ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.76.2011:52
sp. zn. 2 As 76/2011 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce N. H. T.,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem se sídlem Petřvald č. 352,
proti žalovanému Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3,
Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 3. 2011, č. j. 8 A 91/2010 - 30, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2010, č. j. CPR-6578/ČJ-2009-9CPR-V243 (dále jen
„napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie ČR,
Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ostrava, Inspektorátu cizinecké policie Žulová,
kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění z území České republiky; doba,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, byla stanovena na tři toky, shodně s dobou
vykonatelnosti rozhodnutí. Podle §118 odst. 1 citovaného zákona byla žalobci stanovena doba
k vycestování z území ČR do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 8 A 91/2010 - 30, zamítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
jíž opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).
Stěžovatel zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že nucené
vycestování z ČR by mu ztížilo možnost uplatňování jeho práv v dalším řízení; vycestování
a případný následný návrat do ČR by pro něj bylo velmi administrativně a finančně náročné,
a to v míře překračující jeho finanční možnosti.
Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku
se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným
zájmem.
Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a skutečností vyplývajících ze správního
spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
Zdejší soud přitom vycházel z především z premisy, že nedojde-li k odkladu právních
účinků rozsudku městského soudu (jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele) do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti, byl by stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného a vykonatelného správního
rozhodnutí nucen opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím kasačního soudu.
Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku blíže nespecifikoval své osobní
a rodinné poměry na území ČR ani své majetkové poměry a náklady spojené s opuštěním ČR;
není tedy bez dalšího zřejmé, zda by tyto náklady znamenaly pro stěžovatele samy o sobě
nenahraditelnou újmu. Za zásadní nicméně zdejší soud považuje fakt, že pro řádný výkon
stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces je třeba, aby stěžovatel mohl setrvat
na území České republiky do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto
řízení (jak požaduje soudní řád správní) zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu
na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd. Nejvyšší správní
soud tedy spatřuje nenahraditelnou újmu stěžovatele, spojenou s nuceným opuštěním ČR před
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti, především v možné újmě
na výkonu jeho práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu ostatně přiznává §172 odst. 3
zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek
na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu
ohrožení bezpečnosti státu) a není tedy bez dalšího dán důvod, proč by obdobnou možnost
setrvat na území ČR neměl mít vyhošťovaný cizinec i po dobu následného kasačního řízení. Lze
tedy uzavřít, že v daném případě lze nalézt příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou
napadeného rozhodnutí a možným vznikem nenahraditelné újmy u stěžovatele.
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti,
pro které by se přiznání odkladného účinku v daném případě jakkoli dotklo práv třetích osob či bylo
v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu
ani z jiného obdobně závažného důvodu, pro něhož by i v jeho dočasném setrvání na území ČR
do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti musel být spatřován
rozpor s veřejným zájmem.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele
proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, postačí
v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení
řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Městského soudu v Praze,
neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ve věci správního vyhoštění stěžovatele.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud žádným
způsobem nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
V této souvislosti ovšem považuje Nejvyšší správní soud za nutné vytknout městskému
soudu hrubé pochybení při aplikaci relevantních právních předpisů, především ustanovení §172
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které (jak již bylo opakovaně konstatováno) přiznává odkladný
účinek žalobě proti pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění (s výjimkou případů
vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu) přímo ze zákona. Ze soudního spisu
se totiž podává, že stěžovatel zaslal městskému soudu podání nazvané Návrh na přiznání odkladného
účinku ze dne 16. 4. 2010, ze kterého plyne, že si byl zákonného odkladného účinku žaloby
vědom. Stěžovatel touto cestou pouze žádal městský soud o vydání potvrzení o tom, že podal
žalobu a že ta má odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí; toto potvrzení mělo
sloužit pro účely vyřízení určitého pobytového režimu podle zákona o pobytu cizinců. Městský
soud však zcela nelogicky, a navíc v rozporu se zákonem, vydal dne 18. 11. 2010 usnesení
č. j. 8 A 91/2010 – 26, kterým rozhodl, že se žalobě stěžovatele odkladný účinek nepřiznává.
Ustanovení §73 odst. 1 s. ř. s. přitom jednoznačně stanoví, že podání žaloby nemá odkladný
účinek, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tímto zvláštním zákonem je v posuzované věci právě
zákon o pobytu cizinců, konkrétně jeho §172 odst. 3 a 4, který zcela dopadá na stěžovatelův
případ podané žaloby proti rozhodnutí o vyhoštění (stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení
bezpečnosti státu). Stěžovatelova žaloba byla tedy nadána odkladným účinkem přímo ex lege
a městský soud neměl vůbec o návrhu stěžovatele rozhodovat; měl mu pouze vystavit potvrzení
o této skutečnosti. Přestože městský soud tímto nezákonným rozhodnutím nemohl zvrátit
zákonný odkladný účinek podané žaloby, nelze přehlédnout, že toto své rozhodnutí zaslal
žalovanému – rozhodnutí se tedy dostalo do rukou orgánů Policie ČR. To mohlo mít ovšem
zásadní vliv na právní postavení stěžovatele, neboť policejní orgány mohly (v důvěře v zákonnost
usnesení městského soudu) přistoupit k výkonu napadeného rozhodnutí, a tedy realizovat
stěžovatelovo vyhoštění. Podle obsahu soudního spisu k tomu sice nedošlo (na plné moci ze dne
22. 4. 2011 na č. l. 41 - sepsané až po nabytí právní moci napadeného rozsudku městského soudu
- je umístěna ověřovací doložka pošty pro legalizaci ze dne 22. 4. 2011, ve které se ověřuje,
že listinu podepsal stěžovatel, tedy v této době se nacházel na území ČR), to ovšem nikterak
nesnižuje závažnost pochybení městského soudu, svědčící o jeho hrubé neznalosti právních
předpisů z oblasti pobytu cizinců.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu