ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.85.2011:170
sp. zn. 2 As 85/2011 - 170
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
PROFI CREDIT Czech, a. s. (dříve Profireal, a. s.), se sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1,
zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem
Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 15. 1. 2007,
č. j. 9923/2600/05/2006/2007/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 7 Ca 76/2007 - 137,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 7 Ca 76/2007 - 137,
se z r uš uj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou včas se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku městského soudu, jímž bylo zrušeno výše uvedené rozhodnutí ústředního
ředitele žalovaného a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí ředitele Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní
inspekce ze dne 9. 10. 2006, č. j. R 64 0037 2606.1, tak, že žalobce naplnil skutkovou podstatu §9
odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, tím že v konkrétně
uvedených úvěrových smlouvách porušil podmínky stanovené §4 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona
č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona
č. 64/1986 Sb., (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“), protože ve spotřebitelských
smlouvách nebyla hodnota roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále též
„RPSN“) vypočtena způsobem stanoveným v příloze k citovanému zákonu, spotřebitel nebyl
řádně seznámen s hodnotou RPSN, smlouvy neobsahovaly v den jejich uzavření přesné časové
rozvržení splátek ani stanovení platby smluvní odměny z hlediska její výše ode dne uzavření
smlouvy do dne, kdy se nedílnou součástí smlouvy stalo tzv. oznámení věřitele. Za to byla
stěžovateli uložena pokuta ve výši 700 000 Kč a stanovena povinnost zaplatit paušální částku
nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele
je nepřezkoumatelné, neboť při stanovení výše pokuty nebyla provedena úvaha stran toho,
že původně byly za předmětná jednání uloženy pokuty dvě (ve výši 700 000 Kč za porušení
zákona o spotřebitelském úvěru a ve výši 300 000 Kč za porušení zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele), přičemž rozhodnutí ukládající nižší pokutu bylo stěžovatelem zrušeno
a řízení bylo zastaveno, neboť postih dle zákona o ochraně spotřebitele již není samostatně
možný, je-li zvolen postih za porušení zákona o spotřebitelském úvěru.
Městský soud přitom ve věci rozhodoval již podruhé. Jeho první rozsudek ze dne
22. 9. 2008, č. j. 7 Ca 76/2007 - 61, byl zrušen v řízení o kasační stížnosti žalobce rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008 - 115. Nejvyšší správní soud
přistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu jen kvůli tomu, že v jeho odůvodnění zcela
absentovalo vypořádání se s dvojicí žalobních bodů. Šlo předně o námitku žalobce, že smlouvy
uzavíral v dobré víře, což mělo být zohledněno při posouzení výše pokuty. Při úvaze o výši
pokuty měla být také zohledněna skutečnost, že v dané věci byla nejprve vydána dvě správní
rozhodnutí. Jedním byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč, druhým ve výši 700 000 Kč. První
rozhodnutí přitom bylo odvolacím správním orgánem (stěžovatelem) zrušeno a řízení bylo
zastaveno. Dle žalobce však mělo druhé rozhodnutí obsahovat co do výše pokuty odůvodnění
i ve vztahu ke zrušenému rozhodnutí. S tímto žalobním bodem se městský soud rovněž
nevypořádal. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 As 93/2008 dále konstatoval,
že s ostatními žalobními body se městský soud ve zrušeném rozsudku vypořádal dostatečně.
Kasační stížnosti žalobce tedy Nejvyšší správní soud přisvědčil jen v otázce nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu stran dvou (shora uvedených) žalobních bodů. Ostatní stížní
námitky, bylo-li je možno přezkoumat, Nejvyšší správní soud jako opodstatněné neshledal.
Nejvyšší správní soud předně uvedl, že úvěrové smlouvy, které žalobce uzavíral, měly režim
úvěrových smluv spotřebitelských. Při jejich uzavírání došlo k několika závažným porušením
zákona o spotřebitelském úvěru, za které měla být uložena pokuta. Pro další řízení pak Nejvyšší
správní soud zavázal městský soud, jehož rozsudek zrušil, aby se důsledně zabýval výší pokuty
a v tomto ohledu se vypořádal se všemi žalobními body.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), kasační stížnost tedy podává pro tvrzené
nesprávné právní hodnocení věci městským soudem.
Stěžovatel uvádí, že jím vydané rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Na podporu svého
tvrzení stěžovatel v několika odstavcích cituje pasáže ze svého rozhodnutí, v nichž se věnuje
tomu, co městský soud dle svého rozsudku v tomto rozhodnutí postrádal. Při tom stěžovatel
poukazuje na fakt, že absenci odůvodnění, pokud jde o zmiňovaný aspekt určení výše pokuty,
nevytýkal správnímu orgánu ani sám žalobce; namítal namísto toho, že správní orgán při
stanovování výše pokuty postupoval nesprávně a polemizoval s jeho úvahami na toto téma.
Městský soud v Praze oproti tomu nakládá s rozhodnutím stěžovatele, jako by v něm byla
předmětná otázka zcela opomenuta, což neodpovídá skutečnosti.
Nad tento rámec stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle argumentuje, že výše pokuty byla
uložena ve správné výši a přidává úvahy, proč právě v této výši pokutu uložil.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost není přípustná,
neboť je podána proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. V tomto ohledu poukazuje žalobce na §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. a navrhuje kasační stížnost odmítnout. Pro případ, že zdejší soud neshledá kasační
stížnost nepřípustnou, upozorňuje žalobce na skutečnost, že případným zrušením zrušujícího
rozsudku městského soudu by nastala situace, kdy by vedle sebe existovala dvě správní
rozhodnutí, neboť po zrušujícím rozsudku městského soudu vydal stěžovatel další rozhodnutí,
jímž uložil žalobci pokutu opět ve výši 700 000 Kč. Tím by došlo k porušení zásady ne bis in
idem, neboť by za jeden skutek byl žalobcem potrestán dvojmo. Nad tento rámec žalobce
polemizuje se závěry stěžovatele ohledně odůvodnění výše pokuty. Alternativně navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná zaměstnanec
s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Nejde totiž
o opakovanou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Jak uvedl Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (viz http://nalus.usoud.cz), ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení
též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést
k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé
projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou)
procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout
i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Citované
rozhodnutí lze přitom plně vztáhnout i na nynější věc, a proto kasační stížnost nepřípustná není.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se zabýval zásadní námitkou stěžovatele, že rozhodnutí, které bylo
městským soudem pro nepřezkoumatelnost zrušeno, nepřezkoumatelné není. Při výkladu pojmu
„nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud z konstantní judikatury
vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí.
K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který
např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64,
str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním
soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné
skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném
důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny
své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly
(např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo
na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil,
že „je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu
včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými
v žalobě, tedy řádně a včas“.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním
z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost
soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření
v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz), bylo
vysloveno, že „je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům
dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, dostupný na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že v situaci,
kdy „je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním
otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího
komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil,
jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která
zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek
důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. V daném případě byl stěžovatel povinen v rozhodnutí, jímž
uložil pokutu za správní delikt, osvětlit výši této pokuty. To je o to důležitější, že správní
rozhodnutí orgánu prvního stupně byla původně dvě. Postižen měl být jeden skutek, jedno
rozhodnutí sankcionovalo porušení zákona o spotřebitelském úvěru (pokuta 700 000 Kč), druhé
porušení zákona o ochraně spotřebitele (pokuta 300 000 Kč). Takovýto způsob správního
trestání ovšem není přípustný. První z těchto rozhodnutí proto bylo stěžovatelem zrušeno a věc
byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, druhé rozhodnutí bylo
zrušeno a řízení bylo zastaveno, neboť dle §24 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele nelze vést
řízení, je-li vedeno řízení dle zvláštního zákona, jímž je v daném případě zákon o spotřebitelském
úvěru ve spojení se zákonem o České obchodní inspekci. V řízení, které pokračovalo, bylo
následně vydáno rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena pokuta, opět ve výši 700 000 Kč. Toto
rozhodnutí pak v řízení před odvolacím orgánem v zásadě obstálo; přestože došlo ke korekci
výroku, výše pokuty již zůstala nezměněna.
Z rozhodnutí stěžovatele, které bylo napadeno žalobou, je zřejmé, že se otázce výše
pokuty věnuje dostatečně. Úvaze o výši pokuty jsou věnovány strany 7-9 napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel zde konstatuje, že s takto závažným inspekčním zjištěním se doposud při výkonu
dozorové činnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru nesetkal. Proto byla uložena pokuta
v hladině vyšší než obvykle. Rozhodnutí se zabývá i otázkou, zda není pokuta ukládána
v likvidační výši. Na stranách 8 - 9 se pak rozhodnutí zabývá v několika odstavcích i tím,
že nejprve byla vydána dvě prvostupňová rozhodnutí. V rozhodnutí stěžovatele je jako
argumentační instrument vzpomenut rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005,
sp. zn. 4 As 47/2004. Dále je v rozhodnutí uvedeno, že celková výše pokuty měla být pro
vysokou závažnost uložena ve výši 1 000 000 Kč, ale po zrušení rozhodnutí, které ukládalo
pokutu ve výši 300 000 Kč, nezbylo než souběžně uloženou pokutu 700 000 Kč ponechat
v původní výši. Stěžovatel nepřisvědčil ani odvolacímu bodu, že by bývalo bylo výhodnější pro
žalobce se neodvolat proti pokutě ve výši 300 000 Kč. Zde stěžovatel poznamenal, že již
samotnému rozporu s §4 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru, kdy se spotřebitel
dozvídá o výši RPSN ve formě intervalu 50 – 110 %, zcela jistě neodpovídá pokuta v symbolické
výši. V případě odvolání jen proti rozhodnutí ukládajícímu pokutu ve výši 700 000 Kč by mělo
být rozhodnutí ukládající pokutu ve výši 300 000 Kč zrušeno v přezkumném řízení a rozhodnutí
ukládající pokutu 700 000 Kč by mělo být potvrzeno s ohledem na porušení speciálního (a tedy
přednostně aplikovatelného) §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatel se konečně
ve svém rozhodnutí zabýval i otázkou zákazu reformatio in peius a dospěl k závěru, že tato
zásada porušena nebyla.
Rozhodnutí, které městský soud zrušil, tedy není nepřezkoumatelné, neboť se zcela
dostatečně zabývá skutečností, že ve věci byla původně vydána dvě rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně. Městský soud tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud uvedl (nadto
bez obsáhlého rozvedení – viz str. 4 rozsudku), že se stěžovatel ve svém rozhodnutí s touto
skutečností nevypořádal. Tento závěr zdejšího soudu nemůže zvrátit ani to, že ve věci stěžovatel
po zrušení předmětného rozhodnutí městským soudem vydal nové rozhodnutí, v němž uložil
žalobci pokutu ve výši 700 000 Kč. Zdejší soud přezkoumával rozsudek městského soudu, který
zásadně musel vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Později vydané rozhodnutí jde tedy mimo tuto optiku.
Nad tento rámec však považuje zdejší soud za potřebné uvést, že žalobce je přirozeně povinen
pokutu zaplatit jen jednou a druhé rozhodnutí bude případně na místě zrušit prostřednictvím
mimořádných (dozorčích) opravných prostředků.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek městského soudu dochází k nesprávnému právnímu závěru stran nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a proto musel tento rozsudek zrušit
a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.); v daném případě to je názor, že rozhodnutí
žalovaného není nepřezkoumatelné z důvodů uvedených městským soudem. Pro další postup
je tu i nadále v platnosti závazný právní názor vyslovený rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008 - 115, který tímto rozsudkem městského soudu naplněn
nebyl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu