním nedopatřením, neboť není zjistitelné, zda odlišné stanovení data derogace
stavebního zákona z roku 1976 a některých ustanovení jeho prováděcího předpisu, bylo
zamýšlené; racionální důvod pro takový postup sám nenachází. Naznačenému postupu
neodporuje přitom ani výslovný požadavek nové úpravy (§190 odst. 3 stavebního zákona z roku
2006), aby řízení zahájená přede dnem jeho účinnosti byla dokončena dle dosavadních právních předpisů.
Výše již bylo uvedeno, že dosud neskončená územní řízení se vedou dle původního stavebního
zákona (pochopitelně též dle obecného předpisu upravujícího správní řízení - správního řádu),
nikoliv však dle sekundární právní úpravy, která takový zákon pouze provádí, ve smyslu
stanovení technických parametrů, které mají být při rozhodován í zohledněny. Nedochází tedy
ke kolizi takového postupu s požadavkem nové zákonné úpravy na dokončení řízení
dle dosavadních předpisů.
Shora uvedené závěry lze tedy shrnout tak, že krajský soud vskutku pochybil, pokud
stěžovateli vytkl nerespektování požadavků vyplývajících z ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky OTP1
v rámci územního řízení zahájeného na základě návrhu Mgr. J. L. a M. L. Na straně druhé se však
stěžovatel mýlí, tvrdí-li, že v době vydání jeho rozhodnutí (8. 6. 2009) nebyl v otázce
odstupových vzdáleností při umísťování nemovitostí ničím vázán.
Jakkoliv nesprávné právní hodnocení v případech, kdy jde o ratio decidendi posuzované
věci, bude zásadně důvodem pro zrušení takového soudního rozhodnutí, nemusí tomu tak být
nutně vždy. V typově obdobné věci se rozšířený senát zdejšího soudu vyslovil v tom smyslu,
že „[p]oužití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové
rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na
věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž“ (usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, publikované pod č. 1926/2009 Sb. NSS). Tento právní názor byl
vysloven ve věci, kde krajský soud nesprávně aplikoval hmotněprávní ustanovení daňového
předpisu, zatímco měl aplikovat ustanovení předpisu nového (který aplikované ustanovení
nahradil), přičemž však obě tato ustanovení byla obsahově zcela to tožná. Je tedy evidentní, že
se jedná o stejný případ jako v nyní posuzované věci, kdy krajský soud důvod pro zrušení
rozhodnutí stěžovatele spatřoval v porušení podmínek vyplývajících z ustanovení §8 odst. 2
vyhlášky OTP1, zatímco správně měl být na danou věc aplikován §25 odst. 2 vyhlášky OTP2,
přičemž obsahově nejsou mezi těmito ustanoveními žádné rozdíly. V intencích konstatovaného
názoru rozšířeného senátu zdejšího soudu je tedy možné uzavřít, že i přes pochybení krajského
soudu při aplikaci práva není třeba napadený rozsudek zrušit pro nezákonnost, neboť
i při použití správného právního předpisu by byl výsledek řízení stejný.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s ustanoven ím §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů ř ízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl- li úspěch jen částečný,
přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost
byla zamítnuta, byl stěžovatel v tomto řízení neúspěšný a právo na náhradu nákladů řízení mu
proto nenáleží. O procesní úspěšnosti lze hovořit naopak u žalobců, neboť byla zamítnuta
kasační stížnost brojící proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo vyhověno jejich žalobě.
Pokud jde o stanovenou výši přiznaných nákladů, ta je představována odměnou zástupce žalobců
(advokáta) za dva úkony právní služby (sepis a podání vyj ádření ke kasační stížnosti dvou
účastníků řízení) v celkové výši 3360 Kč [společný úkon při zastupování dvou osob - 2 krát
2100 Kč minus 20 %, dle §11 odst. 1 písm. d) a §12 odst. 4 vyhlášky číslo 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, v platném znění] a dvěma režijními paušály hotových výdajů po 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalob ců je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se přiznaná odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona číslo 235/2004 Sb., činí 752 Kč; zástupci žalobců se proto přiznávají náklady v celkové
výši 4712 Kc. Pokud se týká nákladů osob zúčastněných na řízení, v jejich případě Nejvyšší
správní soud neshledal existenci žádných skutečností, předpokládaných ustanovením §60 odst. 5
s. ř. s.; proto, v souladu s obecným pravidlem, dle kterého tyto osoby p rávo na náhradu nákladů
řízení nemají, o jejich nákladech nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu