ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.21.2011:166
sp. zn. 2 As 21/2011 - 166
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: JUDr. J. B.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 6 Ca
158/2007 - 115,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 6 Ca 158/2007 - 115,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Podstata případu
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 11. 4. 2007, zn. SPR-0027/06-34,
UOOUX000HK9T.
[2.] Citovaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele podaný proti rozhodnutí Úřadu
pro ochranu osobních údajů („žalovaný“) ze dne 22. 12. 2006, zn. CJ15962/06UOOU. Tímto
rozhodnutím mu žalovaný uložil pokutu ve výši 25 000 Kč za porušení ustanovení §5 odst. 1
písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Konkrétně
se stěžovatel měl dopustit toho, že porušil povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu
s účelem, k němuž byly shromážděny, a tím spáchal správní delikt podle ustanovení §45 odst. 1
písm. c) cit. zákona.
[3.] Tohoto pochybení se dopustil tím, že v souvislosti s poskytováním právní pomoci
při vymáhání pohledávek Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., jako zpracovatel údajů dlužníků
uvedl v tiskovém prohlášení Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák ze dne 14. 4. 2006,
že po redaktorce České televize N.F. byla touto advokátní kanceláří v šesti případech vymáhána
pohledávka za nezaplacené jízdné a pokuty vůči dopravnímu podniku, a to včetně uvedení dlužné
částky, příslušného soudu, spisové značky případu a data uhrazení této částky. Tímto sdělením
bylo reagováno na zprávu odvysílanou v pořadu Události a poté i Události a komentáře, jejímž
obsahem bylo sdělení, že dopravní podnik a uvedená advokátní kancelář v minulosti uzavřely
smlouvu o zastupování, spočívající ve vymáhání pokut od tzv. černých pasažérů. Tato smlouva je
prý však pro dopravní podnik velmi nevýhodná, jelikož většinu vysouzené částky získávají
advokáti.
II. Námitky stěžovatele
[4.] Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím doplnění uplatňuje důvody zakotvené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5.] Stěžovatel se domnívá, že advokát, poskytující právní službu, nespadá do působnosti
zákona o ochraně osobních údajů. Navíc jsou požadavky obsažené v tomto zákoně odporující
zákonu o advokacii. Městský soud tuto argumentaci odmítl a ignoroval tak názor, obsažený
ve svých dvou vlastních rozhodnutích, v odborné publikaci, ve stanovisku Ústavu státu a práva
a ve stanovisku představenstva ČAK (viz Věstník ČAK č. 3/2000). Přitom platí, že advokát není
oprávněn ověřovat pravdivost údajů, které mu poskytuje klient, a to včetně těch, které mají
sloužit k identifikaci protistrany – dlužníka. K tomu odkazuje stěžovatel na „Pravidla
profesionální etiky a soutěže advokátů ČR“, přijatá Českou advokátní komorou v roce 1996.
Navíc, tyto údaje používá advokát nahodile a striktně v intencích pokynů klienta. Přitom
ani klient ve většině případů není správcem osobních údajů a o jejich použití rozhoduje výhradně
klient.
[6.] Argumentace městského soudu by údajně vedla k tomu, že převzetím podkladů od klienta
advokátem by se jednalo o činnost spadající do působnosti zákona o ochraně osobních údajů.
Přitom pro advokáta není vůbec důležité, zda se jedná o osobní údaje. Jakkoliv lze souhlasit s tím,
že zveřejnění dlužníků může představovat zásah do jejich osobnostních práv, není tomu
tak automaticky, a pokud s tím souhlasí klient, nejde o porušení zákona o ochraně osobních
údajů. Souhrnně řečeno, vymáhání pohledávek nepředstavuje operaci s osobními údaji. V daném
případě tak došlo k nežádoucímu stavu, kdy je stěžovatel jako advokát postihován státním
orgánem za to, že respektuje stanovisko svého stavovského orgánu.
[7.] Stěžovatel zdůrazňuje, že v minulosti stejný soud judikoval, že zákon o ochraně osobních
údajů ze své působnosti vylučuje náhodné zpracování osobních údajů bez jakéhokoliv systému,
což je právě typické pro činnost advokáta. S touto odchylnou judikaturou se však v rozsudku
napadeném nyní projednávanou kasační stížností vůbec nevypořádal.
[8.] Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že se nemohl v řízení
účinně bránit, a to s ohledem na povinnou mlčenlivost advokáta. Pokud totiž státní úředník
prohlásil, že advokát porušil údajnou povinnost a pokusil se jej kontrolovat, vystavil jej tím
situaci, kdy buď poruší svoji zákonnou povinnost mlčenlivosti anebo se nemůže dostatečně
bránit (např. uvést, jaký pokyn dostal od klienta). To považuje za další argument pro tvrzení,
že advokát není podřízen zákonu o ochraně osobních údajů. Může totiž nastat i takový případ,
kdy by advokát zastupoval klienta vedoucího spor s Úřadem pro ochranu osobních údajů
a tento by advokáta šikanoval. Bylo ostatně namítáno, že důvodem předmětného řízení byla
publikace několika článků JUDr. Tomášem Sokolem, který v nich dovozoval, že Úřad není
oprávněn provádět kontrolu advokátů a že si usurpuje oprávnění, které nemá. Lze tak
přinejmenším spekulovat, zda se nejednalo o záminku, jak v dané věci ukázat „sílu“ státního
orgánu.
[9.] Námitky uplatňuje stěžovatel rovněž k podjatosti pracovníků žalovaného. Tvrdí,
že primární šetření prováděla podjatá osoba (PhDr. M.), což však účastník řízení zpočátku
nevěděl. Podjatost této inspektorky dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že do spisu přidala
kritický článek vůči Úřadu pro ochranu osobních údajů. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací
městského soudu, že protokol o kontrole byl pouze jedním z podkladů pro vydání správního
rozhodnutí a o vyloučení dotčené inspektorky nebylo třeba samostatně rozhodovat, jelikož
v řízení již neměla postavení úřední osoby. Tvrdí, že výsledky inspekce byly touto podjatostí
ovlivněny, nicméně žalovaný z nich přesto vycházel.
[10.] Za demagogickou označuje stěžovatel argumentaci městského soudu, podle níž nebyl
stěžovatel postižen za to, že se nevyjádřil a nepředložil požadované doklady, neboť žalovaný
potřebné důkazy získal od Dopravního podniku. Stěžovatel totiž neargumentoval, že byl postižen
za svoji nespolupráci, nýbrž že se s ohledem na svoji mlčenlivost nemohl vyjádřit k tvrzením
žalovaného a ani je vyvracet. Žalovaný totiž např. uváděl, že advokát nebyl oprávněn osobní
údaje N. F. zveřejnit, neboť je nezískal k tomuto účelu. Stěžovatel se však domnívá, že úkolem
Úřadu pro ochranu osobních údajů je dohlížet nad dodržováním zákona o ochraně osobních
údajů, nikoliv hodnotit, zda zveřejněním určitých údajů došlo k zásahu do práva na ochranu
osobnosti jiné osoby.
[11.] Stěžovatel dále uvádí, že žalovaný vůbec nepochopil vztah mezi advokátem a jeho klientem.
O tom svědčí i to, že dotaz, zda byl stěžovatel zbaven mlčenlivosti, byl vznesen pouze na členy
stávajícího představenstva Dopravního podniku a nebylo vzato do úvahy, že mandátní smlouva
byla uzavřena v roce 1993, tj. za existence jiného představenstva, které ho mohlo pro futuro zbavit
mlčenlivosti. Přitom stěžovatel žádnou takovou konkrétní osobu, která by jej této povinnosti
zbavila, nemohl označit.
[12.] Stěžovatel tvrdí, že účel shromažďování a zpracování osobních údajů určuje klient
a advokát pouze přebírá takové osobní údaje, které jsou zapotřebí z hlediska uplatnění jeho
právního nároku. Jakýkoliv jiný výklad prý fakticky vede k tomu, že stát kontroluje, co klient
advokátovi svěřil, a zbavuje tak klienta ústavního práva – práva na poskytnutí právní služby.
To považuje stěžovatel za ústavně právní aspekt celé kauzy, neboť žalovaný se pokouší svým
rozhodnutím relativizovat povinnou mlčenlivost advokáta.
[13.] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že se v daném případě jednalo stále o osobní údaje, ačkoliv
byly vyhlášeny veřejně. Pokud totiž byla „majetková delikventka“ N. F. opakovaně odsouzena
k zaplacení dlužného jízdného a pokuty, byla informace o tom zveřejněna. Nedošlo přitom ke
zveřejnění bydliště, rodného čísla, data narození ani ničeho podobného. Údaje zveřejněné
v soudním řízení totiž již nemohou požívat ochrany jako osobní údaje. Věřitel proto může
použít osobní údaje dlužníka i takovým způsobem, že je zveřejní, přičemž tímto zveřejněním je
třeba rozumět podání žaloby, jejich uvedení v kontextu nabídky na postoupení pohledávky,
případně prostým zveřejněním seznamu dlužníků, pokud lze tímto způsobem dosáhnout
uspokojení pohledávky. Zveřejněním sui generis je i podání návrhu na zahájení insolvenčního
řízení. Střetávají se tak dvě ústavně zaručená práva: právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním a zveřejňováním údajů (čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále též
„Listina“) a svoboda projevu (čl. 17 Listiny).
[14.] V daném případě „redaktorka F. zcela zřetelně v souvislosti s tím, že v několika případech opakovaně
musela zaplatit pokutu a přirážku k jízdnému za cestu dopravním prostředkem bez příslušného dokladu a
dokonce proti ní pro nerespektování soudního rozhodnutí byla vedena exekuce natočila následně reportáž, v níž
zcela lživě a nepravdivě informovala veřejnost o způsobu vyúčtování poskytovaných právních služeb“. Reakcí na
toto osočení byla obrana „poukazem na to, co je ve věci nejpodstatnější“ – totiž, že N. F. nemůže být
zdrojem objektivních informací.
[15.] Stěžovatel odmítá i argument městského soudu, dle něhož při poskytování rozhodnutí
soudů podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou tato rozhodnutí
anonymizována. Má totiž za to, že pro anonymizaci těchto rozhodnutí není dán žádný důvod
a v tomto směru se dovolává publikace „Judikatura a právní argumentace“ editorů M. Bobka,
Z. Kühna a R. Polčáka a také nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 a I. ÚS 1885/09
(všechna rozhodnutí ÚS jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) z nichž plyne, že podmínkou
poskytnutí rozhodnutí není jeho anonymizace.
III. Vyjádření žalovaného
[16.] Úřad pro ochranu osobních údajů ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v daném
případě není rozhodující, zda se zákon o ochraně osobních údajů vztahuje na advokátní profesi
jako takovou. Přesto se stěžovatel mýlí, pokud dovozuje absolutizaci advokátského stavu.
Ve skutečnosti jde pouze o to, že se na advokáta v postavení správce osobních údajů nevztahuje
oznamovací povinnost podle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů. Z toho však
ještě nelze dovodit, že se na advokáty tento zákon nevztahuje vůbec. Je totiž třeba vnímat právní
řád jako celek a vztahy mezi jednotlivými právními předpisy řešit dle obvyklých výkladových
metod. Takto viděno není zákon o ochraně osobních údajů vyloučen ve vztahu k zákonu
č. 85/1996 Sb., o advokacii, jako celek a advokát samozřejmě může vystupovat v postavení
zpracovatele osobních údajů.
[17.] K nyní projednávanému případu žalovaný uvádí, že skutkové okolnosti jsou nesporné.
Námitka neprokázání, že Dopravní podnik nedal stěžovateli souhlas k užití předaných údajů
i k jinému účelu než dle mandátní smlouvy, byla uplatněna opožděně. Přesto žalovaný tvrdí,
že dotaz na představenstvo akciové společnosti z povahy věci směřuje „na všechny příčky
společnosti“, a pokud je proto odpověď záporná, lze mít důvodně za to, že nikdo tento souhlas
stěžovateli nedal. Možnost, že tento souhlas mohli dát předchozí představitelé Dopravního
podniku, považuje žalovaný za nepřípadný, jelikož je nepodstatné, která konkrétní osoba
by tento souhlas vyslovila.
[18.] Žalovaný nesouhlasí ani s argumentací týkající se kolize čl. 10 a 17 Listiny, a to z důvodu
testu proporcionality. I když má totiž každý právo bránit svoje dobré jméno, nelze tak činit
v rozporu s právními předpisy, k čemuž právě v tomto případě došlo.
[19.] Konečně k tvrzení ohledně údajné podjatosti inspektorky PhDr. M. žalovaný uvádí, že
kontrola byla provedena plně v souladu se zákonem a že proti jejímu výsledku stěžovatel
neuplatnil námitky, ač si tohoto svého práva jako advokát musel být vědom.
[20.] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Vlastní argumentace soudu
[21.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[22.] Především je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil několik kasačních důvodů, nicméně
s ohledem na povahu řešeného případu je vhodnější strukturovat toto odůvodnění nikoliv
striktně podle nich, nýbrž podle jednotlivých námitek. Argumentaci stěžovatele tak lze rozčlenit
do několika částí: (1.) výluka činnosti advokátů z působnosti zákona o ochraně osobních údajů,
(2.) procesní pochybení v průběhu správního řízení a (3.) povaha sdělených informací.
[23.] První námitka je nejzásadnější: stěžovatel tvrdí, že se na činnost advokáta vůbec nevztahuje
zákon o ochraně osobních údajů, jelikož účel shromažďování a zpracování osobních údajů určuje
výhradně klient a advokát je vázán mlčenlivostí.
[24.] K tomu soud konstatuje, že z textu zákona o ochraně osobních údajů takovou
výluku přímo dovodit nelze. Působnost tohoto zákona je totiž koncipována velmi široce
a vztahuje se – kromě orgánů veřejné moci - i na fyzické a právnické osoby, které zpracovávají
osobní údaje (§3 odst. 1), pokud se samozřejmě nejedná o zpracování výlučně pro osobní
potřebu fyzické osoby, případně nejde jen o nahodilé shromažďování osobních údajů. Zákon
tedy osobu advokáta ze své působnosti nevylučuje, jelikož se jedná o fyzickou osobu a při výkonu
svojí profese osobní údaje nezpracovává výlučně pro svoji osobní potřebu. V řadě a možná
dokonce ve většině případů činnost advokátů představuje „nahodilé“, nikoliv systematické,
shromažďování osobních údajů, a tady se na ně skutečně citovaný zákon nevztahuje. Stejně
tak ale existují případy, kdy advokáti zpracovávají osobní údaje systematicky, protože pokud
by tak nečinili, nehájili by dostatečně zájmy svého klienta. Zdejší soud má za to, že zpracovávání
databáze dlužníků dopravního podniku představuje typický příklad zpracovávání osobních údajů,
spadající do působnosti uvedeného zákona.
[25.] Osobní údaj tento zákon definuje jako jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo
určitelného subjektu údajů. „Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů
přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho
fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“ [§4 písm. a)].
Zpracováním osobních údajů se rozumí „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo
zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním
osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo
pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo
kombinování, blokování a likvidace“ [§4 písm. e)].
[26.] Je třeba ovšem současně uvést, že z ustanovení §18 odst. 1 písm. b) cit. zákona plyne,
že se na zpracovatele osobních údajů nevztahuje oznamovací povinnost v případě zpracování
uloženého zvláštním zákonem nebo jestliže je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv
a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona. Zdejší soud zastává ve shodě se žalovaným
názor, že tato výjimka z oznamovací povinnosti se vztahuje i na advokáty při výkonu jejich
profese. Z povahy věci je totiž zřejmé, že advokát nezpracovává osobní údajně samoúčelně,
nýbrž právě z důvodu uplatnění práv a povinností za svého klienta, a zmíněná oznamovací
povinnost se ho proto netýká.
[27.] Nejvyšší správní soud tak činí dílčí závěr, že ze zákonné úpravy nelze dovodit výluku
působnosti zákona o ochraně osobních údajů na profesi advokátů, nýbrž toliko výjimku
ze zmíněné oznamovací povinnosti. Je totiž třeba mít na zřeteli, že advokátní profese není tak
specifická či ojedinělá, jak se snaží dovodit stěžovatel. Lze dokonce říci, že povinnost
mlčenlivosti, resp. přinejmenším diskrétnosti, je typická i pro všechny ostatní profese, v nichž
se pracuje s osobními údaji. Týká se činností vykonávaných ve zdravotnictví, v ozbrojených
složkách, daňovém poradenství, psychologů, školství i činnosti kněžské. Stěžovatel se proto mýlí,
pokud má za to, že koncepce zákona o ochraně osobních údajů je vytvářena tak, že jeho
působnost může implicitně, pouze poukazem na povahu určité činnosti, zcela vyloučit jiný zákon.
Jeho působnost je totiž definována obecně s tím, že pouze v určitých případech se nepoužijí
některá ustanovení tohoto zákona, nikoliv zákon celý (viz §3 odst. 6).
[28.] Stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na stanovisko představenstva ČAK ze dne
10. října 2000, z něhož plyne, že „zákon č. 101/2000 Sb. se na výkon advokacie, tj. poskytování právních
služeb advokáty, nevztahuje. K tomuto závěru dospělo v podstatě ze shodných důvodů, které jsou uváděny v článku
JUDr. S., uveřejněném v č. 10/2000 Bulletinu advokacie.“ K tomu je třeba doplnit, že článek, na který
bylo odkázáno, představoval polemiku T. S. s textem P. M., který byl ve stejném časopise
publikován pod názvem „Ochrana osobních údajů v českém právní řádu“.
[29.] Jak nicméně plyne z citovaného článku T. S., je spatřována výluka zákona o ochraně
osobních údajů pro činnost advokátů v ustanovení §16 odst. 1 a §21 odst. 1 zákona o advokacii.
Podle §16 odst. 1 je advokát „povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho
pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem;
o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.“ Podle §21 odst. 1 je advokát „ povinen zachovávat
mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.“
[30.] Soud má za to, že stěžovatel ve své argumentaci příliš klade důraz na ochranu práv
a oprávněných zájmů svého klienta a zcela opomíjí, že pokyny klienta není vázán, pokud jsou
protiprávní. Zakládá totiž svoji argumentaci na tvrzení, že je vázán profesní mlčenlivostí,
a naznačuje, že není vyloučeno, že předmětné tiskové prohlášení vydal na základě pokynu
klienta, a proto za ně nemůže být sankcionován. Zde soudu nezbývá než připomenout, že takto
vedená argumentace by mohla vést k absurdním důsledkům, kdy by např. advokát po spáchání
trestného činu odmítal za něj nést odpovědnost poukazem na profesní mlčenlivost. Soud má
za to, že zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná: ani prosazování zájmů klienta
a sledování jeho pokynů nesmí vést k vědomému porušování právního řádu. Pokud by tomu tak
nebylo, nic by advokátovi nemohlo zabránit např. v umlčení svědka, vypovídajícího proti jeho
klientovi v trestním řízení.
[31.] Druhá námitka se týká tvrzených procesních pochybení v průběhu správního řízení.
Zde stěžovatel namítá podjatost inspektorky PhDr. M. a dalších kontrolorů, dovozovanou
z toho, že ve spise je založen krátký článek T. Sokola, publikovaný v rubrice „Názor“ v časopise
Právní rádce č. 5/2006. Obsahem tohoto textu je kritické vyjádření k postupu Úřadu pro ochranu
osobních údajů ve vztahu k jeho advokátní kanceláři, kdy se např. píše o „míře právního bezvědomí
oficiálů této instituce, kteří zjevně nepochopili, co je principem a důvodem advokátní mlčenlivosti“. Jak k tomu
však správně uvedl městský soud, o této námitce podjatosti bylo samostatně rozhodnuto a byl
zamítnut i následně podaný rozklad. Navíc tato námitka byla uplatněna až po ukončení kontroly
u stěžovatele a po sepsání kontrolního protokolu (zn. CJ 08319/06UOOU).
[32.] Z hlediska kasačního soudu je dále třeba vidět, že vada správního řízení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. by mohla vést ke zrušení napadeného rozsudku
městského soudu pouze tehdy, jestliže by dosahovala takové intenzity, že by mohla reálně
ovlivnit zákonnost vydaného správního rozhodnutí. To se však v nyní projednávaném případě
zjevně nestalo, protože ani sám stěžovatel nepopírá skutkové okolnosti, tzn. že předmětné
prohlášení skutečně vydal a že při něm vycházel z informací, s nimiž disponoval. Otázka,
zda tak učinil na výslovný pokyn svého klienta, je v kontextu shora uvedeného zástupná,
neboť pokud by tímto prohlášením byl porušen zákon, nesměl tak stěžovatel učinit
ani na zmíněný pokyn.
[33.] Argumentace stěžovatele, který tvrdí, že z výsledků kontroly neměl žalovaný z důvodu
podjatosti inspektorů vůbec vycházet, je velmi nepřesvědčivá. Z obsahu spisu totiž plyne,
že žádný z podkladových materiálů, které byly následně použity pro vydání správního rozhodnutí,
stěžovatel nezpochybnil (mandátní smlouva, obsah předmětného prohlášení atp.). Pokud měl
stěžovatel za to, že měly být využity i podklady další, nic mu v jejich navržení nebránilo, jelikož
byl k předložení případných dalších důkazů opakovaně vyzýván. Jestliže tak neučinil s poukazem
na absolutní výluku zákona o ochraně osobních údajů na profesi advokáta, nelze z postupu
žalovaného dovozovat vady správního řízení.
[34.] Poslední námitkou je povaha zveřejněných informací. Stěžovatel k tomu ve správním
i v soudním řízení uváděl, že předmětné údaje byly již zveřejněny v soudních řízeních, a nemohly
proto dále požívat ochrany podle zákona o ochraně utajovaných skutečností. Na to městský soud
zareagoval tak, že samotná skutečnost veřejného vyhlášení rozsudku ještě neznamená, že údaje
v něm uvedené mohou být třetími osobami používány bez respektování zákonné ochrany.
[35.] Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace případu, předmětné tiskové prohlášení
ze dne 14. 4. 2006 obsahovalo kromě ohrazení vůči reportáži České televize rovněž kritické
vyjádření na adresu redaktorky N. F. („notorická černá pasažérka“), podložené poukazem na pět
rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a jedno Okresního soudu v Liberci s uvedením
spisových značek, peněžních částek, k jejichž zaplacení byla jmenovaná rozhodnutími soudu
zavázána, a data zaplacení, z nichž u jedné částky je doplněno, že k zaplacení došlo po pohrůžce
exekuce.
[36.] Nejvyšší správní soud má za to, že citované informace spadají pod pojem „osobní údaj“,
který zákon definuje jako jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitelného subjektu
údajů. V daném případě byla totiž N. F. identifikována jménem a příjmením (včetně dívčího),
což ji - i s ohledem na veřejnou známost díky práci v České televizi – dostatečně identifikuje.
Předmětná informace o postihu za opakovanou „jízdu načerno“ pak představuje informaci
vymezenou v ustanovení §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.
[37.] Tento zákon dále definuje zpracování osobních údajů, a to zejména jako shromažďování,
ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úpravu nebo pozměňování, vyhledávání, používání,
předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměnu, třídění nebo kombinování, blokování
a likvidaci. V daném případě je zřejmé, že předmětné tiskové prohlášení představovalo
zpracování osobních údajů, a to ve smyslu jejich předávání, šíření, případně zveřejňování.
[38.] Podle čl. 10 odst. 3 Listiny platí, že každý má „právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Na tomto místě je třeba uvést,
že tato ochrana je prováděna ve formě soukromoprávní i veřejnoprávní. V rovině
soukromoprávní je třeba na prvním místě uvést ochranu osobnosti podle ustanovení §11
a násl. občanského zákoníku, čemuž odpovídají příslušné procesní prostředky. Zde postačuje
omezit se na konstatování, že správnímu soudu nepřísluší jakkoliv se vyjadřovat k obsahu
prezentovaného tiskového prohlášení z hlediska pravdivosti faktických tvrzení či formy
a přiměřenosti vysloveného vlastního názoru; to by bylo právě předmětem civilního řízení
na ochranu osobnosti, pokud by je dotčená samozřejmě iniciovala.
[39.] V rovině veřejnoprávní existuje celá paleta možností ochrany, kterou na ústavní úrovni
zaručuje citovaný čl. 10 odst. 3 Listiny, a zde postačuje toliko odkázat na prostředky trestního
zákoníku, tiskového zákona, zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
a v neposlední řadě i nyní aplikovaného zákona o ochraně osobních údajů. Společným znakem
úspěšného domáhání se ochrany je však i v tomto případě „neoprávněnost“ zveřejňování těchto
údajů.
[40.] Právě tento aspekt Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nezjistil a v tomto
ohledu shledal kasační stížnost důvodnou. Ze shora uvedeného je totiž zřejmé, že stěžovatel
v předmětném tiskovém prohlášení neuvedl žádné jiné osobní údaje o N. F., než ty, které přímo
plynou z příslušných soudních pravomocně skončených řízení. Z čl. 96 odst. 2 Ústavy přitom
plyne, že „rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně“, takže informace o tom, že byl nějaký rozsudek
vynesen, nelze a priori považovat za osobní údaj, který by nesměl být zveřejněn. Jinak řečeno,
došlo ke zveřejnění jen těch informací, které by si mohl s vynaložením přiměřené snahy opatřit
prakticky každý, a to např. nahlédnutím na úřední desku příslušných soudů, účastí při jejich
veřejném jednání anebo vyžádáním rozsudků podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
To znamená, že stěžovatel nezveřejnil žádné jiné informace, než informace veřejně dosažitelné.
Jakkoliv proto Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že je stěžovatel získal z databáze svého
klienta, nejednalo se o údaje nedostupné i z jiných zdrojů.
[41.] Zdejší soud přitom nesdílí názor stěžovatele, že údaje zveřejněné v soudním řízení
již nadále vůbec nemohou požívat ochrany jako osobní údaje, a může s nimi proto být libovolně
nakládáno. Je totiž třeba vždy bedlivě odlišovat, o jaké údaje se jedná a ke komu se vztahují.
Je tak jistě kvalitativně jiná situace u osobních až intimních údajů, týkajících se osoby
poškozeného (vyostřeně řečeno, např. týraného dítěte či znásilněné ženy) a naopak pravomocně
odsouzeného pachatele trestného činu. Navíc, citovaným čl. 96 odst. 2 Ústavy stanovená
veřejnost vyhlašování rozsudku je něco kvalitativně jiného než další veřejné šíření informací,
v tomto rozsudku obsažených. Jestliže totiž smyslem a plně legitimním důvodem veřejnosti
vyhlašování rozsudků je transparentnost justice a preventivní působení práva, nelze z toho
fakticky dovozovat, že by tyto rozsudky měly sloužit současně i třeba jako prostředky
ke skandalizaci či dehonestaci dotčených osob. Podobný závěr plyne i z judikatury Ústavního
soudu, na kterou stěžovatel odkazuje (nález Pl. ÚS 2/10, podobně nález sp. zn. IV. ÚS 154/97),
podle níž „při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti
a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů,
aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým.“
[42.] Jakkoliv je třeba stěžovateli přisvědčit potud, že faktická situace tenduje k ústupu od striktní
anonymizace prakticky čehokoliv v soudních rozhodnutích (byť v tomto směru české soudy
stále nejsou jednotné), je třeba od sebe odlišovat nezbytnost transparentnosti soudních
rozhodnutí od některých osobních údajů, jejichž publicita by se skutečně mohla nedůvodně
a nepřiměřeně dotknout individuální právní sféry dotčených osob. Nejvyšší správní soud se proto
nedomnívá, že existuje jednoduché řešení, spočívající v paušálním zveřejňování celého obsahu
všech soudních rozhodnutí, a to v neanonymizované podobě (ostatně, ani Evropský soud
pro lidská práva, na který stěžovatel poukazuje, zcela neustoupil od anonymizace rozsudků tam,
kde si účastníci řízení nepřejí zveřejnění svých jmen). Zastává naopak názor, že je třeba
konkrétní případy hodnotit daleko citlivějším způsobem.
[43.] Při těchto svých úvahách zvažoval soud i další aspekty daného případu. Především, není
jeho úkolem hodnotit soukromoprávní aspekty kroku stěžovatele spočívajícího ve vydání
tiskového prohlášení, tj. vůbec nehodnotil, zda - a pokud ano, jaká – újma by mohla zveřejněním
těchto informací, resp. připojeným komentářem k nim, být N. F. způsobena. Zde je skutečně
namístě oddělovat veřejnoprávní regulativní funkci úpravy osobních údajů od roviny
soukromoprávní, založené na vlastní aktivitě a obraně dotčených subjektů.
[44.] Za druhé, soud přihlédl k tomu, že se nejednalo o osobní údaje, chráněné pro některý
ze zvláštních legitimních důvodů, jako by tomu bylo třeba u řízení ve věcech dětí a mladistvých,
resp. nešlo ani o ochranu osoby poškozeného. V daném případě se totiž jednalo o poměrně
banální civilněprávní spory, kde bylo N. F. uloženo zaplatit jízdné se sankcí. Ostatně, právě i
s ohledem na veřejnou známost N. F., ji není třeba chránit zvýšeným způsobem ve shora
naznačeném smyslu.
[45.] Za třetí, významným aspektem daného případu je motivace stěžovatele k vydání
předmětného tiskového prohlášení. Z okolností případu je totiž zřejmé, že dané osobní údaje
nebyly zveřejněny samoúčelně, nýbrž v bezprostřední reakci na reportáž odvysílanou v České
televizi a spojenou právě s osobou redaktorky F., jíž se tyto údaje týkaly. Stěžovatel, který zde
hájil zájmy své a svého klienta, se tak na základě určitých faktických tvrzení pokusil zpochybnit
obsah této reportáže, a to např. i vysloveným názorem, že „lze spekulovat o tom, zda ke zpracování
tématu paní redaktorku neinspirovalo zaplacení poslední pokuty.“ Jinak řečeno, je třeba odlišovat situace,
kdy ke zveřejňování informací plynoucích ze soudních rozhodnutí dochází svévolně, jen např.
z důvodu skandalizace jiné osoby, od případů legitimních, chráněných ústavně zaručenou
svobodou projevu.
[46.] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud shledal, že osobní údaje obsažené v předmětném
tiskovém prohlášení (1.) byly dostupné i z jiných zdrojů než z databáze, kterou stěžovatel
disponoval, (2.) tyto informace nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3.) důvod jejich zveřejnění
nebyl samoúčelný, nýbrž spočíval výhradně v reakci na mediální zpochybnění korektnosti,
případně dokonce zákonnosti činnosti stěžovatele a jeho klienta. Proto dospěl k závěru, že tato
třetí stížnostní námitka je důvodná a v tomto směru je napadený rozsudek městského soudu
nezákonný pro nesprávnost posouzení řešené právní otázky. Stěžovatel se totiž nedopustil
zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu
ustanovení §45 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, za něž byl postižen.
V. Shrnutí
[47.] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace dospěl
k závěru, že třetí uplatněný stížnostní důvod (povaha sdělených informací) je opodstatněný
a v tomto směru shledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto jej podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je tento soud vázán shora uvedeným právním
názorem.
[48.] V novém rozhodnutí rozhodne městský soud též o nákladech řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu