ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.4.2010:97
sp. zn. 2 As 4/2010 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
MEDICUS - STAV, s. r. o., se sídlem Nýrsko, Klatovská 590, zastoupeného JUDr. Jiřím
Žižkou, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 1, proti žalovanému Krajskému úřadu
Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, za účasti osob zúčastněných na řízení:
1) Ing. B. H., a 2) Města Kdyně, se sídlem Kdyně, Náměstí 1, zastoupeného Mgr. Lukášem
Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2009, č. j. 57 Ca 25/2008 - 50, ve znění
opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2009, č. j. 57 Ca 25/2008 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasač ní stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2008, č. j. RR/3737/07 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný podle ustanovení §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce ze dne
28. 11. 2007, směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Kdyně (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 14. 4. 2005, č. j. 604/04/V, kterým bylo Ing. B. H., podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), nařízeno odstranění rozestavěné stavby „soukromé tělocvičny“ na
pozemku p. č. 378/2 v k. ú. Kdyně u objektu č. p. 91 „Zámeček“, ve Kdyni, S. ulice (dále též jako
„předmětná stavba“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou,
který ji rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, č. j. 57 Ca 25/2008 - 50, ve znění usnesení ze dne
25. 9. 2009, č. j. 57 Ca 25/2008 – 68, zamítl.
S ohledem na velmi komplikovanou skutkovou situaci v této věci, je vhodné nejprve
podrobněji zrekapitulovat skutkový stav, ze kterého krajský soud při svém rozhodování vycházel.
Dne 24. 10. 1994 podal B. H. (otec Ing. B. H.) stavebnímu úřadu návrh na vydání
územního rozhodnutí o umístění stavby „soukromé tělocvičny“ na pozemku p. č. 378/2, v k. ú.
Kdyně. V té době (dle výpisu z listu vlastnictví) vlastnili te nto pozemek z 1 manželé B. a N. H.
(bezpodílové spoluvlastnictví manželů – nyní společné jmění manželů – pozn. NSS) a z 1
manželé P. a V. J. (bezpodílové spoluvlastnictví manželů). Stavební úřad rozhodnutím ze dne
31. 1. 1995, č. j. 396/94/V, návrh zamítl; odvolací orgán toto rozhodnutí potvrdil a odvolání
proti němu podané zamítl. Dne 11. 3. 1996 podal B. H. nový návrh v téže věci. Stavební úřad
toto nové územní řízení (o umístění stavby „soukromé tělocvičny“) dne 5. 6. 1996 zastavil. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 7. 1996.
Na základě stížnosti provedl následně stavební úřa d místní šetření, přičemž zjistil,
že předmětná stavba byla dne 5. 7. 1996 zahájena bez stavebního povolení. Dne 22. 7. 1996
stavební úřad oznámil zahájení řízení o odstranění stavby, dle ustanovení §88 stavebního zákona.
Rozhodnutím ze dne 28. 8. 1996, č. j. 353/96/V, pak nařídil P . J., Ing. B. H. a manželům B. a N.
H. tuto stavbu odstranit. Jimi podané odvolání bylo rozhodnutím odvolacího orgánu zamítnuto a
rozhodnutí stavebního úřadu bylo potvrzeno. Ve věci byla poté podána správní žaloba, na
základě které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 49/97, zrušil
rozhodnutí správních orgánu obou stupňů s tím, že jsou nepřezkoumatelná pro
nesrozumitelnost, neboť z jejich odůvodnění nelze seznat, kdo je považován za vlastníka stavby.
Vyřešení této otázky přitom soud označil za základní předpoklad pro zjištění, komu má být
nařízeno odstranění stavby, ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona.
Stavební úřad tedy započal zjišťovat, kdo je vlastníkem předmětné stavby. Vzhledem
k tomu, že se nedobral žádného výsledku, dal dne 23. 10. 2002 podnět Městu Kdyně ke zjištění
vlastníka nepovolené rozestavěné stavby. Město Kdyně vydalo dne 30. 10. 2002 veřejnou
vyhlášku ke zjištění vlastníka nepovolené rozestavěné stavby a pro přihlášení se k vlastnictví byla,
podle ustanovení §135 občanského zákoníku, určena lhůta jednoho roku od vyvěšení výzvy.
V poučení bylo uvedeno, že pokud se v uvedené lhůtě nepodaří zjistit vlastníka, bude s věcí
naloženo jako s věcí opuštěnou a může dojít k jejímu propadnutí státu. Veřejná vyhláška byla
vyvěšena dne 5. 11. 2002 a sňata dne 7. 11. 2003. Dne 31. 10. 2003 došlo Městskému úřadu
Kdyně písemné podání Ing. B. H., označené jako „přihlášení vlastníka“. Z výpisu z katastru
nemovitostí ze dne 6. 12. 2004 bylo zjištěno, že Ing. B. H. je zapsán jako výlučný vlastník
pozemku parc. č. 378/2 v k. ú. Kdyně, na kterém se nachází předmětná stavba.
Stavební úřad tedy opatřením ze dne 22. 11. 2004 oznámil Ing. B . H. i ostatním
účastníkům řízení, zahájení řízení o odstra nění předmětné stavby. Dne 29. 12. 2004 podal Ing. B .
H. žádost o změnu územního plánu sídelního útvaru Kdyně. Usnesením zastupitelstva Města
Kdyně ze dne 17. 3. 2005 byla jeho žádost zamítnuta.
Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2005, č. j. 604/04/V, nařídil stavební úřad, podle ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, Ing. B. H. odstranění předmětné stavby, neboť stavba
byla zahájena bez územního rozhodnutí, stavebního povolení a byla umístěna v rozporu se
schváleným územním plánem sídelního útvaru Kdy ně. Zároveň stanovil podmínky odstranění
stavby a odůvodnil, z jakých důvodů nelze stavbu dodatečně povolit. Proti tomuto rozhodnutí
podal Ing. B. H. odvolání, ve kterém tvrdil, že rozhodnutí směřuje proti vlastníkovi pozemku,
nikoliv vlastníku stavby, neboť v době zahájení řízení vlastníkem stavby nebyl. Odvolání
žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 8. 2005, č. j. RR/2244/05, zamítl. Žalobu proti rozhodnutí
žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 57 Ca 58/2005,
který nabyl právní moci dne 9. 5. 2007. K otázce určení vlastnictví rozestavěné stavby „soukromé
tělocvičny“ krajský soud uvedl, že se Ing. B. H. k vlastnictví stavby výslovně přihlásil na základě
veřejné vyhlášky Města Kdyně. Vyvěšením veřejné vyhlášky a následným přihlášením
jmenovaného byly, podle krajského soudu, odstraněny pochybnosti, kdo je jejím vlastníkem.
Pokud se Ing. B. H. přihlásil k vlastnictví stavby, pak nemůže pouhým holým a nekonkrétním
tvrzením skutečnost svého vlastnictví ke stavbě zpochybňovat.
Dne 16. 11. 2007 podal proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 4. 2005,
č. j. 604/04/V, odvolání žalobce, jednající Petrem Jandou, jako jednatelem, přičemž v odvolání
uvedl, že je vlastníkem stavby a že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení o jejím
odstranění.
Na základě exekučního příkazu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 355/07/V, bylo ve dnech
20. až 23. 11. 2007 odstranění předmětné stavby zajištěno provedením náhradního výkonu
v exekučním řízení.
V následně podané správní žalobě žalobce namítal, že měl být v tomto řízení podle
ustanovení §14 správního řádu a §88 stavebního zákona účastníke m řízení, neboť se prohlásil
za vlastníka předmětné stavby. Své vlastnické právo odvozuje ze smlouvy o dílo ze dne
12. 4. 1996, ve které se jako zhotovitel zavázal pro objednatele - manžele H. - provést
předmětnou stavbu. Na základě této smlouvy měl být žalobce, jakožto zhotovitel stavby, jejím
vlastníkem až do jejího předání manželům H. (§542 obchodního zákoníku). K předání stavby
však nikdy nedošlo.
Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
konstatoval, že otázka vlastnictví předmětné stavby jím byla již d říve řešena, a to v rozsudku
ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 57 Ca 58/2005. V nyní projednávané věci vycházel z toho, že původní
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze dne 16. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 49/97, právě proto, že ne bylo postaveno na jisto, kdo
je vlastníkem předmětné stavby. Dle výpisu z katastru nemovitostí z ledna 1999 byli jako vlastníci
pozemku p. č. 378/2, v k. ú. Kdyně uvedeni B. a N. H., a to ve společném jmění manželů;
předmětná stavba nebyla v katastru nemovitostí zapsána. V průběhu řízení o odstranění stavby
uváděli manželé H ., že nejsou jejími vlastníky. Ing. B . H. ještě před prosincem 2001 (od kdy je
výlučným vlastníkem pozemku p. č. 378/2 v k. ú. Kdyně) prohlásil, že nemá žádný vztah k
předmětné stavbě ani k pozemku. Petr Janda (jednatel žalobce) prohlásil, že je stavebníkem
předmětné stavby a že se k věci dále nebude vyjadřovat, a to i přesto, že v uvedené době již
musela existovat nyní žalobcem namítaná smlouva o dílo ze dne 12. 4. 1996. Stavební úřad
přitom opakovaně místními šetřeními zjišťoval, že se na stavbě pracuje a opakovaně se snažil
zjistit vlastníka předmětné nepovolené stavby. V době od 8. 7. 1996 do 23. 10. 2002 se mu
vlastníka zjistit nepodařilo, přičemž žádná smlouva, s argumentací o vlastnickém právu
náležejícímu žalobci, mu předložena nebyla. Stavební úřad proto správně posoudil pře dmětnou
stavbu jako opuštěnou a dal důvodně Městu Kdyni podnět k vydání veřejné vyhlášky - výzvy ke
zjištění vlastníka předmětné stavby. Jelikož se k jejímu vlastnictví výslovně přihlásil Ing. B. H.,
byly pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem předmětné stavby, odstraněny. Následně bylo,
v souladu s ustanovením §18 odst. 2 správního řádu, zahájeno dne 26. 11. 2004 řízení o
odstranění stavby, a to s Ing. B. H., jakožto vlastníkem předmětné stavby. Žalobce měl na
základě veřejné vyhlášky stejnou možnost se přihlásit k jejímu vlastnictví, jako Ing. B. H., avšak
neučinil tak. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že žalobce podal k Okresnímu soudu
v Domažlicích žalobu na určení vlastnického práva k předmětné stavbě.
Poukazuje-li žalobce na prohlášení Ing. B. H., kterým uznal vlastnické právo žalobce
k předmětné stavbě a které žalovaný nezohlednil, neuvádí, o jaké konkrétní prohlášení se mělo
jednat (v odvolání poukazoval pouze na prohlášení jmenovaného ze dne 19. 11. 2007 a
12. 12. 2007). Krajský soud konstatoval, že pokud se Ing. B . H. k vlastnictví předmětné stavby
přihlásil, bylo s ním vedeno řízení o odstranění stavby a bylo mu též, jako jejímu vlastníkovi,
nařízeno její odstranění, nemůže již zpětně svým holým a nekonkrétním tvrzením své vlastnictví
k předmětné stavbě zpochybňovat. Především pak nelze souhlasit s tím, že Ing. B. H. svým
prohlášením o tom, že předmětnou stavbu vlastní žalobce, deklaroval jeho procesní účastenství,
ve smyslu ustanovení §88 stavebního zákona. Pokud jednatel žalobce, Petr Jan da, pouze tvrdil,
že je stavebníkem, nebylo možné z toho dovodit jeho procesní účastenství. Petr Janda, respektive
žalobce, se za vlastníka stavby nikdy (ani na základě veřejné výzvy, ani v řízení o odstranění
stavby) neprohlásil. Taktéž smlouvu o dílo žalobce stavebnímu úřadu nikdy nepředložil.
Za situace, kdy se Ing. B. H. přihlásil k vlastnictví stavby a v řízení o odstranění stavby své
vlastnické právo k předmětné stavbě nezpochybnil, neměl stavební úřad důvod se výslovně se
v odůvodnění vyjadřovat k tomu, kdo je vlastníkem předmětné stavby. Žalovaný pak na str. 5 -7
svého rozhodnutí podrobně uvedl, jak probíhalo řízení o odstranění předmětné stavby, na
základě jakého důkazu (veřejná vyhláška, p řihlášení se k vlastnictví Ing. B. H.) dospěl k tomu, že
stavební úřad jednal s vlastníkem předmětné stavby. Ing. B . H. svůj projev vůle, kterým se
přihlásil k vlastnictví předmětné stavby, nezpochybňoval ani v řízení o odstranění stavby ani
v řízení soudním (sp. zn. 57 Ca 58/2005).
S ohledem na uvedené, krajský soud konstatoval, že námitka, dle které byla povinnost
odstranit stavbu uložena subjektu, který nebyl vlastníkem předmětné stavby, není důvodná. Není
ani důvod zpochybňovat výzvu učiněnou veřejnou vyhláškou, jak to činí žalobce. Z textu
vyhlášky je zřejmé, že při identifikaci stavby, chybí přeložka „u“, tedy „u objektu“. Z chybného
označení nemovitosti ve veřejné vyhlášce nelze ovšem dovozovat pochybnost o tom, k vlastnictví
čeho se Ing. B. H. vlastně přihlásil. Je zřejmé, že se nepřihlásil k vlastnictví stavby č. p. 91
„Zámeček“, neboť tato stavba je situována na pozemku p. č. 150/3, v k. ú. Kdyně a v době vydání
vyhlášky nebyla nepovolenou rozestavěnou stavbou na pozemku p. č. 378/2. Chyba v textu
vyhlášky tedy nemohla mít vliv na určení vlastníka před mětné stavby; stavba je zcela jednoznačně
a nepochybně označena v rozhodnutí stavebního úřadu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) sou dního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku vlastnictví předmětné stavby a v návaznosti na to nesprávně aplikoval ustanovení §88
odst. 1 písm. b) a §97 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí správního orgánu musí vykazovat náležitý stupeň
jistoty v určení toho, kdo je vlastníkem předmětné stavby; tento závěr musí být logicky
odůvodněn. Odkazuje na to, že v minulosti byla příslušná rozhodnutí správních orgánů nařizující
odstranění stavby zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1998,
sp. zn. 30 Ca 49/97, protože v nich nebylo postaveno na jisto, kdo je jejím vlastníkem. Stavební
úřad následně prováděl určité kroky, na základ ě kterých se snažil vlastníka předmětné stavby
zjistit, jeho postup však vykazoval procesní nesrovnalosti. Zde stěžovatel napadá především
veřejnou vyhlášku s výzvou ke zjištění vlastníka; ta totiž, dle jeh o názoru, nebyla zpracována
bez chyb při identifikaci stavby. Přihlášení Ing. B. H. k vlastnictví předmětné stavby na základě
této nesprávné vyhlášky nemůže samo o sobě prokazovat jeho vlastnické právo, a to především
za situace, kdy existuje soukromoprávní smlouva (smlouva o dílo ze dne 12. 4. 1996), podle níž
má být vlastníkem předmětné stavby stě žovatel. Posouzení toho, zda ve světle této listiny svědčí
vlastnické právo Ing. B. H. nebo stěžovateli, neprovedli ani žalovaný, ani krajský soud.
V důsledku tohoto postupu byla toliko založena domněnka vlastnického práva Ing. B. H.
k předmětné stavbě, a to domněnka na základě formálního aktu přihlášení se k vlastnictví. Na
této domněnce setrvali žalovaný i krajský soud bez zřetele na hmotněprávní podmínky nároku
žalobce. Vytkl-li krajský soud prohlášení Ing. B. H., kterým ve správním řízení uznal vlastnické
právo stěžovatele k předmětné stavbě, neurčitost a označil jej za holé a nekonkr étní tvrzení, pak
ovšem holým a nekonkrétním bylo zcela zjevně i přihlášení se k vlastnictví na základě veřejné
vyhlášky, jakož i veřejná vyhláška samotná. Z těchto aktů však žalovaný a krajský soud vycházeli
jako z aktů nesporných a prokázaných.
Žalovaný tedy vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, tj. ze stavu,
který je v rozporu se skutečnostmi uplatněnými ve správním řízení ze strany stěžovatele.
Tato vada je pak přítomna i v rozsudku krajského soudu, neboť ten přejal nesprávně zjištěný
skutkový stav. Stěžovatel byl v důsledku nezákonného a nesprávného rozhodnutí žalovaného
zkrácen na svých procesních právech v původním správním řízení o odstranění stavby a byl
zkrácen i na svých právech vlastnických, neboť v mezidobí bylo provedeno odstranění
předmětné stavby.
Žalovaný se ke kasační stížnost nevyjádřil.
Osoba zúčastněná na řízení - Město Kdyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo,
že nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že vlastník předmětné stavby nebyl bezpečně zjištěn.
Stěžovatel se ve smyslu postulátu „bdělým náleží práva“ nemůže nyní domáhat zhojení stavu,
který svým jednáním v minulosti zapříčinil. Především dodatečně předložená smlouva o dílo
ze dne 12. 4. 1996 není relevantním důkazem svědčícím ve prospěch stěžovatele.
Osoba zúčastněná na řízení - Ing. B. H. se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu v dané věci je posouzení, zda měl být stěžovatel účastníkem řízení
o odstranění stavby, a to z titulu jeho tvrzeného vlastnického práva k předmětu řízení,
tj. k nepovolené rozestavěné stavbě, situované na pozemku p. č. 378/2, v k. ú. Kdyně, u objektu
č. p. 91 „Zámeček“. Jde tedy typicky o posouzení otázky tvrzeného opomenutého účastenství.
Touto problematikou se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, publikovaném pod č. 1838/2009 Sb. NSS, (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ve kterém odstranil vážné rozpory,
které se v dosavadní správní judikatuře objevovaly. Ve zmiňovaném judikátu je nastíněn postup
pro případ, kdy se správnímu orgánu přihlásí tzv. opomenutý účastník a domáhá se svých
procesních práv. V rámci svých úvah vymezil rozšířený se nát dvě skupiny skutečných
nebo zdánlivých opomenutých účastníků. Do prvé skupiny spadají ti, které za opomenuté
považuje sám správní orgán, a do druhé skupiny logicky náležejí ti, jejichž účastenství správní
orgán popírá. Především rozšířený senát vymezil dva okruhy otá zek, kterými je třeba se při řešení
takto nastalých situací zabývat; k tomu konstatoval, že „v situaci, kdy opomenutý účastník řízení
vystoupí teprve poté, kdy řízení před správním orgánem je skončeno rozhodnutím, jež správní orgán
má za konečné a případně také pravomocné, nastávají různé varianty, kombinující jednak otázku právní,
zda totiž vystoupivší osoba je nebo není skutečným účastníkem řízení , a jednak otázku skutkovou, především
v tom, zda a kdy taková osoba získala dostatečný a věrohodný poz natek o obsahu rozhodnutí
(nebo rozhodnutích), které bylo v řízení vydáno.“
V nyní posuzované věci se jedná zjevně o případ, kdy opomenutý účastník vystoupil vůči
správnímu orgánu poté, kdy ten již vyznačil nabytí právní moci na dotčeném rozhodnutí
a současně správní orgán účastenství tohoto tvrzeného opomenutého účastníka popírá. K tomu,
aby nastal skutečný spor o účastenství, je třeba jej deklarovat procesně účinným způsobem,
a to např. rozhodnutím o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost podle ustanovení §60 správního
řádu. Přesně takové rozhodnutí žalovaného je v nyní posuzované věci předmětem soudního
přezkumu. V jeho rámci musí soud nejprve posoudit, zda tu šlo nebo nešlo o opomenutého
účastníka, a to podle výše předestřených kritérií. Pokud do spěje k závěru, že žalobce
opomenutým účastníkem nebyl, je na místě žalobu zamítnout. Tak ostatně učinil i krajský soud
v nyní posuzované věci, přičemž dospěl k závěru, že procesní účastenství stěžovatele dáno
nebylo. Lze tedy učinit dílčí závěr v tom smyslu, že žalovaný i krajský soud ustali své úvahy
o možném procesním účastenství stěžovatele na konstatování, že stěžovatel po právní stránce
nebyl a neměl být účastníkem řízení o odstranění předmětné stavby. Z logiky věci se pak žalovaný
ani krajský soud již nepouštěli do rozboru otázky skutkové, tj. zda a kdy se stěžovatel seznámil
s obsahem rozhodnutí o odstranění stavby a zda v tomto kontextu podal odvolání včas.
Stěžovatel stavebnímu úřadu vytýká, že inicioval vyvěšení veřejné vyhlášky v roce 2002
ke zjištění vlastnictví předmětné stavby, a je přesvědčen, že přihlášení se Ing. B . H. na základě
takové vyhlášky nemůže samo o sobě prokazovat jeho vlastnické právo. Tuto argumentaci
stěžovatele nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Stavební úřad se totiž pokoušel zjistit
osobu vlastníka předmětné stavby, a to z výsledků místních šetření, která se prováděla i za
přítomnosti příslušníků policie. Za situace, kdy stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí a
nikdo (včetně vlastníků pozemku, na níž se nacházela) se k jejímu vlastnictví nehlásil, nebylo
možno zjistit vlastnické právo k ní jinak než dokazováním. Stavebnímu úřadu nebyla ve fázi
zjišťování vlastníka předmětné stavby předložena ani žádná smlouva o dílo, která by svědčila ve
prospěch vlastnického práva stěžovatele, jakkoli jednatel stěžovatele Petr Janda byl výslovně na
vlastnictví této stavby při místním šetření dotazován. Stavební úřad tedy neměl na základě
provedeného dokazování za zjištěné, kdo je vlastníkem stavby, proto začal s věcí nak ládat jako
s věcí opuštěnou.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nutné se vyjádřit k tomu, zda bylo
možno předmětnou stavbu považovat za opuštěnou věc ve smyslu ustanovení §135 občanského
zákoníku, tak jak to učinili stavební úřad, žalovaný i krajský soud.
Podle ustanovení §135 odst. 1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, platilo,
že kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není- li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat
ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od j ejího odevzdání, připadá věc
do vlastnictví státu. Podle odst. 3 téhož ustanovení platilo, že ustanovení odstavce 1 se přiměřeně
aplikuje i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 – 55, publikovaném pod č. 1633/2008 Sb.
NSS, se konstatuje, že opuštění věci (derelikce) představuje projev vůle vzdát se vlastnického
práva, spojený s pozbytím držení věci. Aby mohlo k derelikci dojít, musí být současně splněny
dvě podmínky; musí být dána vůle vlastníka vzdát se vlastnictví věci a musí dojít k jejímu
fyzickému opuštění.
S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci má Nejvyšší správní soud zato, že závěr
o derelikci předmětné stavby byl ze strany stavebního úřadu předčasný, neboť nemohl mít
postaveno na jisto, zda byla vůbec dána vůle vlastníka věc opustit. Faktické fyzické opuštění
předmětné stavby také stavební úřad nemohl mít bez dalšího z a prokázané, neboť například
ze záznamu ze dne 4. 9. 2002 vyplývá, že na místě samém bylo (za asistence policie) zjištěno,
že v části stavby bylo prováděno betonování a že se v různých intervalech na stavbě objevují
pracovníci, kteří provádějí stavební úpravy. Z toho Nejvyšší správní soud dovozuje, že zde byly
značné pochybnosti o tom, zda se jedná o opuštěnou nemovitost, neboť jednak nebyla
prokázána vůle vlastníka věc opustit a jednak nebylo dáno ani fyzické opuštění nemovitosti,
což se dá odvodit z kontinuálního postupného provádění stavebních úprav. Postup stavebního
úřadu byl nicméně v popsaném skutkovém kontextu zcela pochopitelný, neboť při absenci
reálných možností dokazování dal alespoň cestou vyvěšení veřejné vyhlášky ke zjištění vlastníka
předmětné stavby vlastníkovi možnost se ke svému vlastnictví přihlásit. Podstatné a rozhodující
nicméně je, že v zákonné jednoroční lhůtě se dne 31. 10. 2003 k vlastnictví předmětné stavby
přihlásil Ing. B.H., čímž své vlastnictví deklaroval a potvrdil jeho kontinuální trvání. Na tom
nemohla nic změnit ani písařská chyba ve veřejné vyhlášce, spočívající v opomenutí uvedení
předložky „u“. Předmětná nemovitost byla ve veřejné vyhlášce dostatečně identifikována a
nemohlo být tedy pochyb o tom, k vlastnictví k jaké nemovitosti se Ing. B. H. přihlásil;
argumentaci stěžovatele považuje zdejší soud za zcela účelovou a popírající elementární principy
logiky.
Lze tedy přijmout dílčí závěr, a sice že stavební úřad podle tehdejší skutkového stavu
postupoval zcela správně a logicky, pokud za vlastníka předmětné stavby považoval Ing. B. H., a
to právě na základě jeho aktu přihlášení se k vlastnictví. Nejvyšší správní soud má zato, že
stavební úřad ani nemohl mít rozumné důvody pochybovat o tom, že by jmenovaný nebyl
vlastníkem předmětné stavby. Postup správních orgánů tak byl za tehdejšího stavu věci zcela
logický, a to jak v době pravomocného skončení správního řízení (12. 8. 2005), tak i následného
soudního přezkumu, iniciovaného ze strany Ing. B. H.
Stěžovatel následně v roce 2007 vystoupil vůči žalovanému s tvrzením o svém
opomenutém účastenství na řízení o odstranění stavby. Své účastenství zakládal na smlouvě
o dílo ze dne 12. 4. 1996, ze které má vyplývat, že byl od počátku vlastníkem předmětné stavby
právě on. Své tvrzení o procesním účast enství (potažmo vlastnickém právu k předmětné stavbě)
tak stěžovatel opírá o jediný důkaz, a to soukromou listinu. Tento listinný důkaz, doložený
poprvé až k odvolání stěžovatele ze dne 17. 11. 2007, žalovaný vzal v úvahu, vyhodnotil jej, avšak
nepovažoval jej za hodnověrný v tom smyslu, aby vyvrátil dosavadní skutková zjištění o tom,
kdo je vlastníkem předmětné stavby. V kontextu celé geneze věci a toho, jak byl stěžovatel
(respektive jeho jednatel Petr Janda) v celé věci zapojen (na dotazy stran vlastnict ví předmětné
stavby, uváděl, že je stavebníkem a že se dále nebude vyjadřovat; k vlastnictví se dříve nepřihlásil,
ačkoliv s ním bylo na místních šetřeních hovořeno; pracovníci provádějící stavební úpravy
na nepovolené předmětné stavbě uváděli, že pracují pro firmu Janda), je evidentní, že stěžovateli
muselo být po celou dobu řízení zřejmé, o co se v něm jedná a jaký je účel jeho vedení
(odstranění nepovolené stavby). Po zhodnocení skutkového stavu v tomto ohledu pak nelze
žalovanému vytýkat, že nepovažoval smlouvu o dílo za hodnověrný důkaz, který by mohl vyvrátit
původní skutková zjištění. Přihlédl-li totiž žalovaný ve správním řízení, které je ovládáno zásadou
volného hodnocení důkazů (§34 odst. 5 správního řádu), ke všemu, co bylo v řízení zjištěno
nebo v něm vyšlo najevo a jeho argumentace je založena na zásadách logiky, není soud zásadně
oprávněn přezkoumávat postup správního orgánu při hodnocení důkazů, respektive vyvodit
z provedených důkazů jiné závěry o skutkovém stavu. Tento závěr se opírá o stabi lní judikaturu
správních soudů - namátkou lze odkázat například na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 12. 2001, č. j. 7 A 147/99 – 35 (in Soudní judikatura ve věcech správních, r. 2002) z něhož
se podává, že „[s]oud může rozhodnutí Úřadu zkoumat v mezích žaloby jen z hlediska ustanovení §34
odst. 5 správního řádu, tj. zda žalobou napadené rozhodnutí obsahuje úvahu, na základě níž správní orgán
dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti ochranných známek, zda taková úvaha neodpor uje
spisu (§38 odst. 6 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách), skutkovým zjištěním a zásadám
logického myšlení nebo není-li jinak vadná“. Dále k tomu z novější judikatury srov. například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 – 62, a ze dne 27. 3. 2007,
č. j. 5 Afs 165/2005 - 96. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru,
že žalovaný všem uvedeným kritériím v rámci své volné úvahy při hodnocení důkazů dostál
a jeho závěry proto nelze nikterak přehodnocovat. Stěžovatelova námitka, že žalovaný hodnocení
otázky, komu svědčí vlastnické právo, neučinil, není důvodná, neboť žalovaný tuto úvahu
provedl a zahrnul ji do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně se touto klíčovou otázkou
podrobně zabýval i krajský soud, a to na str. 11 až 13 rozsudku. Právní úvahy krajského soudu
pak Nejvyšší správní soud zcela aprobuje.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v průběhu řízení před správním orgánem
Ing. B. H. uznal vlastnické právo stěžovatele k předmětné stavbě, nelze než konstatovat, že je
takové tvrzení neurčité, a proto jen těžko projednatelné. Stěžovatel totiž neuvádí, kdy konkrétně
k takovému uznání vlastnického práva ze strany jmenovaného mělo dojít a neodkazuje ani na
konkrétní listinu, která by takové uznání dokládala. Proto k této námitce Nejvyšší správní soud
pouze odkazuje na to, co k ní již uvedl krajský soud na str. 12 rozsudku, s kterýmžto se plně
ztotožňuje.
Lze tedy konstatovat, že žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjiště ného
skutkového stavu, vyhodnotil důkazy (včetně dodatečně předložené smlouvy o dílo) a pečlivě
přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, přičemž postupoval v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů. Krajský soud pak posoudil v žalobě předestřené námitky po právní stránce
správně a nikterak nepochybil, zamítl-li žalobu pro její nedůvodnost. Pouze pro úplnost
lze připomenout, že dospěl-li krajský soud (ve shodě s žalovaným) k závěru, že stěžovatel
skutečně neprokázal důvodnost svých tvrzení, z nichž dovozoval své postavení účastníka
správního řízení, nebylo již z logiky věci nutné zabývat se tím, kdy se prokazatelně s obsahem
rozhodnutí, proti němuž brojil správní žalobou, seznámil (viz výše zmiňované otázky, které musí
být v rámci soudního přezkumu posouzeny – rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu
č. 1838/2009 Sb. NSS).
Pokud konečně stěžovatel uvádí, že v důsledku napadených správních rozhodnutí utrpěl
majetkovou újma, neboť předmětná stavba již byla v mezidobí odstraněna, nelze než odkázat
ho na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, v souladu s níž bylo především jeho odpovědností,
aby hájil svá tvrzená vlastnická práva včas. Zde je třeba znovu přip omenout, že stěžovatel
byl rozsáhle v celé věci zainteresován po celou dobu jejího řešení. Pokud se cítil být vlastníkem
předmětné stavby, měl tuto skutečnost uplatnit v reálném čase a neotálet s uplatněním svých
tvrzených vlastnických práv, lhostejno zda z pouhé liknavosti, či z důvodů jiných.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasač ní stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nes tanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správ ní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
V případě osob zúčastněných na řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na ustanovení
§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná
na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti,
kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti
soudem uloženy nebyly, Nejvyšší správní soud v jejich případě rozhodl tak, že nemá právo
na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti. Osoby zúčastněné na řízení ostatně ani nenavrhly,
aby jim z důvodu zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu