ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.136.2011:84
sp. zn. 2 As 136/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 128/22, proti
žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 118/16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011, č. j. 10 A 148/2010
- 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce se odměna za zastupování nepřiznává .
Odůvodnění:
Městskému soudu v Praze bylo dne 12. 5. 2010 doručeno podání žalobce ze dne
10. 5. 2010 ve věci návrhu na zrušení rozhodnutí České advokátní komory. Jelikož toto podání
trpělo vadami bránícími jeho věcnému projednání a žalobce je ani přes výzvu a poučení soudu
neodstranil, městský soud je usnesením ze dne 21. 7. 2010, č. j. 10 A 148/2010 - 13, odmítl podle
§37 odst. 5 soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). Proti tomuto usnesení podal žalobce
kasační stížnost, přičemž následně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
zástupce. Městský soud žalobci usnesením ze dne 9. 12. 2010, č. j. 10 A 148/2010 – 20, přiznal
osvobození od soudních poplatků a zástupcem mu ustanovil advokáta JUDr. Františka Vavrocha.
Dne 19. 5. 2011 byla městskému soudu doručena žádost jmenovaného advokáta o zrušení
ustanovení zástupcem, odůvodněná tím, že žalobce mu neposkytoval potřebnou součinnost
a sám advokáta vyzval, aby požádal pro stěžovatele o ustanovení jiného zástupce. Městský soud
usnesením ze dne 18. 7. 2011, č. j. 10 A 148/2010 – 61, proto rozhodl, že se JUDr. Vavroch
zprošťuje zastupování žalobce v projednávané věci a byla mu přiznána odměna za zastupování
žalobce a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4800 Kč. Současně byl novým zástupcem
žalobce pro dané řízení ustanoven advokát Mgr. Václav Jindra.
Dne 4. 8. 2011 bylo městskému soudu doručeno podání žalobce ze dne 30. 7. 2011,
se kterým je, podle obsahu, třeba nakládat jako s další kasační stížností, napadající výše uvedené
usnesení městského soudu ze dne 18. 7. 2011, č. j. 10 A 148/2010 – 61.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvedl, že napadené usnesení
je usnesením ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., jímž se pouze upravuje vedení řízení,
a kasační stížnost je tak proti němu nepřípustná. Z kasační stížnosti je nicméně patrný
stěžovatelův úmysl bránit se proti tomuto usnesení; současně je však zřejmé, že si stěžovatel
nepřeje formu kasační stížnosti, ale domáhá se spíše autoremedury tohoto usnesení.
Jediný zákonem předvídaný postup, jak by Nejvyšší správní soud mohl věcně
stěžovateli vyhovět, je právě takový postup, kdy bude podání stěžovatele posouzeno jako kasační
stížnost, na jejímž základě by mohl kasační soud napadené usnesení zrušit. Soudní řád správní
nepřipouští autoremeduru soudního rozhodnutí; nesouhlasná podání proti rozhodnutím
krajských soudů ve správním soudnictví rozhoduje Nejvyšší správní soud právě prostřednictvím
řízení o kasačních stížnostech. Z těchto důvodů tedy bylo podání stěžovatele ze dne 30. 7. 2011
posouzeno, dle jeho obsahu, jako kasační stížnost.
Stěžovatel napadá usnesení městského soudu v plném rozsahu. V první řadě nesouhlasí
s formulací výroku I. předmětného usnesení, jímž byl advokát JUDr. František Vavroch zproštěn
povinnosti jej zastupovat, neboť se domnívá, že správně mělo být ve výroku uvedeno, že se ruší
výrok o ustanovení jmenovaného advokáta, a zdůrazňuje, že výrok soudu má být formulován
v právním a nikoliv v prostém jazyce. Stěžovatel dále namítá, že ve výroku II. napadeného
usnesení chybí patřičná identifikace ustanoveného advokáta; vyžaduje, aby bylo uvedeno jeho
registrační číslo u České advokátní komory. Dále má za to, že advokátu JUDr. Vavrochovi
neměla být přiznána odměna za jeho zastupování a náhrada hotových výdajů. K tomu uvádí,
že převzetí usnesení o ustanovení nelze považovat za převzetí a přípravu zastoupení jako jeden
z úkonů právní služby. Takovým úkonem není ani informování stěžovatele advokátem
o ustanovení a o možné schůzce. Pokud jde o podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti),
nejedná se podle stěžovatele o úkon právní služby; stěžovatel popírá, že by advokát takové
podání učinil a pokud ano, tak bez jeho souhlasu. Stěžovatel rovněž uvádí, že advokát nevyčíslil
a nedoložil náklady vynaložené na jeho zastupování. Závěrem podotýká, že o nákladech řízení
má být rozhodnuto až po jeho skončení; výrok III. usnesení proto považuje za předčasný.
Stěžovatel rovněž požadoval, aby do výroku napadeného usnesení byl doplněn výrok,
kterým by bylo JUDr. Vavrochovi přikázáno, aby vrátil stěžovateli listinu, kterou obdržel dne
28. 3. a aby mu bylo přikázáno informovat stěžovatele o svých „úkonech v procesu‘.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti explicitně neodkázal na konkrétní zákonné důvody
jejího podání. Z jejího obsahu je nicméně zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel nejprve namítá nevhodnou formulaci výroku, jímž byl ustanovený advokát
zproštěn povinnosti jej zastupovat, aniž by však tuto námitku podrobněji rozvedl a podřadil
ji pod příslušné ustanovení s. ř. s. Přesto je zřejmé, že stěžovatel nemá námitky proti tomu, jak
bylo soudem rozhodnuto, nýbrž právě a pouze proti způsobu, jakým byl předmětný výrok
formulován; lze se proto domnívat, že jej stěžovatel považuje za nesrozumitelný a namítá tak jeho
nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury zdejšího
soudu (viz například rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod
č. 133/2004 Sb. NSS) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové
rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vůbec soud ve věci rozhodl, případně, jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. V nyní projednávané
věci je však evidentní, že výrok I. napadeného usnesení žádným takovým nedostatkem netrpí,
neboť není vnitřně rozporný, je z něj patrné, jak soud o věci rozhodl a koho svým rozhodnutím
zavázal.
Stěžovatel dále nesouhlasí s přiznanou výší odměny za zastupování a náhradou hotových
výdajů, advokáta JUDr. Františka Vavrocha. Ze spisu městského soudu vyplývá, že jmenovaný
advokát byl stěžovateli ustanoven usnesením ze dne 9. 12. 2010, č. j. 10 A 148/2010 – 20 (toto
usnesení bylo advokátovi doručeno až dne 18. 4. 2011 – viz doručenka na rubu č. l. 38) a že dne
12. 5. 2011 nahlížel (prostřednictvím další zmocněné osoby) do soudního spisu. Přípisem ze dne
17. 5. 2011 požádal JUDr. Vavroch městský soud o zrušení svého ustanovení, k čemuž byl
vyzván samotným stěžovatelem z důvodu narušení jejich vzájemné důvěry. Městský soud mu
vyhověl a současně mu přiznal odměnu za dva úkony právní služby – převzetí a přípravu
zastoupení, ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), a za písemné podání ve věci samé dle §11 odst.
1 písm. d) téže vyhlášky. Podle písm. b) předmětného ustanovení odměna náleží za úkon právní
služby „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo
obhájce ustanoven soudem“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 1 As 41/2006 – 75 (obdobně i v usnesení ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40),
nahlížení do spisu a jeho studium, které ustanovený advokát prováděl na počátku zastupování,
je třeba pro určení odměny a náhrady hotových výdajů advokáta považovat za součást úkonu
právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu. K převzetí věci, tedy k seznámení se s ní, došlo v tomto případě při studiu spisu dne
12. 5. 2011. Pokud jde o písemné podání ve věci samé, tedy úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu, zde byla advokátovi odměna za tento úkon přiznána s ohledem
na podání ze dne 17. 5. 2011, doručené soudu dne 19. 5. 2011, jímž advokát (k výzvě městského
soudu) odstranil vady kasační stížnosti. Doplnění kasační stížnosti je nepochybně podáním soudu
ve věci samé. Pokud jde o náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
ta je (jako paušál) spojena s uskutečněným úkonem právní služby. Z těchto důvodů není třeba
dokládat vynaložení těchto výdajů (nákladů). I pokud stěžovatel namítal, že advokát učinil toto
podání bez jeho souhlasu, nelze postupu ustanoveného advokáta ničeho vytknout. Ustanovený
advokát je povinen činit veškeré úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo
oprávněných zájmech újmu. Jinými slovy řečeno, advokát je povinen činit jménem zastoupeného
klienta potřebné procesní úkony, i když v danou chvíli nemá žádné jeho pokyny; je totiž povinen
dbát o to, aby klient neutrpěl procesní újmu, ke které by v projednávané věci došlo, neboť
v případě nedodržení lhůty pro doplnění kasační stížnosti hrozí její odmítnutí, čili procesní
neúspěch stěžovatele.
Jelikož městský soud v napadeném usnesení uvedl, za jaké úkony právní služby odměnu
přiznal, lze jeho rozhodnutí považovat za přezkoumatelné a věcně správné. Skutečnost,
že zastoupení stěžovatele advokátem nepřineslo očekávaný výsledek, je z tohoto pohledu
irelevantní. Vzhledem k tomu, že advokát, jenž byl zproštěn povinnosti zastupovat stěžovatele,
již nebyl dále povinen ani oprávněn činit jeho jménem v předmětném řízení jakékoliv další právní
úkony, bylo o výši odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů rozhodnuto současně
s jeho zproštěním.
Stěžovatel konečně brojí i proti tomu, že byl jeho zástupcem pro dané řízení ustanoven
advokát, který nebyl ve výroku II. dostatečně identifikován registrační číslem České advokátní
komory. K tomu se uvádí, že nově ustanovený advokát byl napadeným usnesením identifikován
co do jména, příjmení, a sídla jeho advokátní kanceláře. Nejvyšší správní soud nemá pochyb
o tom, že taková identifikace postačuje k tomu, aby mohl účastník řízení ustanoveného advokáta
nezaměnitelně ztotožnit a kontaktovat. Ostatně předcházející advokát JUDr. Vavroch byl při
ustanovení identifikován obdobně a stěžovatel byl schopen jej ztotožnit a písemně s ním
komunikovat (jak se podává z korespondence na č. l. 49 a 50 soudního spisu). Tuto argumentaci
stěžovatele tak lze označit za zcela účelovou a bezpředmětnou.
Pokud stěžovatel požadoval, aby městský soud doplnil do napadeného usnesení výrok
o tom, že se JUDr. Vavrochovi přikazuje, aby vrátil stěžovateli listinu, kterou obdržel dne
28. 3 a aby mu bylo přikázáno informovat stěžovatele o svých úkonech v procesu, nelze než
konstatovat, že tyto požadavky jdou za rámec pravomoci soudů ve správním soudnictví.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak,
že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem pro řízení o kasační
stížnosti, které je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 127/2011, advokáta. Vzhledem
k tomu, že toto řízení o kasační stížnosti úzce souvisí s řízením nynějším, neboť obě tato řízení
vyvstala v rámci téhož řízení před městským soudem, vycházel zdejší soud z toho, že ustanovený
advokát zastupuje stěžovatele i v nyní projednávané věci. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci však Nejvyšší správní soud
ustanovenému zástupci odměnu za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu
vyplývá, že žádný úkon právní služby, za který odměna podle §11 advokátního tarifu náleží,
nevykonal. K tomu lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2005,
č. j. 7 Azs 125/2005 – 37. Úkony, které ustanovený advokát vykonal, se váží k řízení vedenému
pod sp. zn. 2 As 127/2011.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu