ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.80.2010:49
sp. zn. 2 As 80/2010 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: H. T.,
zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 18, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2009, č. j. JMK 64932/2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 57 Ca 73/2009-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 8. 4. 2009,
č. j. OD/14671-09/696/2009/TYL, a toto rozhodnutí potvrdil.
Prvostupňovým rozhodnutím byla dotyčná uznána vinnou tím, že dne 24. 7. 2008 kolem
7:20 hod v obci Střelice řídila na silnici III. třídy č. 15270 na 5,748 kilometru ve směru jízdy
na Ostopovice osobní vozidlo tovární značky Honda CR-V, registrační značky x, přičemž před
vjezdem do zatáčky předjížděla osobní vozidlo svědkyně L. B. a bezprostředně ohrozila
protijedoucí vozidlo tovární značky Seat Cordoba, registrační značky x, jehož řidič O. F. ve snaze
zabránit čelnímu střetu s vozidlem stěžovatelky byl nucen prudce brzdit a vyjet svým vozidlem
vpravo mimo vozovku. Tímto svým shora uvedeným jednáním stěžovatelka porušila §17 odst. 5
písm. a), §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a
o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tedy předjížděla v případech, ve
kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno, čímž se dopustila přestupku dle §22
odst. 1 písm. f) bodu č. 7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).
Za toto jednání jí byla podle §22 odst. 7 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 7500 Kč a
dále zákaz řízení motorových vozidel na dobu 10 měsíců ode dne nabytí právní moci správního
rozhodnutí.
Žalovaný následně dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně skutkový stav věci
zjistil správně. Ke zjištění skutkového stavu přitom již nebylo nutné provádět důkaz znaleckým
posudkem, který byl proveden procesně zcela nesprávně (pouze telefonickou konzultací
se soudním znalcem), neboť stav věci dostatečně vyplýval z ostatních důkazních prostředků
(a tedy k závěru znalce již nebylo třeba přihlížet, ačkoliv i ten podpořil závěr správního orgánu).
K témuž následně dospěl i krajský soud.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je tedy podána z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní orgán prvního stupně
nedotvářel ani nezkreslil výpovědi svědků, přičemž i kdyby se tak dělo, měla stěžovatelka právo
namítat vady protokolace či návodnost kladených dotazů během jednání ve věci. Dle stěžovatelky
ovšem ke zkreslení výpovědí jednotlivých svědků došlo ze strany správního orgánu až při citaci
výpovědí jednotlivých svědků v odůvodnění rozhodnutí. Námitky stěžovatelky tedy nesměřovaly
do způsobu provádění důkazů, nýbrž proti jejich hodnocení způsobem, který vybočoval z rámce
tzv. volného hodnocení. Námitky tohoto druhu tak nemohla vznést během ústního jednání,
nýbrž až v odvolání.
Stěžovatelka také polemizuje se závěrem krajského soudu, že správní orgán nesměl sám
telefonicky konzultovat skutkový stav se znalcem, avšak toto pochybení nemá vliv na zjištěnou
skutkovou podstatu věci, neboť ta dostatečně plyne z jiných (řádně získaných) důkazů.
Stěžovatelka poukazuje na fakt, že telefonický hovor se znalcem je uveden v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně jako jeden z podkladů, z něhož tento orgán vychází. V tom
případě je ale třeba vždy hodnotit, jakým způsobem byl důkaz proveden. V tomto ohledu
poukazuje stěžovatelka na §51 odst. 1, 2 správního řádu. Nelze přitom zpětně říci, jaké další
skutečnosti mohly z provedeného dokazování vyplynout, pakliže by byla dodržena stěžovatelčina
procesní práva, tj. stěžovatelka by byla o výslechu znalce informována a mohla by klást dotazy.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátkou
a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil zdejší soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Zdejší soud se tedy byl nucen, s ohledem na obsah kasační stížnosti, zabývat především
procesním postupem správního orgánu prvního stupně. Podle §51 odst. 1 správního řádu platí,
že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu
věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dále platí,
že o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li
nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva
účasti při dokazování. Ze spisu neplyne, že by soudní znalec zpracoval znalecký posudek, natož,
že by se s ním účastníci řízení mohli seznámit. Z rozhodnutí správního orgánu první instance
však lze seznat, že krátce před vydáním tohoto rozhodnutí, a již po vyhotovení záznamu
o seznámení stěžovatelky s podklady před vydáním rozhodnutí o přestupku, byl telefonicky
konzultován soudní znalec Ing. U., který po vyslechnutí všech potřebných údajů uvedl,
že vozidlo Seat, jehož řidič O. F. byl výše popsaným jednáním stěžovatelky ohrožen a následně
s vozem havaroval, se pohybovalo rychlostí 75 – 80 km/h, tedy nepřekročilo nejvyšší povolenou
rychlost v daném místě.
Takový postup správního orgánu naprosto neodpovídá základním principům provádění
dokazování. Na první pohled je zřejmé, že správní orgán v tomto ohledu nedostál povinnosti
dle §51 odst. 2 správního řádu. Opomenuto bylo také ustanovení §56 správního řádu,
které upravuje provádění důkazu znaleckým posudkem. Znalec nebyl ve věci ani řádně
ustanoven. Stěžovatelka nemohla na tvrzení znalce nikterak reagovat a není ani zřejmé,
jaké konkrétní údaje byly soudnímu znalci pro jeho prezentovaný závěr sděleny. V tomto ohledu
prvoinstanční správní rozhodnutí užívá nikterak nerozvedený výraz „všechny potřebné údaje“.
V tomto směru ovšem dospěl žalovaný i krajský soud ke shodnému závěru. Toto procesní
pochybení ale nemělo vliv na skutkový stav, jak byl správním orgánem prvního stupně zjištěn.
Tomu, že dokonce i správní orgán prvního stupně považoval ještě před uvedeným telefonátem
skutkový stav za dostatečně zjištěný, napovídá i to, že při jednání v dané věci byla stěžovatelka
uvědomena o tom, že správní orgán považuje podklady za shromážděné a hodlá přistoupit
k vydání rozhodnutí. Konzultace se znalcem se navíc zabývala otázkou spíše okrajovou z hlediska
posouzení stěžovatelčiny viny za přestupek.
Jednání, jehož se stěžovatelka dopustila, je totiž považováno za přestupek bez ohledu
na to, jak rychle jelo vozidlo, které ohrozila. Přestupku by se stěžovatelka dopustila dokonce
i tehdy, pokud by v protisměru žádné vozidlo nejelo. Skutečnost, že v důsledku jednání
stěžovatelky havarovalo vozidlo Seat, dokonce nehrála roli při úvaze nad výší sankce, která jí byla
za přestupek udělena. Podle §22 odst. 1 písm. f) bodu č. 7 zákona o přestupcích se totiž
přestupku (bez dalšího) dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení
vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu
zakázáno. Tímto zvláštním předpisem je zákon o silničním provozu. Ten předjíždění upravuje
v §17, přičemž odst. 5 obsahuje výčet situací, kdy je předjíždění zakázáno. Stěžovatelka porušila
písm. a) tohoto ustanovení, neboť neměla před sebe rozhled na takovou vzdálenost,
která je nutná k bezpečnému předjetí – předjížděla totiž dle zjištění správního orgánu v zatáčce.
Přinejmenším porušení tohoto zákazu stanoveného silničním zákonem je absolutního charakteru,
tj. řidič se jej může dopustit, aniž by bylo třeba jakkoliv zkoumat jednání ostatních řidičů
(a aniž by tací řidiči ve vztahu k dané situaci nutně vůbec existovali). Stěžovatelka dále porušila
písm. c) citovaného ustanovení, tj. porušila zákaz, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil
nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních
komunikacích. Toto jednání již absolutního charakteru není, ovšem to nemá na shora učiněné
závěry vliv, neboť pro naplnění skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bodu č. 7
zákona o přestupcích stačí porušení byť jediného zákazu stanoveného v §17 odst. 5 zákona
o silničním provozu. Porušení více ustanovení tohoto zákona pak správní orgán ani nepovažoval
za přitěžující okolnost při úvaze nad výší sankce. Telefonát se znalcem tak šel částečně nad rámec
odůvodnění správního orgánu.
Přestupkové řízení je třeba vnímat jako celek. Případné pochybení správního orgánu
prvního stupně tak může korigovat odvolací orgán, nezasáhne-li tím do práva obviněného
na efektivní obhajobu. Tak se tomu stalo i nyní. Žalovaný konstatoval nesprávnost postupu
správního orgánu, jehož rozhodnutí přezkoumával na základě podaného odvolání. Dospěl přitom
k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně na základě ostatních důkazních prostředků
a nebylo třeba ještě provádět důkaz znaleckým posudkem.
Dle zdejšího soudu nesprávně provedený důkaz znaleckým posudkem, který se navíc
netýkal bezprostředního jádra věci, nemá sám o sobě dopad do právního postavení stěžovatelky.
Správní orgány (ve své podstatě dokonce ani správní orgán prvního stupně) z telefonického
hovoru nevycházely jako z důkazního prostředku, který by jakkoliv měnil pohled na skutkový
děj či jehož provedení by bylo samo o sobě nezbytné. Ostatně již ve svém rozsudku ze dne
4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS, zdejší soud konstatoval,
že procesní vada, které se správní orgán dopustí, neznamená bez dalšího sama o sobě ještě důvod
ke zrušení vydaného správního rozhodnutí, pokud ovšem neměla vliv na zákonnost takového
rozhodnutí. Není totiž důvodu rušit rozhodnutí v situaci, kdy je zřejmé, že správní orgán – jen
po odstranění vytýkané vady – vydá v novém řízení rozhodnutí v zásadě shodné.
Je třeba vycházet z toho, že podle §52 správního řádu jsou účastníci povinni označit
důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Provést důkaz znaleckým posudkem v nastalém
případě tak nebylo potřeba, neboť stav věci byl spolehlivě zjištěn i bez něj. Je důležité upozornit
na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti se skutkovým stavem naprosto nijak nepolemizuje
a veškeré její námitky jsou koncentrovány proti porušení jejích procesních práv ve správním
řízení před orgánem prvního stupně.
Stěžovatelka během ústního jednání v přestupkovém řízení uvedla, že úsek,
kde předjížděla, není tak nepřehledný. Pokud protijedoucí vozidlo ohrozila, tak jen z důvodu,
že toto vozidlo jelo hodně rychle. Smyk mohlo dostat i vlastní vinou. Je pravda, že jela nějakou
dobu při předjíždění v protisměru, protože předjížděla. Pokud by ale začala brzdit,
tak by se nezařadila před předjížděné vozidlo a došlo by k čelnímu střetu s protijedoucím
vozidlem. Protijedoucí vozidlo jelo ve své polovině vozovky, nicméně není jisté, zda předtím
nejelo prostředkem vozovky a řidič až poté nestrhnul vozidlo doprava.
Stěžovatelčinu verzi toho, jak k předmětné události dne 24. 7. 2008 došlo, potvrdil jen její
přítel (a v uvedený den spolujezdec) pan D. D. Do protokolu u správního orgánu uvedl, že toho
dne zaspal a stěžovatelka jej vezla do práce. Mezí obcí Střelice a Ostopovice je asi v půlce trasy
zatáčka, kde stěžovatelka předjížděla nejméně jedno vozidlo, neboť jelo jen asi 50 km/h. I
z tohoto vyjádření je ovšem dostatečně zřejmé, že stěžovatelka neměla při předjížděcím manévru
rozhled na dostatečnou vzdálenost, neboť předjížděla v zatáčce, jak výslovně uvedl
i stěžovatelčin přítel a stěžovatelka sama nijak nezpochybnila.
Tato skutečnost pak zřetelně plyne i z výpovědí dalších svědků nehody. Ti krom toho
shodně vyvracejí, že by protijedoucí vozidlo jelo příliš rychle a dosvědčují také, že stěžovatelka
toto vozidlo ohrozila. Tito svědci jsou navíc na sobě nezávislí, neznají se navzájem a neznají
ani stěžovatelku a jejího přítele.
Svědkyně L. B. uvedla, že v zatáčce, kde se odehrála nehoda, ji začalo předjíždět vozidlo
Honda (tj. vozidlo stěžovatelky). Svědkyně se divila, že je předjížděna právě na tomto úseku,
neboť šlo o nepřehlednou zatáčku. Do zatáčky její vůz a také vůz stěžovatelky vjížděly vedle
sebe. V protisměru se přitom objevil červený vůz, který – jak svědkyně výslovně potvrdila – sám
rychle nejel, a přesto byl vozem Honda určitě ohrožen. Svědkyně se tedy snažila zajet co nejvíc ke
krajnici, aby zabránila srážce. Vůz Honda dokončil předjížděcí manévr na poslední chvíli, takže
svědkyni ihned napadlo, zda červené vozidlo nehavarovalo. Po té, co málem došlo k čelní kolizi
uvedených aut, vůz Honda náhle zpomalil. Proto se svědkyně rozhodla opsat si registrační
značku vozu Honda, kdyby bylo potřeba situaci dosvědčit. Když později zjistila, že se na místě,
jímž projížděla, stala skutečně dopravní nehoda, obrátila se na policii.
Svědek O. F. pak uvedl, že uvedeného dne jel svým vozem Seat červené barvy do Střelic,
přičemž když se blížil v rychlosti asi 70 km/h k levotočivé zatáčce, která mířila do kopce
k horizontu, vyjely z ní dva vozy vedle sebe; jedno předjíždělo druhé. Aby zabránil čelnímu střetu
s předjíždějícím automobilem Honda, musel sjet do příkopu. Po chvíli mu přijel pomoci pan M.
B. a uvedl, že nehodu viděl a může její průběh dosvědčit.
Svědek M. B. při ústním jednání uvedl, že jel onoho dne ze Střelic směrem
na Ostopovice. Druhé auto před ním byla Honda. Zahlédl, že toto vozidlo předjíždí do zatáčky.
To považoval za rizikové. Za obcí Střelice následuje nepřehledné „esíčko“, v němž za stromy vůz
Honda předjížděl další auto. Přitom se málem střetl s červeným vozem Seat Cordoba. Jeho řidič
musel sjet do příkopu, aby se vyhnul kolizi. Vůz Honda pokračoval v jízdě, jako by se nic nestalo.
Svědek se tedy rozhodl tento vůz dohnat a opsat si jeho registrační značku, kterou následně dal
k dispozici řidiči vozu Seat. Svědek M. B. na dotaz stěžovatelky dodal, že řidič automobilu tovární
značky Seat nejel rychle. Pokud by býval jel rychle, jistě by bývalo došlo k čelní srážce. Řidič
automobilu Seat neměl šanci vidět protijedoucí vůz, byl jím ohrožen a nemohl zabránit srážce
jinak, než vyjetím mimo vozovku. Svědek vyslovil přesvědčení, že řidička automobilu Honda jistě
musela zpozorovat, že automobil Seat vyjel následně ze silnice do příkopu.
Všechny tři svědecké výpovědi jsou tedy vnitřně i vzájemně konzistentní. Jde o osoby,
jak již řečeno, bez vzájemných vazeb i bez vztahu ke stěžovatelce, které bylo umožněno klást
při jednání svědkům dotazy. Dva ze tří svědků navíc nejsou účastníci nehody a jejich osobní
zájem na předmětném posouzení věci tedy není dán. Zdůraznit lze také skutečnost, že si dva
svědci byli vědomi závažnosti situace a bez osobního zainteresování se sami přihlásili na policii
a opsali si bezprostředně po nastalé situaci registrační značku vozu stěžovatelky. V jistém ohledu
vše dokládá i čtvrtý svědek, který přiznává, že vůz, kde seděl jako spolujezdec, předjížděl
do zatáčky. Pokud jde o pochybnost stěžovatelky, že vůz Seat jel příliš rychle, tak je vyvrácena
shodným tvrzením uvedených tří svědků. Ti všichni navíc uvedli, že vůz Seat byl vážně ohrožen
vozem Honda.
Vše navíc potvrzuje i dokumentace z místa nehody založená ve spise. Svědci M. B., O. F.
a L. B. již při vyšetřování nehody policií událost vylíčili shodným způsobem jako posléze
v přestupkovém řízení. Dále je ve spise počítačovým programem PC-CRASH vytvořený nákres
místa nehody, v němž je zachycena rycí stopa po vozidle Seat, která dokládá, že ke střetu obou
vozidel málem došlo v okamžiku, kdy vůz Honda ze zatáčky vyjížděl a vůz Seat do ní vjížděl. Vše
je také zachyceno ve fotografiích přiložených ve spise. Z nich plyne, že ke střetu obou vozů
málem došlo v zatáčce, která není vhodná k předjíždění, neboť neposkytuje dostatečný rozhled
(viz zejm. položka č. 1 uvedené fotodokumentace). Ani sankce za přestupek není nikterak přísná,
ve vztahu závažnosti přestupku a ke skutečnosti, že stěžovatelka se dopravních přestupků
dopouští opakovaně, jak je ve spise rovněž doloženo.
Závěrem je třeba znovu dodat, že v kasační stížnosti není již vedena polemika
se skutkovým stavem věci. Rovněž není osvětleno, jakým způsobem měl správní orgán prvního
stupně dezinterpretovat výpovědi svědků ve svém rozhodnutí. Je nutno připomenout,
že na jakékoliv nesprávné závěry z výpovědí dovozené měla stěžovatelka možnost poukazovat
v odvolání. Navíc zdejší soud citoval výpovědi svědků přímo z jednání, na němž byla stěžovatelka
přítomna. Tyto výpovědi jasně ozřejmují skutkový stav tak, jak k němu dospěly správní orgány
i krajský soud. Pochybení správního orgánu prvního stupně týkající se telefonátu se znalcem
nemělo vliv na takto získaný skutkový stav. Ten totiž zřetelně plyne z výpovědí svědků,
fotodokumentace a náčrtu.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu